VI.kapitola – Vrrci v pustině 3/3

Tajemná mlha, která Lúmenn zastihla na cestě, skrývala velké nebezpečí – hordu obrovských a krvelačných vrrků, kteří rozhodně neútočili kvůli hladu. Kdo je vyslal a proč? Naštěstí byla Lúmenn včas zachráněna…kdo byl její tajemný zachránce?

Najednou Lúmenn ucítila, jak ji čísi ruce nesou blíž k ohni. Chtěla otevřít oči, ale byla příliš vyčerpaná a tak znovu omdlela. Po chvíli ji probudil čísi hlas: ,,Lúmenn, prosím tě, probuď se, no tak…… Není mrtvá? Že ne?“

,,Neboj se,“ odpověděl druhý hlas ,,je v pořádku. Vždyť dýchá. Cítíš? Jen omdlela…“

Lúmenn však již byla plně při vědomí a cítila strašlivou bolest v ruce. Přemohla se a otevřela oči. Kdy-

by nebyla tak znavená, vykřikla by údivem. U ohně seděl Aragorn a upřeně hleděl do plamenů. Nad ní se skláněl Manamrod se starostlivým výrazem v očích.

,,Probrala se,“ vykřikl Manamrod ,,Aragorne, probrala se, konečně.“

Lúmenn se chtěla zeptat, co tu dělají, ale nemohla slabostí ani pohnout ústy. Zadívala se Manamrodovi do očí. Pochopil a řekl tiše: ,,Ne, je to dlouhé vyprávění. Musíš spát.“

,,Nechci spát,“ vydechla Lúmenn a chtěl se trochu zvednout na lokti. Bolest jí však projela celou rukou a svezla se zpět na zem.

,,Co tu dělá ten…“ řekla s námahou a pohlédla zlobně na Aragorna.

,,Zachránil ti život, Lúmenn, měla by si mu být vděčná. Bez něj bys teď byla ve vlčím žaludku.“

Lúmenn už neměla sílu odporovat. ,,Dobrá,“ zašeptala nakonec ,,ale teď mi povězte, jak jste mě našli. Prosím!“

Manamrod pohlédl na Aragorna, ale ten jen pokrčil rameny ,,Dobře,“ řekl Manamrod „ale jen stručně. Musíš odpočívat. Tak tedy: Po tom, co jsi….odjela, jsem se probudil až když bylo slunce vysoko na obloze. O chvíli později jsem zaslechl, že se někdo blíží. Ukryl jsem se v křoví a počkal, kdo se objeví. Spatřil jsem neznámého muže, který se blížil k mému koni, Thalaglintovi. Namířil jsme na něj luk, ale nakonec jsme v něm poznal Aragorna. Řekl mi, že jede z Roklinky a stíhá skřety. Unesli Arwen a dva půlčíky, Sama a Froda…“ Lúmenn tiše vzdychla. Za dobu, co pobývala v Roklince, jí tito malí lidičkové přilnuli k srdci. Věděla, že vězení, a navíc skřetí, jejich veselou povahu úplně zničí.

„Pojedu s vámi, nenechám hobity v těch špinavých skřetích prackách,“ řekla Lúmenn „Ale teď prosím pokračuj.“

,,Pak mi Aragorn řekl, ať jedu s ním. Dvěma lidem se spíše podaří přijít na způsob, jak osvobodit skřetí zajatce. Nakonec jsem souhlasil.

