Protože jste se téměř jednohlasně vyjádřili, abych na blogu začala zveřejňovat svůj dávný výtvor, dnes dostanete, co jste chtěli. Začneme prologem a spíše informačním úvodem do děje a protože to je extrémně nudné čtení, přidám i první kapitolu.
PS: všem, kdo tak ještě neučinili doporučuji přečíst povídky Pověst o Naraníel a Lúmenn a Cúglin – část I. a část II. protože pak pro vás děj bude možná o něco jasnější.
Prolog
Já nevím. Já opravdu nevím, co si mám myslet o tom, co jsem nalezla. Vím, že Minas Tirithský archiv je plný zvláštních písemností, dokumentů a knih. Ukrývají se v něm tajemství skrytá věkům i bezvýznamné dětské říkačky na cárech papírů. Ale to, co jsem nalezla já, je jiné.
Byla to tlustá kniha, vázaná v kůži a stejná jako spousta dalších okolo, ale čímsi neznámým mě k sobě volala a tak jsem ji otevřela. Víc jsem se od ní neodloučila na několik dlouhých dní. Ve tmě, jen s malou lampou a hrnečkem vychládajícího čaje od hodného správce, jsem luštila tengwarské runy, které zapisovaly malebná slova Vznešené elfštiny, jazyka Eldar.
Nerozumím Quenijštině natolik, abych byla schopná překládat tak složitý text, ale chápala jsem; a plakala. Ano, plakala nad bolestí, smutkem i odvahou, která byla vlastní hrdince onoho příběhu. Cítila jsem s ní, když byla raněna i byla šťastná, když se jí na okamžik ulevilo od těžkého břímě v objetí milovaného muže.
Když jsem dočetla, seděla jsem bez pohnutí. Kdo mohl napsat tento příběh? Kdo strávil dny či roky se sehnutými zády a brkem v ruce, aby jej zapsal? O kom vypráví? To vše mne napadalo, ale ze všeho nejdříve mi vytanulo na mysli: je tento příběh pravdivý? Vždyť žádná vyprávění z oněch časů o dívce se statečným srdcem bojovníka a krásou hvězdy nic neříkají! Jen tohle…
Pátrala jsem, hledala, doufala. Nic. Ani zmínka. Přesto jsem nemohla jinak, než tento příběh přeložit do češtiny a přiblížit vám jej, protože zanechal v mém srdci příliš hlubokou vzpomínku, než aby byl zapomenut. Nevím, zda jej pravdivý, ale doufám, že při jeho čtení budete stejně jako já srdcem i duší s Lúmenn-verya a až dočtete, sami posoudíte, jestli si tajemný pisatel vymýšlel anebo mluvil pravdu.
Ať je tato kniha poctou Té, jež nesla zlo, která určitě žila, protože když ne ve Středozemi, tak alespoň v mysli někoho, kdo její příběh stvořil.
S úctou Petra Vavrouchová
Úvod
Před dávnými časy, na konci druhého věku Středozemně, byly stvořeny stovky kouzelných prstenů. Ale jen devatenáct z nich mělo opravdovou moc. Byly to tři prsteny elfů, sedm vládců trpaslíků a devět patřilo smrtelným mužům. Všichni však byli podvedeni. Temný pán Sauron vyrobil ještě Jeden prsten, aby ostatní mohl ovládat.
Tři byly ukryty, Sedm ztraceno a Devět ovládnuto temnou silou. Svobodné národy však nepodlehly mordorskému knížeti zla a utvořili nejsilnější spojenectví elfů a lidí jaké kdy Středozem spatřila. Zaútočili na Mordor a Isildur, gondorský kníže, uťal Sauronovi prst i s Jedním prstenem.
Z mocného Saurona byl rázem maličký duch bez těla, který uprchl neznámo kam.
Isildur odmítl Prsten zničit a ponechal si jej. Prsten ho však zradil. Když Isildur prchal před skřety, nasadil si Prsten, aby se stal neviditelným. Ten mu však sklouznul z prstu a spadl do řeky. Skřeti Isildura spatřili a zabili ho.
Mnoho tisíc let ležel prsten v bahně na dně Velké řeky Anduiny, když ho jednoho dne našel Déagol, jeden z obyvatel malé vesničky z chatrčí a rybářských chýší. Jeho bratr Sméagol to uviděl a chtěl Prsten pro sebe. Proto Déagola zabil.
Pak se však zastyděl za svůj čin a utekl do hor. Tam se dlouhé roky ukrýval u samého srdce Mlžných hor a neumíral, protože Prsten dává svému majiteli dlouhověkost. Kromě toho však Sméagol, přezdívaný Glum, měl věčný strach o Prsten – ,,miláčka“ a střežil jej.
Prsten ale stále toužil vrátit se ke svému pravému pánu Sauronovi a tak jednou, když Sméagol procházel temnými chodbami v podzemí, sklouzl z jeho prstu a zůstal ležet na zemi, kde ho o chvíli později našla ta nejnepravděpodobnější osoba: hobit Bilbo Pytlík z Kraje.
Bilbo si Prsten nechal a skrýval ho více než padesát let. Pak ho, s velkým vypětím, protože Prsten byl mocný a těžko se ho vzdávalo; odkázal svému synovci Frodovi. Frodo dal na moudrou radu čaroděje Gandalfa a vydal se i se svým přítelem Samem Křepelkou do Roklinky, na Elrondovu radu, kde se ti nejchytřejší a nejudatnější ze Středozemně měli dohodnout, co s Prstenem.
Na cestě je doprovázel Hraničář Aragorn, říkající si Chodec. Pod směšným jménem se však skrýval mocný válečník a dědic gondorského trůnu ve vyhnanství.
Když dorazili do Roklinky, ani netušili, co je tam čeká…….
Ahoj Lúmenn. Zatím to působí pouze jako to co napsal Tolkien (ale stručně napsáno). Tedy čekám (časem) na to jak to bude odlišné. Ale jinak je to pěkně napsané. Taková stručná podoba se mi osobně líbí více než dlouhé Tolkienovo povídání. Proto jsem si oblíbil Silmarilion. Ten odpovídá "nahuštěným" textům do jednoho "stručné" knihy. A tvůj text odpovídá trochu způsobu Silmarilionu. Což se mi líbí. Ale jak už jsem řekl, těším se na to kde bude ta odlišnost tebou definovaná. Zatím ahoj.
Začátek je vlastně Tolkienův "stučnopis".. těším se na další kapitolu a jdu si hned 1. přečíst 😀
Výstižne zhrnutý popis deja pred Vojnou o prsteň. Idem čítať ďalej 😀
Absolutně úžsané! Jdu číst další, už teď mi běhá mráz po zádech.