A máme tu závěčerčnou část již sedmé kapitoly Paní prstenů, v níž se Aragornovi, Lúmenn a Manamrodovi děje jeden naschvál za druhým. V předchozí části dokonce zahynul Lúmennin milovaný kůň Elensíl a dále musí naše trojice estovat jen na dvou koních. Ovšem na konci této kapitola se zdá, že se rozplývá nejen mlha, ale naše přátele pomalu ale jistě opouští i neštěstí. Však uvidíte;)
Lúmenn rozespale otevřela oči a instinktivně zkontrolovala, zda má u sebe meč. Pak se teprve posadila a rozhlédla kolem. Podle tenčícího se měsíce na obloze odhadla, že mohou být tak dvě hodiny po půlnoci. Do rozednění tedy zbývaly téměř čtyři hodiny, ale Lúmenn už se spát nechtělo.
Tiše vstala, aby neprobudila Aragorna, oddechujícího kousek od ní, a vydala se hledat Manamroda. Ten si večer prosadil, že bude mít opět hlídku, aby si oba zranění odpočali. Lúmenn ho nalezla, jak sedí na stočené pokrývce a v mdlém měsíčním světle kontroluje hroty svých šípů.
Lúmenn k němu tiše přistoupila. „Proč nespíš?“ otázal se jí náhle, aniž by se otočil.
„Nemohu spát, nejsem unavená a navíc si potřebuji trochu pročistit hlavu.“
„Smrt Elensíla tě velmi bolela?“
„Ano, málokdy dávám průchod svým pocitům pláčem.“ V ten okamžik si vzpomněla na Roklinku, kdy tvrdě poslala Manamroda pryč, i když jí její srdce říkalo opak, a pak zůstala sama, jen se svými slzami. Plakala v poslední době nějak často.
Chvíli ještě seděli vedle sebe, ale Lúmenn viděla, že Manamrod je unavený. Byl vzhůru již druhou noc a tak ani nebylo divu. „Obětoval jsi se už dost,“ řekla tiše „Jdi konečně spát.“
„Spát máš ty a Aragorn, jste ranění a cesta vás vyčerpává víc než mne.“
„Myslíš můj kotník a Aragornův škrábanec? Je to dva dny staré, téměř zahojené. Jdi spát!“
Když se Lúmenn takhle rozohnila, nebylo radno jí odporovat. Manamrod se sice ještě chvíli zdráhal, ale nakonec se přece jen zachumlal do pokrývky a za chvíli usnul, jako když ho do vody hodí.
Lúmenn se začala procházet okolo. Ve skutečnosti se jí příliš hlídat nechtělo, ale potřebovala si pročistit hlavu a v klidu si popřemýšlet. V posledních dnech se toho stalo tolik zvláštního.
Po chvíli chození si sedla na stočenou přikrývku, jako předtím Manamrod, a dala se do kontrolování své výzbroje. Meč byl ostrý, šípů dost, luk ohebný. Byla tak zabrána do práce, že si ani neuvědomila lezavý chlad, který se začal rozlézat všude kolem. Plazil se po zemi, jako zmije čekající na oběť. Pomalu se vnořil do každé škvíry, každého záhybu oděvu. Lúmenn naskočila husí kůže. Zvedla se, aby si podala z vaku plášť, ale ztuhla překvapením. Všude kolem byla hustá bílá mlha, jakou již spatřila před dvěma dny, když si zvrtla kotník.
Rychle vyskočila a pomalu se tou bílou tmou ubírala směrem, kterým tušila své spící druhy, ale i ona v bílé slepotě ztratila orientaci. Najednou zakopla a spadla přímo do ostružinového houští, se kterým vůbec nepočítala. Než se z něj vymotala, šaty měla samý cár a vlasy plné drobných trnů.
Zoufale si sedla na zem a začala horečně přemýšlet. Ostružiny byly na východ od ležení. Takže se musí obrátit k západu. Ale kde byl západ? Bezradně se rozhlížela všemi směry, ale všude byla jen stejně bílá, neproniknutelná mlha. Vtom se Lúmenn zazdálo, jako by se v mlze mihnul stín. A další na opačné straně. A vlevo a vpravo. Brzy stíny začaly nabývat podoby shrbeného starce, s dlouhými bílými vousy.
„Kdo jsi?“ křikla, ale odpovědí jí byl jen hlasitý zlomyslný smích, nabývající na síle. Smál se stále hlasitěji, jakoby odnikud, ale ze všech stran.
