Na konci třetí kapitoly jsme opustili Lúmenn ve chvíli, kdy ranou do spánku omráčila Manamroda, aby mohla v cestě pokračovat sama a své poslání neohrozila láskou, jak praví sudba. Ještě před tím ale varovala Roklinku před blížícím se nebezpečím – obrovskou skřetí armádou. Co se stane v Roklince se dozvíte již v této kapitole…
Btw.: předchozí části měli i 7 a více komentářů, poslední pouze jeden…pokud vás PP nudí, stačí jen dát vědět a se zveřejňováním přestanu, zas takový ješita nejsem;) Jenže bez komentářů to zase netěší mě:)
Elensílovo ržání doznělo. Silueta ze srázu zmizela. Na Roklinku padla bázeň.
„Elronde? Kolik mužů, kteří jsou schopni boje, je v Roklince?“ Gandalf mluvil tiše, ale vážně. Oba stáli na zápraží Elrondova domu a hleděli k jižnímu obzoru.
„Pět možná šest set,“ odpověděl Elrond zachmuřeně. „Nemáme šanci proti takové přesile skřetů.“
„Je jediná možnost,“ řekl Gandalf a na jeho ruce se cosi rudě zatřpytilo.
Elrond kývl. „Svolám muže a řeknu ženám a dětem, aby se skryly v jeskyních na západní straně Imladris.“
Odešel a Gandalf zvedl hlavu k hvězdnému nebi. Měsíc pomalu vycházel z mraků a ozařoval údolí Roklinky přízračně bílým světlem. Vše vrhalo dlouhé a temné stíny. Na jihu se ozvalo zatroubení hlubokého rohu skřetích bojovníků. „Jsou tu,“ zašeptal Gandalf.
Elfové byli připraveni. V několika řadách stáli asi sto kroků od strmého jižního srázu. Nikdo z nich se ani nepohnul, takže vypadaly jako sochy. Sochy, které vyčkávají, až se jich dotkne kouzelný prut a ony ožijí. Sochy s odhodlanýma očima, napjatými luky v rukou a ostrými meči za pasem.
Elrond a Gandalf stáli vedle sebe. Oba v pravici svírali meče a na levé ruce měli vyhrnutý rukáv až k lokti. Gandalfovi se na ukazováku skvěl prsten s rudým kamenem. Byla to Velká Narja, prsten ohně. I Elrond měl na ruce prsten, ale jeho kámen byl čirý a jasný jako sklo a neplál tak ohnivě jako Gandalfův. To byla Vilja, prsten vzduchu.
„Pane Elronde, jsme připraveni. Ženy a děti jsou v bezpečí a všichni bojeschopní jsou zde a čekají.“
„Děkuji, Glorfindele,“ řekl Elrond, ale jeho oči se stále upíraly k jihu. „A Meldir?“
„Nechtěl jít do úkrytu,“ přiznal Glorfindel. „Ale Paní Arwen jej hlídá, snad zůstane s ženami a dětmi.“
Náhle se rozezněly bubny a zatroubily rohy. Na vrcholu jižního srázu se objevili skřeti. Byli jako černá záplava, která se vrhla proti Roklince, tak prudká a temná, že elfové zakolísali, ale zůstali pevně stát na svých místech a dál sveřepě hleděli nepříteli do očí. Bylo to poprvé, co na Roklinku někdo zaútočil, od dob válek v Eregionu v Druhém věku. Až do této chvíle byla chráněna mocí prstenu a tím, že byla skrytá a nedostupná. Ty časy však již byly pryč. Bohužel.
Skřeti se zastavili, ne na něčí povel, ale sami, zaraženi čímsi neznámým, co jim nedovolovalo udělat další krok a začít slézat strmý svah. Čímsi, co i těm nejotrlejším z nich vehnalo slzy do očí a co obrátilo polovinu obrovské armády na útěk.
„Zpátky!“ zařval mocný hlas hlavního skřeta, který jediný si zachoval chladnou hlavu. „Zpátky vy zrůdy! Na ně!“
Prchající se zastavili a ostatní skřeti se zlostným zavrčením vrhli kupředu. Svah se však náhle s mocným zaburácením utrhl. Lomoz padajícího kamení a hlíny přehlušil výkřiky umírajících skřetích bojovníků a prach na okamžik zakryl obraz zkázy a pohltil i jasné rudé a bílé světlo, které vycházelo ze dvou prstenů na rukou Gandalfa a Elronda.
Hluk pomalu dozníval a prach se usazoval na zemi a na šatech stojících elfů. Skřeti, kteří zůstali nahoře, se dali do poděšeného ječení. Desítky jejich druhů zůstali zavaleny pod balvany a sutí. Jaká tajemná síla se o to zasloužila?
Bylo ticho. Tak zvláštní a nepřirozené ticho, až se Samovi třásly ruce rozčilením. Stál vzadu za elfími bo-jovníky, po boku svého pána Froda. Prosadil si, že půjde do bitvy a neskryje se s ženami, ale teď toho začínal litovat.
Oči skřetů na stráni byly nelítostné, ale zatím v nich ještě bylo příliš mnoho strachu a nejistoty, než aby zaútočili.
„Nemůžu se na ně dívat, pane Frodo,“ řekl tiše. „Divím se, že elfové se jich nebojí. Stojí tady jako sochy, zatímco já se třesu jako osika, jestli mi rozumíte.“
„Také mi nahánějí husí kůži,“ řekl Frodo. „Ale hodně jich zabil ten padající svah a to je vyděsilo.“
„Mě taky,“ řekl Sam. „Co kdyby ho spadl větší kus? To bysme se taky mohli udusit tím zatraceným prachem a bylo by po boji.“
Z úvah je vytrhl jakýsi výkřik, který hluboké ticho proťal jako hořící šíp nádrž s olejem. „Meldire!“
K bojovníkům běžel malý chlapec, podle lidských let nejvýš čtrnáctiletý, ale oděv i tvar uší naznačovaly, že je elf. V ruce neobratně držel luk a ve tváři se mu mísilo válečnické odhodlání s dětskou umíněností.
