IV.kapitola – Únos 3/3

Poslední část čtvrté kapitoly. Skřeti odnesli Arwen a Sama s Frodem z Roklinky a šíleným tempem s nimi míří přímo k jihu. Arwenin nevlastní mladší bratříček Meldir zahynul při její obraně a je dost dobře možné, že stejně tak i její snoubenec Aragorn. Krásná elfí dívka nechápe, co se s ní děje a společně s hobity leží spoutaná ve skřetím táboře, bez šance na útěk, poraněná a k smrti unavená. Co bude následovat?

Po chvíli otevřel oči Sam. Vytřeštěnýma očima hleděl na bledé nebe, probleskující mezi větvemi stromů nad jeho hlavou. Bylo chladné ráno. Otřásl se zimou a začal vzpomínat, co se stalo. Upamatoval se však jen na hroznou ránu do obličeje. Svázanýma rukama se ho pokusil ohmatat. Byl plný zaschlé krve, která mu ještě teď odkapávala z nosu.

Rozhlédl se a zrak mu padl na jednoho z jeho věznitelů: vysokého skřeta, oděného v železe, který právě močil do křoví opodál. Konečně si rozpomenul. Bitva…únos…

„No, Same Křepelko,“ povzdechl si a znaveně přivřel oči. „Kdybys seděl doma, nemuselo se ti nic stát. Teď to máš…“

Pak mu zrak padl níž, na Froda a Sam se vyděsil. „Ubohý pane Frodo,“ řekl tiše „Co vám to udělali?“ Froda nesl skřet s drátěnou košilí přehozeného přes záda jako balík špinavého prádla, takže jeho ruce i obličej byly ve strašném stavu. Vtom Frodo slabě zasténal a zakašlal. Z úst mu vypadly dva vyražené zuby.

Sam odvrátil hlavu a překvapením strnul. Vedla něj, na druhé straně, ležela Lúmenn-verya. Nebo si to alespoň myslel. Spatřil totiž elfskou dívku s dlouhými tmavými vlasy, podobné postavy jako Lúmenn. Vlasy jí však splývaly přes obličej a nebylo jí vidět do tváře.

„Jestli je tohle sen tak děsivý,“ řekl si Sam. Vtom se dívka pohnula a vlasy jí spadly z čela. Sam si oddechl. Nebyla to Lúmenn, ale jakási elfská dívka, nepříliš jí podobná. Zdálo se mu však, že už ji někde spatřil, ale kde, kde?

Najednou ho přemohla únava. Slabě zívl a zavřel oči. Okamžitě se propadl do strašlivého snu.

Zdálo se mu, že pluje na jakési loďce po podzemní řece. Loďka se kymácela jako vratká skořápka a Samovi se zdálo, že se musí každou chvíli převrhnout. „Kam jsem se to zase dostal?“ zvolal vyděšeně, když tu se najednou z vody vynořila obrovská chobotnice, o jaké Sam zatím slyšel jen ve strašidelných příbězích. Popadla ho jedním z mnoha chapadel za límec a třásla s ním. Sam z hrůzou otevřel oči.

Ne, nebyl to sen. Alespoň ne tak docela. Obrovitý skřetí válečník ho držel za límec a třepal s ním vysoko nad zemí jako s malým králíkem. Když Sam otevřel oči, skřet se spokojeně zasmál: ,,Á, trpaslíček už je vyspinkaný! Výborně.“

Sam chtěl namítnout, že není trpaslíček a už vůbec ne vyspinkaný, ale skřet mu otevřel ústa, až Samovi vhrkly slzy do očí, nalil mu do krku jakousi palčivou tekutinu a donutil ho ji spolknout.

Hobit se otřásl odporem. Chutnala strašně, hůře než cokoli, co kdy vypil. Celým tělem se mu ale náhle rozlilo teplo a únava jakoby z něj rázem spadla. Teplo však rychle vyprchalo, bolavé údy, svázané pevnými pouty, znovu zabolely a Sam se začal klepat zimou. Nebylo divu, na konci podzimu a v roztrhaných šatech.

Skřet se dal do smíchu: ,,Ha ha ha, medicína ti nechutnala, trpaslíčku, co?“ Pak jej hodil zpět na zem.

S Frodem bylo nakládáno stejně a nakonec tekutinu také spolknul, i když se bránil a skřeti na něj museli vytáhnout bič. Když však chtěli donutit Arwen, aby se napila skřetího dryáku, semkla rty a rvala se se skřety jako lvice. Nakonec ji pustili a jen se smáli.

,,Však ty ještě budeš prosit abysme ti dali napít medicíny,“ smál se hlavní skřet. „Teď poběžíš po svých, krasotinko!“

Dva statní skřeti s širokými plecemi a dlouhýma rukama si naložili na záda Froda se Samem a vydali se rychlým krokem vpřed. Jiní zatím rozvázali Arwen pouta na nohou, aby mohla běžet, a hnali ji před sebou. Mířili nocí přímo k jihu.

Tentokrát si hobity nepřehodili přes ramena tak surově, takže mohli vnímat co se kolem nich děje a také si jakž takž chránili obličeje. Sam byl velmi unavený a tak dokonce na skřetích zádech málem usnul, ale z dřímoty ho probudilo strašlivé táhlé zavytí; a pak další a další. Neslo se nocí až z něj přebíhal mráz po zádech. Sam se otřásl hrůzou, jen si představil vlčí smečku, útočící na bezbrannou oběť (zvlášť kdyby ta oběť měl být on) a ty strašlivé nelítostné oči vlka. Jak nyní zatoužil být doma a nevědět nic o divočině a dobrodružství!