,,Ne, už dost, už dost,“ vykřikla Lúmenn a zakryla si uši. Cosi ji chytilo za ruku. Ohnala se.
,,Lúmenn, to jsem já.“
„Viděl jsi ho, Manamrode? Vypadal jako Saruman, ale nejsme si jistá, jestli to byl on.“
Manamrod zavrtěl hlavou ,,Ne, slyšel jsem jak křičíš ,Ne, už dost‘ a rychle jsem běžel po hlase. V té hrozné mlze jsi nemohla nic vidět, jistě to byl jen přelud.“
,,Viděla jsem ho, to vím jistě,“ trvala na svém Lúmenn ,,Vysmíval se mi, Manamrode, musel to být on, kdo způsobil všechny ty ,,náhody“. Nevěříš mi?“
Manamrod se jí na chvíli zadíval do očí a pak vážně pravil: ,,Možná, že máš pravdu. Ale teď pojď, vrátíme se do tábora a probudíme Aragorna. Musíme se poradit, co dělat.“
Po chvilce klopýtání dorazili zpět ke koním. Aragorn již byl také vzhůru, seděl na zemi a kapuce jeho pláště mu zakrývala obličej. Pokud by k nim nepromluvil, mohli by ho v té mlze považovat za kámen. „Zase ta mlha,“ řekl tiše. Manamrod kývl.
Usedli na zem, aby se poradili co dál dělat, jak se dostat z této zdánlivě bezvýchodné situace, kdy je vidět sotva na pár stop a vše ostatní se skrývá za neproniknutelnou bílou stěnou.
,,Manamrode, stále myslíš, že to jsou jen náhody?“ zeptal se Aragorn po chvíli.
,Nejspíš ne, alespoň ta věčná hustá mlha mi přestává připadat jako náhoda,“ připustil Manamrod. ,,Ale nebudeme se tu dohadovat, co jsou náhody a co ne, raději bychom se měli poradit, co uděláme. Někdo nám staví do cesty překážky a my jim musíme vzdorovat, ať už je má na svědomí osud nebo někdo jiný.“
,,Máš pravdu,“ přikývla Lúmenn ,,ale co dělat? Chtěli jsme vyrazit za svítání, ale kvůli té mlze ztratíme směr dřív, než si to vůbec uvědomíme. Ale pokud zůstaneme na místě, můžeme se rozloučit s tím, že skřety chytíme dřív než v Barad-dûr.“
,,Vyrazíme. Pokud pojedeme pomalu, snad si udržíme jižní směr,“ řekl Aragorn a pohlédl na Lúmenn a Manamroda.
Lúmenn přikývla: ,,Dobrá, souhlasím. Říká se, že risk je zisk, tak tedy budeme riskovat.“
,,Ano, vyrazíme,“ přidal se Manamrod.
Na neveselou pouť bílou pustinou se vydali téměř okamžitě. Jen co posnídali něco málo ze skromných zásob a nasedli na koně, pohltila je bílá tma, aniž by měli přesnější ponětí o tom, kam jedou.
Zprvu se mezi sebou tiše bavili, ale brzy hovor uvázl a cestovali mlčky. Jeli pomalu a pokud možno, snažili se stále udržovat přímý jižní směr. Šlo to jen těžko, ale koně měli dobrý orientační smysl a i když nebylo vidět hvězdy ani vycházející slunce, postupovali víceméně správným směrem. Občas je vyděsil stín, který se náhle zjevil v mlze, ale pokaždé to byl jen strom či kámen. Lúmenn se ale občas zdálo, že vidí shrbenou postavu starce, ale kdykoli se podívala pořádně, postava zmizela.
Takto jeli až do pozdního odpoledne a urazili asi dvacet mil, když se mlha konečně začala rozplývat. Docela se ztratila až okolo páté hodiny odpolední, ale mnoho mil už stejně neujeli. Všichni tři byli prokřehlí a uondaní, takže byli rádi, že si mohou v klidu odpočinout. Po nepříliš vydatné večeři se Lúmenn s Manamrodem, uložili ke spánku, zatímco Aragorn až do jedenácti hodin hlídal.
Když probouzel na druhou hlídku Manamroda, zašeptal. ,,Mám takový divný pocit. Myslím si, že Lúmenn měla s tím Sarumanem pravdu. Několikrát se mi zdálo, že vidím ve tmě shrbenou postavu starce v bílém, ale pokaždé hned zmizela. Buď opatrný.“
Ale ani Manamrod ani Lúmenn na své hlídce nic takového nezahlédli.
