Minulá část této kapitoly byla velmi krátká – což pro vás znamená, že tato bude naopak velmi dlouhá;) Lúmenn, Manamrod a Aragorn jsou na cestě za skřety, ale jejich cestu jako by ovlivňovaly nejrůznější podivné shody okolností – mlha, déšť, vítr, vrrčí tlupa, která záhadně zmizela. Kdo má tyto náhody na svědomí? A co strašného naše hrdiny ještě potká?
Lúmenn se pomalu zmocňovala ospalost. Seděli pod vykotlaným pařezem už skoro tři hodiny, ale liják stále nepřestával. Aby zadržela klížící se víčka, začala pozorovat okolní krajinu. Přes hustě padající dešťové kapky nebylo vidět nic moc. Několik tenkých bříz, ostružinové houští, pár cesmín a jeden krásný vysoký buk, pod kterým stáli jejich koně. Lúmenn začala přemýšlet, co dělá tak nádherný strom uprostřed divočiny. Snad sem jeho seménko zavál vítr až z Lórienu a nebo ještě z větší dálky. Ji sem vlastně také zavál vítr, vítr osudu. Náhle si uvědomila změnu. Změnu, která otřásla celým okolím a její mysl ji zaznamenala dříve něž oči.
,,Pryyyč!!!“ stihla ještě zakřičet, než obrovitý strom dopadl z hlasitým zapraskáním do míst, kde se ještě před malou chvílí skrývali před deštěm a poryvy větru.
,,To bylo taktak,“ řekl zadýchaně Aragorn a ztěžka dosedl na promáčený pařez, drže se přitom za pravou paži, kterou si bolestivě roztrhl o ostrou větévku.
,,Kde jsou koně?“ vykřikl náhle Manamrod.
Aragorn chtěl vstát a pomoci Manamrodovi v hledání zvířat, ale Lúmenn ho zadržela.
,,Raději tu zůstaň, koně jsou jistě poplašení, jen elfové znají umění, jak je zvládnout,“ zvolala a zmizela Aragornovi z dohledu. Manamrod ji následoval a po chvíli se ozvalo vyděšené ržání koní a tichá slova, pronášená v elfštině. Některým ani Aragorn nerozuměl. Vzápětí nato se objevil Manamrod, vedoucí za uzdu Silmarilla a Thalaglinta, a za ním Lúmenn se svým Elensílem. Aragorn s vstal a chtěl se přesvědčit, zda Silmarillovi nic není. Najednou si však všiml, že Lúmenniny oči jsou jaksi podivně lesklé a ona kráčí se sklopenou hlavou, kulhajíce stejně jako její kůň.
,,Co se stalo?“ zeptal se, ale Lúmenn jen zavrtěla hlavou a odvrátila se. Manamrod ho vzal za paži a odvedl kus stranou.
,,Je to zlé, Elensíl je raněn,“ zašeptal.
,,Co se stalo?“
,,Nevím,“ odpověděl smutně Manamrod ,,když jsme jej nalezli, ležel na zemi a žalostně řičel. Když však spatřil Lúmenn, pokusil se vstát a dokulhal se k ní. Ale bojím se, že dlouho stát nevydrží. Vypadá to, že si zlomil nohu. Myslím, že už nikdy neponese žádného jezdce.“ Zakončil a s lesknoucíma se očima pohlédl na Lúmenn. Otírala si oči a prohlížela Elensílovu nohu. Kůň pofrkával a občas bolestně zařičel.
,,Ona to nepřežije,“ zašeptal Aragorn ,,miluje toho koně víc než svůj život.“
Manamrod přikývl: ,,Já vím, ale Lúmenn pochopí, co je pro něj lepší, zda celý život kulhat a nemoci volně žít anebo svět opustit. Elfové neradi zabíjejí svá zvířata, ale když není zbytí.“ V jeho hlase v tu chvíli zazněla bolest, jako vzpomínka na nějakou dávnou událost. „Pojď, podíváme se na něj také.“ Řekl a otočil se.
Když došli k Lúmenn, rychle si otřela uslzené oči a přeskakujícím hlasem řekla: ,,On, má zlomenou nohu. Řekla bych že zakopl, jak v panice utíkal od toho stromu.“
Manamrod ji jemně objal kolem ramen a odvedl ji pod strom, kde na ně dešťové kapky nedopadaly tak hustě. Aragorn si sedl na zem o kousek dál a zamyšleně pozoroval trápícího se Elensíla. Bylo mu ho líto.
,,Nemůžeme ho zabít,“ dostala ze sebe Lúmenn po několika minutách. Přemohla se a neplakala, ale její oči prozrazovaly víc než případné slzy.
,,Lúmenn,“ řekl tiše Manamrod ,,Vím, že je to pro tebe těžké, ale pro Elensíla to bude lepší. Kůň se zlomenou nohou už nikdy nebude zdravý jako býval. Život by pro něj byl jenom utrpením.“
,,Ale on není obyčejný kůň.“
,,Jak to myslíš?“ zeptal se překvapeně Manamrod.