Vyrazili jsme chvíli po poledni. Po asi deseti mílích jsme dojeli k nádherně opracovanému hladkému kameni. Tam jsme objevili směsici stop, koňských i lidských, ale vybočovaly z nich troje řady stop jezdce na neokovaném koni. Jedny mířili k jihu; další na opačnou stranu, ty u kamene končily; a poslední začínaly u kamene a směřovaly mírně na jihovýchod. Když jsme je všechny prohlédli, zjistili jsme, že patří stále tomu samému koni. Domysleli jsme si tedy, že jsi jela na jih. Najednou ses rozhodla vrátit, ale u toho kamene jsi se opět rozmyslela a jela zpět.“

Lúmenn přikývla. Manamrod mluvil dál: ,,Měli jsme divný pocit, že jsi v nebezpečí a nakonec jsme se rozhodli sledovat jihovýchodní stopy. Po chvíli jsme dorazili k místu, kde jsme si zpočátku nevěděli rady. Stopy tam byly spletité a jedna přes druhou. Aragornovi se nakonec podařilo vyčíst, že si nejspíš spadla s koně a ležela jsi na zemi.“

,,Ano,“ přisvědčila Lúmenn ,,ale na tom místě se mi také stalo něco záhadného. Brzy po tom, co jsem odjela od kamene, jsem v dálce uviděla skřety. Napočítala jsem jich asi tisíc, ale přesto jsem si jistá, že to byli ti samí, kteří přepadli Roklinku. To je teď ale vedlejší.

Rozhodla jsem se, že je budu sledovat. Náhle se však snesla mlha a já nic neviděla. Elensíl se vzepjal a já jsem spadla. Probrala jsem se až o pár hodin později s bolavým kotníkem. Elensíl mě nechtěl nést, musela jsem ho vést za uzdu. A po skřetech i mlze nebylo ani památky.“

,,Mlha?“ řekl překvapeně Manamrod ,,Také nás zastihla mlha. Hned jak jsme prohlédli stopy na tom místě, kde jsi spadla, řekli jsme si, že nebudeš daleko a vydali se opět po tvých stopách. Náhle se snesla hustá mlha. Nebylo vidět ani na krok. Úplně jsme ztratili tvé stopy. Nakonec jsme raději slezli s koní a čekali, až se mlha rozplyne. To se stalo až za několik hodin. Blížila se noc a my jsme stále nemohli tvé stopy nalézt.

Už jsme to chtěli vzdát, když jsem je objevil. Oba můžeme přísahat, že byly mnohem slabější a téměř zahlazené, jako by si někdo dával práci je skrýt. Sledovali jsme je až sem a zbytek už víš.“

Všichni se pohroužili do svých myšlenek, když tu najednou promluvil Aragorn: ,,To není jen tak. Mlhu jistě někdo zařídil a ti vrrci na tebe jistě neútočili jen tak pro nic za nic. A navíc mezi nimi byli i Černí vlci!“

,,Ano,“ řekl Manamrod ,,také jsem je viděl, ale co je na tom tak zvláštního?“

,,Černí vlci,“ řekl Aragorn ,,je starodávné plemeno vrrků. Jsou nejsilnější a nejlstivější ze všech vlků.“

Lúmenn samozřejmě znala pověst o Velkých černých vlcích, ale nezapomněla na jejich malicherný spor na Elrondově radě a tak ironicky odvětila: ,,Nikdy jsem o takových vlcích neslyšela!“

Aragorn se nedal vyvést z míry a klidně hleděl dál do ohně. ,,To je tvůj problém.“ odsekl tiše aniž by se pohnul.

Lúmenn užuž otvírala ústa, aby mu něco kousavého odpověděla, ale v tu chvíli promluvil Manamrod. Mluvil tónem, který nesnesl námitky: ,,Kdy se přestanete zbytečně urážet? Podle mě byste se měli jeden druhému omluvit a nechat těch zbytečných sporů. Zachránit Arwen a hobity pojedeme přece společně, takže se snad nehodláte celou cestu hádat. Nejste skřeti, kteří hloupě řeší své spory, ale rozumný člověk

a elfka, kteří nenechají svá srdce ovládat hněvem.“

Lúmenn s Aragornem na sebe pohlédli. Oba věděli, že je v tom něco víc než jen hloupoučká hádka na Radě. Před mnoha lety, když byl Aragorn ještě nezkušený mladíček, se s ním Lúmenn setkala v divočině. Aragorn tenkrát napínal luk, aby zastřelil divokou kachnu. Minul však a Lúmenn, která to všechno viděla, vystřelila svůj šíp a kachnu zasáhla. Pak si šla pro kořist a vysmála se Aragornovi, že muži lidského plemene neumějí střílet. Myslela to spíše žertem, ale Aragorn to pochopil jako urážku.

