VIII.kapitola – Stále k jihu 1/3

Jak tak zjišťuju, občas na vás s Paní prstenů zapomínám, tak se klidně připomínejte:) Tak tedy – máme tu další kapitolu a jak její název napovídá, Lúmenn, Aragorn a Manamrod se vydávají za skřetím vojskem, stále dál na jih. Ovšem jaká překvapení na ně ve skřetím ležení čekají a co za neočekávané zprávy zjistí, se dozvíte až když budete číst:)

Skřetí pochodně jasně plály do oblačné noci. Stovky nohou dupaly po travnaté pláni Eregionu a Lúmenn-verya, Aragorn a Manamrod se plížili tmou, pryč z dosahu světel. Celou noc pospíchali za skřetím vojskem jako slídící psi.

Když obloha začala blednout a první sluneční paprsky se vyšplhaly nad Mlžné hory, skřeti se konečně zastavili a uložili se k odpočinku ve stínu roztroušených skalisek. Jejich pronásledovatelé se ukryli asi čtvrt míle od nich, za malou skalkou, skrytou ve vysoké trávě.

,,Co teď?“ zeptal se Manamrod a pozoroval skřety. Ani jeho bystré oči však nenašli jakoukoli stopu po zajatcích.

,,Nevím, ale musíme něco vymyslet,“ řekl Aragorn ,,Je to odsud k Železnému pasu asi osm dní cesty jejich rychlostí. Do té doby bychom měli mít nějaký plán.“

,,Ale skřetů je tu jen tisícovka. Kde jsou ti zbylí?“ řekla Lúmenn a opatrně vykoukla přes skalku, aby skřety, dnes už poněkolikáté, přepočítala.

,,Asi spěchali do Mordoru ohlásit, že mají, co si Sauron poručil “ pokrčil rameny Manamrod.

,,A co když zajatce vzali s sebou?“ napadlo Aragorna. ,,To by všechna naše námaha byla k ničemu.“

,,To můžeme zjistit,“ řekla náhle Lúmenn a zanechala počítání.

,,Jak?“ užasl Aragorn, ale pak ho napadlo, co Lúmenn zamýšlí ,,Snad nechceš použít Prsten. Sama jsi říkala, že zlo v něm každého zničí. Nemůžeš ho použít!“

Lúmenn však zavrtěla hlavou a pomalu si sundala řetízek, na kterém měla Prsten pověšený. ,,Máte

snad někdo lepší nápad?“ zeptala se a pohlédla na Manamroda a Aragorna. Ani jeden z nich se nepohnul.

Lúmenn uchopila Prsten a chtěla si ho navléknout. Manamrod jí však zachytil ruku. ,,Nedělej to, Lúmenn,“ řekl jí vážně ,,Ani dobro v tobě nevydrží vzdorovat Prstenu.“

Lúmenn škubla rukou. ,,Hned jsem zpátky,“ sykla ještě a zmizela. Jen tráva slabě zašustila.

„Ať ji provází Elbereth,“ zašeptal Manamrod, stále ještě držící ruku v poloze, v jaké se mu Lúmenn vytrhla.

Lúmenn pomalu kráčela směrem ke skřetímu tábořišti. V uších jí hučelo a obrovská tíha, která na ni doléhala, ji donutila ohnout záda. Cítila zlou moc Prstenu ze všech stran. Na chvíli se zastavila a ztěžka oddechovala. Tu ji přemohl zvláštní pocit, jako by na ni někdo hleděl, propaloval ji a nahlížel jí do duše. Uvědomila si Oko, které po ní pátralo a na které téměř zapomněla.

Musela se zastavit a opřít všechnu svou sílu do pohledu Rudého oka, Oka bez víčka, Oka Mordoru. Dokázala je svou vůlí odvrátit od Prstenu, který měla nasazený, protože o ní ještě nevědělo, ale jak dlouho jí ochrana vydrží, netušila.

