Lúmenn osaměla v temné chodbě, její přátelé jsou kdo ví kde a krom toho se objevilo další nebezpečí – skalní obři. Co se bude dít v tichu a tmě se dozvíte v dalším pokračování dvanácté kapitoly mého pubertálního fantasy díla.
Doběhla až na druhý konec a tam se zadýchaně opřela o zeď. Náhle si uvědomila co udělala. Opatrně zvedla zrak. Celý svět viděla jaké v mlze, jen na pravém ukazováčku jí jasně zářil zlatý kroužek. Zadívala se na něj, ale náhle si uvědomila, co dělá.
Oko, ohnivé Oko bez víčka, pátralo po krajině a snažilo se najít Prsten. Prsten, který měla na ruce a který v panice použila; Prsten, který na pár okamžiků nechránila svou myslí a který na sebe upoutal pozornost svého pána. Měla jen pár vteřin na to, aby odvrátila Sauronovu pozornost. Plně se opřela svou myslí do jeho. Na okamžik se jejich mysli prolnuly a v tu chvíli Lúmenn plně soustředila svou moc.
Oko přejelo svým ohnivým zrakem Mlžné hory a nevšimlo si jí, ale věděla, že to ještě není definitivní. Kdykoli se mohlo obrátit zpět a ona už neměla dost sil Mordoru vzdorovat. Rychle přeletěla sál očima a když se jí zdálo, že obr je pryč, zhluboka se nadechla a stáhla si Prsten s prstu.
Svět mlžných přízraků zmizel a vše opět viděla ve světle dohasínajícího dne. Vypadalo to, že obr kamsi běžel, snad pro posilu, ale to teď nevnímala. Konečně měla možnost prohlédnout si i druhou stranu sálu. Hned vedle vchodu, kterým sem přišla, se klenulo široké schodiště, vedoucí na římsu, ztrácející se ve tmě. Vtom na ní Lúmenn postřehla jakýsi pohyb, jen jako mávnutí rukou či pohození hlavou, ale její bystré oči to v houstnoucí tmě rozeznaly.
Pomalu a obezřetně se začala pohybovat směrem k římse, stále se držíce při zdi. Přiblížila se k nejbližšímu kulatému kameni. Dotkla se ho rukou, ale okamžitě ucukla, jako by sáhla na rozžhavené železo a nevěřícně zírala na žlutavý kámen. O krok ustoupila, stále ještě neschopna pochopit, co vlastně pocítila.
Ucítila tep srdce. Ne lidského ani elfího, ale černého a zlého, prolezlého zlem a špatností, srdce tak ledové a bezcitné, až jí z toho naskočila husí kůže. V okamžiku jí došlo, k čemu ty kameny slouží. Nebyly to opracované kusy skály, ale vejce. Gigantická vejce skalních obrů, čekající zde v líhni, až se lepkavé šedé zárodky uvnitř vyvinou.
Lúmenn byla tak zaujatá tou myšlenkou, že ani nepostřehla, jak z chodby za ní vyšli čtyři obři. Sotva ji spatřili, s řevem se vrhli proti ní. To bylo pro Lúmenn štěstí. Když zaslechla jejich křik, měla ještě dost času se zorientovat a v poslední vteřině uhnout, takže rozběhnutí obři vrazili plnou silou do vejce, u kterého Lúmenn stála.
Vejce se z rachotem roztříštilo a všichni čtyři obři zůstali zamotáni v páchnoucí lepkavé hmotě, která
z něj vystříkla. Lúmenn až zamrazilo při pomyšlení, že je to zárodek živého tvora, byť tak špatného jako skalní obr.
Na dlouhé úvahy však neměla čas. Prvnímu z obrů už se téměř podařilo vyhrabat se z šedého slizu a Lúmenn se dala na útěk směrem k otvoru, kterým přišla. Scházelo jí k němu pár kroků, když vtom ji zastavil hlas: ,,Lúmenn!“ Hlas zněl zoufale. Lúmenn na vteřinku zaváhala, ale pak prudce změnila směr běhu. Několika skoky překonala schodiště vedoucí na římsu. Ačkoli šero stále houstlo, bezpečně poznala původce onoho zoufalého volání.
,,Manamrode,“ vydechla a jemně ho pohladila po bledém obličeji ,,Co se stalo?“ dodala a se zděšením v očích pohlédla na své druhy, ležící na kamenné římse a nejevící žádné známky života.
