XI.kapitola – Ztraceni v tmách 3/3

Ačkoli se děje to, co se děje, o Paní prstenů vás neošidím. Posledně to bylo příliš napínavé abych vás nechala čekat:)

Probrala se téměř vzápětí. Posadila se a třela si bolavou hlavu. Pak se pokusila postavit. Kupodivu to šlo bez potíží, kotník jen trochu pobolíval.
Když se rozhlédla, spatřila ostatní, jak se tísní u malého otvoru ve skále, stěží většího než dospělý muž. Přistoupila k nim a podívala se do otvoru. Před očima se jí otevřel rozlehlý sál, jehož velikost nemohla přesně odhadnout, protože denní světlo, pronikající sem otvorem, bylo příliš mdlé a slabé, aby ho ozářilo.
V největším kuželu světla spatřila postavu, ve které poznala Aragorna. Seděl na zemi a držel se za nohu. Na tu dálku však Lúmenn neviděla žádné zranění.
,,Jsi v pořádku?“ vykřikla Arwen s obavami. Měla proč se obávat. Podlaha sálu byla téměř dvacet stop pod nimi.
,,Ano, snad mi nic není,“ ozval se Aragornův hlas, zněkolikanásobený ozvěnou.
,,Co se vlastně stalo?“ zavolal na něj Manamrod.
,,Našel jsem runu ,n‘ “ odpověděl Aragorn suše a vstal, aby se pokusil udělat několik kroků. Trochu kulhal, ale šlo to.
Konečně odezněly následky nárazu do hlavy a Lúmenn byla schopná normálně uvažovat. Předně se snažila vzpomenout si na svou první cestu do Gordú. Tenkrát byla brána otevřená, ale vedle ní, ano, blesklo Lúmenn hlavou. Runa byla vyrytá ve skále a nepovšimla si jí, dokud na ni jeden z trpaslíků neukázal. Jakmile se k ní přiblížila něčí ruku, tmavý kámen se rozzářil jako drahokam. Aragorn si ho zřejmě také povšiml, až když se o něj opřel a tím nechtěně otevřel bránu. A protože se v těch místech o skálu opíral, spadl dolů a Lúmenn měla opravdu štěstí, že ho nenásledovala.
,,Ale jak se teď dostanu zase nahoru?“ zeptal se Aragorn, když Lúmenn v krátkosti vylíčila, co si myslí.
,,Kdysi tu byly dřevěné schody,“ řekla Lúmenn ,,ale trpaslíci je buď odstranili když odsud odcházeli nebo ztrouchnivěli a zřítily se. Zkus najít nějaký žebřík.“
Aragorn přikývl a brzy se jim ztratil z dohledu ve tmě. Čekání bylo nekonečné. Nervózně poslouchali, zda nezaslechnou jeho volání, ale ticho nepřerušil jediný zvuk. Arwen pohlédla na Lúmenn s otázkou v očích, ale ona jen pokrčila rameny.
Vtom se ozvala rána a pak rachot padajícího kamení. Všem se zabodlo do srdce jako ledový nůž a ozvěna jim je zlomyslně ještě několikrát vrátila. Lúmenn ztuhla a pohlédla na Arwen. Zračil se jí ve tváři jen žal a zoufalství.
,,Ne,“ vykřikla tak srdceryvně, až Lúmenn píchlo u srdce. Vzápětí se vzpamatovala, protože musela Arwen pevně chytit, aby neskočila dolů. Ještě chvíli zírala do tmy a pak se rozplakala Lúmenn na rameni. Lúmenn se ji snažila konejšit, ale nenacházela vhodná slova. Hrdlo měla vyschlé a v očích ji pálilo. Jako ve snách jí před očima prolétly všechny okamžiky, které strávila s Aragornem.
Původně se nenáviděli, ale od chvíle, co vyrazili za skřety se s nich stali když ne přátelé, tak alespoň společníci. Viděla se, jak se hádají na Elrondově radě, jak se dívají na Elensílovu smrt, jak po Aragornově boku bojuje v bitvě se skřety na Želízi.
Pozvedla hlavu a spatřila dobrácké Samovi oči, zalité slzami a vedle něj Frodovu tvář, šedou a bez výrazu.