Když se o pár let později setkali znovu, Aragorn byl zrovna přepaden skřety. Bil se statečně, ale byl raněn a nemohl dlouho vzdorovat přesile. Lúmenn mu zachránila život, ale on jí místo poděkování začal vyčítat urážku, která ho dosud pálila a na kterou nemohl zapomenout. Tentokrát se urazila zase Lúmenn.

Na Elrondově radě ji Aragorn poznal a stále ještě sžírán touhou po pomstě, chtěl Lúmenn zesměšnit.

Tohle vše teď prolétlo Lúmenn i Aragornovi hlavou. Na jednu stranu museli oba uznat, že jejich spor je zbytečný, ale na druhou stranu na něj nemohli jen tak zapomenout, protože pálil v jejich duších jako rozžhavené železo.

,,Takže?“ zeptal se Manamrod a díval se střídavě na Lúmenn a na Aragorna.

,,Já myslím, že máš pravdu, Manamrode,“ řekla Lúmenn váhavě ,,Naše hádka byla zbytečná a nemá cenu se k ní stále vracet.“ Aragorn jen přikývl a poprvé za celý svůj život se na Lúmenn usmál.

,,Výborně,“ zasmál se Manamrod ,,hned je mi lépe. Snad to tak zůstane po celou naši společnou cestu. Aragorne, pokračuj prosím.“

,,Už toho není příliš co říct,“ řekl Aragorn ,,O Černých vlcích koluje jen málo pověstí. Vím jen, že jsou velice vzácní. Skrývají se v horách a někteří prý žijí i v Temném hvozdu. Dovedou se však mistrně ukrývat před zraky každého, člověka i elfa. Jejich plemeno je prastaré. Někteří černí vlci jsou moudří a pamatují mnohé, ale jsou i tací, kteří zabíjí jen tak pro zábavu nebo na něčí příkaz. Jako ti, kteří tě přepadli, Lúmenn. To je vše, co jsem o nich slyšel.“

„Nikdy jsem neviděla žádného z jejich plemene na západ od Mlžných hor,“ řekla Lúmenn „Zlo má větší moc, než jsem si myslela.“

„Bohužel,“ řekl Aragorn „Ale nechme to na jindy, myslím, že teď už je čas k spánku. Máme za sebou všichni těžký den a zítra musíme vyrazit časně.“

,,Ano,“ řekl Manamrod ,,nejsem unavený natolik, abych spal jako lidé. Zato vy oba to potřebujete. Budu hlídat. A žádné námitky!“ dodal s úsměvem, když viděl, že Lúmenn, ač zraněná, se nadechuje k protestu.

V tu chvíli se ozvalo tiché zařičení koně a za okamžik přiklusal hnědý kůň. „Elensíle!“ zvolala Lú-menn. Kůň k ní přiběhl a sklonil k ní hlavu. Lúmenn ho poplácala po krku. „Jsem ráda, že ses vrátil.“

Elensíl ještě tiše zařičel a odběhl k Thalaglintovi a Silmarillovi. Lúmenn se ulehčeně usmála. Téměř nedoufala, že se její milovaný kůň dostane živý ze sevření vlčí smečky.

„A teď už konečně spát,“ řekl Aragorn.

Aragorn usnul, jakmile ulehl, ale Lúmenn stále nemohla spát. Tiše sledovala Manamroda, jak chodí okolo vyhasínajícího ohně a tiše si pobrukuje nějakou píseň. Pak se odhodlala a zašeptala: ,,Manamrode…“

Přišel k ní okamžitě. ,,Co se děje?“ zeptal se jí rovněž šeptem.

