Boj s obry v hlubinách Gordú všechny vyčerpal, ale horší je, že dochází jídlo. A také – Frodo, těžce raněn v boji, umírá. Ticho a tma jsou všude kolem, ale teď nablízku ještě obchází strach, bolest a beznaděj.
Aragorn pomalu přikývl. ,,Myslel jsem si to, ale nechtěl jsem to sám sobě přiznat.“ Kousl se do rtu ,,Mám Froda rád, je to můj přítel.“
V chodbě bylo šero, ale Lúmenn si byla téměř jistá, že se v Aragornových očích zaleskly slzy.
,,Snad dorazíme do Lórienu včas, aby mu tamější elfové mohli pomoci,“ snažila se dát Aragornovi alespoň jiskřičku naděje, ale sama nevěřila tomu, co říká.
Aragorn se nuceně usmál. ,,Snad,“ řekl nepřesvědčivě a otočil se. Lúmenn pochopila, že chce být chvíli sám a vrátila se zpět k ostatním.
Sotva se Aragorn vrátil, druhá pochodeň s několikerým zaprskáním pohasla a za chvíli i její plamen nadobro uhasl. Byli zase obklopeni tmou.
Lúmenn se zachumlala do pokrývky a v tu chvíli jako by z ní únava celého dne rázem spadla. Stále se převracela, ale usnout nemohla. Tma ji svazovala. Chyběly jí hvězdy, stromy, zpěv ptáků. Hleděla do temnoty kolem sebe a nebyla schopná zavřít oči. Zkusila počítat, ale brzy toho nechala, žádnou úlevu to nepřinášelo.
Slyšela jak Manamrod budí Aragorna na druhou hlídku. Vedle sebe zaslechla tichý a klidný Arwenin dech, na druhé straně rychlé a trhané oddechování Frodovo.
Konečně se začal přikrádat spánek. Pomalu a tiše jí sedl na víčka a Lúmenn se konečně ponořila do bezesného, hlubokého spánku.
Bylo ráno. Nejtemnější ráno jaké kdy Lúmenn poznala. Chlad čišel ze všech stěn chodby a tma se zdála ještě černější, než předešlého dne.
Pomalu, sklesle a s trošičkou jídla a vody v žaludcích se vydali na svou temnou pouť. Lúmenn si místo svého batohu naložila na záda těžce raněného Froda, kterému se přes noc ještě více přitížilo. Bolest v jeho pravém boku zesílila a při sebemenším pohybu sténal bolestí. Lúmenn se ho snažila nést co nejohleduplněji, takže postupovali jen velmi pomalu.
Lúmenn se zpočátku snažila počítat čas a uraženou vzdálenost, ale její smysly se otupily dlouhým pobytem ve tmě, takže když večer uléhala ke spánku, nevěděla úplně s jistotou, zda opravdu za necelých deset hodin pochodu urazili ubohých devět mil.
Když už byla na samé hranici bdělosti a spánku, zaslechla tichý hlas: ,,Lúmenn, já mám strach.“
,,Já také Arwen,“ odpověděla šeptem ,,Nechci si to přiznat, ale mám pocit, že jdeme špatně. Pokud bychom byli v chodbě napříč horami, už dávno bychom měli narazit na Hodovní síně nebo pokud se nacházíme o úroveň níže, tak na Velkou knihovnu. Nelíbí se mi to.“
,,Ztratili jsme se?“ Arwen se neznatelně třásl hlas.
,,Nevím,“ řekla Lúmenn a nahmatala Arweninu dlaň. Pevně ji stiskla a tak, ruku v ruce, tyhle dvě donedávna tak rozdílné bytosti, usnuly; spojeny tím nejhorším nepřítelem všech: strachem.
Přišlo ráno, další ráno bez východu slunce a bez naděje. Frodovi se ještě přitížilo, takže mu Lúmenn musela za svitu předposlední z pochodní ránu znovu ovázat. Nakonec nalila do stříbrné nádobky poslední porci nápoje uzdravování a každý se po jednom doušku napil. Na dně měchu zůstalo jen pár kapek, ale přesto jej Lúmenn uschovala. Třeba ještě bude potřeba.
Chvíli kráčeli ve světle pochodně, ale brzy uhasla a oni se opět ponořili do tmy, jejich neodmyslitelného společníka.
Lúmenn tentokráte nenesla Froda, ale zase svůj batoh, a přemýšlela. Byla si již téměř jistá, že se nacházejí ve špatné chodbě, ale věděla, že na návrat je již pozdě. Nestačily by jim ani pochodně, ani jídlo.
