S každým dalším dílem mého před sedmi lety stvořeného díla Paní prstenů už to bude pro Lúmenn a její přátele jenom horší, to mi věřte. Ale nepředbíhejme: naposledy jsme sledovali bitvu na Želíži, kde Lúmenn zabila krále nazgulů a pak celá družina vyrazila zase zpět k severu, pokusit se přejít průsmyk Caradhrasu dříve, než přijde zima. Ale nástrah kteréje ale ještě dělí od odpočinku v Lórienském lese, je mnohem více než jen sníh a led.
(Mimochodem do konce prvního dílu Paní prstenů s názvem Nedokončené poslání nám ještě schází sedm kapitol;) )
Lúmenn pohlédla na své ruce. Byla zvyklá, že jsou drsné a ošlehané, ale po třech dnech tohoto putování v mrazu je měla bledé a na omak drsné jako struhadlo. Přinutila se na to nemyslet a raději pobídla Ninquita k rychlejší jízdě.
Už čtyři dny a noci spěšně putovalo naše malé společenstvo k severu a den ode dne se hrozivý masiv Caradhrasu přibližoval. Zprvu to byla jen maličká figurka v dálce, ale nyní, ačkoli k němu scházelo ještě více než šedesát mil, už vzbuzoval respekt a úctu svou velikostí a mohutností.
Lúmenn k němu pohlédla se strachem. Bílý zasněžený vrcholek v ní vzbuzoval stále stejné pocity. Znovu a znovu slyšela ten hlas, stále znovu se jí vysmíval a ona cítila, že nebude jiného zbytí.
Sam se otřásl zimou a vytrhl Lúmenn z jejích chmurných úvah. Přitáhla si plášť blíž ke krku, přehodila si přes hlavu kápi, kterou jí vítr shodil a pokusila se na nic nemyslet.
,,Lúmenn,“ zaslechla volat své jméno. Zastavila Ninquita a ohlédla se. Ujeli ze Samem pěkný kus před ostatní. Otočila koně a přiklusali zpět.
,,Co se děje?“ zeptala se, ale vzápětí jí to bylo jasné. Frodo ležel na zemi, kašlal a třásl se zimou. Když mu však položila ruku na čelo, bylo horké a zpocené.
,,Zápal plic,“ řekla. Už ráno Frodovi bylo zle, kašlal a špatně se mu dýchalo. Mrazivý vichr a nedostatek jídla vykonaly své.
,,Musí si odpočinout a pokud možno v teple,“ začala Lúmenn, ale Aragorn ji přerušil.
,,Nemůžeme zastavit, do zítřejšího odpoledne bychom měli být u Caradhrasu a do týdne v Lothlórienu. Caradhras bude za pár dní neschůdný, vždyť už je polovina listopadu. Zastavit by mohlo znamenat, že se po několik měsíců do Lórienu nedostaneme. Tolik času nemáme, alespoň ty ne!“
Lúmenn s obavami pohlédla na hobita. Kašlal a sípal, jeho čelo bylo zalité potem, ale přesto si přitahoval pokrývku blíž k bradě a třásl se zimou. Lúmenn ho bylo líto.
Vzala Aragorna stranou a tiše řekla: ,,Nevydrží další cestu. Na Caradhrasu bude zima mnohem větší než zde. Nevydrží to.“
,,Uděláme všechno pro to, aby to vydržel,“ opáčil Aragorn ,,Pochop, Lúmenn, když tu s ním zůstaneme pár dní, najdou si nás Sauronovi či Sarumanovi špehové. To nemůžeme riskovat. Pokud si pospíšíme, dorazíme do Lórienu do týdne. Tam už mu pomohou.“
Lúmenn vzdychla. „Já vím,“ řekla ,,ale je tu ještě jeden problém: jídlo. Dochází každým dnem, máš představu jak dlouho nám ještě vydrží?“
Aragorn pokrčil rameny. ,,Při skromném zacházení čtyři, možná pět dní.“
,,A v Lórienu budeme?“
,,Nejdříve za týden.“
Lúmenn se podívala na Froda. Třásla s ním zimnice. Sam u něj seděl a ustaraně ho pozoroval, svíraje jeho horkou ruku ve své dlani.