,,Jsou živí. Ale na vysvětlování teď nebude čas, podívej,“ Manamrod kývl hlavou k otvorům ve stropě. Lúmenn se nenápadně ohlédla. Všechny otvory byly nyní zastíněny spoustou šedých těl obrů, plazících se po stěnách dolů jako břečťan. Lúmenn je odhadem spočítala.
,,Tucet,“ zamračila se ,,To sami nezvládneme. Jak je na tom Aragorn?“
Manamrod pokrčil rameny. Lúmenn se k Aragornovi sehnula a vtiskla mu do ruky jeho meč, který měla za opaskem. Aragorn ho stiskl, ale dál zůstával ležet v bezvědomí.
,,Lúmenn, pospěš si,“ ozval se Manamrodův hlas. Vstala a zaujala postoj vedle něj. Nacvičeným pohybem prudce strhla luk ze zad a první šíp už si našel místo v krku obra. Z rány vytryskla načernalá krev a obr se s výkřikem sesul k zemi. Ostatní si ho v zápalu boje ani nevšimli, jen přeskákali jeho bezvládné tělo a s divokým rykem se hnali k římse.
Lúmenn napínala luk jako o závod a sprška jejích i Manamrodových šípů padal mezi obry jako smrtící déšť. Některé šípy jen hladce sklouzly po kamenné kůži obrů, ale velká část jich zůstala vězet pod krkem nebo v ústech některého z nich. Obři se jako lavina blížili k Lúmenn a Manamrodovi a brzy už byly luky zbytečné a Lúmenn musela tasit meč a bojovat proti přesile. Manamrod ustoupil pár kroků za ni a vydatně jí pomáhal dobře mířenými šípy.
Lúmenn se bila statečně, ale její síly nebyly nevyčerpatelné a obři doráželi stále víc. Když jednoho zabila ranou do hrdla, dva další přiskočili na jeho místo a ona už musela uhýbat před ranami jejich kamenných kyjů.
Jeden z obrů byl zvláště zuřivý a Lúmenn se dokonce zdál větší než ostatní, takže ji napadlo, že jde o jejich vůdce. Rozmáchl se svou kamennou zbraní, ale Lúmenn se v posledním okamžiku sehnula a pak se bleskově vztyčila a bodla obra do oka. Zakvílel a v návalu bolesti se odrazil a vyskočil na římsu. Z oka mu vytékala nažloutlá lepkavá tekutina, ale v šíleném záchvatu zuřivosti nic nevnímal a jen se oháněl kyjem, ve snaze zasáhnout Lúmenn. Ta však uskočila a už stála na ramenou jednoho z obrů pod římsou, který byl tak překvapený, že ani nestačil své nové břemeno setřást a na hlavě mu přistál mohutný kyj jeho napůl slepého druha. Rána samozřejmě patřila Lúmenn, ale ta už dávno stála na římse a odrážela obry, kteří chtěli následovat příkladu svého vůdce a vyskočit na římsu také.
Velký obr se stále marně oháněl kyjem, dohnán až na pokraj zuřivosti. Náhle ztratil rovnováhu a celou svou vahou spadl na římsu, jen to zadunělo, těsně vedle Aragorna. Ten se konečně probral ze mdlob a když spatřil spoušť kolem sebe, nelenil a čepel jeho meče Andúrilu zajela až po jílec do krku ležícího velikána. Pak se přidal k Lúmenn a Manamrodovi, aby jim pomohl čelit náporu vydrážděných obrů. Jeho pohyby sice byly malátné, ale brzy se vzpamatoval, takže z početného chumlu skalních obrů zbylo jen šest a jejich pokusy o dobytí skalní římsy zatím úspěšně odráželi. Nebezpečí však ještě nebylo zažehnáno.
Hluk boje probudil i Arwen. Mátožně se posadila. V uších jí hučelo a matně si vzpomínala co se stalo. Když spatřila Lúmenn, Manamroda a Aragorna, jak bojují s rozzuřenými obry, vyděsila se, ale přemohla svůj strach. Pomalu vstala a když se rozhlédla, spatřila ještě něco horšího, než obry obléhající jejich nepříliš bezpečné útočiště.
Rychle se sklonila k hobitům. Jemně je popleskala po tvářích až se Sam konečně probral. Frodo stále zůstával ležet bez hnutí. ,,Probuď ho Same,“ řekla a na víc už nečekala.
