VI.kapitola – Vrrci v pustině 2/3

Lúmenn je na cestě do Mordoru, když v tu chvíli ji zastihne mlha, která se vynoří jakoby odnikud. Ještě k tomu se Elensíl, její kůň, splaší a shodí ji ze sedla. Lúmenn ztrácí vědomí…co bude dál?

Když se probrala, slunce už stálo vysoko na obloze. Odhadla, že je něco kolem poledne. Mlha už se dávno rozplynula, ale Lúmenn i přes jasné sluneční světlo neviděla ani skřety ani Elensíla. Pokusila se vstát. Bodavá bolest v levém kotníku ji však strhla zpět na zem. Slabě zasykla, ale brzy přemohla bolest, vzpřímila se do sedu a shodila si ze zad batoh.

Nejprve zkontrolovala, zda nic z obsahu jejího zavazadla není rozbité a pak vytáhla malou lékárničku. Stále ji nosila při sobě. Obsahovala lahvičku pálenky na pročištění, několik pruhů jemného čistého plátna a jehlu a nit na sešívání ran. Lúmenn z ní vytáhla plátno, ale vtom si vzpomněla, že jí chybí měch s vodou. Byl připevněn řemeny k Elensílovým plecím, aby jeho váhu nemusela nést na zádech.

Lúmenn zahvízdala. Zprvu se nic nedělo, ale když už si myslela, že její kůň je nenávratně pryč, zaslechla radostné ržání. Oddechla si a za chvíli už mohla svého milovaného hnědáka pohladit po krku.

,,Kde jsi byl? Měla jsem o tebe strach,“ zašeptala koni do ucha. Zdálo se, že jí rozumí, protože na ni upřel své smutné tmavé oči jako by se chtěl omluvit. Lúmenn se vesele zasmála. Elensíl byl chytrý kůň, věděl, co na ni platí a za ta léta, co Lúmenn doprovázel na cestách k ní přilnul tak, že by za ni nasadil i vlastní život.

Lúmenn se namáhavě zvedla a opíraje se o Elensílův hřbet odepjala řemeny. Měch se žuchnutím spadl na zem, ale neotevřel se ani nepraskl. Ztěžka opět usedla. Teď přišel nejtěžší úkol – zout si vysokou jezdeckou botu. Kotník měla nejspíš vymknutý a jakýkoliv dotyk jí působil nesnesitelnou bo-lest. S vypětím všech sil se jí to nakonec podařilo a odhalil se jí tak pohled na oteklý červený kotník, který rychle přibíral na objemu.

Lúmenn si napůl k sobě, napůl k Elensílovi povzdechla: ,,To nám ještě scházelo“ a dala se do obvazování nohy plátnem, namočeným v chladné vodě z měchu. Když ošetřování dokončila a schovala věci zpět do batohu, spolu se svou levou botou, chtěla se opět vyhoupnout do sedla, ale Elensíl neklidně zafrkal a popošel kus stranou. To se opakovalo několikrát, takže Lúmenn nakonec s povzdechem připevnila batoh ke svému koni, jako předtím měch,sedlu a vydala se na další pouť pěšky, vedouc koně za uzdu.

Byl to jistě zvláštní pohled. Elfská dívka vznešeného vzezření, oblečená ve zbroji a opásaná mečem,

kulhá napůl bosa s obvázaným kotníkem a vede za uzdu ušlechtilého, leč vzpurného koně. Náhodnému pozorovateli, ať už špehovi nebo příteli, by takovýto způsob cesty připadal komický, ale Lúmenn na tom rozhodně nic zábavného neviděla. Nejenže ji totiž Elensíl nechtěl nést, ale navíc nechtěl jít a stále se vzpíral. Lúmenn stálo obrovskou spoustu energie, aby urazili do večera alespoň čtyři pět mil.

Když se začalo stmívat, našli si útočiště v malé proláklině. Rostlo tam několik nízkých borovic a cesmín, ale také dost trávy, aby se Elensíl mohl napást. Hned jak Lúmenn zapálila malý ohníček, aby jí v chladné listopadové noci nebyla zima, Elensíl pookřál a přestal se bát. Dokonce několikrát jemně šťouchl znavenou Lúmenn do ramene, jako by se omlouval.

Lúmenn se na něj usmála a poplácala ho po krku, na znamení usmíření. Pak si počala chystat lůžko. Než však stačila rozložit pokrývku po zemi, zaslechla táhlé vlčí zavytí a pak další a další stále blíž. Nebyla to obyčejná smečka vlků, ale obrovští zuřiví vrrci, kteří žijí v divočině. Bylo to zvláštní, byli ještě docela blízko Roklinky, a v ta místa se vlci příliš neodvažovali. Avšak v těchto dobách si už nemohla být jista ničím, a už vůbec ne bezpečím.

Lúmenn se zaposlouchala. Rozuměla jejich strašlivému krutému jazyku. Z vytí a kňučení poznala, že hledají právě ji.

Rychle vyskočila. Ostrá bolest ji málem strhla zpět na zem. Zavrávorala, ale nespadla. „Nevzdám se,“ sykla a popadla do jedné ruky svůj meč, do druhé kus hořícího dřeva; a pak zašeptala Elensílovi do ucha: ,,Uteč, někam daleko, honem!“ Pak se postavila k ohništi a čekala na příchod smečky.

