III.kapitola – Roklinka 2/3

Jak Lúmenn zareaguje na Samův prorocký sen? A je opravdu prorocký? Odpovědi nejen na tyto otázky přinese další pokračování III.kapitoly Paní prstenů.

Když došla do svého příbytku, posadila se na pokrývku a hleděla na hvězdné nebe. Příbytek to totiž nebyl takový, na jaký jsou zvyklí lidé. Byly to čtyři dřevěné kůly, zapuštěné do země a obrostlé popínavými rostlinami; ze kterých na vrcholcích vyrůstaly ohebné pruty, spletené v tenkou stříšku, zelenou a voňavou, jíž

prosvítala noční obloha. Na zemi bylo lůžko z travin, ve kterém Lúmenn cítila vůni odcházejícího léta a vzpomínala a přemýšlela. Díky tomu, co se dozvěděla od Sama, se konečně rozhodla skoncovat s odpočinkem a opustit Roklinku, která jí skýtala ochranu po několik dní. Už nesměla čekat ani hodinu, protože nebezpečí, které jí číhalo v zádech se nejspíš blížilo.

Zabolelo ji u srdce, když si vzpomněla na dobráckou a vráskami posetou tvář malého Bilba, ustrašený obličej Sama a na Gandalfa. Ty všechny teď měla opustit, a bylo možné, že je už nikdy nespatří, protože cesta, která před ní ležela, byla horší a temnější než všechny, kterými dosud prošla.

Náhle v hloubi duše ucítila pohled hlubokých šedých očí svého neznámého zachránce. Ano, i jeho opustí, aniž by zvěděla, kdo je. Kdyby chtěla, mohla by se pokusit jej nalézt, měl by ještě být v Roklince. Ale… vzpomněla na slova Manwëho, který je vyřkl, když se sní loučil při jejím odchodu z Valinoru: „Pokud se zamiluješ, pak v životě potkáš jen jediného muže, kterému bude patřit tvé srdce. Tato láska bude hluboká a vášnivá, ale krátká a kvůli ní nedokončíš své poslání. To si pamatuj, Lúmenn.“ Bylo to dávno, kdy někoho takového potkala a on zemřel chvíli po tom, co se navzájem zaslíbili. Čekala na něj, až opustí síně Mandosu a znovu se k ní vrátí, ale marně. Za ta staletí téměř zapomněla, ale vzpomínka v jejím srdci byla příliš hluboká, než aby jej teď zradila pro jediný pohled.

V očích se jí zatřpytily slzy. Nechala jich několik volně skanout a pak si otřela tvář a její srdce opět zchladlo a uzavřelo se.

Sklopila oči a její zrak padl na bílé šaty, které měla na sobě. Jak dlouho už to bylo, kdy na sobě naposledy měla ženské odění? Stále chodila jen v kalhotách, s mečem u pasu a zahalená v plášti a až nyní si zase po mnoha letech uvědomila, že kromě boje a jízdy na koni miluje i tanec a zpěv, kdy jí vlasy poletují kolem hlavy a do bosých nohou studí večerní rosa. Jemně pohladila bílou látku, jemnou jako ptačí peří a lehkou jako pavučina. Byl to dar od Elronda, aby se prý mohla po Roklince procházet volně a nebyla svázána starostmi života, které jí oděv poutníka připomínal.

Znovu jí to připomnělo nebezpečí, které jí hrozilo. Položila se na pokrývku a zavřela oči. Rozhodla se druhý den ráno vyhledat Gandalfa a rozloučit se sním, než se rozjede na jih, za posláním, na které čekala po celý svůj život.

Kdesi v dálce se ozval tichý zpěv, který ji ukolébal ke spánku.

Ještě než první sluneční paprsky ozářily Roklinku, byla již Lúmenn na nohou. Svlékla bílé šaty a oblékla si opět ošumělý oděv, na jaký byla zvyklá. Šaty složila do překvapivě malého balíčku, který uschovala do stočené pokrývky.

Pak se rozhodla vyhledat Gandalfa. Jen na jediném místě mohl starý čaroděj být a tam ho také podle svého očekávání nalezla. Seděl na lavici na zápraží Elrondova domu, pokuřoval z dlouhé dýmky a vypouštěl k nebi kouřové kroužky, některé bílé jako mlha, ale některé zbarvené do žluta, do červena nebo do modra. Letěly nahoru, kde se na pozadí modré oblohy tiše rozplývaly. Lúmenn jej chvíli pozorovala, ale trpělivé vyčkávání, které by jí za normálních okolností vydrželo třeba dlouhé hodiny, dnes nebylo na místě. Nebylo příliš času nazbyt.

„Gandalfe…“ řekla, ale čaroděj se ani nepohnul.

„Gandalfe…“ řekla trochu hlasitěji.

Nic.

„Gandalfe, probuďte se!“ zvolala.

Čaroděj sebou trhl a zvedl oči. Když ji však uviděl, zamračil se. „Čarodějové nikdy nespí, Lúmenn-verya,“

řekl a přísně si ji změřil, ale v koutcích se mu cukalo.

