III.kapitola – Roklinka 3/3

Zklamaný šedooký elf opustil Lúmenn, která se za ním ještě dlouho dívala a vzpomínala, kde už viděla jeho tvář. Vy vzpomínat nemusíte a přečtěte si (kdo jste tak ještě neučinili) Lúmennin příběh z dávné minulosti, plný bolesti ale i lásky (odkaz).

A zatím, co Lúmenn v slzách vzpomíná, se k Roklince blíží obrovské nebezpečí. Dokáží se elfové ubránit přesile?

Asi dvě či tři míle od Roklinky se náhle zvedlo hejno vran. S hlasitým krákáním a nadáváním v ptačí řeči letělo pryč. Nevyplašil je osamělý jezdec ani družina poutníků, ale obrovská skřetí armáda, kterou vyslal Sauron pro svého největšího nepřítele – elfskou dívku Lúmenn-verya.

Skřeti běželi neúnavně již několik dní. Dupali po trávě a řinčeli zbraněmi. Jejich černé kalené přilbice nevrhali žádné odlesky, jen rudé oko na každé z nich výhružně plálo do noci ve světle pochodní.

Jeden velký skřet ve přední části voje uděloval rozkazy. Každý ho poslouchal, protože z jeho větrem ošlehané ohyzdné tváře šel opravdu strach. Byl mohutnější a větší než jiní skřetové. Kromě těžké drátěné košile měl na sobě i černý plášť, pevný a neprostřelitelný šípem, ale těžký jako ze železa. Zdobilo jej obrovské rudé Oko.

Zatím Lúmenn v Roklince stále ležela na zemi bez hnutí.

Mohutný skřet hlubokým hlasem křičel: ,, Hej ,Šugbade, vem si pár kluků a děte na západ. Ty, Lugmúne, makej k severu a pohněte si, kdyby ti prašivý elfíci chtěli zdrhnout.“ Pak se obrátil ke zbytku vojska: ,,Tak a my to vezmem od jihu. Za mnou!!!“ Skřeti se rozeběhli kupředu.

„Co ty se flákáš?“ obořil se jeden z větších skřetů na drobného pokrouceného ubožáka, který zaostával daleko za ostatními. „Chceš pomoct?“ Vzduch rozčíslo prásknutí biče.

Lúmenn zprudka zvedla hlavu. Cítila, jako by ji kdosi přímo nad hlavou práskl bičem, až se jí v očích zatmělo. Uslyšela hlasy. Byly rozčilené a hrubé. Pak ucítila pach krve a k jejím uším se doneslo řinčení zbraní. Vzdálené, přesto však jasné a hlasité.

Rychle tasila meč. Zářil bledým modrým světlem, jen jako zapomenutá světluška v tmavém lese, ale zářil. „Skřeti,“ zašeptala Lúmenn. „Sam měl pravdu.“

Mohla to být sice jen zbloudilá tlupa skřetů z Mlžných hor, ale Lúmenn cítila, že to, čeho se tolik obávala, je zde.

Rychle si přehodila přes záda vak a stočenou pokrývku. Meč znovu zasunula do pochvy. Rukou si prohrábla vlasy a otřela si slzy z očí. Pak popadla do ruky měch na vodu, ležící na zemi, a rozeběhla se ke stájím.

„Lúmenn, vítáme tě, co tě sem přivádí v tak pozdní hodinu?“ smáli se elfové, kteří seděli před stájemi ve větvích stromů a zpívali.

„Skřeti útočí,“ vydechla Lúmenn zadýchaně.

„Cože?“

Lúmenn vběhla do stájí. „Elensíle, stůj klidně. Připnu ti vodu, slyšíš?“ Kůň zastříhal ušima a bez jediného pohybu si nechal připnout ke hřbetu složitý systém řemenů.

„Z které strany?“ zeptal se Lúmenn jeden z elfů, který předtím seděl před stájemi.

„Nejspíš z jihu,“ řekla Lúmenn. „Ale mám dojem, že vyslali i malé skupiny na ostatní strany. Je jich ale mnohem více než vás.“

„Kolik?“

„Deset tisíc,“ vydechla Lúmenn a vyhoupla se na Elensílův hřbet. „Pospěšte si!“ zvolala ještě, než jako blesk vyrazil Elensíl ze stájí.