Ráno to konečně začalo vypadat, že smůla je pryč. Naši trojici uvítalo krásný listopadový východ slunce a na obloze, kromě pár šedobílých beránků, nebyl ani mráček. Vesele, i když skromně, posnídali a vydali se na další cestu.
Najednou Manamrod zastavil koně a zahleděl se do dálky. Lúmenn mu nahlédla přes rameno a šťastně se zasmála. ,,Skřeti, támhle. Aragorne, podívej!“ vykřikla vesele. Ale ať Hraničář napínal zrak sebevíc, nezahlédl ani známku po skřetím vojsku.
,,Ani je vidět nemůžeš,“ řekl Manamrod. ,,Jsou odsud téměř sto mil. Máme co dělat, abychom je dostihli, ale pokud budou podmínky příznivé, mohli bychom naše přátele spatřit už brzy.“
S těmi slovy vyrazili. Nejeli nějak závratnou rychlostí, protože Manamrodův kůň nebyl příliš vytrvalý, ale přesto než se snesla noc, urazili něco přes sedmdesát mil. I přes houstnoucí tmu dobře viděli skřety, jak se vydávají na svůj další noční pochod.
,,Pojedeme za nimi? Jsou odsud jen asi třicet mil, můžeme je dohnat,“ řekla Lúmenn. Aragorn však zavrtěl hlavou.
,,Raději ne,“ řekl ,,Tuto noc si odpočiňme a zítra za úsvitu se vydáme na závěrečnou etapu této cesty. Pojedeme dlouho, snad i v noci.“
Lúmenn přikývla a uvázala Manamrodova koně ke stromu. Měla dnes první hlídku a tak se posadila na zem a položila si hlavu na kolena. Brzy se jí začaly klížit oči a pomaličku začala klimbat. Náhle ji z dřímoty vyrušil čísi tichý, ale ostrý hlas: ,,Ale, ale, jestli toto je bdělá hlídka, tak by mě zajímalo, jak vypadá hlídka, když spí!“
Lúmenn prudce vstala a otočila se. Píchlo ji v ještě nezahojeném kotníku, ale ani to nevnímala. Hleděla na postavu před sebou a nevěřila svým vlastním očím. ,,Gandalfe! Co tu děláte?“ vykřikla, ale hned si přitiskla ruku na ústa. Naštěstí se Manamrod ani Aragorn neprobudili.
,,Překvapena?“ zasmál se Gandalf.
,,No, abych řekla pravdu, tak velmi. Co tu děláte?“
Gandalf se opět usmál a seskočil z bílého oře, na němž přijel. ,,Budete pokračovat s námi?“ zeptala se ho Lúmenn s nadějí v hlase. Rychle však zase zesmutněla, když Gandalf zavrtěl hlavou.
,,Kdepak, mám naléhavé záležitosti někde jinde, jen jsem si řekl, že vás zkontroluju.“
,,Ale…“ namítla Lúmenn. Gandalf ji však přerušil.
,,Žádné námitky, Lúmenn-verya, přišel jsem vás jen varovat. Okolo Železného pasu začíná být pěkně
horko. Saruman chystá něco nekalého. Jeho vojska každým dnem rostou a dým nad Orthankem je stále jedovatější. Dávejte si pozor.“
Lúmenn přikývla. ,,Ale teď sbohem, pospíchám,“ dodal.
Lúmenn se ho snažila zadržet, ale Gandalf byl neoblomný. ,,Alespoň mi řekněte, jak jste nás našel,“ žadonila Lúmenn.
,,Vše se dozvíš, až bude pravý čas,“ odpověděl suše Gandalf ,,ale teď už opravdu musím jet. Sbohem.“ Lúmenn už ani nestihla nic namítnout.
Když se Lúmenn probudila, na obloze ještě byly vidět blednoucí hvězdy. Tiše vyklouzla z přikrývek a otřásla se zimou. Rychle proto usedla k ohni, aby ji jeho mdlé plameny alespoň trochu zahřály.
,,Byl tu Gandalf,“ řekla Aragornovi, který seděl se zavřenýma očima opřený o strom.
,,Cože?“ trhl sebou a promnul si oči.
,,Byl tu Gandalf,“ zopakovala Lúmenn a pobaveně se natáhla pro krajíc chleba. Nepoštěstí se každý den vidět Hraničáře, spícího na hlídce.
„Gandalf?“ nevěřícně se zeptal Aragorn a znovu si promnul oči.