Lúmenn mu pohlédla do očí: ,,Když ti to řeknu, nechci aby sis to vyložil jako projev slabosti.“

Manamrod se usmál: ,,Pokud si ty na něco chceš stěžovat, pak to nebude projev slabosti, ale odvahy, že jsi dokázala přemoci svou hrdost.“

Lúmenn se zhluboka nadechla. ,,Bolí mne ruka,“ řekla nakonec s velkým sebezapřením ,,Nemohu vůbec usnout, je to obrovská bolest. Celou pravou ruku mám studenou jako led a cítím v ní jen křeče. Myslím, že to bude třeba sešít.“

Manamrod došel k ohni, přiložil několik větví a rozfoukal jej. Jakmile oheň vydával dost světla, poklekl zase k Lúmenn a prohlédl jí pravou ruku. ,,Raději vzbudím Aragorna,“ řekl a odešel. Lúmenn pohlédla na svou pravou paži a musela skousnout rty. Nedávno čistě bílé plátno bylo nyní celé rudé od krve, která jím už prosakovala, takže na zemi vedle Lúmenn byla malá kaluž krve, barvící trávu i pokrývku.

Lúmenn raději odvrátila pohled a zaposlouchala se, aby slyšela rozhovor Aragorna a Manamrode. Měla strach, že se chtějí vrátit zpět do Roklinky a to ona v žádném případě neměla v úmyslu. Bohužel ani neměla dost sil, aby se vydala na cestu teď hned a sama.

To, o čem Aragorn s Manamrodem mluvili, však nezaslechla. Hovořili velmi tiše a také velmi krátce, takže brzy už se vrátili do světla ohně a Aragorn se dal do prohlížení Lúmenniny rány na pravé ruce. Jemně odvázal krví nasáklé obvazy a odhalil tak hrozivě vypadající ránu.

Když Lúmenn bojovala s vrrky, držela v pravé ruce meč. Černý vlk, který se jí do této ruky zakousl, přehnal stisk, a tak místo hlubokých otisků vlčích zubů zanechal Lúmenn na pravé ruce kus utržené svaloviny, visící jen na kousku kůže. Nebyl to pěkný pohled a zvlášť proto, že z hluboké rány se neustále řinula temně rudá krev.

,,Manamrode, podej mi, prosím, z mého vaku malou krabičku z kůry a několik sáčků bylinek. Rána je hluboká, nezbývá mi nic jiného, než ji zašít.“

Lúmenn při těch slovech zamrazilo, ale nedala na sobě nic znát. Nebyla sice žádná třasořitka, něko-likrát si dokonce zašívala ránu sama, ale nikdy to nebylo tak závažné a rozsáhlé zranění. Sama sebe teď přistihla, jak s hrůzou v očích pozoruje Manamroda, připravujícího obvazy a jehlu s nitěmi. Aragorn zatím rozmíchával ve vroucí vodě sušené byliny.

Když byly oba s přípravami hotovi, přiklekli k Lúmenn. Manamrod si jemně položil její hlavu do klína a Aragorn rozložil Lúmenn okolo pravé ruky obvazy. Pak vymyl ránu odvarem z bylinek. ,,Teď se raději nedívej,“ řekl a začal stehovat. Lúmenn měla co dělat, aby nekřičela bolestí. Pevně si skousla ret a zavřela oči. Aragorn se snažil zašívat ránu co nejohleduplněji, takže celou proceduru nakonec vydržela bez jediného hlesnutí.

,,Jsi odvážnější než leckterý válečník,“ řekl jí Aragorn, když dokončil šití. Slova uznání od nedávného nepřítele potěšila, a tak se ještě s pobolívající rukou, ale klidnou myslí oddala spánku.