Konečně přinutila své nohy aby šly dál. Kotník ji znovu silně rozbolel, ruce se jí třásly a než došla k prvním spícím skřetům, byla vyčerpaná a unavená. S vypětím všech sil se narovnala a začala se soustředit na to, co se dělo kolem ní.

Chvíli obezřetně procházela mezi skřety, aby do žádného nevrazila a on se necítil překvapen neviditelným tvorem v jejich ležení, až došla k malému prostranství bez stromů, kolem kterého seděli v kruhu skřeti. Přes jejich vysoké postavy nerozeznala, co se nachází za nimi, ale byla si téměř jistá, že některý ze zajatců nebo dokonce všichni zároveň. Pomalu přišla blíž. Hledala nějakou skulinu, mezi hlídači, když vtom najednou zaslechla tlumený rozhovor.

Když šla ještě blíž, spatřila dva skřety, jak spolu tiše hovoří, aby to ostatní nezaslechli. Ten menší rozhazoval rukama a vzrušeně gestikuloval, větší v klidu cosi říkal. Připlížila se k nim natolik, aby slyšela jejich slova .

,,Uklidni se konečně,“ zavrčel větší skřet a hrozivě pohlédl na svého menšího poddaného. Ten sklopil velké zelené oči a přestal rozhazovat rukama.

,,Teď mě poslouchej.“ pokračoval velký ,,Mluvil jsem dnes se šéfem. Říkal, že si máme dávat bacha, prej že Bílá ruka nás zradila.“

Menší skřet zděšeně vykvikl. ,,Bí-bílá ruka nás zradila?“ zopakoval.

,,Jo,“ zamručel větší skřet netrpělivě ,,prej že asi něco chystá. Něco se prej taky stalo se zbytkem našich, šéfovi špehové je nemůžou najít. A ještě ke všemu se něco děje s koňáky. Snad se chystaj k boji.“

,,To-to je zlé,“ vykoktal malý skřet ,,co budeme dělat?“

,,Ša snaga! Nekňuč pořád!!!“ zařval velikán rozzuřeně a vytáhl šavli. Celá byla potřísněná zaschlou zčernalou krví. „Nebudeš konečně zticha?“

Malý skřet vyděšeně ucouvl a zakryl si svou ohyzdnou špinavou tvář ještě špinavějšíma rukama. Velký

skřet zlostně zařval, rozmáchl se a jedinou ranou menšího skřeta zabil. Pak vykřikl cosi v Černé řeči. Dva z hlídajících skřetů se okamžitě zvedli, aby odklidili mrtvolu.

,To je má šance‘ blesklo Lúmenn hlavou. Rychle se vymrštila a proběhla mezerou v kruhu hlídačů. Jeden z nich ucítil jemný závan vzduchu, ale nevěnoval tomu pozornost.

Když se Lúmenn dostala na mýtinu, opatrně se rozhlédla. Zdálo se však, že žádný ze skřetů nic netuší. Všichni seděli zády k ní a poklimbávali s šavlemi v rukou.

Sklonila se k postavě, vyčerpaně ležící na zemi uprostřed kruhu hlídačů. Byla to Arwen. Pobyt mezi skřety jí rozhodně neprospěl. Kdysi krásné dlouhé vlasy měla nyní umolousané a vlhké potem, ještě nedávno nádherná tvář byla plná škrábanců a zaschlé krve. I ve spánku jí po tvářích stékaly slzy vyčerpání a ponížení.

Lúmenn se ještě jednou rozhlédla a pak jemně zatřepala Arweniným ramenem. ,,Arwen, prosím tě, probuď se,“ zašeptala prosebně.