,,Ano, byl tu v noci,“ přikývla Lúmenn ,,hnal se na jih. Manamrod už to ví, říkala jsem mu to, když jsem ho budila na hlídku. Kde teď vůbec je?“
Aragorn kývl hlavou směrem ke křoví opodál. ,,Říkal, že jde zkontrolovat koně, ale to už bylo tak,“ pohlédl na oblohu a překvapeně dokončil větu ,,před hodinou. Pak jsem asi usnul.“
Lúmenn rychle vyskočila od ohně a běžela k místu, kde měli přivázána svá zvířata. Brzy Manamroda nalezla, jak spí, jako malé dítě. Vtom ucítila ve vzduchu zvláštní nasládlý zápach.
,,Manamrode,“ zvolala a zatřepala s ním. „Manamrode, nesmíš spát, nebo usneš navěky, pojď, musíme odtud.“ Popadla rozespalého elfa za ruku a táhla pryč. Vzduch všude kolem byl plný nasládlého zápachu, který vycházel ze všech keřů okolo nich. Předtím si ho nevšimli, ale teď, ze slunečními paprsky, začal nabývat na síle a všechny tři uspával.
,,Aragorne,“ volala Lúmenn ,,Musíme pryč, ty keře, to jsou Tussalorny, keře dřímoty, včera jsme si jich nevšimli, rychle, než nás všechny uspí.“
Manamrod se probral alespoň natolik, aby se nasedl na Thalaglinta, ale oči se mu klížily a nemohl už déle vzdorovat silné vůni Tussalornů. Lúmenn měla co dělat, aby nenásledovala jeho příkladu, a tak si jednou rukou zakrývala nos a druhou balila všechny věci do vaků. Aragorn mezitím přivedl Silmarilla, nasedl na něj a se všemi třemi vaky v náručí jej pobídl k trysku. Lúmenn se vyšvihla za Manamroda na bělouše a za chvíli už uháněli volnou plání, daleko od vůně, která by je všechny přivedla až za hranice zdravého spánku.
,,To byly Tussalorny, ve Středozemi už je jich málo, ale v rukou šikovného zahradníka mohou být nebezpečné i v malé míře. Rostou velmi rychle a jsou nenápadné, ale jakmile se rozední, sluneční paprsky z nich uvolní nasládlou vůni, která dokáže unavit i houževnaté trpaslíky,“ řekla Lúmenn.
„Tady na severu nerostou, možná v Temném hvozdě nebo ve Fangornu, sem je musel někdo zasadit. Ale kdo?“ zeptal se Aragorn, napůl sám k sobě, napůl k Lúmenn a Manamrodovi.
,,To netuším. Pojedeme ale raději přímo po skřetích stopách,“ navrhla Lúmenn ,,Tam je snad nikdo nesázel, aby neuspal své vlastní vojáky.“ Mimoděk se ušklíbla.
Uhnuli tedy k jihovýchodu a brzy nalezli zválenou a podupanou trávu, kterou po sobě nechalo skřetí vojsko. Lemovaly ji zbytky jídla, výkaly a tu a tam i nějaký skřetí voják, který cestu nevydržel a jeho tělo teď žraly vrány, mouchy a červi.
Do večera urazili více než sedmdesát pět mil a když se začal snášet soumrak, Manamrod náhle ukázal do šera před nimi. Rýsovaly se tam postavy mnoha skřetů.
,,Tak se na nás konečně usmálo štěstí,“ řekl Aragorn a pobídl koně.
Takhle nějak by mohl vypadat Manamrod;)
Ahoj Lúmenn-verya. Velice působivé čtení. Mimochodem Saruman je jedna moje nejoblíbenější postava v tom filmu a tedy i v knize.
Dahak: taky mi přijde velice zajímavý;) jedna z mála černobílých postav u Tolkiena. Ovšem k povídce – nevím jak moc je to pro tebe zajímavé čtení, když neznáš předchozí děj ale i tak díky za chválu:)
Jako vžfdy úžasné Lúmennko 🙂 Manamrod snad lépe vypadat nemůže 🙂
pro Lúmenn-verya: Jak víš že neznám předchozí děj?
Dahak: aháá takže někdo kdo nekomentoval:P:)
nádhera…ostatně jako vždy…
Opět a zse nádhera….
Vím, že je to otřepané, ale na to se nedá nic jiného říci…
Kapitola byla napínavá, to ano…ale na tuto kapitolu budu pamatovat, vždy jako na smutnou, kvůli Elensílovi 🙁
Těším se na další část 🙂
P.S. Komentář už vkládám po 3, asi udělám počítači létací den oknem 😀
uz se tesim az se utkaji se kretama:)