,Jídlo,‘ napadlo Lúmenn hořce. Kolik jim ho ještě zbývá? Zapátrala v paměti. Krajíc ztvrdlého chleba, dva plátky nasoleného masa, tři zcvrklá jablka, bochníček starého sýra a necelý měch vody. Z toho může žít jeden člověk velmi skromně po tři dny. Ale jich je šest! Šest!
Až se jí zamotala hlava z náhlého návalu hladu. Ona sama neměla již dva dny v ústech nic jiného než trochu vody a doušek Sukse evinjata. To není příliš. Chtěla se opřít o stěnu, ale hmátla do prázdna. Vykřikla.
Dopadla na tvrdou kamenitou zem. Zabolelo ji naražené rameno, ale hned se snažila postavit na nohy. Z tohoto místa neměla dobrý pocit. Jak pohnula rukou, ucítila nějaký předmět. Byl hladký a chladný. Ani se neodvážila pomyslet, co to je.
,,Lúmenn, není ti nic?“ po hlase poznala Arwen, kterou sem přivolal Lúmennin výkřik. I ostatní tam potmě dotápali a dožadovali se vysvětlení.
,,Ne, jsem v pořádku. Uklouzla jsem a spadla. Je tu nějaká další chodba, nic víc,“ Lúmenn se pomalu zvedla, když vtom nahmátla jakýsi papír či pergamen. Ležel na zemi a Lúmenn se zdálo, že ji volá a chce, aby jej přečetla.
,,Světlo, rychle,“ řekla vzrušeně.
,,Ale to je naše poslední pochodeň, Lúmenn,“ namítl Aragorn, přesto však byl zvědav, co se stalo. Za chvíli už bleskla jiskra a mihotavý plamen ozářil chodbu, kterou Lúmenn nedobrovolně objevila.
,,Ach ne,“ vykřikla Arwen a o krok ucouvla. Lúmenn sebou trhla, ale nepohnula se z místa. Ostatní jen vyděšeně zírali. Na zemi, ani ne stopu od Lúmenniné nohy ležela malá, do hladka vybělená lebka a vedle ní napolo zrezivělá přilbice. Velikost naznačovala, že obě tyto věci kdysi patřili trpaslíkovi.
,,Ještě něco jsem našla,“ řekla Lúmenn, jakmile se vzpamatovala z počátečního šoku a ukázala na složený list papíru, který držela v ruce.
Pomalu jej rozbalila. ,,To jsou trpasličí runy. Je to naškrábané a vybledlé, ale snad to dokážu přečíst,“ hlas se jí trošičku chvěl, když překládala slova jazyka trpaslíků do Obecné řeči a oživovala tak slovo dávno zesnulého pisatele:
,,Je říjen, roku 2956 třetího věku, podle letopočtu lidských králů.“
,,To je přes šedesát let,“ vydechl ohromeně Sam, ale Lúmenn ho pohledem umlčela a pokračovala:
,,Jsem sám a síly mne opouštějí. Mí přátelé, všichni padli v boji se strašlivými obry. Zabloudili jsme. Já jediný těm stvůrám utekl, ale jsem raněn. Obři nás zavalili kamením, myslel jsem, že se nevyhrabu. Mám zlomenou nohu, kost mi trčí ven a já to nedokážu ošetřit. Opouštějí mě síly.
Přiznávám se, přiznávám se ke všemu. Chtěl jsem najít dávno ztracené poklady mých předků a doplatil jsem na to. Kdybych poslechl svého bratra Galina, mohl bych být v pořádku.
Pochodeň mi dohasíná a zmocňuje se mě strach. Mě, Fegailina, syna Galwinova, neohroženého bojovníka. Bojím se téhle chodby. Vím jistě, že je to tatáž, na kterou narazili mí předkové, když hledali nejlepší místo pro svou pokladnici. Cítím její zlo, ale už nemohu dál.
Slyším sténání z hlubin hor, řinčí tam řetězy a viděl jsem i oči. Zlé rudé oči, tam hluboko, ve tmě.. Teď, něco se tam dole zablesklo…..“
,,Co je tam dál, Lúmenn?“ Aragorn se ani nesnažil skrýt své vzrušení.
Lúmenn pomalu zvedla hlavu. Byla bledá, jak ji nikdo zatím nespatřil. ,,Dál,“
šeptla roztřeseně ,,Dál už je tam jen krvavá skvrna.“
šeptla roztřeseně ,,Dál už je tam jen krvavá skvrna.“
Po jejích slovech nastalo tíživé ticho. Na všechny padla hrůza a nedůvěřivě si lebku u stěny chodby, o
kterých již téměř s jistotou věděli, že patří Fegailinovi, pisateli onoho podivného dopisu na rozloučenou.
