Víkend je pryč a je tu další kapitola epického příběhu třináctileté Lúmennky. Proč se jmenuje Ztraceni v tmách a kde ještě krom Morie kutali trpaslíci, jež nalezli starobylé zlo, se dozvíte v následujících řádcích.
Pro ty co si už nevzpomínají – Lúmenn a její přátele jsme opustili pod převisem na Caradhrasu v okamžiku kdy zjistili, že krom sněhové vánice jim stojí v cestě další překážkav podobě zbořené skalní římsy. Vpřed jít nelze, ale Lúmenn ví ještě o jiné cestě, která je jejich poslední nadějí…
,,Je tu ještě jedna cesta,“ řekla Lúmenn tiše po chvíli mlčení a slova jí nechtěla přes rty. Byla to ta cesta, které se tolik bála, ale která byla jejich poslední nadějí.
,,Snad nemyslíš Morii?“ zeptal se nedůvěřivě Aragorn ,,Gandalf přece říkal ať přes ni v žádném případě nechodíme.“
,,Ne,“ Lúmenn zavrtěla hlavou a posadila se na sníh. Studil ji, ale ona to nevnímala ,,Je to také cesta pod horami, ale není to Morie. Na první pohled se zdá temnější, ale je pustá a prázdná. Říká vám něco jméno Naughmîr?“
,,To je jen pověst,“ zasmála se Arwen, ale nebyl to upřímný smích ,,Vyprávěl mi ji otec, když jsem byla malá.“
,,Není to pověst,“ řekl Manamrod stísněně ,,Naughmîr opravdu existovalo. Elfové v Temném hvozdě o něm stále ještě zpívají písně, ale už je to dávno, co se brány jeho síní navěky zavřely. I můj otec byl tehdy ještě mladý. Nikdo už nezná cestu do Tajné soutěsky, ani už nežije nikdo, kdo by někdy prošel Horní bránou.“
,,Brána tajná, ukrytá,
tě poutníče uvítá.
Ticho je v Tajné soutěsce,
a prach teď leží na desce
ze žuly vytesané.
Naughmîr jsme museli opustit,
síně naše jsou prázdné,
kde poklady naše ležely
teď tma a ticho vládne.
zazpívala Lúmenn. Kvílící vítr dodal tklivé písni ještě větší smutek a zoufalství.
,,Naughmîr byl elfský název pro dávné trpasličí království. Znamená to klenot trpaslíků,“ dala se Lúmenn do vyprávění ,,Trpaslíci byli na své dílo právem pyšní. Vcházelo se do něj tajnými dveřmi a jen ti, kterým opravdu důvěřovali, směli pohlédnout na krásy Naughmîru. Říká se, že v něm skrývali nezměrné bohatství, hromady zlata a stříbra, drahé kamení a hlavně mitril. I má zbroj pochází z kováren Naugmîr.
Jednoho dne se trpaslíci rozhodli rozšířit své dílo a chtěli prokopat tunel skrz hory, aby mohli lépe obchodovat s elfy v Lothlórienu a Temného hvozdu. Po letech úmorné práce se jim to podařilo. Obchod kvetl a Naughmîr bohatlo. Bylo na čase vytvořit co nejbezpečnější úkryt pro trpasličí poklady, které za léta nashromáždili.
Udělali další chodbu a na jejím konci obrovité dveře do pokladnice, ale při kopání náhodou objevili tunel, vedoucí dolů, k nitru hor. Zprvu se chtěli do něj chtěli podívat, ale kdykoli někdo do oné chodby vstoupil, nikdo už ho nespatřil. Hrůza a děs padl na trpaslíky, ale stále ještě nechtěli své království opustit.
Brzy se však začali dít ještě podivuhodnější věci. Z oné chodby se ozývali naříkavé zvuky a prý tam někdo spatřil i rudé oči. Ty však zmizeli, jakmile pohlédl pořádně.“
,,A to se chodbu nepokusili zavalit?“ zeptal se Sam.
,,Ano, pokusili, ale vždy když ji ucpali kamením, druhý den byla opět volná. Opakovalo se to několikrát a tak brzy zanechali marných pokusů a snažili se chodby nevšímat.
Pak se však stalo něco, co vysálo i poslední kapku trpasličí odvahy.
Jejich pokladnice, snad nejlepší trpasličí dílo všech dob, která byla chráněna bludištěm spletitých chodeb, měla sedm Zasvěcených. Jen oni znali cestu k jejím dveřím. Všichni tito Zasvěcení však jednoho dne zmizeli. Zprvu si mysleli, že utekli, ale jejich těla se po pár dnech našla na různých místech Naughmîr a ani nechtějte vědět, jak vypadala.