Vytí vrrků se ozývalo stále blíž. Lúmenn se jich nikdy nebála, ale tohle vytí bylo zvláštní, nahánělo jí hrůzu. Stejně tak oči. Když se totiž Lúmenn podívala do tmy, spatřila všude kolem sebe žluté vlčí oči. Pozorovaly ji a vychutnávaly si pohled na téměř bezmocnou oběť. Všechny měly strašlivý divoký výraz, ale jedny byly zvlášť hrozivé. Tyto oči patřily vůdci celé smečky, obrovskému šedému vlku. Ten jediný se nebál světla a bez obav vešel do kruhu, ozářeného plameny ohně. Lúmenn mu hleděla přímo do očí a pak promluvila vrrčím jazykem: ,,Odveď své vlky a zmiz, ty prašivá šedá kůže! Nemám z vás strach!“

Vrrk na ni stále upíral svůj pohled, nahánějící hrůzu. ,,Zemřeš,“ zavrčel po chvíli ,,zemřeš a tvé pozůstatky sežerou mí poddaní.“ Pak dodal cosi jako zlostné zavrčení a dlouze a táhle zavyl. Znělo to jako povel k útoku a vrrci se podle toho také zařídili. Vrhl se jich na Lúmenn asi tucet. Ostatní vlci stáli v kruhu kolem a kdykoliv Lúmenn nějakého útočícího vrrka zabila, přiskočil na jeho místo jiný. To nebyl boj typický pro vlky, to byl pečlivě promyšlený plán, jak Lúmenn zesměšnit a zostudit, jak si vychutnat porážku zraněné elfky co nejhlouběji. Čí však? Kdo jej vymyslel?

Lúmenn kolem sebe mávala pochodní a oháněla se mečem, ale únava a bolavý kotník vykonaly své. Po několika minutách boje již byla příliš vyčerpaná. Zpod přivřených a potem slepených víček sledovala vlky, jak se kolem ní stahují a cítila jejich hnilobný dech, jaký je cítit z tlamy každé šelmy. Byl to pach smrti. Pevněji sevřela meč a znovu zaútočila, ale už sama cítila, že i poslední zbytky sil ji opouštějí. V tu chvíli vůdce vrrků zavyl podruhé.

Všichni vlci od Lúmenn odskočili. Na chvíli vydechla, ale tu najednou spatřila, jak se k ní blíží dva velcí černí vrrci, kterých si až dosud nevšimla. Byly velicí téměř jako vůdce smečky a s nahrbenými a naježenými hřbety vypadali v mdlém světle ohně strašidelně. Hrozivě cenili tesáky a pružná těla měli připravena ke skoku. Hlavní vrrk zavyl potřetí.

Černí vlci se na Lúmenn vrhli. Jeden z nich jí v zubech pevně stiskl ruku s mečem a druhý v témže okamžiku ruku, která svírala pochodeň. Lúmenn málem vykřikla bolestí, když se jí vlčí tesáky zaryly do masa, a pustila obě své zbraně. Pak ji vrrci shodili na zem, stále nepouštějíc její končetiny s pevného sevření.

Vůdce se před ni postavil. ,,Na nás nestačíš, elfko,“ zavrčel a slovo elfka vyřkl jak nejhůře to ve vrrčím jazyce jde. Pak nahrbil hřbet a v žlutých očích se mu zablýsklo.

„Nemám strach!“ křikla Lúmenn v Obecné řeči „Zabij mne, alespoň se nebudu muset dívat na tvé prašivé psy!“

Vyslovila tu nejhorší urážku, jakou vlkovi říci mohla, ale byla si toho vědoma. Pochopila totiž, co se děje. Neměla šanci uprchnout. Černí vrrci ji drželi, aby ji hlavní vlk mohl v klidu roztrhat před zraky celé smečky. Bylo to ta nepotupnější smrt, jakou jí mohl dopřát. Zemřít bezmocně sevřená vlky, bez možnosti obrany. Snažila se alespoň co nejvíce je před svou smrtí zhanobit a nedat se porazit jen tak lehce. Škubala a trhala sebou, ale čím více se hýbala, tím více se jí tesáky Černých vlků zarývaly do masa a působily jí tak téměř nesnesitelnou bolest.

Pevně pohlédla na vůdce smečky. Viděla, jak se jeho ocelově šedé tělo chystá ke skoku. Vycenil tesáky a odrazil se. Lúmenn pevně zavřela oči a s hrůzou očekávala náraz vlkova těla. Ten však nepřišel. Náhle totiž zadrnčel tmou šíp a proklál velkému šedému vlku hrdlo, právě uprostřed skoku. Vůdce padl na mrtev na zem k Lúmenniným nohám.

Ostatní vlci začali žalostně výt a zmateně pobíhali kolem mrtvého vůdce. I Černí vrrci uvolnili své strašlivé sevření a přidali se k truchlícím druhům. To už ale přilétali šípy jeden za druhým. Všude okolo přibývalo stále víc mrtvých vlčích těl a zbytek smečky se rozutekl s pomateným vytím a nářkem. Náhle však všechno ztichlo a Lúmenn z posledních sil vydechla: ,,Děkuji…“ Pak upadla do mdlob.