VI.kapitola – Vrrci v pustině 1/3

Po dvou kapitolách, ve kterých jsme sledovali osudy Roklinky a jejích obyvatel a také Arwen, Froda, Sama, Aragorna a Manamroda, se opět vracíme k Lúmenn. Tu jsme opustili ve chvíli, kdy omráčila Manamroda a sama se vydala na dalekou cestu do Mordoru.

Jediný zvuk, který Lúmenn-verya v pustině slyšela, byl dusot Elensílových kopyt a občasné zakrákání vrány, která sem přiletěla z hor na zimu. Vítr hučel Lúmenn kolem uší a nedívala se napravo ani nalevo, jen upírala uslzené oči vpřed, k jihu.

Po několika minutách šílené jízdy zpomalila a pak dočista zastavila. Hlavou jí vířily tisíce myšlenek, musela si je prostě utřídit. Posadila se na zem a usedavě se rozvzlykala. Elensíl ji několikrát jemně šťouchl do ramene, jako by ji chtěl utěšit, ale Lúmenn ho pokaždé odstrčila. Najednou prudce vyskočila a vyhoupla se do sedla.

,,K severu, Elensíle vracíme se, rychle!!!“ vykřikla a už se hnali plání zpět. Neujeli však ani jednu míli, když Lúmenn znovu zatáhla za uzdu a seskočila s koně.

Bezradně se rozhlédla a vzdychla: ,,Kam mám jít?“ Najednou poblíž zahlédla kámen. Byl dovedně opracovaný, hladký jako sklo a nádherně zakulacený. Nebyl to výtvor přírody, už proto, že na okraji kamene byla vytesána jakási runa, léty však nečitelná. Lúmenn na něj vyskočila. Byl asi jen dvě stopy vysoký, ale přesto se jí zdálo, že je z něj mnohem větší rozhled než ze země.

Zhluboka se nadechla a pohlédla k západu. Na okamžik se jí zdálo, že slyší zpěv Bruinen ve veliké dálce a vidí vodu, tříštící se o její břehy. Zahleděla se však ještě dál a spatřila dalekou rovinu Země půlčíků, zvlněnou jen pahorky a kopečky, a v nesmírné dáli tušila Ered Luin, Modré hory. A za nimi, ještě dál, kam ani její elfí zrak nemohl dohlédnout, bylo moře, šumící moře a nad ním bílí rackové. A za mořem…ani neodvážila pomyslet. Tam byl její domov, ztracený za hradbou věků. Dívala se tím směrem a po líci jí stekla slza.

Zazpívala svým překrásným hlasem a pak tiše řekla: ,,Tam je má daleká minulost, v těch místech už nemám co pohledávat.“

Pak se Lúmenn ohlédla k severu a další slza jí stekla po tváři, když spatřila rovný kraj, s malými lesíky a roztroušenými stromy. Pokud by viděla ještě dále, povstal by před ní jako had zatočený masiv Mlžných hor a za ním holé severní pouště, rašeliniště a pusté planiny, zmrzlé a bez života. Asi dvacet mil od místa, kde stála, tušila přesný opak pouští a nehostinné severní krajiny – Roklinku. Rychle si otřela oči a hlasitěji než prve řekla: ,,Tam leží má nedávná minulost, ale ani tam už se vracet nebudu.“

Dozpívala a pomalu se otočila k východu. Neviděla tak daleko jako na západní straně, protože se na celém východním obzoru tyčil masiv Mlžných hor, zahalený v mlhavém oparu, a za ním se skrýval les Lórien, Fangorn, širý Temný hvozd a daleko, daleko za nimi jezero Rhûn. Jediná slza jí neukápla a pevnějším hlasem, než k západu a severu, zvolala: ,,Na východní straně je hustý a tajemný Temný hvozd, ale také překrásný Lothlórien. V ta místa chodím jen občas. Neleží tam ani má budoucnost ani má minulost, ale přesto nejdu v tu stranu.“

Nakonec se obrátila k jihu. Nepátrala očima po krajině, ani si nevšímala roztroušených cesmín, jen hleděla k jihu a najednou hlasitě zazpívala, i když se jí místy třásl hlas:

Na jih a pak na jihovýchod. Tam vede tvá cesta, Lúmenn-verya! Tam leží tvá budoucnost!!! Přestaň se už zaobírat tím, co bylo a jeď tam, kam musíš!“

Ještě chvíli stála nerozhodně na kameni a pak rychle vyjela. Nemířila však k severu, ale rovnou na jih. Hleděla zpříma před sebe a už nepřemýšlela. V hlavě měla jasno. Nechtěla se již vrátit, uzamčela své city a touhy hluboko ve svém nitru, jako už to byla nucena udělat mnohokrát předtím. Slzy z jejích očí zmizely, ale vystřídal je ten hluboký smutek, který tam sídlil již nespočetné roky.

Najednou zpomalila koně a upřela zrak na malý černý mrak ležící na zemi, asi čtyřicet mil od ní. Slunce ještě nestálo příliš vysoko na obloze, ale přesto jí za okamžik došlo, že to, co vidí, není mrak, ale veliké skřetí vojsko. Bezděky sebou trhla, ale pozorovala skřety dál. Jejím bystrým elfím očím neunikl žádný skřet a za chvíli si byla jistá, že skřetů není víc jak tisícovka a nejspíš jsou mezi nimi i jiní tvorové, než skřeti. Byla si také jistá, že jsou to ti samí skřeti, kteří přepadli Roklinku; ale těch přece bylo desetkrát víc! Záhada jí vrtala hlavou, rozhodla se proto vydat se tím směrem.

Pobídla Elensíla, ale za chvíli museli zastavit. Náhle a jakoby odnikud se objevila mlha, slunce jen matně svítilo za bledými mraky a celý svět se v několika okamžicích ztratil v husté bílé tmě. Lúmenn se marně rozhlížela, ani její oči nepronikly dále než pár stop. Vše ostatní se ztrácelo v přízračném oparu. Jak tak napínala zrak do bílého prázdna, aby si vzpomněla na přesný směr ke skřetímu ležení, trochu popustila uzdu a zapomněla se držet pevně na Elensílově hřbetě. To byla velká chyba. Elensíl náhle zaržál, vzepjal se a Lúmenn, ač zdatná jezdkyně, zvyklá na podobné chvíle, ztratila rovnováhu a spadla. Ve vzduchu se snažila natočit, aby dopadla na nohy, ale zatočila se jí hlava, dopadla na špičku levé nohy. Ta se pod ní zvrtla a Lúmenn se převrátila naznak. Přitom se uhodila do hlavy o kámen a ztratila vědomí.