Náhle Manamrod zvolal: ,,Podívejte!“
Arwen trhla hlavou a pohlédla do otvoru. Výraz absolutního zoufalství se změnil ve šťastný úsměv. V kuželu světla stál Aragorn, živý a zdravý, jen se škrábancem na čele a rozbitým horním rtem.
,,Jsem v pořádku,“ zavolal Aragorn nahoru a ozvěna mu přizvukovala ,,Šel jsem ke stěně pod bránou a najednou jsem napřaženýma rukama hmátl do prázdna. V tu chvíli se se mnou utrhl nějaký balvan a já padal. Myslel jsem, že je to můj konec, ale vtom jsem dopadl na jakýsi stupeň nebo římsu. Nic jsem neviděl, ale čišel odtamtud takový podivný chlad, takže jsem se snažil co nejrychleji vylézt zpět nahoru.“
,,Vyděsil jsi nás,“ řekl Manamrod s ulehčením a na jeho pobledlé tváři se objevil úsměv. I Samovi a Frodovi se vrátila barva a veselí do tváří.
,,Žádný žebřík tam tedy není,“ pokračovala Lúmenn v úvahách ,,Koneckonců, čekala jsem to.“
,,Stejně musíme do Gordú,“ ozval se Aragorn a snad záměrně již nepoužil starší název Naughmîr.
,,To je pravda,“ připustila Lúmenn ,,Ale lano, které mám, má jenom patnáct stop, možná i méně. Zbytek budeme muset skočit.“
,,Já tam neskočím,“ vyhrkl náhle Sam a zděšeně ucouvl, jako by se bál, že ho něco v okamžiku stáhne
dolů, do tmy.
Lúmenn pokrčila rameny a bez jakýchkoliv emocí prohlásila: ,,Pak musíš zůstat tu. Jiná cesta do Gordú není. Kdysi ještě existovala i Dolní brána, ale ta byla zavalena při jednom neštěstí. Nyní je přístupná jen tato.“
Sam poznal, jak se musí Lúmenn přemáhat, aby vyslovila tuto větu tak stroze, ale dobře věděl, že by byla schopná nechat ho tady, jak řekla. Bezradně se podíval nejprve na rokli hluboko pod nimi a pak na otvor ve skále. ,,Půjdu tudy,“ řekl rozechvěle. Lúmenn ho poplácala po zádech.
,,Teď ale musíme začít něco dělat,“ pokračovala dost hlasitě, aby ji slyšel i Aragorn ,,Jiná cesta než tato není, takže se musíme dostat dolů všichni. Arwen, ty zde zůstaň a opatrně přeprav dolů naše věci. Lano je krátké, nejspíš to budeš muset dolů hodit, ale snad se ti to podaří. Same, ty a Frodo naškrábete na borovicích smůlu na pochodně,“ na okamžik se odmlčela a zalovila ve svém batohu. Vytáhla z něj malý kotlík a špachtli, oboje notně oblepené smůlou a pryskyřicí. Strčila je Samovi do rukou.
,,Plnou,“ přikázala. Sam s Frodem začali sestupovat po cestičce dolů a Lúmenn pokračovala: ,,Já a Manamrod nasekáme větve a natrháme chrastí. Nebudou z toho sice pochodně v pravém slova smyslu, ale lepší než nic.“ S těmi slovy se opět sklonila ke svému batohu a po chvíli hrabání z něj vylovila malou sekyrku a brousek. Jemnými pohyby brousku přejížděla po jejím ostří.
Manamrod se na ni přitom díval. Obdivoval její rozhodnost a lehkost, s kterou si dokázala poradit i v těch nejtěžších situacích, jako byla tahle. Zdála se mu nyní krásnější než kdykoli předtím. Náhle si povšiml, že ačkoli bylo v rokli chladno, její čelo se lesklo potem. V duchu ji politoval a zastyděl se, že si myslel, jak snadné je rozhodovat o osudu jiných lidí.
Pramen vlasů jí spadl do čela. Odhrnula ho rukou a zvedla hlavu. ,,Jdeme,“ řekla a zasunula brousek zpět do batohu.