Lúmenn se hnala napříč Roklinkou a její jasný hlas se nesl nocí. „Skřeti se ženou od jihu! Připravte se na boj!“ Elfové vybíhali ze svých příbytků a nebo podiveně slézali ze stromů, kde se veselili a zpívali.

Když Lúmenn projížděla okolo Elrondova domu, posledního v Roklince, zpomalila. „Gandalf,“ zvolala na starého čaroděje, který stál na zápraží a vyhlížel, co se děje. „Orcwi! Autanyë mir morë! Hanta ar namarië nildi!“

Gandalf kývl. „Sbohem, Lúmenn,“ řekl tiše, ale jeho slova se k Lúmenn donesla.

Elensíl se znovu rozeběhl jako šíp a za okamžik dorazili k jižní stěně Roklinky. Byla strmá a téměř nepřís-tupná, ale kůň si na ní dokázal nalézt stezku. Byla uzounká a zrádná, každou chvíli se mohla propadnout a kůň i s jezdcem se mohli zřítit dolů, ale nestalo se tak.

Jakmile dosáhli vrcholu srázu, Elensíl se vzepjal na zadních a zahrabal kopyty ve vzduchu. Ozvalo se jeho zařičení a všichni obyvatelé Roklinky zvedli hlavy. Silueta koně a Lúmenn na jeho hřbetě byla ještě temnější než noční obloha za ní a zdála se být tajemným obrazem čehosi vyššího a vznešenějšího, než si kterýkoli z elfů dokázal představit.

Elensíl dopadl na všechny čtyři a rozeběhl se pryč. K jihu, ke skřetům, k nebezpečí. Cválal krajinou a jeho bílá hříva se leskla jako hvězdy nad jeho hlavou a Lúmenniny tmavé vlasy se zase zdály jako plášť, který za nimi vlaje.

Tak dorazili až k pochodujícímu skřetímu vojsku, které již bylo ani ne míli od srázů Roklinky. Nemělo smysl je objíždět, šik skřetích bojovníků se táhl široko do noci a Lúmenn ve tmě jen matně viděla jeho konce. Pobídla Elensíla k ještě rychlejšímu běhu a jako vítr vtrhla přímo do středu voje.

Zdálo se, jakoby se náhle rozzářila bílým jasným světlem, které vycházelo z jejího nitra a prostupovalo ji celou, takže se zdála být přízrakem z dávno minulých dob, který povstal, aby zničil skřetí vojsko. Skřeti se s jekotem rozeběhli na strany a velcí skřeti z biči je zaháněli nazpět, takže jich mnoho skončilo pod Elensílovými kopyty. Jiní se pokusili pozvednout šavle a kopí na svou obranu, ale neznámá moc bílé záře jejich zbraně opět strhávala na zem a oni padali tvářemi k zemi ve strachu a bázni.

Lúmenn projela vojskem nepřátel bez zranění a dál se hnali otevřenou plání, aniž by je někdo pronásledoval. Skřeti se znovu dali na pochod k Roklince, poděšeni a roztřeseni neznámým přízrakem a nikoho z nich nenapadlo, že to byla Lúmenn-verya, ta, jež nese Zlo; ta, kvůli níž útočí na Roklinku.

Urazili ještě asi tři míle, když Lúmenn tiše cosi zašeptala a Elensíl zastavil. Lúmenn seskočila na zem a otírala koni zpocený hřbet a přitom jej poplácávala po krku a šíji. „Jsi statečný a rychlý, Elensíle. Díky tobě jsme to dokázali. Děkuji.“

Kůň zařehtal a potřásl hlavou. Nezdál se být unaven zběsilou jízdou, spíš jako by chtěl ještě běžet, co nejrychleji a co nejdál. Lúmenn jej ještě jednou poplácala po krku. Pak odepjala z řemenů měch a zhluboka se napila.

„Pojedeme dál,“ řekla, když měch opět pevně držela na hnědákově hřbetě. „Tuto noc nás čeká ještě daleká cesta.“

Náhle ztuhla a zpozorněla. Mohla by přísahat, že zaslechla dupot okovaných nohou. Teď znovu. Ne, to byla koňská kopyta. Kůň nebyl okovaný a hnal se rychle. Mohl to být kdokoli. Lúmenn strhla ze zad luk a založila šíp. Napjala tětivu a přiložila luk k líci, až ji bílé peří šípu zalechtalo na tváři.

