VII.kapitola – Smůla se lepí na paty 1/3

Málem bych vám dnes zapomněla přidat další kapitolu mého pubertálního fantasy díla Paní prstenů, takže to na poslední chvíli napravuji. Dnešní kapitola bude možná o něco kratší než ty předchozí, ale příště si to zase vychutnáte o to déle:) A vězte, že to bude čím dál tím napínavější;) Naposledy jsme opustili Lúmenn, Manamroda a Aragorna, když dobojovali se smečkou vlků a ošetřili Lúmennina zranění. Co přinese nové ráno na cestě? Podle názvu kapitoly je jistě patrné, že to asi nebude nic moc dobrého…

Ráno za bledého úsvitu, kdy se šedé cáry mlh a oparu vznášely nad okolní krajinou, která tím dostávala přízračný vzhled, se Lúmenn probudila chladem. Manamrod seděl u malého ohníčku a hleděl do plamenů. Aragorn už byl také vzhůru, jak ukazovala pomačkaná prázdná pokrývka na zemi, ale nebylo ho nikde vidět.

,,Hledá stopy,“ řekl Manamrod, když viděl, jak se Lúmenn pátravě rozhlíží.

,,Čí stopy?“ podivila se Lúmenn.

,,Vrrků, kteří utekli,“ odpověděl Manamrod ,,Byla to pořádně velká smečka, takže jsme je nemohli pobít všechny. Mnoho se jich dalo na útěk, protože bez svého vůdce toho příliš nezmůžou.“

Lúmenn přikývla a dala se do jídla. Než stihla sníst skromnou snídani, skládající se z krajíce chleba a kousku sýra, Aragorn byl zpět a tvářil se velmi ustaraně.

,,Jsou pryč,“ pronesl záhadně a zakousl se do krajíce.

,,Co, stopy?“ otázala se překvapeně Lúmenn.

Aragorn přikývl: ,,Ano a nejen stopy. V okolí není ani jediné vlčí tělo, jen pár pokroucených šípů. Nerozumím tomu.“

,,Jak je to možné? Vždyť to, co jsme viděli nebyli přízraky ani duchové. Lúmenn to ucítila na vlastní kůži!“

„Já vím, Manamrode, ale jejich těla jsou pryč. Rozhodně to tedy nebyla obyčejná smečka vlků, které se tu potulují, ale byla vyslána za Lúmenn s určitým záměrem.“

„Chtěli mne zabít,“ prohlásila Lúmenn až nezvykle tiše „Nevím kdo za tím stál, ale cílem těch vlků byla má smrt, a možná měli za úkol také něco získat. Něco, co vlčí zuby nepokoušou a jejich žaludky nestráví. Něco, po čem Saruman prahne a Temný pán to potřebuje.“

„Ty myslíš,“ řekl pomalu Aragorn „že tě měli zabít a sebrat Prsten?“

„Ano,“ zašeptala Lúmenn.

Po těch slovech padla na celou trojici podivná zádumčivost a všichni se zahloubali do svých myšlenek. Všichni cítili, že jejich cesta nebude jednoduchá a že před nimi stojí mocnější nepřítel, než jakého čekali. Měl v záloze silnější zbraně, než byly jejich silné paže a chytré hlavy. To však měli teprve poznat.

Po necelé půlhodině zahladili veškeré stopy po táboření a vydali se se smíšenými pocity k jižnímu obzoru. Schylovalo se k dešti.

Jeli pomalu, ve velkých rozestupech a jejich zraky bezděky hledaly v dálce jakoukoli známku přítomnosti skřetů. Včerejší veselá nálada byla tatam. Manamrod jen zamlkle hleděl k jižnímu obzoru, Aragorn jel se sklopenou hlavou a Lúmenn tiše přemýšlela. Nejdříve myslela na události posledních dní. Důkladně jí je připomínal oteklý kotník, který jí stěžoval jízdu na koni, a velmi bolavá rána na pravé ruce. Snažila se na to nemyslet a soustředila se na něco jiného. Brzy se tomu nedalo říkat soustředění. Myšlenky jí vířily v hlavě a každou chvíli se přistihla, že levou rukou šmátrá po řetízku, který měla kolem krku. Hned se přinutila ruku opět stáhnout, ale za chvíli se to celé opakovalo znovu. Ani její silná vůle nedokázala vzdorovat tomuto pokušení.

Kousla se do rtu a oběma rukama pevně sevřela uzdu.

Takto ujeli asi deset mil, když se spustil déšť. Zprvu jemný a osvěžující, ale brzy začala opravdová průtrž mračen. Provazce deště padaly z těžkých olověných mraků a stromy okolo se ohýbaly prudkým větrem. Ten bohužel vál od jihu, takže Lúmenn a její přátelé měli co dělat, aby vůbec postupovali proti vichřici, ale nakonec to Manamrod nevydržel a zvolal: ,,To nemá cenu, jen tím vyčerpáváme koně!“

Prudký vítr mu rval slova od úst, takže mu téměř nebylo rozumět, ale Lúmenn i Aragorn pochopili a tak se všichni tři brzy skrývali v maličkém hájku. Oheň se jim kvůli silnému lijáku rozdělat nepodařilo. Seděli tedy v závětří, v promočeném oblečení, zmrzlí až na kost a poslouchali pleskání kapek a svist větru. Ale ani zde nebyli dostatečně chráněni před nepřízněmi osudu, které se na ně v poslední době tak záhadně valily…