„Nemám dnes náladu na žerty, příteli,“ řekla Lúmenn a usedla vedle něj.

„Co se děje?“ zeptal se Gandalf.

„Udělala jsem chybu, Gandalfe,“ řekla. „Obrovskou chybu a teď za ni pykám a bojím se, že brzy budou potrestáni i nevinní.“

„Chyby jsou od toho, aby se napravovaly,“ řekl Gandalf. „A nikdy není pozdě to udělat. Nejtěžší je vždy přiznat si svou chybu.“

„Tentokrát ne,“ řekla Lúmenn. „Já si ji přiznala hned jak se to stalo a lituji toho. A hned v zápětí jsem udělala chybu další.“

„Pokud hledáš mou radu, tak mi řekni vše. Možná tuším, kam míříš a chápu tě.“

„Bude to těžké,“ řekla Lúmenn. „Ale musím to někomu říct. Když jsem byla v Mordoru a vzala jsem Sau-ronovi Prsten, chtěla jsem se dostat na Horu osudu, ale něco mě zastavilo. Nebyl to štiplavý kouř, ani žár plamenů, byla to má vlastní vůle, která zpychla a zatoužila po Prstenu a já jsem uprchla i sním, místo abych jej zničila. Je to slabošství a já to vím.“

„Prsteny moci mají silnější vůli než kdokoli jiný,“ řekl Gandalf. „Stejnou chybu udělal i Isildur, když dos-

tal do rukou První.“

„Ano, Gandalfe, ale Isildur byl člověk. Lidé snáze podlehnou jakékoli moci, ale já? Ani si nedokážeš před-stavit, jak mě to bolí.“

„Ale Isildur nedokázal zničit První prsten, a ten byl jenom mocný. Z Druhého je cítit nejenom strašlivá sí-la, ale i obrovské nespoutané zlo. Snad není nikdo, kdo by se jím nenechal zlákat, alespoň na jediný oka-mžik, ani ty nejsi zcela neovládnutelná mocí, i když si to odmítáš připustit.“

„Snad,“ řekl Lúmenn. „Přesto své chyby budu litovat, až do konce tohoto těžkého poslání. Protože, jak jsem již řekla na Radě, Sauron za mnou vyslal armádu skřetů. Bylo jich mnoho, snad tisíc, možná ještě více, a ti všichni měli jen jediný cíl: zabít mě a vzít mi to, co nesu. Původně jsem se chtěla nějaký čas skrýt v Lothlórienu, ale ten je příliš blízko Mordoru a Oko na něj vidí lépe, než na Roklinku. Zamířila jsem tedy sem, ale oni mi byli stále v patách. V Rohanu jsem je setřásla, nejspíš si jich Rohirové povšimli a zakročili, nevím. Ale stejně jsem se nezbavila pocitu, že je někdo za mnou. Elensíla sice nikdo nedohoní, pokud má i jen pár mil náskok, ale Prsten mě tížil a já musela stále častěji odpočívat.

Pár mil před Roklinkou mě dohonila malá skupinka zvědů. Pobila jsem jich asi tucet, ale mám strach, že jich bylo víc a běželi pro hlavní voj, skrytý někde dál. Netuším však jak daleko, ani jak velký.“

„Takže nejspíš vědí, že se skrýváš v Roklince,“ řekl Gandalf.

„Asi ano. Nechci aby byla zničena jen kvůli chybě, kterou jsem udělala. Pokud má být někdo potrestán, pak to musím být jen já sama. Ne nevinní.“

„Je to složité,“ řekl Gandalf. „Zůstaneš-li zde a Roklinka bude poražena, neutečeš před skřety a Prsten bude ztracen. Ale když vyrazíš na jih, je možné, že jim přijdeš rovnou do náruče.“

„Já vím, právě proto potřebuji radu, co dělat,“ řekl Lúmenn. „Ale nejspíš bude lépe, když opustím Imladris a pokusím se napravit to, co jsem zkazila. Již jednou jsem selhala, tentokrát se to nesmí stát.“

„Chceš jet sama?“ řekl Gandalf a pohlédl na ni vážně.

„Ano,“ odpověděla. „Snad je to hloupost, ale nikomu nemohu natolik věřit, abych se s ním vydala tak daleko. Jsem zvyklá být sama.“

„Přesto vím o někom, kdo by jel rád,“ řekl Gandalf.

Lúmenn věděla, koho má Gandalf na mysli. Hluboko ve svém nitru by si to snad i přála, ale její srdce bylo nyní rozpolcené a každá část si přála něco jiného. Nakonec vyhrála ta hrdější a starší, která odmítla. „Ne, Gandalfe,“ řekla Lúmenn. „Nikoho takového neznám.“

„Opravdu, Lúmenn?“

„Ne,“ řekla a hlas se jí nepatrně zatřásl. „Sbohem, příteli. Hned zítra vyrazím. Sama!“ Dodala a zvedla se.

„Sama?“ zašeptal Gandalf, když byla dost daleko.