Neviděla, kdo k ní přijíždí, protože jí ve výhledu bránila hradba křoví, ale ruce se zbraní se jí nechvěly a byly připraveny skolit nepřítele, jakmile se objeví.

Dusot se blížil. Už dokonce slyšela i rychlý dech koně, který se musel hnát stejně rychle jako předtím Elensíl, ale nebyl tak zdatný jako on.

„Stůj! Kdo jsi a proč mne sleduješ?“ zvolala do tmy.

Okamžik bylo ticho. Jezdec se zastavil, ale pak se jí ze tmy donesla odpověď. „Mé jméno neznáš a tak ti bude k ničemu, pokud o něj však stojíš, prosím. Jsem Manamrod, vyslanec Temného hvozdu a nesleduji tě.“

Zpoza houštin vyjel oslnivě bílý kůň s elfím jezdcem na hřbetě. Manamrod na něm jel bez sedla i bez uzdy, stejně jako Lúmenn na Elensílovi. Na sobě měl jemně tkaný hnědozelený oděv elfů z Temného hvozdu, přes ramena měl přehozen temně zelený plášť a vyzbrojen byl tisovým lukem, šípy a malou dýkou. Usmíval se a s jeho plavými vlasy si jemně pohrával vítr.

Lúmenn se luk zachvěl v rukou, když v něm poznala elfa s šedýma očima: jejího zachránce a toho, jehož pomoc odmítla. Náhle jí však projela zlost a pohlédla ne něj s nenávistí.

,,Ach tak takhle je to! Vůbec mi nechceš pomoci. Jde ti o něco jiného!“ vykřikla ,,Pronásleduješ mě, jen abys Prsten získal pro sebe! Chceš ho mít? Tak tady je!“ upustila luk na zem a přetáhla si přes hlavu řetízek s Prstenem a hodila ho Manamrodovi k nohám. Pak tasila meč, ale odhodila jej na zem, rozhodila ruce a křikla: ,,Teď mě zab, protože nemohu žít s vědomím, že mne zradil někdo, komu jsem opravdu důvěřovala. No tak!“ Lúmenn vyhrkly do očí slzy zoufalství a lítosti, ale přesto jí oči plály jakýmsi zvláštním vnitřním světlem, plným nenávisti.

Manamrod seskočil s koně a zvedl Prsten. Zadíval se na něj s chtivostí a touhou, která se však pomalu měnila v odpor. Přistoupil k Lúmenn a zavěsil jí řetízek zpět kolem krku a pak jí beze slova podal její meč i luk. ,,Prsten je tvé břemeno, ale já ti ho pomohu nést. Už mě nechceš vyhnat ani zabít?“ Otázal se a položil jí ruce na ramena. Lúmenn zavrtěla hlavou.

A tak, pod měsícem a hvězdami, na širých pláních divočiny, se Manamrod a Lúmenn-verya políbili. Pak si sedli pod vysoký strom, který zde osaměle rostl a rozmlouvali spolu beze slov. Jejich myšlenky se proplétaly a doplňovaly, jako by se znali už tisíce let. Celou tu noc si Lúmenn ani jedinkrát nevzpomněla na své poslání, Manwëho radu ani bitvu, zuřící jen několik mil odtud.

Za svítání se zvedli a rozhodli se, že vyrazí na cestu. Manamrod připevňoval podle Lúmennina vzoru na hřbet svého koně měch na vodu, když v tom Lúmenn zvedla ze země kámen a zezadu k němu přistoupila. „Odpusť,“ šeptla a jemně ho udeřila do spánku. Rána byla přesně mířená, takže příliš neporušila kůži. Ozvalo se jen tiché zasyknutí, které uniklo elfovi ze rtů, a skácel se v mdlobách k zemi.

,,Odpusť mi to,“ zašeptala Lúmenn ,,ale musela jsem to udělat. Vím, kdo jsi a proto tě musím opustit. Láska by zničila mé poslání. Odpusť, prosím, a nehledej mě.“ Pak ho lehce políbila na rty.

Hodila si na záda batoh a vyskočila na Elensíla. Pobídla jej a zmizela v oblaku prachu. Manamrod se však za ní tentokrát nedíval. Ležel omráčený vedle svého koně a nevěděl o ničem, co se tu stalo.