V zatím posledním pokračování Lúmennčina pubertálního díla Paní prstenů jsme mohli sledovat Aragornovo poněkud bolestivé probuzení v Roklince. Přesto se rozhodl vyrazit na cestu a pokusit se osvobodit Arwen a hobity ze spárů skřetů. S tím ovšem Elrond nesouhlasí a tak Aragornovi nezbývá, než se z Roklinky vyplížit tajně…
Aragorn se plížil houštinami. S každým krokem se jeho tělu navracela pružnost a zdraví. Rány přestávaly bolet a Aragorn se cítil připraven na boj i namáhavou cestu. Tak se dostal až ke stájím.
Elrond choval v Roklince málo koní, ale zato jen samá ušlechtilá a krásná zvířata. Dokud se mohl spoléhat na dobré kouzlo Roklinky, byli koně jen pro lov a projížďky krajinou, ale nyní bylo třeba častěji vysílat posly do blízkých i vzdálených zemí a tak byl u stájí vždy připraven posel, který ovládá rychlou jízdu a je připraven vyrazit. Bylo tomu tak i dnes, když bitva a únos Elrondovy dcery a nositelů Prvního prstenu rozvrátili obvyklý chod Roklinky.
Před velikými vraty seděl na malé rákosové židličce elf a cosi vyřezával z kusu dřeva. Nevypadal ostražitě, ale bystřejšímu pozorovateli nemohl ujít luk, opřený ve stínu o zeď, a elfovi napjaté uši, jak se snažil zaslechnout případné blížící se nebezpečí.
Aragorn vystoupil z křoví a to slabě zašustilo. Elf sebou trhl, pustil poleno i nůž a rychle se chopil luku. Hned ho však zase položil a klidně usedl, když poznal v příchozím svého přítele Hraničáře.
,,Co tě sem přivádí v tak časnou hodinu, Aragorne, synu Arathonův,“ řekl s úsměvem ,,Nemáš snad odpočívat na lůžku?“
,,Mám, ale nechci,“ odpověděl Aragorn zachmuřeně ,,potřebuji koně, jedu za skřety na jih. Nenechám jim přece v těch jejich špinavých prackách Arwen a hobity, Glorfindele. Musím jim pomoci!“
Jeho hlas zněl naléhavě. Glorfindel se na něj zadíval. Ve tváři mu našel nejen smutek, ale také obrovské odhodlání pomoci zajatcům. Chápal ho, ale také dobře věděl, že samotný člověk toho moc nezmůže.
,,Je to příliš nebezpečné, nemohu ti pomoci a půjčit ti koně, i když bych to rád udělal. Elrond mi to zakázal a navíc jsi můj přítel a nemůžu tě jen tak poslat na jistou smrt.“
Aragorn chápal jeho slova. Věděl, že neuposlechnout rozkaz může Glorfindelovi způsobit nemalé potíže, ale byl natolik odhodlán dát se na onu nebezpečnou výpravu za skřety, že byl schopen udělat téměř cokoli. „Příteli,“ řekl s vážným a naléhavým výrazem v očích ,,Vím, že je to nebezpečné a možná i zemřu, ale to co mě žene za skřety není pýcha, ani falešná hrdost. Nechci nikomu dokazovat svou sílu či odvahu. Já chci pomoci Arwen a Samovi s Frodem z lásky. Nemohu je nechat ve skřetích prackách a sedět nečinně zde v bezpečí a nic nepodniknout. Pomoz mi, prosím tě!“
Glorfindel se mu mlčky zahleděl do očí. ,,Vezmi si nejlepšího koně,“ pravil po chvíli ,,a také ti dám nějaké jídlo a vodu. Ale jednej rychle, brzy mne přijdou vystřídat.“
Glorfindel rychle odběhl do svého nedalekého příbytku pro nějaké zásoby a Aragorn mezitím vešel do stájí. Některé koně znal, jiné viděl poprvé, ale nevšímal si žádného. Zastavil se až u posledního stání. To obýval Silmarill, nejkrásnější a také nejdivočejší kůň v Roklince. Aragorn na chvíli strnul a užasle na něj hleděl. Silmarill byl nádherně štíhlý, ale ne hubený kůň se svalnatýma nohama a dlouhou hřívou. Celý byl černý jako uhel, jen na čele měl bílou lysinu, zářící opravdu jako bájný klenot.
