Dnes zjistíme, jak skončí honba za skřety a co podivného čeká Lúmenn, Manamroda a Aragorna na konci jejich cesty, který se přiblížil dříve, než všichni čekali. Ovšem na osvobození zajatců si nejspíš ještě chvilku počkáme;)
Skřeti, a jejich pronásledovatelé za nimi, vyrazili jen co se trochu zešeřilo.
Lúmenn a její přátelé se zdržovali dost vzadu za skřetím vojem, aby je neozařovaly pochodně, ale dost blízko na to, aby slyšely o čem skřeti mezi sebou hovoří. Proti skřetímu zvyku totiž všichni mluvili dost hlasitě a tak je velcí skřeti z biči museli mnohokrát okřikovat.
,,To je Černá řeč?“ zeptal se Manamrod tiše Lúmenn.
,,Ano,“ zašeptala. ,,Znám ten odporný jazyk.“
„Víš, co říkají?“
„Ano, trochu jim rozumím. Říkají něco o strachu, myslím, že o strachu z Bílé ruky. Ta Sarumanova zrada na ně asi těžce dolehla.“
,,Myslíš, že to má spojitost s tím mužem, kterého jste viděli?“
,,Možná,“ připustila Lúmenn ,,Rozhodně jim neříkal žádné příjemné zprávy. Mám divný pocit, Manamrode, jako by se na jihu stahovala mračna. Ale nevím, jestli v náš nebo skřetí prospěch.“
,,Také to cítím,“ odpověděl Manamrod ,,něco se tam děje. Ale teď musíme přidat, podívej, Aragorn už je pěkný kus před námi.“
Ráno bylo stejně bledé a mrazivé jako to včerejší. Z hor čišel studený vítr a i otužilému Aragornovi a Lúmenn, kteří byli zvyklý na nehostinné podmínky divočiny, bylo chladno. Nemohli ani rozdělat oheň, aby neprozradili svou přítomnost.
,,Dochází nám zásoby,“ prohlásila Lúmenn, drkotajíce zuby ,,I při velmi skromném zacházení nám nevydrží déle než něž deset dní.“
,,K Brodům přes Želíz bychom měli tímto tempem dorazit za tři nebo za čtyři dny,“ řekl Aragorn ,,Pak bychom mohli nenápadně osvobodit zajatce a skrýt se nějaký čas v Rohanu. Zítra budeme jíst co nejméně, aby něco zbylo na horší časy. Cítím, že to budeme potřebovat.“
,,Proč neosvobodíme zajatce dříve než v Rohanu?“ zeptal se Manamrod ,,Můj luk už dlouho nezastřelil nějakého skřeta.“
,,Také bych chtěl, Manamrode,“odvětil Aragorn ,,ale jak chceš vzdorovat tisícovce skřetů? Musíme počkat, až nám osud připraví nějakou vhodnou chvíli.“
,,A navíc,“ vložila se do debaty Lúmenn ,,šest lidí na dva koně je mnoho. Budeme muset cestovat pomaleji než dosud. Bude těžké uniknout skřetům.“
,,Snad nám v Rohanu poskytnou útočiště alespoň na pár dní,“ povzdechl si Aragorn.
Den strávili napůl hlídáním, napůl spánkem, ale když večer vyrazili v patách skřetímu vojsku, necítili se odpočatí. Únava na ně doléhala stále víc a i Silmarill, jindy vytrvalý kůň, se unaveně plahočil.
Tak uběhly další čtyři noci, ale ani další ráno nepřineslo nic nového. Stále stejný lezavý chlad, stejná ztuhlost z noci strávené v sedle, stejné obavy o život zajatých přátel. Přece jen něco bylo jiné.
,,Jsme již velmi blízko Železného pasu,“ pronesl Aragorn zachmuřeně, když se ukládali k odpočinku na holé zemi ve stínu několika zakrslých borovic.
,,Je to cítit ve vzduchu,“ řekl Manamrod a rozhlédl se. Masiv Mlžných hor se tyčil stále blíž, jako hrozivá šedá stěna na východním obzoru.
,,Myslím,“ pokračoval Aragorn ,,že k ránu bychom měli být u Brodů přes Želíz. Pak nás čekají jen holé roviny Rohanu. Nebudeme se mít kde ukrýt. Do té doby musíme vymyslet nějaký plán.“
,,Na to není čas,“ zavrtěla hlavou Lúmenn ,,ale osud nám něco chystá, je to zde, všude kolem nás. Ani
se nenadějeme a něco přijde. Jak moc to bude pro nás dobré, to netuším.“
„A co když to dobré nebude?“ otázal se Aragorn.
„Pak ať je osud takový, jaký má být,“ řekla Lúmenn a v očích se jí něco na chvíli zablesklo.
S těmi slovy se uložili k neklidnému spánku. Aragorn měl první hlídku a celou dobu hloubal o Lúmenniných slovech. Také očekával něco zvláštního, něco, co konečně ukončí jejich honbu za skřety. Do budoucnosti však nemohl a nechtěl vidět.
,Osud už to vyřeší po svém‘ pomyslel si a probudil Manamroda na druhou hlídku.
Chlupaté skřetí pazoury uchopily ten předmět a chvíli si s ním pohrávaly. Skřet, jemuž ty ruce patřily, se opájel myšlenkou, že lesklý a hladký předmět je jeho. Znovu a znovu ho hltal očima a přejížděl po jeho povrchu, vychutnávajíce si jeho dokonale kulatý tvar.
