X.kapitola – Sníh a led 1/3

Zajatci jsou zachráněni, král nazgulů je mrtev a družina poutníků se rozrostla o další členy – Lúmenn, Aragorn, Manamrod, Sam, Frodo a Arwen putují zase zpět k severu, aby přešli masiv Caradhrasu a dostali se co nejrychleji do Lórienského lesa. Blíží se ale konec listopadu a od hor duje mrazivý vítr, Lúmennina záda se čím dál víc ohýbají pod tíží Druhého a celá družina je zesláblá a unavená. Co bude dál se dozvíte v již desáté kapitole mé téměř sedm let staré knihy Paní prstenů:)

Poslední paprsky podzimního slunce zmizely za západním obzorem a na Vrchovinu padla hustá tma.

Celý den fičelo od severu, teď však vítr změnil směr a zadul od hor, z východu. Žádnou úlevu to ale nepřineslo. Byl stále stejně silný a stejně mrazivý jako doposud. Společnost šesti poutníků se choulila na koňských hřbetech a vpřed nepostupovali příliš velkou rychlostí.

Ledový vichr jim pronikal záhyby plášťů, prodíral se pod košile i kalhoty. Lúmenn si stále dýchala na prokřehlé dlaně, ale nebylo jí to nic platné. Úplně bledé ruce, svírající uzdu, měla ještě ledovější než mrazivý vítr, a tváře, zčervenalé vichrem, téměř necítila.

Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Snažili se sice zimu hrdinně snášet, ale i cvičenému Aragornovi to dělalo nemalé potíže. Zkřehlé prsty, chvějící a klepající se, si nedaly poroučet, ledově studené rty se samy chvěly a ztrnulé zuby drkotaly, aniž by se tomu dalo nějak zabránit.

Lúmenn se ohlédla na ostatní. Chvějícími se rty zvolala: ,,Dnes už to nemá cenu. Stejně jen mrzneme. I koním je snad zima.“

Aragorn chvíli přemýšlel, ale téměř okamžitě se rozhodl. ,,Máš pravdu Lúmenn,“ řekl ,,dnes už stejně mnoho neurazíme. Jsem jen zvědav, jak to bude vypadat za pár dní na Caradhrasu. Když se už teď klepeme zimou, na hoře zmrzneme.“

Lúmenn pokrčila rameny. Věděla to, moc dobře to věděla. Její duši naplňovala nevyslovená obava, srdce jí svíral nepojmenovaný strach.

V hlavě se jí ozýval posměšný hlas. ,Kam půjdeš, Lúmenn-verya, když Caradhras bude nepřívětivý. Jaké další možnosti máš? Morie? Gandalf tě varoval a ty moc dobře víš, že jistě měl proč. Už léta tušíš, že se v Morii děje něco nekalého. Vysoký průsmyk? Ta strmá stezička plná balvanů a skřetích děr? Jen mocní ví, zda je ještě schůdný. Obejít hory jižně? Když pomineš nebezpečí na východě, brání ti v tom Železný pas. Saruman nebude dlouho slepý a brzy mu dojde, jakou moc neseš. Tak severně? Projít tím krajem skřetů a stvůr? Krajem bez lidí, pustinou, kde fičí ledový vítr a vrrků je tam víc, než stromů ve Fangornu? Sama by jsi to dokázala, ale s Arwen a hobity? To už se rovnou můžete vrátit do Roklinky a čekat, až si pro vás Sauron pošle.

Ne, ne, Lúmenn, žádná z těchto cest není vhodná ani dost bezpečná. Ty víš kudy lze jít, ale bojíš se neznáma, Lúmenn, bojíš se?‘

Lúmenn se otřásla, jakoby chtěla tu myšlenku setřást, ale zůstala jí v mozku a nahlodávala ho jako rakovina. Hlas měl pravdu, bála se, ale začínala cítit, že nebude jiného zbytí.