Všechny zbývající trpaslíky přepadla hrůza a nechtěli zůstat v tom strašlivém místě ani minutu. Odešli a všechno to bohatství zanechali v tajemné pokladnici.
Mnoho udatných lidí, elfů i trpaslíků se pokoušelo znovu vejít do Naughmîr a najít poklady, ale vždy se ztratili ve spletitých chodbách. Nikdo z nich už nevyšel na denní světlo.
Cesta do Tajné soutěsky zarostla trávou a tajné dveře zavál prach. Na název Naughmîr se zapomnělo a pokud se o něm ještě mluví, tak jen šeptem a pod názvem Gordú, hrůzné šero.“
,,A ty nás chceš vést tou cestou?“ zeptal se Aragorn „Cožpak jsi neříkala, že každý, kdo tam vstoupil,
nevyšel živý?“
,,Každý z nich hledal pokladnici, ale my chceme jen nalézt cestu skrz hory. Nebudeme rušit to, co dřímá v tajemné chodbě ani se nebudeme snažit ukrást trpasličí poklady.“
,,Ty znáš cestu skrz Gordú?“ zeptal se Manamrod.
,,Ano,“ přikývla Lúmenn ,,Je to sice už dávno, co jsem tamtudy procházela, ale snad i my se dostane-
me skrze hory bez úhony.“
„A co nebezpečí, které se tam skrývá?“
„Co je horší? Skřeti, Durinova zhouba a neznámé nebezpečí v Morii, propast sto kroků před námi nebo ticho a tma v Gordú?“ zeptala se Lúmenn a vážně pohlédla na ostatní. Mlčeli.
,,Mohu-li něco říct,“ ozval se náhle Frodo ,,Raději bych zvolil cestu pod horami, jakkoli je nebezpečná. Zde na Caradhrasu nás již nic nečeká, pokud nechceme spadnout do propasti, tak pojďme do Naughmîr.“
Aragorn se zamyslel. Zprvu se mu zjevoval vířící sníh a mrazivý vítr, viděl ledovou propast nezměrné hloubky a nad ní uzounkou namrzlou římsu. A co ta druhá možnost? Viděl jen tmu a zdálo se mu, že slyší kroky. Pak viděl sám sebe, jak vstupuje do chodby, která se prudce svažuje dolů. Ani jedna představa se mu nelíbila. Nechtěl sebe a své přátele zavést do nebezpečí svým neuváženým rozhodnutím.
Náhle promluvil Manamrod: ,,Já půjdu s Lúmenn, ať už na kluzkou skalní římsu nebo do tmy pod horami.“
,,Já také,“ řekl Sam v náhlém návalu odvahy.
,,I já,“ přidala se Arwen a rychle ucukla očima, když na ni Lúmenn obdivně pohlédla.
,,Pak tedy ani já nemám námitky,“ prohlásil Aragorn zachmuřeně ,,Naše cesta teď povede tmou, tak doufejme, že na jejím konci zase spatříme denní světlo.“
S těmi slovy se vydali na cestu. První z úkrytu pod skalním převisem vyšla Lúmenn. Silný vítr ji přimáčkl ke skále jako pírko. S námahou postupovala dál.
Cesta zpět byla pro společenstvo ještě náročnější, než cesta nahoru. Silný vítr stále měnil směr, takže pokud je jednu chvíli tlačil ke skále, za pár minut už měli co dělat, aby se udrželi na zledovatělém sněhu a nespadli dolů do strže.
Pomalu a mlčky postupovali dolů. Šero houstlo a brzy už nebylo vidět na krok, jen bílý sníh zářil tmou a ukazoval jim cestu. Po hodině cesty se konečně dostali ke konci navátého sněhu. Seskákali dolů a pokračovali po pevném povrchu.
Zdaleka tak pevný však nebyl. Tam, kde ještě odpoledne byla jen tenounká vrstva sněhu sotva po kotníky, brodili se nyní do půli lýtek a ubohým hobitům sahal sníh mnohdy až vysoko nad kolena.
Lúmenn šla jako první, ale zahloubala se do svých myšlenek a tak brzy ani nepostřehla, že ji ostatní předběhli. Nevěděla o ničem, co se kolem ní děje. Vnímala jen strach, nezměrný strach z toho, co se teď bude dít. ,Gordú‘ omílalo se jí v hlavě stále dokola ,Gordú, Lúmenn, tam ses tolik bála jít. Ty víš, že všechno nejsou jen povídačky, ale že na pověstech je něco pravdy. Tvá předtucha se vyplnila. Musíte tamtudy jít, není jiná možnost, není jiná cesta. Pokud zabloudíte, bude to jen tvá vina. Kvůli tobě zemřou. Když nenaleznete tu správnou cestu, nezbude vám nic. Jen tma a hrůza v Gordú.‘
Ani si nepovšimla, že došla na okraj cesty. Uklouzla jí noha. Okamžitě se probrala a instinktivně sebou trhla nazad. Spadla na zem. Z okraje srázu se oddělilo několik drobných namrzlých kamínků a s rachotem padaly dolů, do ledové hlubiny. Lúmenn až zamrazilo, když ji napadlo, že tam teď mohla být ona.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Manamrod, kterého přivolal hluk padajících kamenů. Přikývla a zvedla se, aby pokračovala v cestě.