,Palantír‘ pomyslel si toužebně a ostražitě se rozhlédl, zda ho některý z jeho poddaných nesleduje. Moc dobře věděl, že pokud by odhalili, čím se spojuje s jejich hlavním vůdcem, chtěli by si to vyzkoušet také a byli by schopni ho kvůli tomu zabít.
Nejenom prsteny, ale také Palantíry, ztracené vidoucí kameny, mají svou moc.
Skřet se zahleděl na Palantír a začal šeptat jakási slůvka a horečně přejížděl rukama po povrchu koule. Vidoucí kámen brzy začal lehounce zářit a ozval se z něj tichý hlas. Slyšel ho už mnohokrát, ale vždy mu naskočila husí kůže a přepadl ho pocit strachu, jaký dosud jako vůdce skřetí bandy nepoznal.
,,Co se děje, Hubagu, nevíš kolik mám práce?“ hlas z Palantíru byl děsivý a chladný. Skřet se mimoděk zatřásl, ale stále fascinovaně hleděl na obraz velkého rudého oka, který se mu naskýtal v Palantíru.
,,Pane,“ vzpamatoval se po chvíli ,,Zlé zprávy, pane. Byl tu dnes posel, ze Železného pasu, pane. On říkal, že Bílá ruka obalamutila našich devět tisíc bojovníků a chce na nás zaútočit, pane. Chtěl jsem, abyste to věděl, pane.“ Skřetovi se notně třásl hlas a ustrašeně pozoroval, jak obraz Oka při jeho slovech chvílemi slábne a mizí.
„Devět tisíc?“
„Ano pane, devět.“
,,Dobrá,“ zavrčel nepřítomně hlas tak ledově, že se skřetovi naježily všechny chlupy a toužebně si přál, aby rozhovor už skončil. ,,Dobrá,“ pokračoval hlas ,,když si chce malý čarodějíček zahrávat s mocí Mordoru, tak mu to umožníme.“ Pak zazněl tak hrozivý smích, že se ani nedá popsat slovy. Otrlému skřetu vhrkly slzy hrůzy do očí a jeho ruce si nervózně pohrávaly s Palantírem. Celé jeho tělo se třáslo, ale oči se stále nemohly odtrhnout od Oka, které nyní zářilo jasně a zřetelně.
,,Jděte klidně dál,“ řekl hlas a světlo v Palantíru začalo pohasínat, až zmizelo docela.
Skřet zavřel oči a utřel si zpocené čelo. Pak schoval Palantír do pláště a tiše vyklouzl z křovin.
Lúmenn se natřásala na Manamrodově koni. Unavená víčka se jí stále přivírala a kdyby se neopírala o Manamrodova záda, jistě by už z koně dávno spadla na tvrdou, udusanou zem.
Přiměla se otevřít oči a protáhla si ztuhlou pravou ruku. Celé tělo ji bolelo, byli na cestě už celou noc a i její otužilé tělo si už žádalo alespoň malou špetku pohodlí.
Dokonce i na Aragornovi, který byl zvyklý na útrapy života v Divočině, se začínaly stále víc projevovat známky vyčerpávající a úmorné honby za skřety. Snažil se, aby to na něm nebylo znát a tak klusal kus před Lúmenn a Manamrodem, jako by byl svěží a bezstarostný.
Ve skutečnosti ho trápily mnohé obavy. Jeho instinkt bojovníka mu napovídal, že se v příštích několika hodinách musí něco stát. Ostražitě se rozhlížel a naslouchal. Ani jeho zkušený sluch však nezaregistroval jedinou známku blížícího se nebezpečí.
Otočil se na Lúmenn a Manamroda. Jel příliš vpředu. Zpomalil proto Silmarilla a počkal, až dojedou přímo k němu.
,,Kde jsme?“ zeptala se ho Lúmenn a zívla. Ještě nikdy se necítila tak unavená.
Aragorn se rozhlédl. ,,Blížíme se k Želízi, řekl bych. Brzy se bude rozednívat.“
Lúmenn přikývla a dál už jeli mlčky. Skřeti před nimi se také chovali tiše, zděšení z nedávné návštěvy už dávno opadlo a tak jediný hluk, který skřetí voj vydával, bylo pravidelné dupání tisícovky nohou.
Lúmenn ho však neposlouchala. Její mysl upoutalo cosi jiného. Brzy si toho všiml i Manamrod, zastavil koně a tiše sykl na Aragorna. Ten k nim hned přispěchal.
Manamrod ukázal k východu. Pár mil odtud, za řekou Želíz, zářily stovky pochodní a bystrým elfím uším neunikl ani vzdálený lomoz příprav k bitvě.
,,Okamžik nadešel,“ zašeptala Lúmenn. Jejich tušení neobvyklých událostí se vyplnilo.
Zdravím. Opět další část příjemného příběhu. Mně se to stále líbí. V pohodě.
Abych se přiznala, tak jsem to nedočetla, ale to co jsem přečetla, je zajímavý….a dobře napsaný…
Je to čím dál napínavější…to čekání mě umučí….tak honem, honem, jelikož je to úžasné 🙂
už se nemužu dočkati na další kapitolu…tak hoooonem…Kiqi soucítím s tebou…xD
porad lepsi, jestli to takhlebude pokracovat dal, tak to bude skvely:)