V.kapitola – Další poutník se vydává na cestu 1/2

A máme tu neděli a tak jsem si řekla, že vám prodloužený víkend zpříjemním dalším pokračováním Paní prstenů. Následující kapitola nese název Další poutník se vydává na cestu a navazuje na děj ve chvíli, kdy se nad Roklinkou probouzí ráno po kruté bitvě. Lúmenn je pryč a uhání na jih, Manamrod leží omráčený Lúmenninou rukou někde na širých pláních za Roklinkou a Sama, Froda a Arwen unáší horda skřetů směrem k Barad-dur. Kdo bude dalším poutníkem, co vykročí na strastiplnou cestu se dozvíte v této kapitole, která patří k nejkratším v Nedokončeném poslání a proto je rozdělena pouze do dvou částí;)

První záblesk slunce se vyhoupl na oblohu a do potemnělé místnosti vnikl maličký paprsek světla. Za ním další a další prosvítaly závěsy a draly se do pokoje. Venku se rodil nový den. Najednou kdosi prudce rozhrnul závěs a jas vycházejícího slunce prosvítil celou místnost.

Byl to vlastně spíš maličký pokojík, jeden z mnoha v Elrondově domě. Jeho zařízení bylo prosté, ale útulné. U stěny stála postel a vedle ní maličký stolek se džbánem a umyvadlem. Na houpací židli u krbu, ve kterém doutnaly žhavé uhlíky, seděl stařec a kouřil dýmku. Místnost byla plná čmoudu a tak se zvedl a otevřel okno dokořán.

Když opět usedal, židle zavrzala a na lůžku se kdosi pohnul a zakašlal. Až nyní šlo spatřit nemocného či raněného, zabaleného do měkkých přikrývek. Starý muž si rychle popotáhl židli blíž k posteli a tiše promluvil, protože nevěděl zda nemocný spí či bdí.

,,Jak se cítíš, Aragorne, příteli,“ zašeptal. Muž na lůžku se pohnul a otevřel oči.

,,Kde to jsem a kdo jste vy?“ otázal se zmateně a opět zakašlal. Bylo znát, že dýchání mu dělá potíže.

Stařec se zarazil. ,,Ty mne nepoznáváš?“ zeptal se vyděšeně.

,,Ach, už se mi rozsvěcuje, Gandalfe. Vše se mi plete, hlava mě bolí jako střep, co se stalo?“

Gandalf si oddechl: ,,Ano, jsem to já. Na vysvětlování bude času dost, teď lež a odpočívej. Bděl jsem u tebe celou noc, ze začátku jsi na tom nebyl příliš dobře. Jsem rád, že jsi se probudil, ale bylo by lepší, kdybys ještě usnul. Potřebuješ spánek.“ Zvedl se k odchodu, ale Aragorn ho zadržel.

,,Počkej,“ řekl naléhavě. ,,Nejsem na tom tak zle, abych nemohl vyslechnout novinky. Jak dlouho už tu ležím a jak dopadla bitva? Mluv přece!“

Gandalf si tedy opět sedl. ,,Dobrá,“ promluvil po chvíli a šedá brada se mu trochu zachvěla ,,Ale jen stručně a krátce, musíš odpočívat. Skřetům nešlo o Roklinku, přišli si pro něco nebo spíš někoho jiného. Myslím, že to měla být Lúmenn-verya. Ta však včas uprchla i s Prstenem a teď je na cestě do Mordoru. Proto skřeti unesli někoho jiného, o němž si mysleli, že je to Lúmenn.“

,,Koho? Prosím tě, Gandalfe, nemluv v hádankách,“ řekl Aragorn a v jeho hlase zazněla tíseň.