,,Pojedeme dál,“ rozhodla se nakonec Lúmenn ,,ale musím udělat jistá opatření. Same, vytáhni mi z batohu lékárničku a takový plátěný pytlík.“
Hobit okamžitě přiskočil k batohu a za chvíli už Lúmenn podával, co chtěla.
,,Manamrode, Aragorne, rozdělejte oheň,“ poroučela Lúmenn dál.
„Lúmenn, to nejde, nevíme jak daleko odsud se potulují nějací skřeti nebo jiní špehové, s ohněm budeme jako na dlani,“ namítl Aragorn.
„Tak nás uvidí, ale oheň teď potřebuji,“ řekla Lúmenn „Je to jediná možnost, aby Frodo vydržel další cestu.“
„Dobrá, ale jen malý,“ souhlasil nakonec Aragorn. Za chvíli už v narychlo vyrobeném ohništi plápolal malý ohníček.
Lúmenn vytáhla ze svého batohu kotlík. Pak rozdělala velký plátěný pytlík a vysypala z něj několik menších sáčků s bylinkami. Naplnila kotlík vodou z měchu, postavila ho na oheň a začala v ní bylinky rozmíchávat. Z kotlíku se začala linout pronikavá vůně. Frodovi se ulevilo a mohl lépe dýchat a ačkoli stále vál mrazivý vítr, všem se náhle po těle rozlilo příjemné teplo.
,,To je miruvor, životabudič!“ řekl Manamrod.
Lúmenn zavrtěla hlavou a rozdělala nejmenší pytlíček. Byla v něm trošička usušených nažloutlých lístků. Lúmenn je opatrným pohybem všechny vysypala do vody. Vůně ještě zesílila. Zima kolem jako by zmizela a z šedých zimních cárů na obloze náhle vysvitlo bledé slunce. Únava ze všech rázem spadla.
,,Sukse envinjata,“ vydechl Aragorn obdivně ,,nápoj uzdravování. Už málo lidí ve Středozemi ho dokáže připravit, snad jen ti nejvznešenější elfové.“ Vtom si uvědomil Lúmenniny ušlechtilé rysy a podivně hluboké zelené oči. Pokud nebyla ještě něčím víc, musela být jedna z Eldar, Vznešených elfů, kterých už ve Středozemi mnoho nepřebývalo.
Lúmenn se usmála a vytáhla z batohu maličký kovový kalíšek, obalený proutím, aby nepálil, když se do něj nalije horká tekutina. Do poloviny do něj nabrala nápoje uzdravování a přiložila ho Frodovi k ústům.
,,Vypij to všechno, uleví se ti,“ řekla tiše a dodala cosi v elfštině, čemu Frodo nerozuměl. Pak se zhluboka napil. Nápoj chutnal úplně jinak, než co kdy ve svém životě okusil. Cítil v něm ovoce, kořeněnou příchuť bylinek i cosi neznámého, starobylého, čemu plně nerozuměl, ale líbilo se mu to. Při každém doušku se mu do těla rozlévalo příjemné teplo a bolest na plicích polevovala.
Když dopil, Lúmenn nabrala další porci a podala kalíšek Samovi. Od něj ho převzal Aragorn, ale když si chtěl nabrat sám, Lúmenn ho zadržela.
,,Sukse envinjata se musí pít po dávkách, úměrných k tělu toho, kdo ho pije. Jen ten, kdo ho umí připravit, umí odhadnout správnou dávku.“
Když všichni dopili, Lúmenn slila vodu z dvou měchů dohromady a do jednoho nalila zbylý obsah kotlíku. ,,Možná budeme brzy potřebovat další,“ řekla ,,a mě došel vzácný Eldalotse, květ elfů, bez něj nelze nápoj uzdravování připravit. Budeme si zatím muset vystačit s tímto.“
Vstala, aby připevnila měch k Ninquitovu sedlu. Náhle slunce, které díky moci nápoje stále svítilo zpoza šedých mraků, potemnělo, a dosud prudce fičící vítr náhle utichl, jako když utne.
Lúmenn sebou trhla a pohlédla k obloze. Na ztemnělém nebi kroužilo osm nosičů nazgûlů, jako hejno supů, čekajících na svou kořist.