Osedlal jej a šeptem k němu hovořil. Jindy vzpurný kůň se nechal ze stájí vyvést jako beránek.
Glorfindel už čekal venku s vakem s potravinami a měchem na vodu. Vak si Aragorn hodil na záda a měch připevnili k sedlu.
,,Děkuji ti, příteli,“ zavolal ještě Aragorn ,,Ať Elbereth provází tvé kroky.“ Ale pak už Silmarill vyrazil.
,,Hodně štěstí. Cítím, že ho budeš potřebovat,“ zašeptal Glorfindel, když tu se za ním ozvaly kroky. Zpoza stínu vzrostlého stromu vyšel Elrond. „Věděl jsem, že neuposlechne mou radu. Teď mu mohu jen popřát štěstí.“
Celé dopoledne jel Aragorn k jihu. Nepostupoval příliš rychle, protože i když byl zvyklý na mnohé útrapy, jeho zranění byla přece jen ještě příliš čerstvá, než aby si mohl dovolit hnát se tryskem.Nakonec zastavil u malého potůčku, aby si na okamžik odpočinul.
Než znovu pokračoval v cestě, trochu pojedl a napil se z potoka. Jak skláněl hlavu k vodní hladině, zaslechl tichý, vzdálený zvuk. Napřímil se. Zvuk se ozval znovu, ale tentokráte z větší blízkosti. Bylo to ržání koně.
Silmarill zatřepal hlavou a netrpělivě zafrkal. Přítomnost cizího koně mu zjevně nedělala dobře. Nervózně popocházel a stále frkal. Aragorn k němu přistoupil a tiše mu cosi pošeptal. Kůň se trochu zklidnil, ale stále ještě přešlapoval na místě. Aragorn jej přivázal k malému stromu poblíž a vydal se porostem směrem k místu, odkud se zprvu ozvalo koňské ržání. Za chvíli již Silmarillovi zmizel za hradbou trnitých cesmín, hustých hlohů a oschlých pichlavých šeříků.
Za chvíli dorazil Aragorn na malou mýtinu, zcela ohraničenou keři a stromy. Když se však rozhlédl pořádně, spatřil na obou stranách nepříliš široký průchod, tak akorát pro jezdce na koni. Jeho pozornost ale upoutalo něco jiného. Uprostřed mýtiny rostl dub. Jeho stáří odhadl na stovky let. Kmen měl široký, že by jej neobjali ani tři statní muži a rozložité sukovité kořeny se táhly několik stop od něj. Na zpola holých větvích se jako zástavy třepetaly malé hnědé listy. Přestože byl strom již velmi starý, neztratil nic ze své majestátnosti a působil vznešeně, jako nějaký král, kterého zde kdysi dávno zapomněli.
Kousek od dubu se popásal bělostný kůň, očividně elfského chovu. Měl hladké chřípí, dlouhou hustou hřívu a hluboké dobrácké oči. Změřil si Aragorna pohledem a popošel stranou.
Aragorn se znovu rozhlédl. Mýtina se zdála být prázdná, ale on cítil přítomnost ještě někoho. Vyšel z houštin a přistoupil ke koni.
„Nedotýkej se ho,“ ozval se za ním hlas.
„Neublížil bych mu, je to krásné zvíře.“
„Já vím, ale přesto ho nech na pokoji a raději mi řekni, co tu pohledáváš, jinak šíp z mého luku skončí ve tvých zádech. A věř mi, že mířím přesně.“
„Jsem jen osamělý poutník a pokud vím, neudělal jsem nic špatného, tak proč na mne hned míříš lukem?“
„V těchto časech se nevyplatí věřit každému,“ odpověděl hlas.