Lúmenn se v hlavě honili různé myšlenky. Co se mu mohlo stát? Co tam dole spatřil, ale nikdy to již nestihl napsat na papír? Je to nebezpečí stále ještě tam v temnotě a čeká na ně?
,,Oči, rudé oči, viděl jsem je! Ta-ta-ta-ta-tam!“ Sam se nedal zastavit a utíkal pryč tak rychle, jak mu to jen jeho krátké hobití nožky dovolili. Manamrod ho v poslední chvíli zadržel, jinak by se Sam bezhlavě rozběhl chodbou nazpět.
Z hlubiny se náhle ozvalo tiché zadunění a za ním další a další, stále silnější. „Rychle!“ vykřikla Lúmenn a rozeběhla se.
Aragorn, stále svírající pochodeň, běžel vpředu, ale náhle se zastavil. Dunění bylo stále zlověstnější a Lúmenn mohla přísahat, že zaslechla i řinčení řetězů a kvílivý pláč.
,,Tady je rozcestí,“ zadýchaně křikl Aragorn a zvedl pochodeň nad hlavu, aby i ostatní lépe viděli šest hrozivě zejících otvorů neznámých chodeb, šklebících se na ně jako obrovská ústa stvůr. Dunění nabývalo na síle.
,,Třeba tudy,“ zvolala Lúmenn a zamířila do jedné z chodeb, která se jí zdála nejsvětlejší, i když její ústí bylo stejně černé jako ostatních chodeb.
Běželi dlouho, pochodeň už dávno zhasla, ale oni byli stále hnáni nepojmenovatelným strachem. Frodo omdlel zmámen bolestí, jak se neustále natřásal na Manamrodových zádech a Sam, pokud by Lúmenn pevně nesvírala jeho zpocenou dlaň, by už dávno zůstal ležet vyčerpaný daleko za ostatními.
Nikdo z nich nevnímal, že se každým krokem vzdalují od správné cesty, protože kolem byla jen neproniknutelná tma; žádné hvězdy ani slunce, podle kterých by se dalo poznat, kterým směrem se ubírají. Pokud by byly, zjistili by, že se bezhlavě ženou k severu, místo na východ.
,,Tady chodba končí,“ ozval se zoufalý Aragornův hlas, když už si Sam myslel, že více nevydrží.
,,To přece není možné,“ Lúmenn pustila Samovu ruku a dotápala podél stěny až dopředu k Aragornovi. Rukama napřaženýma před sebou se dotkla skalní stěny, která uzavírala chodbu.
Zoufalstvím a bezmocí jí až vhrkly do očí slzy. Jejich naděje, bledá a mihotavá jako plamen svíce v mlze, se rozplynula a oni byli u konce své cesty; u špatného konce. Náhle Lúmenn nahmatala jakýsi hladký výstupek. Zpočátku netušila co to je, ale vtom pochopila.
,,To není stěna, ale dveře,“ vykřikla radostně a opravdu se rozplakala. Ne však zoufalstvím, ale štěstím, které ji náhle zaplavilo. Už viděla louky, lesy a říčky, modrá oblaka a zlatavé slunce.
,,Jak to víš?“ zeptal se nevěřícně Aragorn, když sám ohmatal skálu a nenalezl jedinou známku, že by mohlo jít o dveře či bránu.
,,Klika, je tady klika,“ smála se Lúmenn. V náhlé neblahé předtuše však opět zvážněla. Zhluboka se
nadechla a stiskla výstupek.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvalo zavrzání. Ustoupila stranou. Náhle ji zalilo prudké světlo, které
ji málem oslepilo. Zakryla si tvář rukou a ustoupila ještě pár kroků.
,,To je nádhera,“ vydechla Arwen, když otevřela oči. Ostatní tak také učinili a nyní již všech šest znavených poutníku hledělo na krásu, jakou ještě nespatřili.
Sál, který se před nimi otevřel, byl osvětlen mnoha světlíky a jejich světlo se odráželo ze všech míst a koutů v něm. Byl totiž plný zlata, stříbra a drahých kamenů, navršených na obrovitých hromadách. Smaragdy, rubíny i průzračné diamanty jasně nesly náznaky zručné práce trpasličích mistrů, stejně jako zářivé mitrilové zbroje, železné meče, se zlatem vykládanými jílci a naleštěnými ostřími, a válečnické přilbice, s vyrytými ornamenty, rozvěšené po stěnách všude v celém sále.
,,To je pokladnice Naughmîr,“ šeptl Aragorn a s posvátnou úctou vstoupil. Rozhlížel se po sále a jeho pozornost upoutalo jedno z četných mitrilových brnění, s drahokamy zasazenými na prsou. Ohromeně si ho prohlížel.