Manamrod se vzpamatoval a vykročil na stezku. Pomalu a mlčky sestupovali dolů, až k prvnímu odpočívadlu. Tam nalezli hobity v pilné práci. Lúmenn si prohlédla borovice. Byly vesměs pokroucené a nerovné, takže pokynula Manamrodovi, aby šli dál.
Na druhém odpočívadle rostly rozsochatější a rovnější borovice a tak se pustili do práce.
„Omlouváme se vám,“ řekla Lúmenn borovicím, než do nich zaťala svou sekeru „Ale vaše dřevo nám poslouží k dobré věci.“
Pak teprve začala osekávat větve. Byla to namáhavá a těžká práce, ale když jí chtěl Manamrod pomoci, odmítla. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než otrhávat drobné větévky a upevňovat je do malých snopečků.
Větve borovic nebyly příliš vhodné na pochodně, ale nic jiného jim nezbývalo. Lúmenn musela každou větev useknout, zarovnat do správné délky a pak z ní oloupat hořlavou kůru. Byla to poměrně namáhavá práce a už po druhé větvi měla Lúmenn polámané nehty a rozdrásané konečky prstů.
Když se zaťatými zuby ťala do páté větve, Manamrod to nevydržel.
,,Teď já,“ řekl neodbytně a vytrhl Lúmenn sekyru z ruky.
,,Nejsem líná ani neschopná,“ bránila se a vzala si sekeru zpět.
,,Ale jsi unavená,“ řekl a znovu jí vytrhl sekeru.
„Ne.“
Lúmenn znovu svírala sekeru v ruce. Pohlédla na ni a pak na Manamroda. Jejich oči se setkaly. Oba naráz se rozesmáli uvolňujícím, šťastným smíchem.
„Vraťme se do práce,“ řekla Lúmenn po chvíli.
Manamrod natáhl ruku. Lúmenn mu podala sekeru. „Zacházej s ní opatrně,“ řekla a usmála se.
Když byli konečně hotovi, slunce, napolo skryté za okrajem rokle, se sklánělo k odpoledni. Došli zpět k bráně, kde už hobiti obratně rozdělali malý ohníček, na kterém roztavovali naškrábanou smůlu. Lúmenn upevnila chrastí na větve a pak je zalila roztavenou smůlou. Celkem tak vytvořili osm pochodní.
,,Budou hořet krátce, ale dost jasně,“ řekla ,,Vezmeme s sebou ještě těchto pár snopků chrastí a polen, kdybychom nutně potřebovali alespoň trochu světla a tepla; ale v Gordú není příliš dobré rozdělávat oheň a rušit jeho praskotem tamní ticho.“
Sam se po jejich slovech otřásl.
Manamrod zatím rozmotal Lúmennino šedé lano. Chvíli ho potěžkával v rukou a pak ze sebe užasle vypravil: ,,To je práce elfů z Lótlórienu. Nádhera.“
Lúmenn s úsměvem přikývla. ,,Ještě jsem ho nepoužila, nemám ho dlouho, ale vždy obdivuji jeho lehkost. Škoda jen, že je tak krátké.“ Vzala si ho od Manamroda, uchopila jeden konec a přeložila lano napůl a pak ještě několikrát, až bylo poskládané na osm dílů.
„Nyní měří jednu a půl stopy,“ řekla „takže celé má jen dvanáct stop. To je málo.“
„Alespoň zkusme, kam až dosáhne,“ řekl Manamrod. Lúmenn přikývla a vhodila jeden konec lana do otvoru.
,,Mám,“ ozval se Aragornův hlas.
,,To není možné,“ zvolala Lúmenn a podívala se dolů. Ve světelném kruhu stál Aragorn a držel šedé lano.
,,Úžasné,“ vydechla ohromeně ,,Tohle je víc než dvacet stop. Nerozumím…“ Rychle se však vzpamatovala, vytáhla lano ven a zavolala Sama. Obratně mu kolem pasu uvázala uzel a za Manamrodovi pomoci ho začala spouštět dolů. Hobit se klepal strachem a raději zavřel oči. Konečně stál Sam na pevné půdě. Ruce se mu ještě třásly rozčilením, když pomáhal Aragornovi rozvazovat uzel.
Jako druhý přišel na řadu Frodo a za ním Arwen. Nahoře zůstala jen Lúmenn a Manamrod.