„Máš pravdu,“ řekl Aragorn ,,Ale mě se opravdu nemusíš bát. Jedu za skřety, kteří unesli mé dobré přátele.“
„Pak přicházíš z Roklinky,“ řekl hlas překvapeně „Omlouvám se ti. Posaď se a pověz, co se stalo?“
Aragorn se otočil a spatřil elfa, oděného v hnědozelené a stále svírajícího tisový luk se založeným šípem, ale sklopený k zemi.
„Aragorne?“ otázal se nevěřícně „Je to už několik let, co jsi přivedl do Temného hvozdu Sméagola jako svého zajatce, ale poznávám tě i tak. I na Radě jsem tě spatřil, ale neměl jsem čas s tebou promluvit.“
„Manamrode,“ usmál se Aragorn „Ale co děláš zde? Já myslel, že jsi ještě v Roklince. Ty jsi nebojoval?“
„Ne,“ odpověděl Manamrod a přes jeho tvář přelétl stín. Až teď si Aragorn povšiml, že na pravém spánku má mokvající podlitinu „Gandalf mi řekl, ať jedu za Lúmenn-verya a nenechám ji cestovat samotnou. Ještě tu noc jsem ji na Thalaglintovi dohonil, ale dnes ráno…zmizela.“
„Někdo ji zajal?“ zeptal se Aragorn.
„Ne,“ řekl tiše Manamrod „Zprvu jsem si to také myslel, ale pak jsem prohlédl stopy. Ona odešla sama.“
„Proč?“
„To nevím,“ odpověděl Manamrod ,,Ale myslím, že chce cestovat sama. Je na to zvyklá, nemohu jí bránit. Ona ví, co má dělat.“ Na okamžik se odmlčel „Ale teď vyprávěj ty, proč jsi se vydal z Imladris?“
Aragorn mu tedy v krátkosti vylíčil bitvu o Roklinku i únos Arwen a hobitů. „Elrond si nepřál, abych odešel. Asi měl pravdu, ale já nemohu jinak, i když honit obrovitou skřetí armádu sám, je pošetilé, možná dokonce hloupé.“
„A když za nimi pojedou dva?“
Aragorn překvapeně zvedl hlavu. ,,Pojedeš se mnou za skřety?“
„Můj luk se těší až zase půjde se mnou do boje. V Roklince o to byl ochuzen.“
„Dobrá tedy, snad ve dvou budeme mít větší štěstí,“ zasmál se vesele Aragorn a za chvíli vyrazili, Aragorn na Silmarillovi a Manamrod na Thalaglintovi. V jeho očích se však na okamžik cosi zalesklo, když se pohledem loučil s místech jediného sblížení s Lúmenn-verya. Ani netušil, jak brzo ji zase spatří.
Tak jsem zvědavá, kdy se s Lúmenn setká 🙂
Myslela jsem si, že Aragorn nepojede sám… 🙂
Setká se s Lúmmenn? A brzo? To se těším…
Četlo se to jedna báseń…takže se moc těším na další 🙂
Říkaš, že Paní Prstenů je nedokončená.. Chybí toho hodně?
Jusa: Nedokončené poslání (první část) je celá hotová. Z druhého dílu (Znovuzrození) chybí asi polovina
uz to zacina pomalu nabirat spad:)
nemam slov k tomu…jen se nemužu dočkat až se dočtu dále…xD
go guys, go!!! 🙂 je to super
o 2 roky později dodávám ……
SKVĚLÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ
Doteraz som túto knihu (škoda, že nevydanú…) čítala na mobile, takže som nezanechávala komentáre, ale teraz to proste musím! Fakt úžasné, nechápem, ako si v mojich rokoch dokázala napísať tento skvost, je to fakt nádherné, normálne ti to hltám a tak sa zamýšľam, dokelu, kam sa ja hrabem so svojimi príbehmi…?
Takže tlieskam, v dobrom závidím a chválim.
PS: Vtip je, že som si toto leto chcela konečne prečítať Pána prsteňov a nakoniec som skončila pri tvojej Pani prsteňov.. 😀