II.kapitola – Na Elrondově radě 3/3

A máme tu sobotu a s ní i poslední část druhé kapitoly Paní prstenů s názvem Na Elrondově radě. Dozvěděli jste se, proč Lúmenn nezničila Druhý prsten již v Mordoru a také členové Rady řešili otázku, co se teď stalo s Nazguly, prstenovými přízraky, kteří byli vázáni na moc Prvního prstenu. Nyní se probírají poslední věci ohledně výpravy do Mordoru, která započne již v příští kapitole. Ještě před tím se ale stane dost zajímavých věcí…

,,V mém srdci roste obava,“ Gandalf mluvil vážně a naléhavě ,,Chci vám sdělit něco velmi závažného. Přemýšlel jsem kudy se má družina Prstenu vydat na svou pouť do Černé země.

Jistě jste všichni pomýšleli na trochu delší, ale zato bezpečnou, alespoň donedávna bezpečnou, cestu Rohanskou bránou okolo Železného pasu. Tahle cesta je však uzavřena. Ano, je to tak. Strážce věže Orthank v Železném pasu, čaroděj Saruman Bílý, nás zradil.“ Na chvíli se odmlčel a pohlédl na ostatní, aby zjistil jejich reakci. Většině se zračilo ve tváři překvapení.

,,Asi před dvanácti dny,“ pokračoval ,,jsem za ním jel na návštěvu a zeptat se ho, zda se hodlá účastnit této rady. Saruman se mi vysmál. Pak mě odvedl na vrcholek Orthanku a dal mi na vybranou: buď mu řeknu, kde je Prsten a kdo ho ukrývá, nebo zemřu. Řekl jsem, že raději zemřu. ,Ó, jak si hloupý, Gandalfe‘ zasmál se on a pak na mě zaútočil několika strašlivými kouzly. Nejdříve jsem se bránil, ale po chvíli jsem začal umdlévat. Pak jsem náhodou pohlédl k nebi. Letěl tam můj přítel Gwaihir, Pán orlů a když mně spatřil, přiletěl. Skočil jsem mu na záda a oba jsme zmizeli v dálce.

Saruman zuřil. Zkazil jsem mu plány. Teď mám strach, že něco strašlivého chystá. Nebude dlouho trvat a také on zjistí, že existuje Druhý a kdo ho nese. Musíme být opatrní a na míle se vyhnout Železnému pasu!“

Lúmenn se otázala: ,,Kudy tedy jít? Jen tři schůdné cesty vedou přes Mlžné hory. Vysoký průsmyk je však plný skřetů, průsmyk Caradhras je nevyzpytatelný a teď na sklonku podzimu i velmi nebezpečný a Morijské doly? Kdo ví co se v nich skrývá. Kudy se tedy vydat?“

Zvedl se jeden z trpaslíků. Měl dlouhé sněhobílé vousy, na které si málem šlapal. ,,Glóin, k vašim službám,“ představil se zdvořile ,,Kdybych mohl poradit, tak bych navrhl Khazad-dûm, jak vy říkáte Morie. Před lety se tam vydal můj bratranec Balin a snad ještě žije. Určitě by vás rád uvítal.“

,,Jistě, pokud by ještě žil“ opáčil Gandalf a tón jeho hlasu se náhle změnil. Mluvil nyní vážně, až hrozivě ,,Doly v Morii jsou strašlivé místo, myslím, že trpaslíci s tvým bratrancem Balinem tam nemohli vydržet dlouho. Tato cesta by byla příliš riskantní. Koneckonců, o cestě by měla rozhodovat družina, kdo tedy půjde s Lúmenn?“

,,Neměl by to být příliš velký počet lidí, rozhodně ne víc jak deset.“ řekl Elrond.

V tu chvíli promluvila Lúmenn: ,,Ale já nechci žádnou družinu. Jsem zvyklá cestovat sama. Nepotřebuji ochránce.“

,,To je přece hloupost,“ řekl náhle Aragorn, i když celou dobu zatím jen mlčky poslouchal. ,,Ne že bych pochyboval o tvé odvaze“ dodal rychle, ale Lúmenn přesto neunikl pohrdlivý úšklebek v jeho tváři, ,,ale pro jednotlivce, a zvlášť pro dívku, je příliš nebezpečné, vydávat se na takovou cestu.“

,,Pro více lidí je to však ještě nebezpečnější“ odpověděla Lúmenn a zamračila se ,,čím více lidí se mnou půjde, tím větší bude nebezpečí, že nás někdo spatří, anebo,“ odmlčela se a pohlédla smutně na celou Radu ,,nebo že mi někdo z družiny Prsten vezme a bude si jej chtít nechat pro sebe. Nikdo nevydrží být tak dlouho v blízkosti Druhého prstenu a nezatoužit po něm.“

,,To je přece hloupost,“ zopakoval Aragorn ,,když to budou tví přátelé nemohou ti Prsten vzít a navíc tě ještě ochrání před jinými všetečnými prsty. Myslím, že jsi příliš nedůvěřivá a podezřívavá.“

,,Lepší je být přehnaně nedůvěřivá, než každému skočit na špek,“ řekla Lúmenn už velmi ostrým tónem a dokonce sáhla na jílec meče. Aragorn také. Gandalf raději rychle zasáhl, tušil totiž, že tato hádka by nemusela skončit dobře.