,,Lúmenn, pomoz mi s ošetřováním,“ požádal ji Aragorn, jakmile rozbili tábor v závětří malého dolíku. Oheň se neodvážili rozdělat, protože tak by přilákali oči všech případných zvědů. Byli přece jen příliš blízko skřetů a Železného pasu.

Lúmenn se zvedla, vytáhla svou lékárničku a dala se do ošetřování Samova zlomeného nosu. Aragorn zatím sešíval Frodova roztržená ústa – ránu, kterou utržil v dnešní bitvě. Lúmenn by toho nebyla schopná, od jisté doby měla k šití ran odpor.

Zlomenina Samova nosu vypadala nevábně. Kosti začaly srůstat křivě, takže nos Samovi visel v obličeji poněkud zvláštně. Lúmenn ho musela znovu zlomit, kosti srovnat a pevně zafixovat. Sam celou bolestivou proceduru vydržel jen těžko, ale držel se statečně a vykřikl jen několikrát.

Když byla Lúmenn hotova, obdivně ho poplácala po zádech. ,,Na hobita si velmi statečný,“ usmála se, až se Sam i přes slzy v očích usmál a začervenal se.

Aragorn byl stále ještě zaměstnán sešíváním Frodových úst. I když se Frodo snažil nehýbat a Manamrod mu přidržoval hlavu, neubránil se hobit občasnému cuknutí. Aragorn pak mohl celou práci začínat znovu. Lúmenn si tedy vzala do parády Arwen. Její rány nebyly nijak vážné, krásný obličej jí hyzdilo jen pár škrábanců a odřenin a kromě trochu naraženého zápěstí neměla žádná jiná zranění.

Lúmenn si namočila kousek plátna v pálence a dala se do vymývání škrábanců. K jejímu překvapení se náhle Arwen rozvzlykala.

,,Co se stalo?“ lekla se Lúmenn ,,Máš ještě nějaké zranění, o kterém nevíme? Bolí tě něco?“

Arwen zavrtěla hlavou a rychle si otřela oči, aby Lúmenn neviděla její slabost.

,,Tak co se stalo?“ udeřila Lúmenn tvrdě.

,,Ty…škrábance,“ začala Arwen pomalu a se zjevným sebezapřením ,,Budu po nich mít jizvy?“

,,Myslíš, že moc ne. Většina není hluboká, ale pár jizev mít budeš.“

Arwen semkla rty, ale vzlyknutí se přece jen vydralo na povrch. Až teď si Lúmenn uvědomila, co vlastně řekla.

Z útržků řečí a pověstí věděla, že Arwen není žádné křehké děvče. S mečem se prý umí ohánět jako její bratři, ale přece jen si zakládá na dívčím půvabu a kráse. Vychována byla v domě, učila se písním a

hře na harfu, četla moudré staré spisy a jízdu na koni a šerm brala spíše jako sport, než jako nutnost.

Tohle Lúmenn nebyla schopna pochopit. Ona sama vždy jen bojovala, utíkala z bitvy do bitvy, z deště do lijáku a na své kráse příliš nelpěla, ne tak Arwen. Při představě děsivých jizev na svém obličeji propadala zoufalství.

,,Nemyslela jsem to tak,“ snažila se Lúmenn svou chybu napravit ,,Tyhlety škrábance jsou povrchní, brzy o nich ani nebudeš vědět. A tento,“ ukázala na hlubší ránu na bradě ,,ti asi zanechá památku, ale je na tak málo viditelném místě, že si toho nikdo ani nevšimne.“

Povzbudivě se na Arwen usmála. Ta jí úsměv oplatila, i když jí zrovna do smíchu nebylo a v jejích očích se stále leskla jiskra smutku a trochu dětské nelibosti.

,,Něco ti ukážu,“ řekla Lúmenn náhle a úsměv jí zmizel z tváře. Rozhlédla se. Aragorn a Manamrod byli stále plně zaměstnán ošetřovánímFrodovy rány a Sam právě žvýkal svůj skromný příděl jídla. Nikdo si jich tedy nevšímal. Popadla Arwen za ruku a odtáhla kus stranou.

