A máme tu první, nejkratší kapitolu Paní prstenů. Právě proto ji jako jedinou můžete číst v jednom článku:) Předem upozorňuji, že hodnotit slohovou stránku této knihy ani nemá cenu, protože Paní prstenů vznikala před více než pěti lety (jak tak počítám, tak dokonce před více než sedmi…) a moje spisovatelské schopnosti už jsou trochu někde jinde. Hrubky byste tam snad nacházet neměli, krom mé oblíbené interpunkce a co se týč „kopírování“ Pána prstenů neměla by tam být žádná faktická chyba, na to jsem si dávala pozor:)
Jen si uvědomte, že toto dílo napsala třináctiletá holka (a následné opravy až do finální verze provedla o dva roky později), takže buďte shovívaví a … a už dost keců a ať se vám hezky a napínavě čte:)
(To, že nemáte komentovat sloh neznamená, ať nekomentujete vůbec;) )
Byla půlnoc a čtyřiadvacátý říjen se přehoupl na pětadvacátý. Ale na tom vlastně ani tak nezaleželo…
„Pane Frodo, vidíte, támhle už vidím domy a elfy; tolik elfů!“
„Ano, Same, konečně ses dočkal. To je Roklinka, sídlo pána Elronda,“ řekl Chodec. „Ale teď pojďme, jistě jsme již očekáváni.“
Dva hobiti kráčeli po strmé stezičce a za uzdy vedli poníky. Rychlému kroku Hraničáře však nestačili, a tak se jim brzy ztratil ve tmě.
„Všiml jste si toho?“ zeptal se náhle Sam a zpomalil.
„Čeho bych si měl všímat, Same?“ nechápal Frodo.
„Jak Chodec ožil, když viděl Roklinku.“
„Ano,“ Frodo se usmál. „Ale i já se cítím nějak lépe, je tu čistý vzduch a…moc hezky, těžko se o tom mluví. Ale pojď, měli bychom si pospíšit, než se nám Chodec úplně ztratí.“
„Máte pravdu pane Frodo, už mám hlad.“
Veselý a ulehčený smích hobitů se pomalu ztratil ve tmě, ale brzy oba vstoupili do světla mnoha pochodní, kde zůstali stát, strnulí v úžasu a srdce jim naplnila úcta a strach. Viděli málo, jen bílý most a za ním háj stromů, ale slyšeli zpěv mnoha hlasů, tichý, něžný, tajemný. V dáli probleskovala světla nějakého stavení a ozýval se praskot ohně. To byla Roklinka, jedno z posledních sídel elfů ve Středozemi, krásná a tajemná; se šumícími vodopády a prudkou říčkou, i s tichými zákoutími, vonnými květinami a ušlechtilými stromy.
Bílé a prosluněné domy elfů s vysokým sloupovím a mramorovými schodišti je vítaly a volaly k posezení u praskajících krbů a zahrady pána Elronda zvaly k procházce pod jasným hvězdným nebem. Hobiti stáli několik okamžiků bez pohnutí, ale pak přešli bílý most a následovali Aragorna, který jim již zmizel daleko vpředu. „Tady je to elfštější, než jsem si představoval,“ řekl Sam.
„Pane, zastavíme, už je pozdě.“
„Ne,“ muž se obrátil na svého společníka „Cítím, že tam dnes dorazíme.“
„Boromire, podívej!“ vykřikl další z mužů a ukázal před sebe. Boromir pobídl koně a dojel k němu.
„Co vidíš, Arthesi?“ zvolal netrpělivě, ale pak to uviděl. Spousty světel několik mil před nimi, vyzývavé, ale tajuplné v temné noci. „Konečně! Neříkal jsem to?“ obrátil se na ostatní.
Muži radostně kývli a pobídli koně. Prach se zvířil, koně radostně zařičeli a tryskem vyrazili vpřed.
Nočním lesem se rozléhal zvuk. Zprvu byl tichý a nezřetelný, ale pak začal nabývat na síle a brzy nemohlo být pochyb. Šlo o dusot koňských kopyt.
Jezdec jistě pospíchal, protože zvuk se rychle blížil. Za chvíli se v zatáčce objevil hnědý kůň s zářící stříbrně bílou hřívou, a na něm postava zahalená v plášti, kdysi snad tmavomodrém, nyní však vybledlém dlouhým putováním.
Nebylo jasné, jak dlouho je již na cestě. Snad dny, snad týdny i když vybledlost pláště naznačovala, že by mohlo jít klidně i o dlouhá léta.
Neznámý seskočil z koně, na kterém seděl bez sedla, a chvíli šel, vedouc koně za koženou ohlávku. Jeho postava nebyla shrbená, spíše unavená. Šel pomalu, ale bez zaškobrtnutí a vybíral si cestu tak opatrně, aby ho nebylo slyšet. Ostražitě se přitom rozhlížel a každou chvíli se zastavil a poslouchal. V lese však bylo až hrůzostrašné ticho.