,,Nebudeme se tu přeci hádat,“ řekl mírným tónem. ,,Podívejte, bude poledne pojďme se najíst a otázku družiny nechme na jindy.“

Lúmenn se uklidnila a pustila meč.
Vydala se, stejně jako ostatní členové rady, za Elrondem. Ten je

dovedl do prostorného sálu, kde již byla prostřená bohatá tabule. Stoly se prohýbaly pod spoustou jídla. Všude byly talíře pečeného masa, mísy koláčů a hromady čerstvého ovoce. Mezi stoly chodilo několik elfů a nalévali víno a medovinu.

Lúmenn se posadila ke stolu a úplně zapomněla na hádku s Aragornem, jen si užívala hojnosti jídla.

Na svých cestách většinou byla odkázána na lov nebo na sbírání plodů, takže se málokdy najedla do sytosti. Teď si to konečně vynahradila.

Když všichni dojedli, což bylo až pozdě odpoledne, přesunuli se do menší síně, kde se u krbu zpívalo a vyprávělo. Říkalo se jí Síň Ohně a takováto setkání se v ní konala skoro každý večer. Kdo chtěl, mohl jít spát. Kdo ne, poslouchal až do rána. Lúmenn seděla v koutě a rozhlížela se. Už dlouho nic podobného nezažila, protože se celý život spíše stranila lidí, a tak ji to nadchlo. Pátrala očima po tmavé místnosti, když vtom její zrak utkvěl na dvou postavách v koutě. Podívala se lépe a poznala v nich Aragorna a Elrondovu dceru Arwen Undómiel. Seděli vedle sebe, drželi se za ruce a podle pohybu jejich rtů Lúmenn poznala, že si něco vyprávějí. Bezděky se ušklíbla.

Najednou k ní přistoupil jeden hobit. Vzpomněla si, že jej už viděla na Radě, ale nemohla si vybavit, zda je to Bilbo nebo Frodo.

,,Paní, nechcete nám také něco zazpívat?“ otázal se jí.

Lúmenn se zasmála: ,,Ach, milý půlčíku, já ale…“ Nenechal ji domluvit. Popadl ji za ruku a táhl co nejblíže k ohni. Lúmenn se až podivila kolik má v sobě ten malý tvor síly. Pak si hobit stoupl na židli a zatleskal. Všichni přítomní na něj pohlédli a museli se usmát, s jakou vážností se uklonil a pronesl: ,,Mí milí elfí přátelé. Žiji mezi vámi už nějaký ten pátek.“ V tu chvíli Lúmenn napadlo, že je to jistě Bilbo. ,,Vím proto, že milujete písně z dalekých krajů a tato dívka jich zná mnoho. Procestovala spousty zemí a teď nám nějakou píseň zazpívá.“

Elfové mu zatleskali a všechny zraky se obrátily na Lúmenn. Byla úplně červená studem a bezradně se rozhlížela. Znala málo písní, které by se hodily pro takovou příležitost, protože se o takové věci příliš nezajímala. Najednou si vzpomněla na jednu, kterou slyšela kdysi dávno, ale která ji svou zvláštní melodií utkvěla jí v paměti. Začala ji zpívat. Zprvu nejistě, ale za chvíli se zbavila ostychu a zpívala z plných plic. Její krásný hlas se rozléhal celou síní:

Když skončila, odměnili ji mohutným potleskem. Slova této písně byla známá, ale s tak zvláštní a nádhernou melodií ji ještě nikdo z přítomných neslyšel. Byla lehká jako jarní vánek a tklivá a smutná, jako podzimní déšť. Zaznívaly z ní hluboké vzpomínky a dýchaly Staré časy. Lúmenn ji navíc zpívala procítěně a čistě, takže každému zůstala v srdci jako zářící vzpomínka na Lúmenn-verya.

Lúmenn pak ještě dlouho seděla a poslouchala a bylo jí dobře. Do dřevěného přístřešku beze stěn, který měla obývat po celou dobu své návštěvy, se vrátila až s prvními ranními paprsky.