Co se k sobotnímu večeru hodí více, než čtení napínavých příběhů? A tak tu máte poslední část desáté kapitoly Paní prstenů. Družina poutníků usnula pod Caradhrasem a čeká je těžký výstup na horu. Frodo má zápal plic a všichni jsou unavení a zmožení – hlavně nedostatkem zásob jídla, které se ztenčují každým dnem. Podaří se jim pokořit horu nebo bude Lúmenn nucena postavit se svému strachu a vstoupit tam, kam noha živého tvora nevkročila už staletí? To vám rozradí tato část příběhu:)
Ani ráno nepřineslo úlevu a vysvobození. Vítr dul stále stejně silně a mraky vypadaly ještě hrozivěji než ve tmě.
,,Koně musíme nechat zde,“ řekla Lúmenn smutně a dala se do odepínání Ninquitova sedla.
,,Proč?“ zeptal se zoufale Sam, kterému Gandalfův bělouš za těch pár dní nesmírně přirostl k srdci.
,,Nevydrželi by tu cestu v mrazu a po strmých horských stezkách,“ vysvětlovala Lúmenn ,,Bylo by to pro ně spíše utrpení, Same,“ dodala, když viděla, jak smutně se její hobití přítel tváří.
Když byly všechny věci ze sedelních brašen rozděleny do batohů, dalo se naše šestičlenné společenstvo na pomalý pochod vzhůru po křivolaké stezce.
Cesta byla holá a kamenitá, bez jakýchkoli rostlin, jen tu a tam se na skále krčila zakrslá bříza či borovice. Lúmenn bylo záhadou, jak se tam ty malé stromky uživí. Čím výše šli, tím však stromů ubývalo a brzy byly jedinou stopou života napolo seschlé trsy trávy, rostoucí na skalních římsách, kam vítr zavál trochu úrodné zeminy.
Lúmenn odvrátila oči od té neúrodnosti a melancholie krajiny, ale její zrak bezděky padl na propast, kterou měla po levé straně. Trochu ji zamrazilo, když si představila jejich absolutní bezbrannost. Z jedné strany strmá skalní stěna, z druhé hluboká propast. Přinutila se na to nemyslet a raději se ohlédla na ostatní.
Kousek za ní kráčel Sam. Malá hobití očka neustále upíral před sebe, jen aby nemusel zírat do nezměrné hloubky vlevo. Měl strach z výšek a tak se držel co nejblíže skalní stěny a ruce se mu třásly rozčilením. „Nenávidím hory; je jen málo věcí, které nenávidím, ale hory k nim patří,“ bručel si polohlasně.
Za Samem šel Frodo. Aragorn mu sice nabízel, že jej ponese, ale Frodo přemohl nemoc a hrdě kráčel po svých, i když mu to činilo nemalé potíže. Stále pokašlával, ale šel dál, upíraje oči k zemi, aby neviděl propasti a skaliska okolo nich.
Arwen také nebylo lehko u srdce, když viděla hlubokou strž na levé straně, ale styděla se to přiznat, aby oproti Lúmenn nevypadala jako zhýčkaná slečinka. Raději mlčky šla za Frodem a zbytečně se nerozhlížela okolo.
Předposlední v řadě byl Manamrod. Kráčel lehce a tiše, přesto mu však bylo trochu úzko. Strach v něm nebudily ani propasti ani strmá skaliska, spíše se mu nelíbily temné mraky, kupící se na obloze. Měl zlou předtuchu, že se něco stane.
Průvod uzavíral Aragorn. Dělal dlouhé a rozvážné kroky a občas se rozhlédl. Jinak upíral oči k zemi a zaobíral se svými vlastními myšlenkami.
Nešli ani hodinu a začalo drobně sněžit. Z příjemné přeháňky se však brzy stala otravná vánice. Vítr nebyl nijak zvlášť prudký, ale sněhové vločky byly ledové a těžké, žádné jemné chmýří, na jaké byli naši cestovatelé zvyklí z nížin. Sněhu na cestě také přibývalo a to, co byl pro Lúmenn jen poprašek, sahalo hobitům do půli lýtek a těžce se jim šlo.
Náhle se Lúmenn zastavila. Cestu přehrazovala závěj nafoukaného zledovatělého sněhu, vysoká až po ramena. Byl to zvláštní útvar a téměř se mohlo zdát, že nepochází z přírody, a že ho tam někdo přichystal. Lúmenn se mimoděk rozhlédla, ale bylo to nepravděpodobné. Po této cestě chodilo jen velmi málo poutníků.
,,Pozor,“ řekla Lúmenn hobitům a udělala pár kroků nazpět. Pak se rozběhla a odrazila se. Rukama se zachytila za okraj. Zledovatělý sníh byl ostrý a pořezal jí ruce, ale nepustila se a nakonec se jí podařilo vyšvihnout se na vrchol zavěje. Sníh pod ní zakřupal, ale nepovolil.
,,Počkejte tu,“ zvolala ještě na Froda se Samem a brzy jim zmizela z očí.