Šero proťal děsivý ledový výkřik. Lúmenn na nic nečekala, popadla Sama a vysadila ho na Ninquita. Stejně tak Froda. Pak koni cosi pošeptala, a on vyrazil jako střela.
,,Utíkejte,“ křikla na ostatní ,,utíkejte, dokud je čas. Snad je zastavím. Přišli si pro mě, vy jim ještě můžete uniknout.“
Aragorn vysadil vzpouzející se Arwen na jejího koně, ale sám zůstal s Manamrodem Lúmenn po boku.
,,Nemůžeme tě teď opustit,“ řekl jí vážně.
,,Ne, vy to nechápete. Tady meče a luky nic nezmůžou. Vaše zbraně jsou zde téměř jako zbytečné tretky. Oni přišli pomstít svého krále, jejich kouzla musím zastavit zase jen kouzly. Možná na to má moc nebude stačit, ale alespoň se o to pokusím. Ale teď běžte, prosím vás, běžte za ostatními. Tohle musím zvládnout sama.“
Aragorn i Manamrod se nechtěli ani hnout. „Řekl jsem, že při tobě budu stát, Lúmenn. Nemohu tě zradit,“ řekl Manamrod.
„Ani já,“ přidal se Aragorn.
,,Aragorne, tvou povinností je chránit Arwen. Tak tu nestůj a jeď. Ty, Manamrode, musíš stát při Aragornovi, pokud nazgûly nezvládnu, budete muset rychle uprchnout. Jeďte!!!“ vykřikla Lúmenn.
Při zmínce o Arwen Aragorn na chvíli zaváhal, ale nakonec se přece jen vyhoupl do sedla. Manamrod ho
s těžkým srdcem následoval. Na okamžik se ještě ohlédl, ale Lúmenn už byla plně zaujatá blížícími se přízraky.
Zprvu měla strach, aby nepronásledovali její přátele, ale nazgûlové to neměli v úmyslu. Pomalu a výhružně se na nosičích snesli k zemi, pár kroků od místa, kde stála. Lúmenn až naskočila husí kůže z těch odporných ptáků, na kterých létali.
Vypadali trochu jako supi, trochu jako orlové a zčásti také jako netopýři. Křídla měli zevnitř potažená blánou, ale zvenčí jim na nich rostlo tmavé, smolně černé peří, které měli ještě na hřbetě a v pár chomáčcích na hlavě. Tu nesl dlouhý, holý krk, jaký mají ptáci mrchožrouti, ale jejich nebyl růžový, ale černý jako jejich peří a místy z něj trčely dlouhé ostré štětiny. Na nohou měli dlouhé ostré drápy, také černé.
Nejohyzdnější na nich byla hlava. Velký, zahnutý zobák, z nějž odkapávaly sliny a vydávaly nesnesitelný zápach. Nad zobanem se v hustém porostu peří skrývala malá pichlavá očka, působící přihlouple, ale Lúmenn věděla, že tito ptáci jsou velmi chytří, ale také velmi krvežízniví. Naštěstí nikdy neútočili na živé, raději požírali mršiny a umírající nemocná zvířata.
Teď roztáhli svá mohutná křídla a vznesli se do vzduchu. Chvíli kroužili nad Lúmenn, ale po chvíli uletěli kamsi k horám.
Lúmennina pozornost se plně obrátila k přízrakům. Bylo jich jen osm, ale i bez jejich krále z nich stále vyzařovalo ohromné zlo. Lúmenn se až podlomila kolena pod tou silou, ale rychle se ovládla a pevným hlasem zvolala: ,,Přišli jste pomstít svého krále, vy mordorské zrůdy?“
,,Nehraj si na hrdinku, elfko,“ hlas nazgûla byl tvrdý a chladný ,,Sauron už ví, kdo jsi, už se nemusíš skrývat, Lúmenn-verya.“ Její jméno vyslovil s takovým opovržením, jak jen to bylo možné.
Lúmenn se ušklíbla: ,,Jestli mě Sauron chce, ať si pro mne přijde sám.“
,,Neříkej to dvakrát, elfko,“ zavrčel nazgûl ,,Přišel by a to bys teprve poznala, co je to strach. Pán Mordoru má však důležitější věci na práci než si vyřizovat účty s elfským děvčátkem.“
,,Nezapomínej, že to děvčátko mu zabilo vůdce jeho přízraků,“ Lúmenn mluvila stále povýšeně, ale začala se jí zmocňovat nervozita.
