Ne že bych to s tou pauzou nemyslela vážně, ale zase vás nechci ochudit o další kapitoly Paní prstenů, ať neztratíte návaznost;) Máme tu zase jednu z kratších kapitol rozdělených pouze na dvě části a dozvíme se v ní, co (nebo koho) zajímavého potkali skřeti na Želízi a kam se budou ubírat kroky naší skupinky nadále – a možná se trojice Aragorn, Lúmenn, Manamrod brzy rozroste o pár dalších členů. Tohle všechno odhalí bitva plná překvapení:)
Lúmenn tiše vytáhla svůj modře zářící meč z pochvy a přejela rukou po ostří. Objevila se krev. Ze spokojeným úsměvem meč opět uschovala a zahleděla se k pochodním za řekou. Už téměř půl hodiny seděli v povzdálí, ukryti pod rouškou tmy, a sledovali velké přípravy k bitvě.
Mordorští skřeti se zastavili před Želízí a kdykoli se pokusili řeku překročit, v ústrety jim letěla sprška šípů. Teď se však dělo něco jiného.
Obrovitý skřet z druhého vojska se vyhoupl na velký kámen uprostřed řeky a velitelským hlasem zařval: ,,My jsme Skurut-hai velkýho Sarumana. Kdo nám chce odporovat?“
Z mordorského vojska vystoupil Hubag. Navenek se tvářil sveřepě a nebojácně, ale i přes velkou vzdálenost si Lúmenn povšimla, že jeho oči jsou plné strachu a úzkosti. Nic na sobě však nedával znát. ,,Já jsem Hubag, hlavní velitel Sauronova elitního oddílu,“ prohlásil a opovržlivě se zašklebil ,,Kdo se opovažuje bránit nám v cestě?“
Tento rozhovor byl velmi zvláštní. Zaprvé, velitel Skurut-hai stál na vyvýšeném místě, takže Hubag se proti němu zdál maličký jako hobit proti zlobru, a zadruhé, což bylo nejpodivnější, skřeti před bitvami nikdy nehovoří ani nevyjednávají se svými nepřáteli. ,Saruman si chce nejspíš dokonale vychutnat Sauronovu porážku‘ pomyslela si Lúmenn a dále sledovala ten výjev.
,,Ha ha ha,“ zasmál se Skurut a přejel tisícovou armádu svých protivníků pohledem. Jeho zrak náhodou padl na zajatce. Samolibě se usmál – pán bude mít radost. ,,S takovou troškou bojovníků,“ pokračoval ,,chcete bojovat s pěti tisíci mých siláků? Nechcete to raději vzdát a vydat nám své zajatce dobrovolně?“
,,To snad nemyslíš vážně?“ vykřikl Hubag odhodlaně, ale stále více na něm bylo poznat, že má strach.
,,Myslím,“ pousmál se Skurut, pokud se tomu dalo říci pousmání, ,,A budu to myslet ještě vážněji. Poznáváš tohle?“ S těmi slovy zvedl vysoko nad hlavu jakýsi černý hadr. Když však na něj dopadlo světlo pochodní, mordorští skřeti užasle vykřikli. Skurutovi se v rukou třepotal černý skřetí plášť s planoucím rudým okem.
Hubag zesinal. ,,Kde jsi to ukradl? Co jsi udělal s našimi vojáky, mluv!“ zařval přeskakujícím hlasem.
Skurut si ho pobaveně změřil a vychutnávajíce si svůj triumf, dlouho váhal s odpovědí. ,,Vaši vojáci,“ řekl pomalu a slovo vaši vyslovil co nejvíce ironicky ,,byli chytřejší a raději přísahali věrnost Bílé ruce, Sarumanovi, než aby dál živořili v Sauronově armádě. Pět set z nich je tu s námi, aby dokázali, že jsou hodní Bílé ruky.“
Hubag nejprve nevěřil svým uším, ale pak se vzpamatoval a s překvapivou hbitostí se vrhl na velitele Skurut-hai. Sklouzl však na kameni a rozplácl se v mělké vodě. Skuruti se rozchechtali.
Náhle se mordorští dali do křiku a mávajíce šavlemi vyrazili na překvapené protivníky. Ti se nejprve nevzmohli na odpor, ale brzy se ukázala jejich síla a početní převaha. Mordorští neměli šanci.
Na východě už pomalu začalo svítat. První paprsky se probíjeli přes obzor a mordorským skřetům začínalo valem ubývat sil. Lúmenn, Manamrod a Aragorn se začali poohlížet po vhodnějším úkrytu, protože tma už jim ho nemohla poskytnout. Skřeti byli naštěstí dost zaujati svou vlastní bitvou a dosud si jich ani nevšimli.
,,Co jsou zač ti Skurut-hai,“ otázal se Manamrod a s odporem v očích pohlédl směrem k bojové vřavě.