Nakonec přivázal koně k vysokému smrku a sám se opřel o statný modřín, kousek od svého koně. Jak si přetahoval plášť kolem těla, něco se pod ním zalesklo, ale jen slabě a na kratičký okamžik.
Kdyby mu kápě nepadala tak hluboko do obličeje a nestínila jej, bylo by možné zahlédnout oči, jak se upírají na hvězdné nebe, probleskující mezi větvemi stromů; a ústa, jak cosi tiše šeptají. Brzy však ústa umlkla, oči se zavřely a neznámý člověk usnul, zachumlán v plášti.
Jen co hvězdy začaly blednout, pomalu se zvedl a odvázal koně. Zdál se ještě znavenější než včera, ruce se mu nepatrně třásly. Stále však nebylo poznat, co je zač. Kápě mu padala hluboko do tváře, takže mu nebylo vidět do tváře, a plášť mu sahal až po zem, jen dole vykukovaly špičky okovaných jezdeckých bot.
Neznámý vyskočil na koně a pobídl ho k trysku. Chvíli jeli po lesní stezce, ale brzy se dostali na volné prostranství, porostlé zelenou travou. Uháněli s větrem o závod a plášť za vysokou postavou na koni povlával jako tmavomodrá zástava. Po několika minutách však kůň s hlasitým zařičením zastavil na vrcholu strmého srázu a vzepjal se na zadních nohou. Kdyby udělal ještě jediný krok, zřítil by se i s tajemným jezd-
cem z obrovské výšky.
Postava na jeho hřbetě téměř neslyšně vzdychla, zatáhla za ohlávku a obrátila koně zpět. V tu chvíli se ozvalo zapraskání větévek a odkudsi z houštin vyletěl šíp z černými pery. Proťal vzduch a proletěl jezdcovým pláštěm v místech, kde je srdce. S cinkotem se však odrazil. Neznámý odhodil kápi, jediným pohybem rozepjal plášť a vytasil meč.
Nebyl to statný válečník ani mocný čaroděj, ale sličná elfí dívka, jakou snad ještě nikdo živý nespatřil. Vypadala trochu tak, jak si elfové představují svou ochránkyni Elbereth: byla štíhlá a přece urostlá; krásná a přece silná, oděna však na elfí ženu velmi zvláštně. Měla bílou plátěnou kazajku, která však byla na mnoha místech potrhaná a tak pod ní jasně stříbrně zářila mitrilová zbroj s modrou hvězdou na prsou, které se na slunci lesklo jako drahokam. Dále měla kožené kalhoty s širokým pásem, na němž byla zlatě vykládaná pochva pro meč, malé pouzdro na dýku a několik plátěných pytlíků se záhadným obsahem; a na nohou vysoké jezdecké boty, jaké nosí rohanští jezdci. Přes ramena měla přehozenou stočenou pokrývku, malý plátěný vak a luk a toulec se šípy, který však zakrývaly její překrásné dlouhé vlasy. Byly tmavě hnědé, což nebyla příliš obvyklá barva u elfů žijících v těch časech ve Středozemi, a vlály za ní ve větru jako závoj; a bylo vidět, že prameny jsou na koncích vlnité jako vlnky na horské říčce, což bylo u elfů ještě neobvyklejší.
Nejzvláštnější však byl její obličej. Oči měla zelené, jako horská tůň, a stejně tak hluboké a čisté. Zářila z nich odvaha a moudrost, ale přesto byly smutné. Rysy jejího obličeje naznačovaly ušlechtilý a vznešený původ, stejně jako nádherný nos. Ráz její tváře dokreslovaly plné rudé rty a klenuté obočí, krásné, ale stejně jako zbytek obličeje ztvrdlé do kamenné masky, odhodlané a nebojácné, jako u žádné elfí dívky.
Vlastně, možná to ani nebyla elfka, i když tak vypadala. Zdála se totiž mnohem vznešenější, jako by ani nepocházela z tohoto světa a času, jakoby právě vyskočila z prastarého obrazu, z ohně a žáru bitev nebo hluboké tajemné oblohy, poseté hvězdami. Celé to ještě jakoby úmyslně potvrzoval modře zářící meč, který pevně svírala v pravé ruce.
Seskočila s koně, spěšně mu cosi pošeptala, ale pak se obrátila k houštině a zvolala: ,,Při Elbereth, vylezte zbabělci. Slídíte za mnou celou cestu, tak si pro mě pojďte!“
Z křoví se vyhrnul asi tucet skřetů se špinavými tvářemi a šikmýma očima, a se zuřivým jekotem se vrhli proti ní. Dívka se dala do boje proti mnohonásobné přesile. Uhýbala před ranami zahnutých skřetích šavlí, sama zasazovala rány a bojovala statečněji než leckterý muž. Pobila jedenáct skřetů a sama neutržila jedinou ránu. Teď však zakolísala.