Gandalfova tvář se zasmušila. ,,Vlastně by jsi to neměl slyšet,“ řekl. ,,Alespoň zatím ne, ale budiž. Kromě Froda a Sama, které jistě unesli kvůli tomu, že měli nějakou dobu v držení první Prsten; skřeti zajali také Arwen…“

Aragorn sebou trhl. ,,Tak přece to nebyl sen,“ řekl tiše. ,,Toho jsem se obával.“ Odmlčel se. „Je to má chyba, Gandalfe,“ zašeptal. „Měl jsem si pospíšit a rychleji jí přispěchat na pomoc! Kdybych ji lépe chránil nic z toho by se nestalo!“

,,Nic si nevyčítej,“ pravil Gandalf vážně a položil mu ruku na rameno ,,Nesmíš se obviňovat. Raději lež a odpočívej, skřetí zbraně jsou ostré a ani meče mužů je nedokážou zcela odrazit. Když jsem tě hledal na bitevním poli ani nevíš jak jsem se divil, že nejsi mezi padlými. Takovýto nápor by vydržel málokdo. Ale teď spi, neměl jsem ti nic říkat, Elrond se bude zlobit.“

„Máš pravdu, Gandalfe,“ ozvalo se ode dveří. Vstoupil Elrond. Usmíval se, ale jeho tvář byla zešedlá starostmi a obavami. Jeho adoptivní syn byl mrtev, jeho dcera ztracena unesena skřety. Aragorn jeho žal chápal, i on měl strach o Arwen, u které dlelo jeho srdce, ale Elronda netrápily jen starosti o dceru a smutek ze smrti milovaného Meldira, ale i obavy o osud celé Roklinky. Skřetí útok na ní naštěstí zanechal menší stopy, než to zpočátku vypadalo, ale i tak její pán nemohl celou noc spát, protože dohlížel na raněné bojovníky i zničené stromy a pobořená stavení.

„Už je ti lépe?“ zeptal se Aragorna. „V noci jsme měli opravdu strach, divím se tedy, že jsi již vzhůru.“

„Necítím se nemocný,“ opáčil Aragorn. „Možná trochu unavený a oslabený, ale nemohu jen tak nečinně ležet, když vím, že Arwen a Frodo se Samem jsou teď mučeni a možná i mrzačeni skřety někde v Divočině. Chci jet za nimi, přece je nenechám v zajetí.“

„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ posmutněl Elrond. „V Roklince zbylo jen málo bojeschopných mužů a ti jsou třeba k její obraně a opravě škod. Nemůžeme vypravit dost velkou družinu na to, aby se vydala za skřety.“

Aragorn nevěděl, že při tom shonu a zmatku, když bitevní vřava utichla a Roklinka zůstala poseta těly mrtvých i raněných; ve chvíli, kdy Elrond měl plné ruce práce s ošetřováním bojovníků a vysíláním zvědů skřetům v patách; ve chvíli bolesti nad narušením čehosi posvátného, co bylo po léta bezpečným útočištěm; v tu samou chvíli musel Pán Imladris udělat nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Vzdát se vlastní dcery ve prospěch celé Středozemě. Tento smutek byl hlubší a bolest silnější než vše ostatní, co se teď bouřilo v jeho nitru, ale moudrost věků mu nedovolovala ukázat své city a donutila ho obětovat své srdce zájmu Roklinky, donutila jej zamítnout návrh jeho synů Elladana a Elrohira, ač obou raněných, vydat se z padesáti elfy za skřetím vojem,
a poslal je ošetřovat raněné, pomoci z opravami škod, napáchaných skřety v celé Imladris, a

odrážet útoky zbloudilých skupin mordorských vojáků.