Frodo se znaveně opřel o skálu a přepadl ho záchvat kašle. Sam k němu přiskočil a ustaraně ho pode-
přel.
,,To je dobré Same, nic mi není,“ snažil se ho Frodo ukonejšit, ale moc přesvědčivě to neznělo.
To už ale dorazili i ostatní. Zdrželi se trochu vzadu, protože vítr byl silný a Arwen se proti němu postupovalo špatně, takže jí Aragorn s Manamrodem museli pomoci.
,,Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Manamrod, když spatřil krvavou stopu na okraji sněhové bariéry ,,A kde je Lúmenn?“
,,Vylezla nahoru, pane, šla prozkoumat, jak dlouhá je ta závěj,“vysvětloval Sam ,,Za chvíli bude zpět.“
Sotva to dořekl, Lúmenn se objevila na vrcholu závěje.
,,Nevypadá to dobře,“ řekla a dřepla si, aby jí bylo lépe rozumět ,,Běžela jsem po sněhu asi dvě stě kroků, ale zavěj se nikde nesvažuje, myslím, že dál musíme jít po sněhu, nedá se to prokopat.“
,,Pro tebe, Manamrode a Arwen to nebude nic těžkého,“ zamyslel se Aragorn ,,Pro hobity možná také ne, ale co já? Jsem příliš těžký na to, abych mohl chodit po sněhu jako elfové.“
,,Nevzdáme se přece hned před první překážkou. Dokážeš to. Sníh je tu pevný, dost zledovatělý, nepropadneš se. Vezmi Froda a pomoz mu nahoru,“ řekla Lúmenn a natáhla ruce, aby Froda uchopila a vytáhla ho na závěj.
Aragorn jej vzal do náruče. Frodo byl úplně bledý a třásl se hrůzou. Představa, že by uklouzl na ledovém okraji závěje a zřítil by se dolů do propasti mu naháněla obrovský strach.
,,No tak, neboj se,“ pobídla ho Lúmenn. Aragorn ho zvedl do výšky a Lúmenn mu pomohla vylézt nahoru. Trochu se škrábl do bosého chodidla, ale nebylo to nic vážného.
,,Zkus udělat pár kroků,“ řekla mu Lúmenn. Frodovi se třásly nohy, ale nakonec udělal malý krůček. Sníh trochu zakřupal. Udělal další a další. Zůstávaly za ním jen mělké stopy.
,,Výborně,“ řekla Lúmenn ,,a teď ty, Same.“
Aragorn chtěl Sama vysadit stejně jako předtím Froda, ale hobit se začal vzpouzet, kopal svýma malýma nožkama ve vzduchu a křičel: ,,Jděte dál beze mě. Já nechci, já nechci. Já spadnu. Pusťte mě, prosím vás, pusťte mě.“
Aragorn se rozmáchl a ubohý Sam už letěl vzduchem. Přistání bylo trochu tvrdé, ležel nahoře na závěji a prskal sníh.
,,Jsi v pořádku, Same?“ optala se Lúmenn, potlačujíce smích. Sam ukřivděně přikývl a dělal, že je plně zaměstnán očišťováním svého oděvu od sněhu.
,,Arwen, pojď,“ řekla Lúmenn. Aragorn jí chtěl pomoci, ale ona zavrtěla hlavou.
,,To zvládnu sama,“ řekla a odrazila se. Lúmenn ji chytila za ruce a pomohla jí nahoru. Aragorn na ni obdivně pohlédl – tohle by to Arwen nikdy neřekl.
,,Manamrode,“ vybídla ho Lúmenn. Manamrod o pár kroků ustoupil, rozběhl se a skočil. Dopadl až na vrchol závěje, ale podklouzly mu nohy a kdyby ho Lúmenn nechytila na poslední chvíli za ruku, mohl spadnout v lepším případě zpět na cestu, v horším do bezedné propasti.
,,Díky,“ vydechl a trochu stiskl Lúmenninu ruku.
Nakonec vylezl nahoru Aragorn. Nemohl si pomoci skokem, protože sníh by se pod jeho váhou propadl. Musel se chytit Lúmenniných a Manamrodových rukou a ti ho pak s vypětím všech sil vytáhli na závěj.
Když byly všichni v bezpečí nahoře, dali se na další pochod. Museli postupovat pomalu, sníh byl v některých místech hladký jako led a při jednom jediném špatném kroku se mohli zřítit do propasti.
Tak uběhlo dopoledne. Okolo poledního se na chvíli zastavili a velmi skromně pojedli. Odpoledne vánice ještě zesílila a brzy nebylo vidět na krok dopředu. Cesta se stávala stále obtížnější a nebezpečnější. Museli se přidržovat skalní stěny, aby neztratili směr a nespadli do propasti.
,,Zastavíme,“ zvolala Lúmenn, když už se sněhová vánice zdála k nevydržení. Vítr vál přímo proti nim a sníh jim oslepoval oči a znemožňoval dýchání. Cesta jim klouzala a Lúmenn se několikrát nebezpečně přiblížila k okraji cesty.