Vstala a běžela k Lúmenn. Musela se sehnout před ranou jednoho obra, ale konečně byla u ní a cosi jí křikla do ucha. Lúmenn se rozhlédla a strnula. Taktak že se vyhnula kamennému kyji, který jí prolétl těsně nad hlavou. Všimli si toho i Manamrod s Aragornem a nebyli poděšeni o nic méně než Lúmenn.
Proti nim kráčel asi tucet skalních obrů, kteří však byli mnohonásobně větší než ti, s nimiž bojovali
doposud. Měřili téměř patnáct stop a zem se pod každým jejich krokem otřásala. I zbylí menší obři zpozorněli a jakmile spatřili blížící se kolosy, s řevem utekli pryč a zmizeli v jedné z chodeb.
,,Tohle nedokážeme,“ Lúmenn se třásl hlas, když to vyřkla.
,,Rychle,“ vzpamatoval se Manamrod a chytil ji za ruku. Seskákali schody a byli již na půli cestě k východu když se Lúmenn zastavila. ,,Frodo, pospěš si,“ zavolala na hobita. Stál na římse a nevnímal, co se kolem něj děje. Zvedl hlavu a spatřil blížící se obry. Ztuhl překvapením. Nohy jako by mu zdřevěněly a nebyl schopen se pohnout.
Arwen i Sam už byli v chodbě, Aragorn tam právě vběhl, ale když viděl otálející Lúmenn zastavil se a byl připraven zasáhnout, bude-li třeba.
,,Frodo, no tak,“ zvolala Lúmenn co nejhlasitěji. Frodo se konečně probral a v panice se rozběhl. Zakopl a upadl, ale hned zase vstal a běžel dál.
Obři, kteří se až doteď pohybovali pomalu a sebejistě, přidali do kroku. Manamrod táhl Lúmenn k chodbě. ,,Frodo, rychle,“ povzbuzovala hobita, ale cítila, že nemá šanci. Obři se dali do běhu a celý sál se otřásal. První z nich už byl Frodovi v patách. Vychutnávaje si ten okamžik, máchl kyjem. Zasáhl Froda do boku. Náraz ubohého hobita vymrštil do vzduchu. Chvíli letěl a pak dopadl na podlahu, kde zůstal bez hnutí ležet.
Lúmenn vyhrkly slzy a pokud by ji Manamrod nedržel za ruku, běžela by k hobitovi, ujistit se, zda v něm ještě nezbývá alespoň jiskřička života, i když se to zdálo nemožné.
Náhle se od ústí chodby odlepila malá postavička a nedbaje na Aragornovo volání, běžela k Frodovi.
,,Same, ne!“ vykřikla Lúmenn, vytrhla se Manamrodovi a rozběhla se k hobitovi.
Skalní obři chvíli stáli jako u vytržení nad nevídanou podívanou, ale pak se rozběhli kolébavým krokem k Lúmenn, která už dobíhala k ležícímu Frodovi.
,,Same, vrať se,“ křikla na něj a vzala Froda do náruče. Rozběhla se směrem k chodbě, ale už bylo pozdě. Rychlejší obři jí zastoupili cestu a ona jen zahlédla Sama, jak vbíhá do bezpečí chodby, kam za nimi obrovští skalní obři nemohou.
Bezradně se rozhlédla. Obři se pásli na jejím zoufalství a nespěchali. S vítězným mručením pomalu stahovali kruh, když se Lúmenn odhodlala a rozběhla se.
,,Resta nyë (pomoz mi), Elbereth,“ zvolala a vrhla se vpřed. Jediným skokem těsně při zemi se prosmýkla mezi nohama jednoho z obrů, stále držíce Froda v náručí, jako malé děcko a snažíc se ho uchránit před nějakou ránou.
Dopadla na zem a bolestivě se uhodila do ramene. Vstala však a klopýtala i s Frodem dál. Manamrod jí vyběhl vstříc. Vzal Froda a v poslední chvíli s Lúmenn vběhli do chodby, než její strop povolil pod otřesy těžkých nohou a ústí se zavalilo.
Lúmenn se svezla na vlhkou zem, kde zůstala vyčerpaná ležet.
Probudil ji nějaký nezvyklý zvuk. Chvíli ležela, neschopná se pohnout a poslouchala, ale pak ji náhle někdo uchopil za ruku a pomohl jí na nohy.