Proti ní stál obrovitý skřetí náčelník, který s doteď držel v povzdálí. V ruce svíral sekeru a hrozivě si ji měřil zpod hustého obočí. Dívka neměla strach, ale už se jí třásly ruce únavou. Zhluboka se nadechla a pevněji sevřela meč. ,,Tak pojď,“ křikla.
Skřet se vrhl proti ní a zuřivě mávl sekerou. Uhnula jeho ráně. Skřet ztratil rovnováhu, sekera byla těžká, a padl na kolena. Než se stačil zvednout, dívka k němu přiskočila a probodla mu hrdlo. Skřet naposledy zařval a z úst mu vytryskl pramen temné krve. Zhroutil se mrtev k zemi. Dívka uhnula před padajícím kolosem, ale najednou jí uklouzla noha na kluzkém okraji srázu. Máchla bezradně rukama, ale neměla se čeho zachytit. Padala do hluboké propasti. Raději zavřela oči.
Najednou jí cosi sevřelo ruku. Zachytila se a otevřela oči. Její ruku držel plavovlasý elf s šedýma očima. „Zapři se nohama, vytáhnu tě,“ řekl a usmál se. Dívka se odrazila od skály a neznámý elf jí pomohl nahoru.
Beze slova usedla na trávu. Elf se k ní naklonil. „Nestalo se ti nic? Pomohl bych ti, ale přišel jsem pozdě. Viděl jsem, jak si zabila toho posledního. Jsi odvážná. Opravdu ti nic není?“
Zavrtěla hlavou a zvedla zrak. V tu chvíli se jejich oči setkaly. Jeho, šedé a hluboké, podle elfího počítání let ještě docela mladé, ale přesto s jakýmsi vnitřním ohněm, který ukazoval moudrost dávných věků; a její, zelené a smutné, moudré a zářící, v mladé tváři, ale staré, stařičké.
Odvrátila svůj pohled. ,,Děkuji,“ zašeptala. „ale já musím jít. Sbohem.“
Prudce vstala a hvízdla. Na tento signál přiběhl její kůň, až dosud se skrývající v křoví. Dívka na něj vyskočila, pobídla jej a zmizela v oblaku prachu. Elf se za ní ještě dlouho díval a zdálo se, že se v jeho očích lesknou slzy.
pani, sice mas pravdu, ze ted bys to asi napsala jeste o trochu lip, ale presto se mi to moc libi, ja bych neco takovyho nenaskrabala ani ted:)uz se tesim na dalsi..
13 ročná? Len o rok a pol mladšia odo mňa…niekedy sa čudujem čo ľudia dokážu aj keby som nemala. Možno to nie je dokonalé ale je to pútavé. A to je to najpodstatnejšie.
Nádherný…. 🙂 Připomíná mi to to, co jsem nedokázala.. Taky jsem psala podobnou, hm, povídku, jestli se tomu tak dá říkat, nakonec se z toho stala snůška zmatených a nesouvislých vět… Jestli to najdu, zkusím to dopsat, ispirovala jsi mě 🙂
Pěkné. Skutečně. Škoda že alespoň něco z toho není v naší materialistické kultuře (realitě).
na třináct let je to fakt dobré!
Teda….pěkně to začíná 🙂 jsem zvědavá na další díl 🙂
Jinak…jako…toto jsi napsala ve 13? Ach, jak ráda říká Minda, jduse zahrabat 😀
Má to sice i svoje nedostatky, ale jak se už vyjádřili jiní, na třinctiletou slečnu úctyhodný výkon. Těším se na další kapitolu 🙂
Přečteno a moc se mi to líbilo, umíš pěkně popisovat, a na to že ti nebylo moc let, je to vážně dobré.
Mimochodem, nebyla tvoje povídka zveřejněná, nebo se o ní nezmiňovali v časopise Pevnost?
začína to veľmi sľubne, uvidíme, ako to bude pokračovať 🙂
no tak jsem se dočkala 🙂
A abych řekla pravdu ( a neříkám, že nebudu opakovat výše uvedený komentáře xD) na 13 let je to úctyhodnej výkon, doufám, že mi ten pobyt v Londýně budeš tímhle přikrášlovat 🙂
trochu jste mě zblbli. – to jsi jako četla knihy pána prstenů, vyndala jsi postavy a prostředí a vytvořila s nimi vlastní situaci?
Polgara: možné to je, vzhledem k tomu, že jsem byla na 2.místě v soutěži na serveru fantasy planet mohla se tam znímka objevit – ale to už je 5 let zpátky:)
Alue: ano i ne, Aluško, doporučuju mrknout na článek "Brouk v hlavě a co s ním" ať je ti jasné o co vlastně šlo a prčo jsem tohle dílo stvořila:)
je to mocky krásný, nato že to psala 13 ti letá Lúmenn…xD