Lúmenn se ve svém příbytku rychle připravila na zítřejší cestu. Měla malý vak, tak malý, aby jí nepřekážel v pohybu, ale dost velký aby se do něj vešlo vše, co na svých cestách dosud potřebovala: malá a lehká sekera v koženém pouzdře, kterou jí kdysi daroval jeden z jejích trpasličích přátel; jídlo na několik týdnů, což bylo pár sucharů, plátky soleného masa, jablka a sušené ovoce, sýr a chléb, který dlouho vydržel neztvrdlý. Zdálo se to málo, ale Lúmenn jedla málo a pokud by měla hlad, doufala, že příležitost k lovu si vždy najde. Proto přibalila ještě křesadlo a troud.

Kromě jídla a sekery vložila do vaku ještě malý plátěný pytlík, už z dálky vonící bylinami. Uvnitř bylo několik menších sáčků, všechny plné usušených lístků květin nebo listů stromů, ze kterých Lúmenn dokázala připravit nápoje léčivé i smrtící, které vyléčí únavu nebo uspí na dlouhou dobu. Umění připravovat nápoje bylo prastaré a málokdo je v těchto časech ještě ovládal.

Když rovnala věci do vaku, zrak jí padl na maličký balíček, zabalený v plátně, který ležel na samém dně, skrytý a umolousaný. Vyňala jej z vaku a rozbalila. Byl to prsten. Ne však Sauronův prsten plný zla, který měla Lúmenn na zlatém řetízku na krku, ale malý stříbrný kroužek s bělostným drahokamem. Krásný a tajemný. Jak dlouho jej už při sobě nosila…a stále doufala.

Znovu jej zabalila a uschovala a vrátila se zpět k přípravám na cestu.

Poslední věcí, kterou vložila do vaku než jej zavřela, bylo šedé elfí lano z Lothlórienu. Nosila je už mnoho let, ale zatím je nikdy neupotřebila. Snad nyní…

Měch, který ležel vedle vaku, odešla naplnit vodou k říčce a pak na něj připevnila několik kožených řeme-nů. Těmi chtěla ráno opásat Elensíla, který měch na vodu nosil místo ní, aby se ona nemusela namáhat s jeho tíhou. Bylo to dobré opatření a Lúmenn už mnohokrát v boji pomohlo.

Úplně nakonec si nabrousila svůj meč a láskyplně jej pohladila. Vzpomínala kolik s ním vybojovala bitev, kolikrát už zaplál jasně modrým světlem, když pocítil blízkost skřetů. Jeho jemně tvarovaná čepel, silná a masivní a přece lehká, s vyrytými znaky a symboly; byla již tolikrát poskvrněna černou krví skřetů a přece se stále leskla jako stříbro. Přejela rukou po ostří. Na prstě se objevila krev. Pousmála se a jemně vsunula meč zpět do pochvy. Byly na ní zlaté runy, kterými tam stálo: Macararat, fírë orquin (Nejlepší šermíř, smrt skřetům). Tak se meči říkalo a tímto heslem se řídil. Lúmenn ho vyrobil jeden elfí kovář v dávných časech, když se její první meč, Ohtar (Válečník), zlomil.

Když měla Lúmenn vše sbaleno, šla se ještě naposledy projít po Roklince. Chodila tím malebným kouskem země celé hodiny. Naslouchala zpěvu ptáků, s úctou se klaněla vysokým dubům a vesele rozmlouvala s elfy, které potkala. Všichni ji už znali a tak jí přáli mnoho štěstí na cestu. Ani nepomyslela, jak moc ho bude potřebovat.

Až k půlnoci se vrátila do přístřešku. Byla hluboká tma a měsíc byl skrytý za temnými mraky, přesto už zdálky viděla nehybný stín, stojící před jejím obydlím. Zprvu si myslela, že se s ní Gandalf přišel naposledy rozloučit, ale uvědomila si, že postava je vyšší než Gandalfova, a na sobě nemá dlouhý plášť čarodějů, ale lehké odění, jaké mívají elfové.

Když přišla blíž, měsíc vyšel zpoza mraků a ona se s údivem zastavila. Její tajemný zachránce, šedooký elf, stál oproti ní bez jediného pohybu nebo slova, přesto však hned poznala, co jí přišel říci.

„Nepotřebuji pomoc,“ řekla.

„Já vím,“ odpověděl elf. „Ale potřebuješ někoho, kdo ti může být oporou, když břemeno bude příliš těžké a duše se bude cítit osamělá.“

„Nepotřebuji ani oporu,“ řekla Lúmenn. „Odejdi prosím.“

Kývl na srozuměnou a pomalu se otočil a odcházel do tmy. Lúmenn se rozeběhla za ním, ale v poslední chvíli se rozmyslela a opřela se o jeden z dřevěných kůlů, podpírajících přístřešek. Cosi ji za odcházejícím elfem táhlo a srdce by dokázalo v tento okamžik zapomenout na minulost, ale Lúmenn stála na místě a nehýbala se, dokud jí nezmizel z očí. Teprve pak se jí po tváři skutálela slza a ona v pláči padla do trávy.