,,Pospěš si, Lúmenn,“ poznala Manamrodův hlas ,,Snaží se prohrabat zával, rychle.“
„A co Frodo?“
„Toho nese Aragorn, rychle,“ pobídl ji Manamrod.
Lúmenn se konečně vzpamatovala a neochotně nařídila svým nohám, aby se rozběhly. Hnala se spolu ostatními tmou a kdyby ji Manamrod pevně nesvíral ruku, snad by spadla a zůstala ležet, jak byla unavená.
,,Tady chodba končí, doleva nebo doprava?“ rozčísl tmu po asi třech minutách běhu Aragornův hlas.
,,Doleva, zpět do sálu,“ dostala ze sebe zadýchaně Lúmenn. Kotník se začínal ozývat a i bolest v naraženém rameni sílila. „Tahle chodba rozhodně není ta správná.“
Dál tápali podél stěny a hluk kamení a výkřiky obrů postupně slábly, až utichly docela. Do temnoty se ozýval jen zvuk kroků, strašidelně se rozléhající chodbou. Lúmenn se cítila hrozně slabá, jako by to ani nebyla ona sama. Hlava jí třeštila a všechny části těla ji bolely. Ačkoli bylo chladno, až zima, po čele jí stékaly stružky potu a smáčely jí vlasy. Když už si myslela, že víc nevydrží, chodba náhle skončila.
,,Myslím, že jsme v sále s Bránou,“ řekl Aragorn a ozvěna mu to jen potvrdila.
,,Měli bychom jít alespoň kousek do té druhé chodby,“ navrhl Manamrod ,,Zde v otevřeném prostoru by nás obři překvapili víc.“
,,Dobrá, ale jen kousek,,“ souhlasil nakonec Aragorn. Dotápali k ústí obou chodeb a váhavě vstoupili do pravé. ,,Snad bude tato volba šťastnější,“ podotkl Aragorn.
Asi po pěti stech krocích se zastavili, protože to Arwen nevydržela a se slzami na krajíčku řekla, že už dál nemůže. Aragorn neprotestoval, on sám už toho měl dost.
Lúmenn se okamžitě svalila na zem a ztěžka se opřela o stěnu. Slastně přivřela víčka a odpočívala. Náhle vykřikla: ,,Ach ne!“
,,Co se stalo?“ zeptal se Aragorn.
,,Já jsem,“ vysvětlovala neochotně Lúmenn ,,měla tvůj batoh, protože jsem ho nalezla v chodbě, spolu
s tvým mečem a lukem. Když jsme bojovali s obry, sundala jsem si ho, aby mě zbytečně netížil, stačila mi váha mého. Ale pak jsem ho nechala ležet na římse.“
Nastalo ticho. Každý věděl, že bez tří pochodní, které měl Aragorn upevněné na svém vaku, už jim zbývali jen čtyři na celou cestu skrz Gordú. To ale nebylo to nejhorší. Aragorn měl v batohu převážnou část jejich nevelkých zásob.
,,Nedá se nic dělat,“ přerušil konečně Aragorn mlčení ,,Pokud by jsi nás nenašla, stejně by nám byly pochodně i jídlo k ničemu.“
„Ale takhle máme jídlo na den, možná dva,“ pronesla do ticha.
„Tím rychleji budeme muset jít,“ řekl Aragorn „Už se tím netrap.“
Lúmenn se opět se opřela o stěnu, aby vychutnala odpočinek. Náhle se ozvalo tiché zasténání.
,,Frodo, promiň, málem bychom na tebe zapomněli. Aragorne, Manamrode, světlo, rychle,“ jakmile šlo o pomoc někomu jinému, Lúmenn zapomněla na své starosti a byla schopná s vervou se pustit do práce. Sotva Aragorn a Manamrod zapálili dvě z pochodní z Lúmennina batohu, spatřili Frodovu bledou tvář, po které stékal pot.
,,Ach Frodo, je mi to líto,“ zašeptala Lúmenn a utřela mu vlhké čelo ,,Je to moje vina, měla jsem tam pro tebe běžet hned.“
Jemně mu sundala vrchní část oděvu a odhalila tak pohled na mokvající podlitinu na jeho pravém boku. Když se jí dotkla, Frodo zasténal a do očí mu vhrkly slzy bolesti. Zatímco mu Lúmenn na zranění přikládala studené obklady, Aragorn mu důkladně vyčistil odřeniny na rukou a obličeji, způsobené pádem.