,,Zemřeš a zbytky tvého těla doneseme do Mordoru, aby se Temný pán mohl zasmát!“ vykřikl náhle nazgûl a vyrazil vpřed.
,,Osm na jednu, to není fér,“ stačila ještě křiknout Lúmenn, než se musela začít bránit před útoky Prstenových přízraků.
Neútočili na ni zbraněmi, jen zlem, koncentrovaným zlem Temného pána. Bylo silné, ale Lúmenn vycítila, že přízraky z ní mají strach. Na vlastní oči spatřily, co dokázala Lúmenn sama jediná udělat s jejich pánem, a tak se raději držely zpátky.
Na okamžik ustaly v útoku a Lúmenn vydechla. Ten okamžik však netrval dlouho. Proti ní se zvedla vlna dalšího zla, oheň a temnota spojeny v jednu strašlivou bolest. Bodal ji do všech částí těla, prodíralo se jí hluboko do hrudi až k srdci, tlačilo na ni ze všech stran. Cítila, že již dlouho nevydrží.
,,Nai turenya ar túrë lienya apantia or ungwë!
Nai kalta tulkanyë, tulka mara!!!“ *
Lúmennin hlas byl jasný a zvučný, proletěl šerem jako jasný blesk a na okamžik se dokonce temné mraky rozestoupily a vysvitlo slunce. Vůdce nazgûlů však pozvedl ruku, světlo zmizelo a kolem se opět rozhostila tma.
,,Mornië úmepolë turë feänya.
Heca, heca mir lumbë!“ **
Lúmenn se snažila volat starověké zaklínání co nejhlasitěji, ale její hlas začal slábnout a její tělo umdlévat. Nazgûlové se dali do pohybu směrem k ní.
Odhodlaně na ně pohlédla. Věděla, že bitvu moci a kouzelnického umění prohrála, ale svou kůži neprodá lacino, byla odhodlána bít se až do konce. Vtom uslyšela v hlavě jakýsi hlas. Mluvil sladce a medově, hovořil o spoustě věcí, které může dokázat a které může získat, že se mu nedalo odolat..
Jako ve snách sáhla Lúmenn po řetízku s Prstenem a škubla. Zlatý řetízek se roztrhl, pár droboučkých kroužků spadlo jako déšť na zem. Zbytek nechala Lúmenn protéci mezi prsty. Pak nepřítomně rozevřela dlaň a omámeně hleděla na zlatý kroužek.
,Nasaď si ho, nasaď si Prsten.‘ Nyní slyšela hlas v hlavě zcela zřetelně. Bezmyšlenkovitě ho uchopila a užuž si ho nasazovala na pravý ukazovák, když v tom ji cosi zezadu uhodilo a ona upadla na zem. Rázem se vzpamatovala, schovala Prsten do kapsy u kalhot a vyskočila na nohy.
Nejbližší nazgûl byl od ní asi jen dva či tři kroky. Vtom mu prolétl kápí pláště šíp a další hned vedle. Přízrak s hrůzou vykřikl a obrátil se na útěk.
Lúmenn se otočila. Asi deset kroků za ní stál Manamrod a právě napínal tětivu a vysílal mezi nazgûly další šíp. Aragorn stál vedle něj a i jeho luk zpíval a šípy z něj mizely v pláštích přízraků.
Lúmenn se usmála. ,,Pozor!!!“ vykřikl náhle Aragorn.
Lúmenn se obrátila právě včas, aby stihla vytasit meč. Odrazit nazgûlovu ránu však už nestačila. Rychle sklonila hlavu a morgulská čepel jí jen usekla pramínek vlasů.
Prudce se vztyčila. Elfí meč zazářil a Lúmenn ťala po přízraku. Zasáhla ho do ruky, z které, k jejímu
překvapení, vytryskla černá krev a potřísnila jí ruku.
To však v tu chvíli nevnímala. Rozmáchla se podruhé a znovu nazgûla zasáhla. Ten na třetí ránu už nečekal. Naposledy po Lúmenn máchl svou dýkou a z ledově mrazícím kvílením se dal na útěk ke svým druhům, kteří už vyskakovali na své nosiče, přiletivší neznámo odkud.