,,Když se spustím já, ty budeš muset skočit. Lano zde není kam uvázat,“ řekl Manamrod a očima přeměřil výšku sálu.
,,Já vím,“ potvrdila Lúmenn a začala mu kolem pasu uvazovat stejný uzel, jako předtím hobitům a Arwen.
,,To přece nejde,“ vykřikl a jediným pohybem uzel opět rozvázal ,,Nemohu tě nechat skočit z takové výšky.“
,,Tak dobrá,“ řekla Lúmenn a než se Manamrod vzpamatoval, hodila velikým obloukem dolů, takže dopadlo kamsi do tmy, odkud zvedlo mračno hustého prachu ,,Teď musíme skočit oba a bude to spravedlivé.“ Dodala nevzrušeně, jako by to byla samozřejmost.
,,Lúmenn, mohli jste zkusit lano někam přivázat. Nemůžete skočit z takovéhle výšky, to je přece čiré bláznovství,“ zavolal zezdola Aragorn, ale Lúmenn ho přerušila.
,,Manamrode, kdo půjde první?“ zeptala se. Manamrod neodpověděl, jen přistoupil blíž k bráně. Ostatní dole ustoupili o několik kroků dozadu. Manamrod se zhluboka nadechl a odrazil se. Lúmenn zavřela oči a odvrátila se ,Jsem hloupá‘ pomyslela si, ale už bylo pozdě. Zadunělo to, jak Manamrod dopadl na kamennou zem. Lúmenn neměla odvahu přijít k bráně a podívat se dolů.
,,Teď ty, Lúmenn,“ ozval se náhle Manamrodův hlas. Dodala si odvahy a pohlédla otvorem do sálu. Manamrod stál ve světle, trochu pobledlý, ale usmíval se. Lúmenn si oddechla a udělala ještě jeden krok k okraji.
Pohlédla dolů a zatočila se jí hlava. Udělala chybu, že hodila lano tam do tmy, ale čas nešel vrátit. Několikrát se nadechla a pak odhodlaně udělala krok do prázdna. Celý svět se s ní zatočil a ona jen cítila, jak padá dolů, do tmy, do Gordú.
Letěla vzduchem čtyři možná pět vteřin, ale připadalo jí to jako dlouhé hodiny. Konečně dopadla na kamennou podlahu sálu. Zabolelo ji v kotníku, překulila se a zůstala ležet bez dechu na studené zemi.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Manamrod a když přikývla, pomohl jí postavit se na roztřesené nohy.
Když se Lúmenn trochu vzpamatovala, rozhodli se jít dál, vstříc nebezpečí Gordú. Odhodlaně opustili kruh světla a za okamžik je obklopila tma. Lúmenn podle stříbřité záře nalezla elfí lano, smotala jej a uložila do batohu. Pak pohlédla zpět k bráně, která už se zdála jen jako malý světlý ovál v dálce; jako by se loučila s denním světlem ne na několik dní, ale na celý život.
,,Nuže, do toho,“ řekla vesele, ale atmosféra v podzemním sále byla příliš stísněná, než aby se mohli zasmát.
Obrátila se zády ke světlu a udělala několik kroků. Náhle se ozvala rána. Byla děsivá a ohlušující, země se otřásla a ze stropu se spustila sprška kamení a prachu. Padli k zemi a zakryli si rukama hlavu. Rána pomalu doznívala a Lúmenn se odvážila zvednout hlavu.
,,Je tu tma,“ pronesla do ticha ,,Úplná tma. Jsme tu uvězněni.“

6 komentáře “XI.kapitola – Ztraceni v tmách 3/3

  1. Velmi pěkná kapitola…
    Ale vůbec se mi nelíbí ten konec….to se mi moc nelíbí…

    Ale víš co se mi nelíbí ještě více? Mám o tebe strach…je to zvláštní…Lúmennko…

  2. Zdravím Lúmenn. Mně na těch příbězích vadí jen jedna věc a to že téměř nikdo nevyužívá magie okamžitého hmotného účinku. To je i v pánovi prstenů. Nikdo nevyužil magie okamžitého účinku podobně jako je energetická koule a to o se jevili mnozí jako docela mocní lidé.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.