,,Řekla bych,“ řekla Lúmenn ohromeně ,,že Saruman nějak spojil divoké lidi a skřety. Výsledek je stejně tak odporný, jako geniální.“
Lúmenn chtěla pokračovat, ale Aragorn náhle cosi tiše zvolal a ukázal k východu. Zvířený prach tam ostře kontrastoval s vycházejícím sluncem. Ve chvíli, kdy se jako rudý pomeranč odlepilo od obzoru, mávl Aragorn mečem. ,,Rohanští jedou! Pomoc v pravý čas!“ a s výkřikem „Elendil!“ se vrhl vstříc chumlu bojujících skřetů.
Manamrod strhl ze zad luk. ,,Za Hvozd,“ vykřikl a jeho šípy jen létaly vzduchem, aby si našli za cíl něja-kou skřetí hruď.
Lúmenn nějakou chvíli nerozhodně stála, ale pak s tichým zařinčením vytasila meč. Macararat se leskl v jitřním slunci a jeho namodralé ostří odráželo paprsky jako zrcadlo. Lúmenn odhodila ošumělý plášť, a k lesku meče se přidala ještě záře jejího mitrilového brnění. Oslepujícím jasem teď zářila Lúmenn-verya, když zvolala: ,,Elbereth, stůj při mně!!! Fírë orquin, Varda Oiolossëo!!!“
Její překrásný hlas se nesl vzduchem, když volala svou patronku, a jeho ozvěna se odrážela od kamenů, stromů i stébel trávy. Dolehla i k Rohanským, kteří se na okamžik zastavili, aby pokračovali v cestě s větší vervou.
Každý skřet se otočil a na několik okamžiků oslepen bílým světlem, které z Lúmenn vyzařovalo, mával s křikem a jekotem kolem sebe šavlí. I Aragorn s Manamrodem se ohlédli po hlase a bílá záře jim dodala sílu i odvahu. Aragornův meč i Manamrodův luk dělali ve skřetích vojscích ještě větší paseku než dosud.
Když ozvěna dozněla, naskytl se všem úchvatný pohled. Lúmenn, stále zářící jako bílá bohyně, se rozběhla. Cvičené svaly se jí napjaly a ona jako by neběžela, ale letěla. Po zraněném kotníku už nebylo ani památky. Celých sto kroků, které jí scházely k řece, z ní nikdo nebyl schopen odtrhnout oči. Modře svítícím mečem opisovala ve vzduchu velké kruhy a tmavé vlasy za ní vlály jako závoj.
Doběhla k Želízi a několika mohutnými skoky přeskákala po kamenech. Když stanula na druhém břehu světlo náhle potemnělo, kouzlo zmizelo a z Lúmenn už zase byla jen elfská dívka. Každý kdo však tuto bitvu přežil, vzpomínal na Lúmenn jen jako na krásnou zářící královnu, která nemůže být z tohoto světa.
Po několika minutách vyčerpávajícího boje začala Lúmenn umdlévat. Její zranění ještě nebyla zcela vyléčena a nedávno protržené stehy na pravé ruce docela povolily. Krev Lúmenn stékala po ruce a potřísnila šaty i tváře mnohých skřetů, kteří se na ni vrhli.
Skřeti už si nyní nevšímali rozdílů mezi mordorskými a Skurut-hai, zapomněli na zajatce, Saurona i Bílou ruku, chtěli jen zabít. Zabít Lúmenn a její dva ochránce. Zapomněli však na Rohiry, kteří se každým okamžikem blížili stále víc.
Jejich první řady už rozčísly chumel skřetů. Ti s jekotem prchali před ostrými hroty kopí Rohanských válečníků na koních i před meči pěšáků, ale nejvíce strachu jim nahnal jezdec v bílém, sedící na oři stejné barvy. I Lúmenn si ho povšimla a drala se k němu, probíjejíce se houfem skřetích těl.
,,Gandalfe, Gandalfe,“ volala, ale její hlas zanikl v hluku bitvy. Doběhla až k němu a s nepředstíranou radostí ho zatahala za plášť. Hrůza skřetům naštěstí nedovolila přiblížit se ke Gandalfovi, a tak si s ním Lúmenn mohla alespoň chvíli promluvit.
,,Gandalfe,“ otázala se křičíc, aby jí bylo rozumět ,,proč jste celý v bílé? Ta barva přece patří Sarumanovi!“
,,Patřila mu, Lúmenn, vysvětlím ti to, ale teď na to není čas. Nalezněte zajatce a odveďte je do bezpečí. Rohanských je jen pět tisíc, nemůžeme porazit tolik skřetů. Ale teď běž, nemáme času nazbyt.“
Gandalf pobídl koně a mnoho překvapených skřetů zmizelo pod jeho kopyty. Lúmenn se z novou energií probíjela davem a snažila se najít alespoň malou známku přítomnosti zajatců. Brzy spatřila, co hledala.
tak a ted sem smutná…kde máš tu kapitolu?? O-O
Je to napsáno černě..:-)
ahaaa…xD tak to je možný mno…dík moc Juso…xD
krásný…už se těším na pokračování…
I'm sorry chybička se vloudila, napravím;)
🙂 konečně jsem se dostala k tomu si ji přečíst…moc se těším na další… 🙂
A Gandalf v bílém 🙂 chm… 🙂 😉