XI.kapitola – Ztraceni v tmách 2/3

Druhá část jedenácté kapitoly zavede naše poutníky až do Tajné soutěsky, kde se pokusí najít vchod do tajemné a dávno zapomenuté trpasličí říše, skrz niž se pokusí projít na druhou stranu hor. Co vše tomu bude předcházet a jak obtížné bude dostat se do Gordú, dříve zvaného Naugmir, prozradí tahle část příběhu elfky(?) Lúmenn, jejích přátel a jejího nepřítele – Druhého prstenu plného zlé síly a strašlivé moci.

Slunce, ještě zahalené mlžným oparem, se vyhouplo nad Mlžné hory a nový den se narodil. Byl chladný a mlhavý, ale dost světlý, aby ozářil cestu šesti poutníkům, kteří kráčeli podél horského masivu k severu. Šli téměř dvě hodiny, protože vyrazili již za tmy.

,,Jak je to ještě daleko?“ hekl Frodo, dnes už poněkolikáté. Jeho krátké hobití nožky nebyly dělané na dlouhé pochody a ještě k tomu ho stále více sužoval nelepšící se zápal plic. Chtěl však jít po svých a odmítl Aragornovu nabídku, že jej ponese.

Lúmenn se otočila. ,,Asi hodinu cesty,“ řekla.

Frodo zaúpěl, ale přinutil se k dalšímu kroku a odevzdaně pokračoval dál. Sam, kráčející za ním, zvedl hlavu a pohlédl na něj s ustaraným výrazem ve tváři; jeho pán se za poslední dny hodně změnil. Nemoc jej udolávala a z jeho tváře zmizel veselý smích. Šel nyní se sklopenou hlavou, pomalu a bolestně.

Nakonec to nebylo tak daleko, jak Lúmenn předpokládala. Brzy narazili na zbytky staré trpasličí silnice, vedoucí do Naughmîr. Její dávnou krásu a monumentálnost už připomínaly jen kameny u cesty, kdysi hladké a lesklé, nyní zpola zarostlé mechem a lišejníkem, stejně jako dlaždice, po kterých teď po mnoha letech zase kráčeli nohy poutníků.

Zhruba po půl hodině se Lúmenn zastavila před strmou skalní stěnou, dole obrostlou uschlými ostružinovými keři a nízkými stromky.

,,Jsme na místě,“ prohlásila.

,,Zde je vchod do Gor…Naughmîr?“ zeptal se Aragorn a přeletěl skálu očima. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v ní mohla skrývat nějaká brána či dveře. Když zaklonil hlavu, spatřil vysoko nad sebou její vrchol, ztrácející se mlze. Zdálo se mu, že tam vidí kroužit nějakého ptáka.

,,Ne,“ řekla Lúmenn ,,To je vchod do Tajné soutěsky.“ Přistoupila blíž ke stěně a na chvíli se zastavila. Pak rozhrnula křoví. Její očekávání se vyplnilo. Keře dokonale kryly otvor ve skále, ústící do tmavého tunelu. Ten byl akorát tak velký aby jím projel skloněný muž na koni.

Pokynula ostatním, aby ji následovali. Udělala pár kroků do tunelu, ale pak se zastavila a otočila se. Všech pět členů malého společenstva na ni zíralo, jako by se měla každou chvíli propadnout do země nebo být sežrána hladovým hlídajícím trpaslíkem.

,,Tak pojďte,“ řekla ,,Nejsou zde žádné pasti ani léčky. Již stovky lidských let tudy nikdo neprošel, nemáte se čeho bát.“ Neochotně ji následovali a jeden po druhém vstoupili do tunelu. Za Manamrodem, který šel poslední, se křoví jako kouzlem zase neslyšně zavřelo.

Chvíli kráčeli temným tunelem, ale za chvíli je oslepilo sluneční světlo. Když byli konečně schopní otevřít oči, oněměli úžasem. Před nimi se rozprostírala široká rokle, kolem dokola obehnána skalními stěnami, které se s výškou blížili k sobě, takže nahoře byla rokle mnohem užší než v základech; možná by se dala i přeskočit.

Všude v ní rostla tráva a tu a tam se krčily roztroušené cesmíny, borovice, břízy a občas také buky. Asi

třicet kroků od nich prýštil ze skály malý pramínek a napájel tak studánku, z které vytékal bublající potůček. Po pár krocích se však ztrácel a mizel kdesi v podzemí.

Celá roklina vypadala na první pohled malebně a krásně , ale pak jednomu po druhém došlo, co tu

schází. Bylo tam ticho; až nepřirozené ticho. Ani ptáček nezazpíval, ani lístek se nepohnul. Dokonce to vypadalo, jako by i potůček bublal nějak tišeji, než v normální krajině.