„Musíme najít nějaký úkryt,“ řekl Aragorn.
Lúmenn se rozhlédla a ukázala před sebe. Ostatní za sněhovými vločkami nic neviděli, ale když udělali ještě několik kroků kupředu, vstoupili pod skalní převis, který skýtal alespoň jakés takés útočiště před zuřící bouří.
Frodo drkotal zuby a prudce mu stoupla horečka. Kašlal a nemohl se nadechnout. Sam ho zabalil do své pokrývky a snažil se ho ukonejšit.
Lúmenn nemohla snést pohled na nemocného hobita. „Měli bychom rozdělat oheň,“ řekla.
„Nemůžeme, i zde mohou být oči, které by nás neměly vidět,“ namítl Aragorn.
„Kdo by nás v takové bouři mohl sledovat? Žádný špeh není dost vytrvalý, aby létal nebo chodil v takovém větru, když sněží. Oheň potřebujeme tak či tak, ať už venku někdo číhá nebo ne.“
Aragorn nakonec dal Lúmenn za pravdu. Spolu s Manamrodem se pokusili rozdělat oheň, ale vítr byl příliš silný; nestačilo ani elfí umění Manamrodovo, ani Aragornova zručnost Hraničářů. Nakonec se přidala i Lúmenn, ale jiskra ze dvou kamenů buď neodlétla, nebo malý plamének, který vzňala v suché trávě, okamžitě uhasil vítr.
„To nemá cenu,“ řekl Aragorn „Vítr je příliš silný. I kdyby se nám oheň podařilo rozdělat, vítr jej znovu uhasí.“
Lúmenn na okamžik seděla bez hnutí. „Mělo mě to napadnout dřív.“ Vykřikla náhle a odepjala ze svého vaku měch s nápojem uzdravování a přiložila jej Frodovi k ústům.
„Jen hlt,“ řekla „I malý doušek ti pomůže, ale zbytek tam nechej, možná budeme Sukse evinjata ještě potřebovat.“
Frodovi se po napití sice ulevilo a zimnice s ním přestala třást, ale stále měl ještě vysokou horečku a těžce se mu dýchalo. Byl na něj žalostný pohled a Lúmenn si byla vědoma, že pokud bouře nepoleví, nemohou jít dál, protože Frodo by takovou zimu a námahu nevydržel.
Do večera se však nic nezměnilo. Příroda jako by se proti nim spikla. Silná vichřice vála sníh všemi směry, takže ani převis už nebyl dostatečnou ochranou před běsnícími živly. Všichni byli promrzlí až na kost. Lúmenn padaly zplihlé vlasy slepené sněhem přes obličej a zakrývaly oči, s namrzlými řasami a obočím. Zdálo se, že spí, ale ve skutečnosti neměla oči zcela zavřené a pozorovala bouři venku.
,,Půjdu se podívat dál, třeba naleznu jeskyni nebo nějaký lepší úkryt,“ řekla a vstala. Ani nečekala na reakci ostatních a vyšla do vichřice.
„Lúmenn, ten vítr je silný, můžeš spadnout do propasti,“ zavolal za ní Manamrod, ale odpovědí mu bylo jen burácení větru.
„Snad se jí nic nestane; cesta je sice zledovatělá a kluzká, ale Lúmenn se o sebe dokáže postarat,“ řekl Aragorn „Nám zatím nezbývá jen čekat, dokud se nevrátí.“
Nečekali dlouho. Lúmenn byla za pár minut zpět a z její tváře se dalo vyčíst, že nalezla něco nepříliš potěšujícího.
„Co se stalo?“ zeptala se Arwen a zvedla k ní oči.
,,Po asi sto padesáti krocích je cesta zborcená,“ řekla Lúmenn pomalu „Nejspíš padla pod váhou ledu a nebo ji probořily padající balvany, nevím. Je tam jen uzounká římsa, široká ani ne stopu a dlouhá asi deset nebo dvacet kroků. Pokusila jsem se přes ni přejít, ale je pokrytá tenkou vrstvou ledu a klouže to. Málem jsem spadla dolů. Dál se nedostaneme.“
,,Nedá se to nějak obejít?“ zeptal se Aragorn z jiskřičkou naděje v hlase.
,,Ne,“ řekla Lúmenn smutně. I poslední jiskřička pohasla. Byli sami na Caradhrasu, bez jakékoli šance dostat se na druhou stranu hor.
Tedy, opět velmi povedené 🙂
Mám takový neblahý pocit, ale opravdu jen pocit, že jsi si psaní "fňukny Arwen" vychutnávala 😀
Doufám, že naleznou řešení, jelikož Lúmenn je velmi vynalézavá 🙂
Těším se na další kapitolku 🙂
Stává se z toho závislost 😀
konecne sem si nasla cas to precist…apson jednu vyhodu to ma – nemusim cekat na dalsi dil, pac tu uz je:D tak jdu hned na to:) jinak opet velmi povedena a napinava cast:)