Představte si, že ohluchnete. Hrůza, strach, smutek…být hluchý, nikdy neslyšet hudbu, lidský hlas, to je hodně těžký handicap. A teď si představte, že oslepnete. Brr. Nevidět nebe, stromy, nemoci se podívat na tváře lidí, číst, psát. Z toho běhá mráz po zádech a nikdo z nás by to nechtěl zažít. Ale zkuste si představit, že ztratíte oba smysly zároveň! Slepému pomáhá sluch, aby se orientoval a komunikoval, hluchému zase zrak, ale když nevidíte a neslyšíte zároveň, jste odkázáni jen na hmat, který jediný vám může zprostředkovat kontakt s ostatními lidmi a světem kolem vás. Obklopuje vás jen tma a ticho, rušené závany vůně a doteky. Jak se v takovém světě dá žít? Velice těžko. A ještě těžší je se za takto ztížených podmínek něco naučit, vzdělávat se o světě, být v kontaktu s lidmi či dokonce tvořit. Přesto existuje výjimečná žena, která to dokázala a dala motivaci všem podobně postiženým. Jmenuje se Helena Kellerová a my všichni bychom si z ní měli vzít příklad.Helena Kellerová se narodila 27.června 1880 v Alabamě. Když jí byly pouhé dva roky, onemocněla těžkým zápalem mozkových blan, který ji připravil o zrak i sluch. Malá dívenka to ale přijala poměrně statečně a byla velice živá a hravá. Jen se s ní nebylo jak dorozumět a tak vyrůstala v poměrně osamoceném světě doteků, vůní a zejména chutí – hodně a vydatně jedla, protože jídlo byl jeden z mála požitků, které jí její smysly dovolovaly. Byla také hodně vzteklá a vzpurná, protože nevěděla, jak se s ostatními lidmi dorozumět.
Vše změnila její matka, která nalezla způsob, jak Heleně pomoci a našla specialistu, který jí navěky změnil život. Byl to Alexandr Graham Bell, kterého známe jako vynálezce telefonu. Ten sehnal Heleně učitelku Anne Sullivanovou, která se byla schopná dorozumívat pomocí hláskové abecedy, vyťukávané do dlaně. To bylo v roce 1887.
Bohužel se ze začátku nedařilo Heleně vysvětlit, co vlastně slova znamenají a učitelka s ní tedy odjela na venkov, aby měly klid a mohly se věnovat jen samy sobě a poznávání světa. A tam se po měsíci stal zázrak, který konečně prolomil ledy. Helena namočila ruce do proudu vody, tekoucí z pumpy a její učitelka jí vyťukala do dlaně slovo V-O-D-A. Na dětské tváři se mihlo pochopení a Helena začala pobíhat po zahradě a chtěla znát názvy všeho, čeho se dotkla.
Ten den znamenal v jejím životě průlom a Helena se začala ohromnou rychlostí učit – poznávala postupně svět i abstraktní pojmy jako je láska, rodina nebo bůh.
Velice brzy se naučila číst Braillovo písmo a pomocí zvláštních tabulek a později psacího stroje také psát. Brzy již nepotřebovala jen hláskovou abecedu, ale postupně se naučila rozumět „odhmatáváním“ ze rtů. Začala toužit po stále více vědomostech a celé dny četla a poznávala svět.
V roce 1896 tedy nastoupila na střední školu a v roce 1900 dokonce na univerzitu. Za vydatné pomoci své učitelky Anne se jí podařilo školu dokončit a stát se tak prvním hluchoslepým člověkem, který vystudoval vysokou školu. Začla také psát příběhy o svém životě – první byl „Příběh mého života“, pak následovaly další tituly.
Helen pak celý život zasvětila práci pro různé nadace, podporující slepé či hluchoslepé lidi. Cestovala po světě a přednášela, poznala se s řadou významných osobností, včetně několika amerických prezidentů a britské královské rodiny. I když ji její učitelka musela kvůli podlomenému zdraví ve dvacátých letech opustit, našel se vždy někdo ochotný, kdo jí pomáhal komunikovat a to až do její smrti v roce 1961.
Tento životní příběh se zdá neuvěřitelný, alespoň pro nás, kteří máme všechny smysly v pořádku. Vymlouváme se, že něco nejde, ale většinou se nám prostě jen nechce. Flákáme školu a odkládáme vzdělání na potom a na jindy. Taky jsem taková, taky spoustu věcí flákám a hlavně na střední a na vysoké jsem učení moc nedala. Když si ale přečtu příběh této ženy, musím sklopit ušiska a přiznat si, že vedle ní jsem ubohé hovínko v trávě.
Co ona dokázala s obrovským handicapem, nedokáží mnozí z nás ani když jsou zdraví. Bude pro mě vždy vzorem neutuchající vůle a snahy a také důkazem, že na cestě za životními sny nás nemůže zastavit vůbec nic. Stačí jen chtít.