,,On je starší než vy oba dohromady,“ šeptla Lúmenn a do očí ji opět vhrkly slzy. Najednou si uvědomila co dělá, zastyděla se za své slzy a normálním hlasem pokračovala. ,,Mám ho už velmi dlouho, nedokážu se sním rozloučit.“
Manamrod a Aragorn na sebe udiveně pohlédli. První se vzpamatoval Aragorn. ,,To ale není možné,“ řekl ,,To by měl více než tři tisíce let, žádný kůň nemůže žít tak dlouho.“
Lúmenn smutně přikývla a znovu si otřela oči. ,,Může,“ řekla tiše ,,Mám ho ještě mnohem déle. Víte, za starých časů, když se ještě vedly války proti Morgothovi, jsem v jedné bitvě byla těžce raněna. Můj meč byl zlomen a můj kůň Sûl, Vítr, zabit. Nebyl problém opatřit si meč, ale s koněm to už bylo horší. Nechtěla jsem už žádného jiného, protože Sûla jsem milovala, a tak jsem dlouhá léta putovala pěšky.
Jednou jsem cestovala daleko a tak jsem šla i v noci. Najednou jsem strnula. Přímo přede mnou se proháněl na planině nádherný kůň. Jeho srst se leskla hvězdným svitem, hříva za ním vlála jako mlhavé závoje, lehoučké, ale pevné jako ocel a tmavé jako noční obloha. A běžel tak lehce.“ Lúmenn se zajíkla ,,Okamžitě jsem si ho zamilovala. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, prostě jsem zkusila hvízdnout. Sûl by přiběhl. A k mému údivu to tento kůň udělal také.
Dala jsem mu jméno Elensíl, hvězdný třpyt, a stali se z nás nerozluční přátelé. Po několika letech mi začínalo být podezřelé, že se na Elensílovi neprojevují absolutně žádné známky stárnutí. Když uběhlo padesát lidských let a Elensíl byl stále stejný, jako když jsem ho potkala poprvé, došlo mi, že to není obyčejný kůň, ale dar od Valar. Od té doby jsme s Elensílem neodlučitelní. Nemůže…nemůže zemřít.“ Lúmenn se znovu rozplakala, už nedokázala svůj smutek a lítost zadržet. Celý život udržovala všechny své city ukryté hluboko ve svém nitru, ale teď už to nedokázala. Elensíl jí byl příliš drahý, než aby dokázala pro něj neplakat.
,,Lúmenn,“ řekl opatrně Manamrod ,,chápu, že se od Elensíla nechceš odloučit, já také měl koně, kterého jsem miloval a on nakonec musel zemřít mou rukou, ale bylo to pro něj lepší. To pro Elensíla také, i když ti to bude rvát srdce.“
Lúmenn chvíli neodpovídala a pak ze sebe mezi vzlyky dostala: ,,Máte pravdu, ale já jsem příliš slabá, abych to dokázala.“ Zakryla si oči a odvrátila se.
Manamrod se podíval na Aragorna. ,,Dokážeš to?“ zeptal se ho se zoufalstvím v očích. Aragorn zdrceně přikývl a rychle se sehnul pro Manamrodův luk a šípy, aby nebyly vidět slzy, jež se mu vedraly do očí.
,,Počkej,“ vykřikla náhle Lúmenn a vyskočila. Rychle doběhla k Elensílovi. Bolavý kotník jí sice bránil v pohybu, ale ona nic nevnímala. Nevšímala si deště, který se zase spustil s plnou silou ani neustávajícího větru, jen se přitiskla k šíji svého milovaného koně a smáčela ji slzami. Manamrod s Aragornem hleděli na ten výlev a bylo jim těžko u srdce.
Konečně se Lúmenn od Elensílova krku odtrhla. Dnes už poněkolikáté si otřela oči a pak zašeptala svému koni do ucha poslední rozloučení. Pomalu od něj odstoupila, vrátila se pod strom a zakryla si tvář.
Aragorn založil šíp a napjal tětivu. Elensíl už věděl, co ho čeká, ale přesto pohlédl Aragornovi do očí, jako by říkal:,Musíš to udělat, já nemám strach‘.
Aragorn zamířil přímo na srdce. Sám sebe musel přesvědčit, že není jiná možnost. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Tětiva zadrnčela. Ozvalo se jen tiché zaržání umírajícího koně a všichni tři pomalu otevřeli oči a pohlédli na mrtvé tělo věrného zvířete, ležící na mokré zemi, v blátě. Silmarill a Thalaglint na něj smutně hleděli svýma hlubokýma zvířecíma očima. ,,Alespoň ho pohřbíme,“ zašeptal Manamrod.