Arwen sebou nepatrně pohnula a po chvíli otevřela oči. Jaké bylo její překvapení, když nikoho nespatřila. Chtěla znovu zavřít oči a odpočívat, ale vtom se ozval hlas: ,,Arwen, já jsem Lúmenn-verya, byla jsem v Roklince na Elrondově radě. Nemůžeš mne vidět, ale poslouchej mne. Já, Manamrod z Temného hvozdu a Aragorn jsme skřetům v patách a brzy vám pomůžeme. Kde jsou hobiti?“

Arwen nejprve nevěřila svým uším, ale pak se odhodlala a tiše odpověděla: ,,Nevím, dali nás od sebe, mluvili jsme o útěku.“

Lúmenn si oddechla. Takže všichni zajatci jsou s těmito skřety. ,,Teď ti uvolním pouta.“ Zašeptala spěšně Lúmenn a vytáhla neviditelnou dýku. ,,Měj je stále jakoby nasazené, ale až přijde ta správná chvíle, uprchni. Nějak už to zařídíme.“ S těmi slovy se rychle vztyčila a běžela zpět k místu, kudy sem proklouzla. Měla štěstí, oba skřeti už se vraceli. Rychle uhnula, ale uklouzla a upadla. Tiše sykla, ale rychle vstala, aby nějaký skřet nepojal podezření. Neslyšně se ukryla v křoví. Oba skřeti zaujali svá místa v kruhu a hlavy jim padly únavou na prsa.

Lúmenn odvrátila pohled od skřetů a zrak jí náhodou padl na její pravou ruku. Byla zakrvácená a visel z ní kus utržené svaloviny. Při pádu se jí roztrhly stehy a opět jí začala téci krev, která za ní zanechala malou stružku.

,To mi teď scházelo‘ pomyslela si Lúmenn. Věděla, že krvavé stopy si brzy někdo všimne a pak už ji zřejmě ani Prsten neochrání. Rychle se tedy prodírala keři, a za chvíli už utíkala volnou krajinou, směrem k jejich úkrytu. Jen co vklouzla za skalku, stáhla si Prsten z prstu a zhluboka si oddechla. Spadla z ní obrovská tíha jeho moci, která jí v posledních minutách připadala k nevydržení. Oko zase pátralo a ona už neměla mnoho sil jeho pohled odvracet.

,,Byla jsi pryč téměř hodinu,“ řekl Manamrod zamračeně, ale z jeho hlasu bylo slyšet, že měl o Lúmenn strach.

,,Arwen ví, že jsme tu. Ostatní jsem už nestačila najít,“ vydechla Lúmenn a setřela si pot z čela. Místo toho na něm zanechala krvavou šmouhu ze své roztržené ruky.

„Co se stalo? Bitka?“ podivil se Aragorn a bezděky se ohlédl ke skřetímu ležení. Vypadalo však klidně a nevypadalo to, že by o Lúmennině návštěvě vůbec někdo věděl.

,,To nic není. Zakopla jsem a upadla,“ řekla spěšně. ,,Raději si poslechněte, co jsem zjistila.“

Zatímco jí Aragorn zavazoval ruku čistým kusem plátna, vypověděla jim vše, co u skřetů vyzvěděla.

,,Myslím si,“ uzavřela své vyprávění ,,že skřeti mají jeden z Palantírů, vidoucích kamenů, a díky němu se domlouvají se svým vůdcem, Sauronem, jak jinak by totiž ten skřet mohl říct, že mluvil se šéfem?“

,,Nejspíš ano,“ přisvědčil Aragorn ,,nevím však jak ho mohli získat. Ale více mě teď znepokojuje ta zpráva o Sarumanovi a zmizelých skřetech. Mám pocit, že je v tom nějaká spojitost.“

Lúmenn pokývala hlavou. ,,Také si myslím,“ řekla zamyšleně.

Manamrod, který až doteď seděl bez hnutí, se bezděky podíval k jižnímu obzoru. ,,Podívejte,“ vykřikl náhle a jeho prst ukázal na cosi v dálce. Lúmenn i Aragorn se v ta místa okamžitě podívali.

,,Nic tam nevidím“ zavrtěl Aragorn hlavou a napínal zrak do dálky.

,,Já ano,“ zašeptala Lúmenn ,,Vrány, obrovské hejno divokých vran.“