,,Tajnou soutěsku,“ snažila se Lúmenn nějak zaplašit tu stísněnost ,,objevil Dhróin Železná sekyra se svou družinou. Cestovali tudy za svými příbuznými do Modrých hor a náhle je přepadli skřeti. Prchali před nimi a náhodou si všimli otvoru ve skále. Projeli jím a ocitli se zde.“ Mávla rukou a přejela pohledem celou soutěsku. Ticho se jí však zaplašit nepodařilo.

Stísněně se dali na cestu po trpasličí silnici. Zde nebyla tolik zarostlá travou, jako venku, a dokonce i patníky na jejím okraji byly zřetelnější a na některých se dokonce daly ještě přečíst runy, které tam vytesaly ruce kameníků před stovkami let. Aragorn se rozhlížel. Cesta mu připomínala silnici, vedoucí Ithilienem, podél Ephel Dúath. I po ní kdysi chodili zástupy lidí; dnes však byla opuštěná a tichá, jako tato.

Rokle se táhla asi dvě míle a pak znenadání končila další strmou stěnou, ne nepodobnou té u vchodu. Když se však zahleděli pořádně, spatřili na ní klikatící se cestičku, ztrácející se ve výšce.

,,Vede k Horní bráně Naughmîr,“ řekla Lúmenn a ukázala na stezku ,,Po ní teď půjdeme.“

,,Moc se mi to nelíbí,“ zabručel Sam, ale Lúmenn si ho nevšímala a už vystupovala po cestě vzhůru. Ostatní ji následovali.

Stezka po necelých dvě stě krocích končila odpočívadlem čtvercového tvaru, obehnaném polorozpadlým dřevěným zábradlím. Kdysi jednolitá kamenná plocha byla nyní rozbrázděna prasklinami a rýhami, do kterých vítr zavál hlínu, aby v nich později mohly zakořenit horské borovice a svými kořeny ještě více rozrušit překrásné dlaždice; dílo kamenických mistrů.

„Bylo to tu krásné,“ řekla Lúmenn a rozhlédla se.

„Pojďme,“ řekl Aragorn.

Opustili toto melancholicky vypadající místo a pokračovali dál v cestě vzhůru. Narazili ještě na několik takových odpočívadel, všechna stejně opuštěná, s polozbořeným zábradlím a popraskanými dlaždicemi. Na všech rostly borovice.

Když došli na konec své cesty, velkou obdélníkovou římsu, z které cesta již dál nepokračovala, rokle pod nimi se zdála maličká, ale stále ještě nebyli ani v polovině výšky skalní stěny. Lúmenn si náhle připadala malá a nicotná oproti horským velikánům a strmým skalním štítům, brzy však na tu myšlenku zapomněla, protože ji zaujalo něco jiného.

Byla to žulová deska, hladce a dovedně opracovaná do tvaru čtverce, se zlatými písmeny. Skvěla se v celé své kráse na skále, asi deset stop nad zemí.

,,Ano,“ přikývl Sam a na okamžik zapomněl na svou nedávnou rozmrzelost.

„Trpaslíci byli za starých časů velmi zruční, škoda jen, že dnes už jejich umění pomalu upadá v zapomnění; byla to díla, hodná králů,“ řekl Aragorn.

,,Co je tam napsáno?“ zeptal se Frodo ,,Nedokážu to přečíst.“

,,Je to ve Vznešené elfštině, to je zvláštní. Je tam psáno Fëanorskými runami:

Man merlyë vanta, vanta.

Man merlyë harë, harë.

Man merlyë naqa, qalmë,“ přečetla Lúmenn zlatý nápis, ,,V Obecné řeči zní: Kdo chceš vejít, vejdi; kdo chceš zůstat, zůstaň; kdo chceš krást, zemřeš.“

,,Moc pěkné přivítání,“ podotkl Sam jízlivě.

,,Podívejte, je tam ještě něco,“ vykřikl Manamrod „Támhle dole.“

Lúmenn zaostřila na maličká písmenka v rohu, ale ani její bystrý zrak je nerozeznal. Aragorn se náhle postavil ke zdi pod žulovou deskou a opřel se o ni. „Podívej se na ně zblízka,“ řekl Lúmenn.

Lúmenn mu pružně jako kočka vylezla na široká ramena. Chvíli tam balancovala, ale brzy získala rov-nováhu a byla schopná soustředit se na nápis.

,,Tam, kde runa ,n‘ se skví, tam se brána nachází,“ přeložila nápis rovnou do Obecné řeči a bezradně pokrčila rameny. Neměla ani potuchy, co to může znamenat.

Náhle se ozval výkřik a Lúmenn si uvědomila, že letí vzduchem. Dopad byl tvrdý. Píchlo ji v ještě nedoléčeném kotníku, udělala pár kotrmelců, ale pak se uhodila do hlavy a ztratila vědomí.