,,Nevrť se,“ zavrčel skřet, který ho nesl. ,,Nebo tě hodím na zem a šlapej si po svejch.“

Sam už se raději nehýbal. Třeštil oči do tmy a přál si, aby už bylo konečně ticho, jenomže vytí neustávalo.

„Co to je?“ uslyšel náhle hrubý hlas za sebou.

„Vlci, hlupáku,“ nesla se odpověď.

„To mě napadlo!“ ucedil první hlas. „Ale odkaď to de? Nechtěl bych se rvát s těma pitomejma potvorama! Jsou zatraceně rychlý, ukousnou ti nohu než si toho všimneš.“

„Ti nepudou po nás,“ zasmál se druhý. „Jde to od severu, někdo tam bude mít horkou noc.“

Samovi se udělalo mdlo a hlasy obou skřetů se mu brzy ztratily v hučení a tmě, která se před ním náhle objevila.

Cesta hobitům připadala strašná a únavná. Celá těla je bolela od věčného natřásání na skřetích zádech, ale to by dokázali snést. Nejvíce je děsila budoucnost. Měli strach, že je skřeti jedné noci ve spánku zabijí, ale ještě více je naplňovala strachem myšlenka na konec jejich cesty. Skřeti měli na pláštích a přilbách znak Oka – ohnivého Oka Mordoru, které oba hobity naplňovalo obrovskou hrůzou..

Pro Arwen bylo cestování se skřety ještě horší. Elfové sice běhají rychle, ale skřetům se nevyrovnají. Už po hodině běhu tímto vražedným tempem byla vysílená a myslela, že padne vyčerpáním. Snažila se však nedát na sobě nic znát a hlavně se v žádném případě nehodlala napít skřetího nápoje, ke kterému cítila snad ještě větší odpor než ke svým zapáchajícím věznitelům. Raději myslela na Roklinku, na otce a na Aragorna, tyto myšlenky ji pozvedávali na duchu a ona tolik nevnímala bolest a únavu, jež se k ní po krůčcích přikrádala a zmáhala ji.

Když se k ránu zase skřeti zase zastavili a ulehli k odpočinku do stínu, Arwen se opatrně nahnula k Frodovi. ,,Musíme uprchnout,“ zašeptala. ,,Tihle skřeti mají na pláštích znak Oka. Vlečou nás přímo do Mordoru. Nevím z jakého důvodu, ale mám strach.“

Frodo slyšel její slova jako v mlze, protože jej vše bolelo a byl unavený, ale přikývl. ,,Ale měli bychom počkat na příhodný okamžik,“ řekl pomalu. ,,Jinak to s námi nedopadne dobře.“

„Musíme si uvolnit pouta,“ řekla Arwen a zkusila trhnout rukama. Pouta však byla svázána příliš pevně a tak se jí provazy jen zaryly do masa, až jí do očí vhrkly slzy bolesti.

„To sami nedokážeme, chtělo by to něco ostrého.“

„Hej, co si to tam špitáte!!!“ vykřikl najednou nějaký skřet a přiskočil k Arwen. Popadl ji a začal s ní smýkat na zemi. Pak ji prudce zvedl a už natahoval ruku k ráně, když v tom ho zastavil hlavní skřet.

,,Šéf ji chce živou, hlupáku,“ osopil se na něj ,,tak ji nech a di si po svým.“

„Nějak ti to velení stouplo do hlavy, Hubagu,“ zavrčel vztekle, ale Arwen pustil. Zůstala ležet na zemi s očima plnýma slz.

„Hej, Kalagu, dej ty zajatce od sebe ať si nevykládaj‘,“ křikl Hubag.

Skřeti bleskově vykonali příkaz svého vůdce. Froda surově pohodili na zem k ostružinovému houští a vytvořili kolem něj neprostupnou stěnu ze svých těl. Sama odnesli kamsi na druhou stranu, tak daleko, že na něj Arwen, ležící stále na malém travnatém plácku, nedohlédla.

Za tmy je skřeti opět probudili a vydali se na další pouť. I Arwen tentokrát nesli, protože byla ze včerejšího pochodu příliš vyčerpaná. „Šéf“ by si jistě nepřál vadné zboží – někoho, kdo by nevydržel dlouhé věznění a mučení v Barad-dûr, kam se nyní šik Sauronových přisluhovačů hnal.

Když přišlo ráno, mlhavé a smutné, skřeti se nezastavili a pospíchali dál, protože toho dne jako by ani nevyšlo slunce a vše bylo skryté pod bílou rouškou mlhy. Arwen však cítila přítomnost něčeho zlého, občas se jí zdálo, že v mlze zahlédla černý stín neznámého jezdce, ale nemohla by na to přísahat: byla již příliš zesláblá, než aby si mohla být svým zrakem jistá.

Tak ubíhali dny a noci a každý den byl jako rok a každá noc ještě delší. Občas se snesla mlha a skřeti běželi i ve dne, ale pak začali vojáci reptat, že už nemohou a začali na den opět zastavovat a odpočívat.

Přišlo ráno sedmého či osmého dne od jejich únosu z Roklinky. Arwen si nebyla jistá dnem, protože se jí čas míchal dohromady a ona začal zapomínat. Zapomínala na otce, zapomínala na chvíle v Roklince, strávené s Aragornem, zapomínala, jak vypadá lůžko s bílými pokrývkami a všude byly jen tváře a hlasy skřetích vojáků…pak však zaslechla jiný hlas, který volal její jméno. Otevřela oči.