Když ošetřovali zraněného Froda, Aragorn vyložil Lúmenn, jak upadli obrům do zajetí. ,,Šli jsme chodbou,“ řekl ,,A já ti chtěl něco říct, myslím, že jak dlouho ještě půjdeme, protože Frodo byl unavený; a v tu chvíli jsme zjistili, že s námi nejsi. Zastavili jsme a já sundal ze zad batoh, abych vzal pochodeň a se světlem jsme tě mohli nalézt.
Náhle jsme uslyšel dupot těžkých nohou. Vytasil jsme meč, ale cosi mne udeřilo zezadu do hlavy a já jsme ztratil vědomí. Probudil jsme se až s mečem v ruce na římse.“
Lúmenn přikývla. ,,Šla jsem příliš rychle. Jen štěstí, že jsem si včas uvědomila, že se mnou nejste. Ale teď mne napadá: když jsem přicházela chodbou k sálu s vejci, zaslechla jsem výkřik a po něm tupou ránu. Co to bylo?“
,,To já,“ řekla Arwen ,,Probudila jsem se, zrovna když se nade mnou skláněl odporný obr. Vykřikla jsem a on mě svou kamennou tlapou uhodil do hlavy a já zase upadla do bezvědomí.“
Lúmenn opět přikývla a zase se věnovala jen Frodovu zranění. ,,Musíme šetřit, ale myslím, že není vhodnější chvíle použít Sukse evinjata než teď, každý z nás ho teď potřebuje“ řekla Lúmenn když byla hotova. Každému nalila jeho dávku do stříbrného kalíšku. Doušek po doušku se všem ulevilo a dokonce i stísněná chodba se jakoby prosvětlila, když ji naplnila vůně nápoje uzdravování. Lúmenn zapomněla na svou bolest v rameni a kotníku; Arwen a Aragorn na únavu; Sam nad smutek nad Frodovým zraněním a Manamrod na hluboký šrám na ruce, který utržil v bitvě s obry.
I přes čarovnou moc nápoje uzdravování první pochodeň pomalu slábla, až zhasla docela. Než pohasla i druhá, vzal Lúmenn Aragorn stranou a vážně se jí zeptal: ,,Kudy vlastně jdeme?
„Nevím,“ řekla Lúmenn „Když jsem tudy šla naposledy, vypadalo to úplně jinak.“
„Takže je možné, že jsme zabloudili.“
„Ano,“ řekla tiše Lúmenn „Ale vrátit se nemůžeme. Ve velkém sále mohou číhat obři, ale touhle úzkou a nízkou chodbou neprojdou. Nezbývá, než jít dál.“
„A Frodo?“
,,Má nejspíš zlomená všechna pravá žebra a také naštípnutou pánev,“ pomalu odpověděla Lúmenn, ale Aragorn poznal, že ještě neřekla všechno.
,,A dál?“ hlas se mu neznatelně chvěl.
,,On…nejspíš má krvácení do břicha, ten obr mu musel rozbít všechny vnitřnosti na kaši.“
,,Přežije to?“
Lúmenn sklopila zrak před jeho pronikavým pohledem. Její oči těkaly po roztřesených stínech na stěnách, než se konečně odhodlala k odpovědi. ,,Ne,“ šeptla téměř neznatelně.
Gratuluji Lúmennko, další kapitola na výbornou 🙂 Ale chudák Frodo 🙁
napoj uzdravovani neni jak se zda vsemocny, ale bylo by to trochu moc pohadkove, kdyby vsichni hrdinove ve zdravi dosli az do konce…chytlavy pribeh si zada obeti…
príbeh sa vyvíja ďalej s vyšším počtom obetí – aby to nebolo tak ľahké. Navyše koniec (nech je dej akýkoľvek) je vždy taký, ako určí jeho autor. ja dávam 5 hviezdičiek
Ach jo…chudák Frodo…
Ti obři jsou ale parchanti…Moc pěkná část, ale jinak…
Doufám, že se odtam dostanou 🙂
Nechala zemřít Froda! ! !
už se nemužu dočkati dalšího dílu…hooonem Lúmenn…xD
Jusa: Frodo umírá, ale ještě nezemřel:)
Kayel: bude bude, dokon ce ti řeknu přesně kdy – za 40 minut:)