„Víš co je to jizva? Ne nezacelená rána, ale vzpomínka tvého těla na bolest, velikou bolest, kterou prožilo,“ řekla Lúmenn a i přes fičící ledový vichr si rozepjala plášť a vysoko vyhrnula svou mitrilovou košili. Arwen překvapeně sykla. Lúmenn se od levé pánve až po klíční kost nad pravým ňadrem táhla hluboká rudá jizva. Zdálo se, jako by byla zraněna teprve nedávno, i když okraje již byly zacelené.

,,Co se ti stalo?“ vydechla Arwen. ,,Vypadá to čerstvě.“

Lúmenn si stáhla košili zpět a opět se zahalila do pláště. ,,Mám ji už mnoho let,“ řekla tiše ,,Byl to tenkrát nejhorší okamžik v mém životě, Arwen,“ na chvíli se odmlčela ,,zavinila jsem si to sama, bylo štěstí, že jsem přežila, jediný okamžik a vše mohlo být jinak.

Jsi jedna z mála, kterým jsem svou jizvu ukázala. Dlouhá léta ji skrývám. Snad už si budeš připadat krásnější,“ dodala a prudce se otočila. Arwen tam chvíli stála a pak se zdrceně vrátila do tábora. Nechtěla Lúmenn ublížit.

Ještě když usínala, zachumlána v pokrývce vypůjčené od Aragorna, viděla před očima ten rudý pruh na Lúmennině těle.

K ránu Lúmenn probudil chlad. Otřásla se a přitáhla si pokrývku až k bradě. Náhle ji však něco napadlo. Prudce ze sebe odhrnula pokrývku a vyskočila.

Bylo to přesně tak, jak očekávala. Manamrod seděl na zemi a oči upíral na hvězdnou oblohu.

,,Běž si lehnout,“ řekla tiše. Manamrod zvedl hlavu ,,Neměl jsi mě náhodou už před hodinou vzbudit?“

,,Měl,“ přikývl Manamrod ,,chtěl jsem, aby ses vyspala. Potřebuješ to víc než já.“

Lúmenn nevěděla co má říct. Na jednu stranu měla na Manamroda zlost, že ji bere jako méněcennou a na druhou mu byla vděčná za jeho ohledy a pomoc. Nakonec přece jen zvítězila její hrdost.

,,To mi říkáš stále, ale já nepotřebuji ohledy ani pomoc, nejsem méněcenná. Je to proto, že nejsem muž? I ženy mohou něco vydržet. Jdi si lehnout, do rozednění už budu vzhůru já,“ řekla hněvivě.

,,Lúmenn, máš starosti?“ Manamrod ťal do živého. Lúmenn starosti měla. Přerůstaly jí přes hlavu a i její rozhodná povaha se s nimi těžko vypořádávala. Poslání, které jí osud naložil na její bedra, bylo přece jen těžší, než si připouštěla. Byla však příliš hrdá.

,,Ne, dobrou noc,“ odsekla a sedla si na zem, objímajíce si kolena. Zrak upřela k zemi, aby se nemusela odcházejícímu Manamrode podívat do očí.

Slyšela jeho kroky, pokud chtěl dojít ke svým zavazadlům, musel projít kolem ní. Kroky se blížily. Náhle se zastavily. Manamrod jí položil ruku na rameno.

,,Se mnou můžeš vždycky počítat, Lúmenn. Vždycky,“ řekl a jemně jí rameno stiskl.

,,Já vím,“ zašeptala Lúmenn přeskakujícím hlasem. Manamrod tam ještě chvíli nerozhodně stál, ale pak Lúmennino rameno pustil a pomalu odešel. Lúmenn už zaslechla jen šustění pokrývky. Po líci jí stekla slza, jemně zavadila o ústa a po krku stekla za mirtrilovou košili. Další už nepřišla. ,Proč mu musím stále ubližovat?‘ pomyslela si Lúmenn zoufale, ještě než opět uzamčela své pocity hluboko v duši.