Když dokončili smutné dílo, bylo už pár hodin po poledni. Lúmenn stála u čerstvě zaházeného hrobu a nemohla se pohnout. Smutně upírala oči na kopeček hlíny a už dávno si neutírala uslzené oči. Kapky dešťové vody se mísily ze slanými slzami a vytvářely na její tváři stružky, které jí stékaly za krk, ale ona nic nevnímala. Tiše zpívala ve Vznešené elfštině, a byla to píseň tak smutná, že Manamrod ani Aragorn nedokázali dlouho poslouchat. Zachytili jen některá slova,která v Obecné řeči zněla asi takto:
„Krajinou běžel kůň a hvězdami zářil
a hříva vlála jak léto babí.
Však kdosi neznámý jeho život zmařil,
byl to záměr či osud, kdo ví?
Bolest teď zůstala a vzpomínka skrytá,
vězí mi v srdci jako trn,
žalem se duše má nyní zmítá
a koně mého přikryl drn.
Pod zeleným rovem teď odpočívá,
září pro něj hvězda a tiše zpívá.“
Dále už poslouchat nemohli, protože Lúmenn začal zpívat o hvězdných verších pro Elensíla, které byly žalostné, stejně jako její myšlenky. Nechali ji tedy o samotě a dali se do rozdělování věcí ve vacích aby Silmarill nesl jednoho jezdce a více nákladu, zatímco Manamrodův Thalaglint menší náklad a dva jezdce.
S prací byli brzy hotovi, i když jim ji hustý déšť značně ztížil, a rozhodli se, že je čas vyrazit, i tak ten den měli značné zpoždění, jak kvůli dešti, tak kvůli nešťastné události. Vichr už naštěstí ustával.
,,Je to příliš zvláštní, aby to byly náhody“ pronesl Aragorn zamyšleně, když připevňovali měch na vodu k Silmarillovu sedlu. ,,Ta mlha, déšť a teď ještě ten strom? Nechce se mi věřit, že osud nám chce dělat naschvály právě teď.“
,,Osud nedělá naschvály,“ řekl Manamrod ,,Řídí jen život každého člověka tak, jak byl předurčen, ale máš pravdu, osud málokdy bývá tak nepřívětivý.“
,,Nevím,“ pokrčil rameny Aragorn ,,Naším osudem je však v tuto chvíli někdo, kdo si s námi zahrává a pokouší se nás, a hlavně Lúmenn, odstranit a zbavit ji Prstenu.“
„Ale kdo? Sauron je příliš daleko.“
„Temný pán má dlouhé prsty, které sahají možná dál, než vůbec očekáváme i v těch nejhorších snech.“
,,Je to možné,“ řekl Manamrod ,,Zlo stále sílí, ale myslím, že tak daleko na západ ani jeho moc nesahá. Od chvíle, kdy zmizeli nazgûlové je zde více klidu.“
,,Možná, že nezmizeli navždy a je to jen další ze Sauronových triků,“ řekl Aragorn ,,ale uvidíme. Pojď, řekneme Lúmenn, že vyrážíme. Mraky už se trhají, snad se do večera vyjasní a přestane pršet.“
Lúmenn dozpívala, ale ještě než nasedla za Manamroda na jeho bělouše, pohlédla naposledy na tichý
hrob a v duchu se sním rozloučila. Tím opět uzamčela své pocity uvnitř svého srdce a na dlouhou dobu nesmočila své oči slzami.
Po pár mílích jízdy od háje, kde se skrývalo místo Elensílova posledního odpočinku, déšť začal ustávat a za hodinu přestalo pršet úplně. Přesto však toho dne už mnoho neujeli, alespoň ne tolik, kolik měli v úmyslu.
Když se pozdě večer znavení uložili ke spánku na mokrou, deštěm prosáklou zem, byli od malého hájku, ve kterém se jim stalo tolik ,,náhod“, vzdáleni jen asi dvacet mil.
Ahoj 😉
Máš opravdu moc zajímavý blog, když jsem se v rozhovoru na blog.blog.cz dozvěděla, že jsi z Prostějova, ani jsem nedočetla a podívala se sem 😉 Taky jsem z PV 😉 Opravdu máš kouzelný blog, co se týče kapitoly , teprve se rozkoukávám, takže vše řádně přečtu, abych věděla, o co jde 😉
Přeju hezký den 😉
pojedeš na Brutal Assault??
Moc krásný
Kayel: ne, hudba co bývá na brutalu není můj šálek rumu;) takže ne
jo já o tom přemýšlela, ale nejedu tam…možná pojedu na Benátskou noc do Malý Skály…pokud to naši dovolí…xD už chcu pokračování…hooonem!
chudak lumenn:( doufam, ze priste uz se jim bude darit trochu lip..
Ach, chudák Elensíl 🙁 ach jo, Lúmennko (nyní myslím majitelku, jen tak pro pořádek :D), co njám to děláš? 🙁
Já chci něco veselého taky 😀
Ale bylo to nádherně napsané, ale tak smutné, až jsem měla slzy v očích 🙂
Další díleček 🙂
Kiqi: tak to nečti mé povídky ani básně, já totiž vesele psát neumím:D Ale dne se dočkáš nejen další kapitoly Paní prstenů, ale i něčeho veselého – Finnovy humoristické fantasy povídky o jednom zloději:)