„Pojedu sám,“ pravil pevně Aragorn, když viděl, že elfovi oči se zahleděly kamsi mimo tento svět a on se zahloubal do minulosti, která jej tížila. ,,Jsem možná raněn, ale nezůstanu zde, když jsou ti, které miluji, v nebezpečí.“

„Ne,“ řekl Elrond. „Nepůsob mi větší bolest, než kterou prožívám, Aragorne, synu Arathornův. Jeden člověk se nemůže postavit deseti tisícům. Ani nevíš, jak rád bych jel třeba sám na pomoc, ale je mne třeba zde a nemohu odejít, protože v takové těžké chvíli mě Imladris potřebuje.“

„Pak dovol mě abych se vydal za skřety.“

„Neříkám, že je to beznadějné,“ řekl Elrond. „Protože naděje je vždy, i když jen třeba jako malé světélko ve tmě; ale téměř beznadějné. Nepokoušej osud.“ Snad poprvé byl Elrond nerozhodný a jeho šedé oči prozrazovaly úzkost, kterou cítil. Přesto pevným hlasem dodal: „Gandalfe, pojď, prosím, Aragorn již nepotřebuje tvou pomoc, ale žádají si tě jinde. Následuj mne.“

Gandalf se povzbuzujícím pohledem a lehkým pozvednutím obočí rozloučil s Aragornem a odešel s Elrondem z místnosti.

Aragorn zůstal ležet a tiše naslouchal. Kroky Elronda a Gandalfa tiše doznívaly. Posadil se a pomalu vstal a přistoupil k oknu. Vyhlédl do zahrady, zalité jitřním sluncem. Všude byl klid a mír, jako by včerejší boj byl jen snem, jen noční můrou, která pominula s procitnutím. Avšak když se zaposlouchal, dolehly k jeho uším vzdálené hlasy, které nezpívaly, jak bylo v Roklince zvykem, ale byly to hlasy plačících žen a tiché steny raněných. Místo vůně odkvétajících růží Aragorn ucítil pach spálených těl a pach krve a smrti, který se mísil s prachem suti z pobořeného svahu.

Odvrátil se od okna. „Miluji tě, Imladris,“ řekl tiše. „Ale tvou paní miluji víc. Nemohu tu zůstat.“

Rychle svlékl obvazy, které měl na sobě a oblékl se do svého včerejší potrhané oblečení, potřísněné jeho i skřetí zaschlou krví, které se jako balík hadrů válelo na zemi. Nevypadalo to zrovna nejlépe, ale nic lepšího neměl.

Chyběla mu však zbraň. Mezi hadry nenalezl svůj meč a ani dýku. Měl jen své ruce a to bylo žalostně málo. Ztěžka dosedl na lůžko a skryl hlavu v dlaních. Netížila jej bolest jeho ran, nebyly hluboké: jen škrábance a podlitiny, jak skřeti přebíhali přes něj jako přes padlého, přestože mu čepele skřetích šavlí příliš neublížily. Nebolel jej osud Roklinky, protože věděl, že se v ní skrývá větší moc, než jakou ukazuje, a dokáže se postavit na nohy a znovu růst do krásy, jako léta předtím. Na jeho bedra doléhal pocit neschop-nosti a marnosti, jako by byl jen jedinou kapkou vody v širém oceánu. Malou a bezbrannou.

Zvedl oči a zrak mu padl na pohrabáč u krbu. Přes všechnu bolest ve svém srdci a přes všechnu strohost své tváře se musel usmát, když viděl sám sebe v hadrech, ozbrojeného železným hákem, jak se žene pustinou bez jídla a vody po stopách skřetích válečníků. Elrond měl pravdu. Bylo to téměř beznadějné, až komické a pošetilé.

,,Takhle opravdu nemůžeš nikam cestovat, Aragorne, synu Arathonův. Na, oblékni si tohle.“

Aragorn zvedl hlavu. Ke svému překvapení spatřil v okně Gandalfa. Ten se na něj však usmál a hodil do pokoje jakýsi uzlík.

,,Počkám na tebe venku a pospěš si,“ řekl tiše a zmizel.