Zakroužili nad Lúmenn a z posledním děsivým výkřikem zmizeli v šeru.
Lúmenn padla na zem. Boj ji vyčerpal více než očekávala. Manamrod s Aragornem ji museli podpírat, aby vůbec došla ke koním, kde už čekala Arwen a hobiti.
,,Jste v pořádku, paní?“ ptal se jí Sam s nepředstíranými obavami. Lúmenn totiž byla bledá a na čele se jí perlil studený pot.
Lúmenn jen kývla hlavou a sedla si na zem. Zabořila hlavu do dlaní a ztěžka oddechovala.
,,Není ti nic, Lúmenn?“ zeptal se jí po chvíli Manamrod.
,,Ne, jsem v pořádku,“ řekla Lúmenn nepřesvědčivě a zvedla hlavu ,,Už je to dobré, potřebovala jsem si jen trochu odpočinout. Teď bychom ale měli vyrazit, ať jsme zítra odpoledne u Caradhrasu.“
,,Co je to?“ vykřikl náhle Sam a ukázal na Lúmenninu ruku. V místech, kde na ni kápla nazgûlova krev, se odlupovaly kousky zčernalé kůže a tvořily se malé puchýřky.
,,Černá krev,“ řekl Aragorn a prohlédl si Lúmenninu ruku ,,Když se Prstenové přízraky cítí ohroženy a nebo bezpodmínečně chtějí nějak uškodit svému protivníku, vystříkne z jejich rány tato krev. Může být nebezpečná, pokud zasáhne oči nebo vnikne do úst, ale na kůži zanechá jen pár dní takovouhle památku.“
Lúmenn nepřítomně přikývla. Věděla, co je to černá krev a tak Aragornovým slovům ani nevěnovala pozornost. Její mysl upoutalo cosi jiného.
,,Měli bychom vyrazit,“ řekla rozhodně a za chvíli už seděla v sedle.
Myšlenkami však byla stále mimo a cítila nepojmenovatelný strach. Nezanechal ho v ní poslední výkřik nazgûlů, ale poselství jen pro ni, důmyslně v něm ukryté:
,Náš král bude pomstěn, elfko, i kdyby tě měl zabít Sauron sám.‘
Ačkoli jeli dlouho do noci a ráno vyrazili časně, úzká stezička, vedoucí do průsmyku Caradhras, se před nimi objevila až v pozdních odpoledních hodinách dalšího dne.
Cestička byla tak úzká, že ji málem přehlédli. Začínala jako širší dlážděná silnice, ale pak se jako hliněná stezička ztrácela v šeru nahoře.
„Půjdeme nahoru teď nebo počkáme do rána?“ zeptal se Manamrod a s nedůvěrou pohlédl na vysokou horu, vypínající se před nimi.
,,Počkala bych do rána. Brzy bude tma a nechtěla bych riskovat pád do propasti,“ řekla Lúmenn.
Aragorn kývl na souhlas a mlčky se dal do rozdělování dnešních přídělů jídla. Zásoby se stále tenčily a on dobře věděl, že jim nevydrží déle než tři dny. I Lúmenn si toho byla vědoma, ale před nemocným Frodem a ztrhanou Arwen se to snažila utajit.
Ten den se setmělo brzy. Ledový vichr z hor, který jim dělal společnost už řadu dní, náhle změnil směr a začal vát o to silněji ze severu. Přihnal těžké mraky, které Lúmenn s nelibostí pozorovala, zabalená do pokrývky. Měla strach, že jsou plné sněhu a čekají jen na vhodnou příležitost, aby se mohli vyprázdnit nad jejich hlavami.
Ještě více se zachumlala do pokrývky a zavřela oči.
* Ať moc má a moc mého lidu zvítězí nad temnotou. Ať vysvitne moje síla, síla dobra.
** Tma nesmí ovládnout mou duši. Zmizte, běžte do stínu!
super! 😉
Skvělé a napínavé 🙂
Wau..až nezdravě napínavé a návykové..chci další díl :D, prosím 😀
zcela uchvacujici:)
poslední dobou nějak nestíhám psát komentáře ani moc číst články, ale je to pořád lepší a lepší…xD