Čím níže šli, tím sněhu ubývalo. Sněhová bouře se proměnila v přeháňku a vysoké závěje vystřídal poprašek na cestě a zbytky sněhu, krčící se na severní straně kamenů.
Když našich šest unavených poutníků dorazilo k úpatí Caradhrasu, už se na obloze začaly objevovat první známky svítání. Všichni byli unavení a zkřehlí, kolena jim podklesávala a Frodovi opět vystoupila horečka.
,,Odpočineme si,“ řekla Lúmenn ,,na další pouť vyrazíme až zítra ráno.“
Aragorn přikývl. Bylo to sice riskantní, protože v těchto krajích se dost často toulaly osamělé skupinky skřetů nebo vlčí smečky, ale na druhou stranu i on byl unavený po celodenním pochodu.
Lúmenn, jako by vycítila, že váhá, dodala: ,,Frodo si potřebuje odpočinout, tenhle vyčerpávající pochod mu na zdraví rozhodně nepřidal.“ Hobit na ni vděčně pohlédl a usmál se, jak mu to jen únava a vyčerpání dovolilo. Opravdu se cítil mnohem hůř než předtím.
Uložili se ke spánku na studenou zem, chráněni před větrem jen chabou stěnou z cesmín a zakrslých
bříz a borovic. Náročný pochod je zmohl a všichni usnuli jako když je do vody hodí. Přes den hlídali střídavě Aragorn a Manamrod a ostatní spali, a v noci se rozhodla být vzhůru Lúmenn. Celodenní spánek jí vcelku stačil a navíc si chtěla utřídit vzpomínky na cestu do Naughmîr.
Když se zešeřilo, opřela se o jednu z borovic a hleděla na hvězdné nebe, potažené temnými mraky. Záda měla od smůly, ale to jí nevadilo. Milovala vůni pryskyřice. Vždy jí připomněla její cesty…
Na to však myslet nechtěla. Vzpomněla si opět na Gordú. Jak to tenkrát vlastně bylo?
Jela za jakýmsi posláním, nejspíš to bylo do Temného hvozdu, a potřebovala se co nejrychleji dostat přes hory. Dojela tenkrát do Tajné soutěsky celá znavená a vrhly se na ni stráže. Když však řekla, že je dobrou známou Falmaina, tehdejšího krále Naughmîr, nechali ji jít.
Chvíli na Elensílovi klusala zšeřelou soutěskou, až dorazila k cestě na příkré skalní stěně. A pak to uviděla. Monumentální brána s obrovskou žulovou deskou nad sebou. Byla to nádhera, dech se jí tajil nad tou září zlatých run, od kterých se odrážel měsíc a hvězdy, pronikající do úzké soutěsky. Dlouho stála, neschopna slova.
Pak sestoupala i s Elensílem po dřevěných schodech do Hlavní brány. Dřevěných? Ano, také se tomu tenkrát divila, ale když se pak setkala s Falmainem, vysvětlil jí to. Kdyby na ně zaútočili nepřátelé, stačilo by schody spálit a už jen těžko by se dostávali dolů. Trpaslíci byli chytří, pomyslela si, a stále jsou. A hlavně zruční.
Ne, nic se nevyrovnalo trpasličí práci dávných časů a nic se nevyrovnalo v Naughmîr ve dnech jeho největší slávy. Všude stovky pochodní, osvětlujících síně s tesanými sloupy, chodby s překrásnými ornamenty a pravidelné, obdélníkové sály a sálečky. Škoda, že to nestihli dokončit, napadlo ji smutně. Mlžné hory asi nejsou nejvhodnější místo pro hledání pokladů, Naughmîr ani Morie nedopadly dobře.
Je to vlastně škoda, pokračovala Lúmenn v úvahách. Náhle jí kdosi sáhl na rameno.
,,Je krásná noc,“ ozval se hlas a Lúmenn s překvapením zvedla hlavu.
,,Arwen?“ řekla, nevěříce svým vlastním očím.
,,Jsi překvapená?“ otázala se jí Arwen s úsměvem.
„Ano.“
„Blíží se úsvit, klidně jdi ještě chvíli spát, ohlídám tábor sama.“
„Nejsem ospalá,“ řekla Lúmenn.