Aragorn rychle rozbalil uzlík. Nalezl v něm temně zelený plášť, kožený kabátec a kalhoty a také vysoké boty s ostruhami. Kromě toho jakýsi meč, který nikdy předtím neviděl. Byl těžší než meč, který nosil až do této chvíle, ale krásnější a mnohem dovedněji ukovaný. Připadal mu známý, jako by jej už někdy držel v ruce, ale znaky na pochvě a jílci mu byly neznámé. Vytáhl jej tedy z pochvy a v úžasu zůstal stát, neschopen slova. „To je přece Narsil,“ zašeptal z úctou. „Jak to, že je celý? Snad Gandalf bude vědět!“

Spěšně se oblékl a přistoupil ke dveřím. Ještě než však vzal za kliku, zastavil se. „To nebude správná cesta,“ zašeptal a přistoupil k oknu. Naposledy se rozhlédl po místnůstce a vyskočil. Dopadl do záhonku růží, které již odkvétaly a definitivně ohlašovaly příchod zimy. Poškrábal si ruce. Sykl.

,,Tiše,“ napomenul ho Gandalf a vynořil se ze stínu stromů.

„Co tu děláš? Před chvílí jsi přece odešel s Elrondem, nemohl jsi sem tak rychle přijít.“

„Některé věci nech čarodějům,“ usmál se Gandalf tajemně. „Ale teď pojď za mnou,“ řekl a zamířil do houští. Když bylo dostatečně hluboko usedli do trávy.

,,Proč mi pomáháš? Ty jistě nesouhlasíš s tím, abych sám jel na takovou cestu, jak řekl Elrond, téměř beznadějnou?“ zeptal se Aragorn tiše.

,,Ne,“ odpověděl Gandalf. ,,Elrond mi dokonce řekl, abych na tebe dal pozor a v žádném případě ti nedovolil opustit tvůj pokoj. Nejen kvůli tvému stavu, ale také, protože honit skřety sám je čiré bláznovství.“

,,Proč mi tedy pomáháš? Stále tomu nerozumím.“

,,Já vlastně také ne,“ řekl zamyšleně Gandalf. ,,Jen cítím, že dělám správnou věc. Mám pocit, že pokud vyrazíš na cestu, stane se něco důležitého, něco co ovlivní další dění v celé Středozemi. Ty musíš vyrazit,“ na okamžik se odmlčel a zamyšleně hleděl kamsi do dálky. Náhle se výraz jeho tváře změnil a byl z něj opět ten Gandalf, jak ho Aragorn znával, stále však zarytě mlčel.

„A co ten meč?“ vzpomněl si Aragorn. „Gandalfe, je to opravdu Narsil, nebo mne už klamou smysly?“

„Neklame tě nic, příteli,“ usmál se Gandalf. „Meč jenž byl zlomen je znovu zkut a ruka Elendilova dědice jej pozvedne.“

„Je to znamení?“

„Snad,“ řekl Gandalf. „Je na tobě, jak si to vyložíš a jaké jméno teď bude Elendilův meč nosit.“

Aragorn se zamyslel. „Plál v dávných časech na západě, pak ať se mu říká Andúril, plamen západu. Snad zažene stíny na východě i v mé mysli.“

„Dobrá,“ řekl Gandalf. „Zvolil jsi jméno moudře, ale nyní už není čas na mluvení. Musíš jít. Roklinka se dokáže napravit i bez tvého přičinění, tvůj úkol je jiný. Jdi ke stájím, vezmi si koně a jeď.“

„Za skřety? Nebo jsou již Arwen a hobiti mrtvi a já mám zapomenout na jejich záchranu a raději pospíšit do Minas Tirith? Kam mám jít, Gandalfe?“

„Kam tě povede tvé srdce, příteli. Čas se krátí, pospěš si. Hodně štěstí, sbohem.“

,,Sbohem, Gandalfe, snad neuplyne mnoho času do našeho příštího setkání,“ S těmi slovy zmizel Aragorn mezi keři. Neviděl už smutný Gandalfův úsměv, ani nezaslechl tichou větu, která čaroději zavanula přes rty: ,,Doufám, že neuplyne, můj příteli.“