Více o příběhu Heleny Kellerové si můžete přečíst v knize Jindry Jarošové Via Lucis. Vynikající kniha, vřele ji doporučuji.
…a teď si představ, že ztratíš všechny smysly najednou a kompletně možnost se pohybovat. Zbydou pouze záladní životní funkce. Tohle je teprve hrůza.
Je to neskutečné, když si to člověk představí. Běhá z toho mráz po zádech.
Mně by stačilo, abych přišla o sluch a asi bych strávila zbytek života v depresích. Opravdu obdivuhodná žena.
už jsem o ní četla v jednom časopise a nepřestává mě udivovat, je neuvěřitelné jak něco takového dokázala, neumím si to představit, ale ji velice obdivuju, je důkazem, že jakýkoliv handicap se dá překonat, když postižená osoba chce a má silnou vůli
dokonce to i zfilmovali, ale v televizi jsem to naposledy viděla tak před 10 lety:http://www.csfd.cz/film/7199-divotvurkyne/
Příběh jsem už dříve znala, ale jenom málo, takže děkuji za více info. Tak trochu jsem tomu před 10 lety nemohla uvěřit a popravdě tomu nemohu uvěřit ani teď. Když se chce, tak to většinou jde.
wow…
A já myslela, kdoví jak na tom jsem špatně, když musím nosit silné brýle a mám sedm dioptrií. Vlastně jsem na tom dobře. A slyším perfektně. A to co ne, tak si domyslím. A pak z toho vzniknou velide zajímavé hlody.
Nedokážu si představit, jak se hluchoslepý může naučit slova a pak i napsat knihu… je to hrozně zvláštní.
Oslepnutí samo o sobě je hrozná věc, ale i ohluchnout? Nevim, co bych dělala já, kdyby se mi to teď stalo…
opravdu obdivuhodná. neslyšela jsem o ní, ale slyšela jsem o pár případech hluchoslepých lidí a pořád mi nešlo do hlavy, jak se asi mohou vůbec dorozumívat s okolím.tohle by mě nenapadlo a stejný obdiv jako Helena má i paní učitelka, která jí umožnila se všemu naučit a tím pádem i žít. Musela mít neuvěřitelnou trpělivost. Obě jsou prostě úžasné!
Ano, zaslouží obdiv. Málo lidí by tohle dokázalo 🙂
A nezemřela roku 1961, ale až o sedm let později. V 87 letech.
[11]: pak jsem měla špatný zdroj, omlouvám se, knihu jsem u sebe neměla, čerpala jsem jen z netu
Úcta a obdiv…
Na knížku se poptám v knihovně
To si vážně představit neumím. Já nevím to je úplně.. asi bych se zbláznila.
Několik hluchoslepých lidí znám ze školy a jo, dost často nechápu, jak co zvládají… Jakožto nevidomý člověk si nedovedu představit ztratit sluch. Ale věřím tomu, že se s tím žít dá, pokud je člověk silný. Víc takových!
Tenhle článek by si měli přečíst všichni ti, co tvrdí, že něco z nějakého důvodu nejde… Protože všechno jde, když se chce.
*To mluví ta pravá :D*
[15]: eh…ty jsi slepá? Jak se pohybuješ na internetu? Máš nějaké čtecí programy nebo jak to funguje? Promiň za tuhle otázku, asi to není úplně zdvořilé, ale hrozně mě to fascinuje a ráda bych se o tom dozvědela víc. Nevadil by ti třeba nějaký kratší rozhovor na tohle téma? (Já vím, novinář se nezapře:))
[16]: No, v počítači mám nainstalovaný hlasový výstup, který čte téměř všechno, co je na obrazovce počítače… Moc fajn prográmek, nevím, co bych si bez něj počala. 🙂
A jinak, nezdvořilá nejsi. Ráda ti cokoliv zodpovím, myslím si totiž, že je důležitý o tom mluvit, aby se společnost dozvěděla, že i my jsme lidi, kteří chtějí normálně fungovat a rozhodně není třeba nás litovat či přímo vyřazovat ze společnosti…
Teda, to je obdivuhodné. Ale řeknu ti, že kolikrát je pravda to přísloví "blahoslavení chudí duchem" (smysly, jakkoliv. Kromě materiální stránky). Ten dnešní svět je hrozný a někdy je lepší nevidět, neslyšet anebo nechápat.
I když já bych se asi nejdříve hleděla zbláznit, kdybych přišla o sluch i zrak. Ale pak bych si na to možná zvykla.
[17]: Máš naprostou pravdu 🙂 Navíc, litování nepomůže. Lepší je rovnou pomoci.
[17]: mohla bych si na tebe vzít mail a sestavit něco jako krátký dotazník? Je to strašně zajímavé téma a ráda bych o něm napsala aby se to dozvědělo co nejvíce lidí, budu ti moc vděčná:)
[19]: Fajn, máš ho tu 🙂
Na otázky se těším.