„Myslíš, že nedokážu být na hlídce? Nejsem zase taková křehká květinka, jak si myslíš. I já dovedu ohlídat v noci spící tábor.“
,,Nemyslela jsem si o tobě nic špatného,“ hájila se Lúmenn.
Arwen se jen usmála a přisedla si k ní na zem. ,,Já vím, ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěla. Máš starosti, Lúmenn?“ zeptala se přímo. Lúmenn sebou při těch slovech trhla. Tohle už někde slyšela.
,,Ne,“ odpověděla automaticky a zaryla pohled do země.
,,Takže ano,“ řekla Arwen ,,Lúmenn, já to na tobě vidím. Jsi ztrhaná a za celou cestu jsem tě neviděla se smát. Tíží tě?“
Lúmenn už nedokázala své zoufalství zadržet. ,,Ano,“ vzlykla ,,Ano, Arwen, tíží mne každým dnem víc a víc. Táhne mě k zemi. Občas cítím Oko, jak po mně pátrá. Prohlíží si krajinu, kousek po kousku a slídí. V těch chvílích bych raději nebyla. Musím se vždycky přemoci a úplně odvrátit svou mysl od Prstenu, jinak mě nalezne. Ale už nemůžu dlouho vzdorovat, i já slábnu. Nevydržím to věčně.“ Lúmenn se zalily oči slzami. Bylo toho na ni příliš. Před muži se styděla, ale u Arwen cítila, že ji chápe a nebude pokládat její slzy za důkaz slabošství.
,,Ty máš sílu tomu čelit,“ promluvila po chvíli Arwen a přátelsky jí stiskla ruku ,,Nepoddávej se moci Mordoru, ty máš svou vlastní vůli a ta vytrvá. Musíš tomu věřit, Lúmenn, musíš věřit, že to dokážeš.“
,,Já vím,“ otřela si Lúmenn oči a napřímila se. ,,Je to těžké, ale ještě se nepoddám. Ještě ne.“
Arwen se spokojeně usmála. Měla radost, že zase vidí Lúmenn v lepší náladě.
„Občas mám pocit,“ řekla Lúmenn „že je to chyba, snažit se vyplnit poslání, pro které jsem byla předurčena. V tu chvíli se cítím slabá, jako dívka, jejíž úkolem je být moudrá, krásná a vznešená, ne vzdorovat takové moci. Pak se mi však zase vrátí síla a uvědomím si, že jsem se před chvílí zachovala hloupě, jako slaboch.“
„Slaboch je ten, kdo si neumí přiznat porážku,“ zašeptala Arwen „To mi říkávala moje matka. A ty nejsi slaboch , Lúmenn, je v tobě něco víc, než jen síla vzdorovat Zlu. Máš v očích něco vznešeného a starého, co jsem ještě u nikoho neviděla. Je to ale také smutné. Smutnější než jsou oči elfů, kteří žijí ve Středozemi.“
„Možná; tíží mne totiž věky, které jsem prožila a také sudba, která mi zakazuje navrátit se do Valinoru, dokud mé poslání nebude naplněno. Ta chvíle se však již blíží a já se opět vrátím.“ Na okamžik se smutek z Lúmenniných očí vytratil a vystřídal jej lesk, jako by se v jich odráželo světlo Stromů, které Lúmenn tolik milovala na počátku věků.
,,Teď jdi spát, potřebuješ energii víc než kdokoli z nás.“
„To už není třeba, musíme vyrazit, probudím ostatní,“ řekla Lúmenn a zvedla se.
Teda..nejde, aby ten text byl nekonečný…kdo má stále čekat? 😀
Je to stále napínavější a já ani netuším, kudy cesty povedou…. 🙂
Opravdu PANÍ PRSTENŮ JE FAMÓZNÍ ČTENÍ 🙂
Moria, báli jste se vejít do těch dolů zla. Cítili jste zjevně strach. Ten strach, který vnímal i Gandalf the Grey, když řekl so be it (nechť se tak stane).
Undead Lord: kdybys četl pozorně tak budeš vědět, že nejdou do Morie;)
[3]: A kdybys četla pozorně můj komentář tak bys pochopila že jsem psal že jste se pouze báli jít do Morie, a proto jste tam nešli. To že jste se báli jít do Morie neznamená že jste tam šli. Takže jsi nepochopila můj komentář zjevně.
Undead lord: pardon, chyba na příjmu:) Ale nebáli se kvůli zlu, ale kvůli sarumanovi a jeho skurutům, proto jsem ten koment nepochopila;)
čím ďalej tým lepšie… už sa teším na ďalšie kapitoly 🙂
skvele, proste famozni a dokonale:)
pořád úchvatnější a úchvatnější…