Za ním vstoupila Arwen a ihned se sklonila k hromadě šperků. Uchvátily ji nádherné zlaté brože s modrými, rudými i čirými drahými kameny.
Sam chvíli otálel, ale pak se také vrhl k jedné hromadě zlata a začal se v ní přehrabovat. Za celý svůj
život nespatřil takovou nádheru. Jestli se o Bilbovi říkalo, že je bohatý, co mohla být jeho truhla zlata proti tomuhle.
Nejdéle se rozmýšlel Manamrod, ale náhle spatřil i on něco, co ho donutilo vejít. Jemně položil Froda na zem vedle zlaté truhlice a přistoupil ke stěně. Visel na ní luk, jaký ještě nikdy nespatřil. Tětiva byla ze zlata, stejně jako šípy. Pozlacený byl dokonce i toulec a celá dřevěná část luku. Manamrod ho zkusil napnout a vydechl ohromením. Šlo to lehce, jako by napínal dětskou hračku.
Lúmenn to celé pozorovala s nelibostí. ,,Měli bychom jít, sem jsme přece vůbec nechtěli,“ pokusila se o protest, ale nikdo si jí nevšímal. Všichni byli příliš zaujati klenoty a poklady.
Arwen si nasadila zlatý náhrdelník s nádherně zářícím zeleným safírem a prohlížela se v pozlaceném zrcátku, které také nalezla na obrovské hromadě.
,,Sundej si to,“ přiskočila k ní Lúmenn a strhla jí náhrdelník z krku ,,Neber, co ti nepatří.“
Arwen jí chtěla něco uštěpačného odpovědět, když vtom se ozval Samův výkřik, zoufalý a srdceryvný. Pomalu obrátili své zraky ke dveřím a jako omámení spatřili, jak se obě křídla brány s řachnutím zavřela. Byli uvězněni.
To je drama. . . Ale pěkné!
pani, zacinam mit z te cernocerne tmy, ve ktere porad bloudi depresi:D doufam, ze uz se brzo dostanou ven:)
Zdravím Lúmenn. Jedno bych k tomu dodal. A to že když se nazýváš Lúmenn-verya a v příběhu je také Lúmenn tak je zamyšlení hodné že se oslovuješ ve třetí osobě jednotného čísla. Jde o to že si neříkáš Já ale ve třetí osobě jako ona Lúmenn. Příklad je že místo vyjádření "smála se Lúmenn" to jde vyjádřit "smála jsem se". Myslím to pouze dobře. Vím že si to uděláš opět podle sebe ale jen mne to udivilo trochu.
[3]: teda ty me vzdycky dokazes pobavit:D mozna to bude tim, ze to nepise o sobe, ze…
to zni jako by sis myslel, ze Lumenn, autorka tohoto blogu, je elfka a tohle vsechno zazila a ted se s nami deli o sve zazitky ze zivota:D:D
nic ve zlym, jen me to proste pobavilo…
[4]: Inak, štýl písania a forma rozprávača môže byť akákoľvek. Mne osobne sa lepšie píše v prvej osobe, pretože sa do toho dá lepšie vžiť.. tiež "vševediaci" rozprávač je fajn, ale často používaný
Podaří se jim objevit tajný východ z pokladnice…nějak mi to blbne, tak ti tu nemužu hlasovat…xDDDD
[5]: ale ja vim, jen me to proste pobavilo, protoze to tak vyznelo…teda spis nechapu, proc je z toho pan nemrtvy lord tak udiveny:)
[4]: No ono je to udivující už jen tím že se v příběhu do jísté míry ztotožňuje s Lúmenn a jelikož jsou jejich jména shodná tak je správně na místě se domnívat že asi myslí tutéž Lúmenn jako sebe ale s rozdílem že by si přála takovou být skutečně. I když je jasné že se ve skutečnosti nejmenuje Lúmenn. Je to tedy jen její pěkné přání být takovou jaká je Lúmenn v příběhu. To je naprosto v pořádku. Je to pěkný příběh ale je tam udivující to oslovení Lúmenn ve třetí osobě když je z toho vnímatelné že tou Lúmenn v příběhu by si přála býti i Lúmenn ve skutečnosti. A to že někdo chce být někým jako v příběhu je v pořádku. Je to jenom příběh.
undead Lord: ztotožnění s postavou a vyprávění příběhu v er nebo ich formě je něco úplně jiného;)
Chm…to je dramato…toto 😀
Jsem zvědavá co bdue dále,ale svůj typ si nehám pro sebe 🙂