„Meldire!“ za chlapcem běžela žena, spíše dívka, a tmavé vlasy jí poletovaly kolem překrásného ušlechtilé-ho obličeje. Na sobě měla dlouhé prosté šaty bez šperků a ozdob, ale sukni si přidržovala nad koleny, aby se jí lépe běželo, což vyvolalo na tvářích některých skřetů široký úsměv. „Meldire!“ zvolala znovu.
„Arwen, vraťte se, rychle!“ zvolal Elrond. Jeho hlas v tu chvíli nezněl velitelsky, ale roztřeseně, jako když
se otec bojí o svou dceru a svého syna, a on se opravdu bál.
Arwen konečně dohnala Meldira a chytila ho za ruku. V očích měla slzy, které jí tam vehnal rychlý běh a poletující prach a možná také strach o nevlastního bratra. „Pojď, prosím tě! Nemůžeš bojovat, nedělej otci starosti!“ Meldir se nerad nechal táhnout nazpět do nitra Roklinky, sledován stovkami očí elfů i skřetů. Bylo však pozdě na návrat. Skřeti, kteří spatřili krásnou dívku, konečně překonali svůj strach a s zuřivým jekotem se rozeběhli dolů ze svahu. Jejich úkol měl být brzy naplněn.
Vstříc se jim rozletěly šípy obránců a všechny si nalezly cíl ve skřetím krku či obličeji; kde nebyli nepřáte-lé chráněni koženým ani železným brněním. Mrtví padali k zemi a znemožňovali tak postup ostatním, ale černé šiky skřetích zrůd se přes své druhy přelévali jako černá záplava a hlučeli jako rozbouřené moře.
Přišel boj muže proti muži, elfa proti skřetovi. Obránci se činili seč mohli, ale proti obrovské přesile neměli velkou šanci. I když téměř pět set skřetů nepřežilo pád ze srázu, bylo jich stále více než desetkrát víc jak elfů z Roklinky. Řady obránců řídly a skřetů neubývalo, i když na straně Roklinky bylo mnoho udatných bojovníků.
Všichni trpaslíci, kteří dorazili na Elrondovu radu, se stále ještě zdržovali v Roklince a vydatně pomáhali v boji svými sekyrami. Také Elrond si vzpomenul na staré časy a bil se stejně udatně, jako před třemi tisíci lety. I hobit Samvěd Křepelka bojoval statečně po boku svého pána Froda. Byl sice nevelký, ale skřeti brzy začali mít respekt před jeho malým mečíkem.
Nejvíce ran však nepřátelům zasazoval Aragorn, přestože jeho pohled stále zabíhal jinam než byl bojující dav. Arwen, která se krčila na zemi mezi válečníky a tiskla k sobě malého Meldira, měla v očích strach. Neměla kam utéci, protože dav skřetů i elfů kolem ní jí to znemožňoval. I Meldir dostal strach. Slzy mu stékaly po tvářích a tiskl se ke své nevlastní sestře, jako by v její náruči hledal ochranu, kterou mu však nemohla poskytnout. Aragorn ji hledal pohledem, ale těla padlých i jeho bojující druhové mu stále zakrývali výhled. V jeho srdci rostla hrozba.
Jak jste si jistě všimli, tato kapitola je zveřejněna v jiném časovém harmonogramu. Ano, je to tak, kašlu na pravidla a nařízení a jako vždy si vymýšlím pravdila nová. Rozhodně vám ale mohu říci, že příští kapitolu tu najdete nejdříve zítra večer a nejpozději ve středu odpoledne. A doufám ve víc komentářů než u zatím posledního pokračování;)
Paráda…
Chudák Arwen a Meldir :-(..věřím ale, že se stane nějaký zázrak, vždyť to je vždy to nejhezčí 🙂
Těším se na další a doufám, že lidičky to budou nejen číst, ale i komentovat 🙂
Trošku jsem koukala, když se zde kapitola objevila 😀 a musím(e) ti pořád dokola říkat, že čtu jedním dechem od začátku do konce? 🙂
kitt: nooo…nemusíte, ale potěší to!:D
Jupí,ráda si čtu tvoje povídky a tahle byla velmi zajímavá(ostatně jako všechny tvoje povídky) už se těším,co bude dál s Roklinkou a elfy a taky s Arwen samozřejmě
pohlcuje me to cim dal vic a s kazdou kapitolou se vic tesim na tu dalsi, ale nemuzem te chvalit prece porad abys nam nezpychla:D:D:D
Elysia: dobře, tak aspoň hlaste "přečteno":D
ok:)
Já poslušně hlásím, že jsem si přečetla část, ale prostě jsem té povahy, že si to musím číst po svém, ne jak to mám naservírované. To znamená, že se na to brzo vrhnu a nepřestanu a komentovat budu taky 😉
pravidla jsou od toho, aby se porušovala, ne?:) Kdybys viděla, jak já skáču v čase:D:D:D nom to je jedno… tahle část kapitoly se četla fakt dobře
jestli to přestaneš zveřejňovat, tak to bude škooda…protože sem do tohohle příběhu začetlá až po uši…tak nezlob Lúmenn
Pěkný příběh.
Myslím, že Elrond a Gandalf použili dva ze tří prstenů, které byli darovány elfům a třetí by mohla mít právě Lúmenn, ale to je jen má spekulace.