Je to už nějakou dobu, co jsem stvořila článek s názvem „Opravdové celebrity„, ve kterých se zmiňuji o lidech, které obdivuju a kteří jsou jistým způsobem mými vzory. Po dvou letech jsem si dnes ten článek četla a pořád nenacházím nikoho dalšího, kdo by se mi tolik vepsal do srdce i do duše, jako ti zmiňovaní.
Jak jsem to tak pročítala, přemýšlela jsem, jak tedy pojmout článek na téma týdne, abych se už znovu neopakovala a abych v pár kratičkých větách nakonec neřekla – přečtěte si již napsané. A pak mi došlo, že vzory, které ovlivnily můj život, nejsou jen mezi osobami žijícími či zesnulými, ale také mezi lidmi, kteří nikdy ve skutečném světě nežili a přesto dali lidstvu mnohdy více, než ti opravdoví a reální.
O kom mluvím? O hrdinech z knih a filmů, kteří byly mými vzory od dětství až dodneška. Je jich více, ale jen někteří mě ovlivnili natolik, že je mohu hrdě nazvat svými vzory.
O kom mluvím? O hrdinech z knih a filmů, kteří byly mými vzory od dětství až dodneška. Je jich více, ale jen někteří mě ovlivnili natolik, že je mohu hrdě nazvat svými vzory.
Tady jsou…
Pipi Dlouhá punčocha
Tahle dívenka s každou punčochou jinou a svérázným pohledem na svět pro mě znamenala mnoho. A dodnes se jí podobám víc, než je zdrávo. Neoplývám sice nadlidskou silou a do školy chodím a taky umím číst i psát, ale přesto mi Pipi ukázala něco, co nosím ve svém srdci od šesti let, kdy jsem si poprvé přečetla její dobrodružství.
Na konci knihy se Pipi a její kamarádi rozhodnou, že nikdy nechtějí dospět a tak snědí malé kouzelné hrášky a provedou zaklínání, které má zaručit, že navěky zůstanou dětmi. Jak to s Pipi dopadlo se už nedozvíme, kniha končí a její život jde dál, ale já odjakživa věřím, že se jí to povedlo. A i když vyrostla a našla si třeba muže, s nímž sdílí Vilu Vilekulu, stále se na svět dívá očima dítěte a v tom
se jí chci podobat. Mít v sobě dětské nadšení a sny až do smrti, nebát se být trapná a radovat se z maličkostí. V tom je Pipi Punčochatá mým vzorem.
se jí chci podobat. Mít v sobě dětské nadšení a sny až do smrti, nebát se být trapná a radovat se z maličkostí. V tom je Pipi Punčochatá mým vzorem.
Gabra, Bibi, Zuzka a Ronja
Když jsem byla malá, tyhle čtyři dětské hrdinky patřily k dívkám, které určovaly příští běh mého života a nebýt toho, že jsem se s nimi potkala na stránkách knih, nikdy bych nebyla stejná, jako dnes.
Gabra z knih Amálie Kutinové vlastně ani nebyla tolik můj vzor, jako moje spřízněná duše. Její mladší sestra Málinka tolik připomínala moji ségru Eii a to, co vyváděla, si občas nezadalo se mnou. Byla živá, nespoutaná, odvážná a každému „ogarovi“, co měl na ni blbé poznámky, hned natřískala. Naučila mě nebát se o sebe a starat se o druhé, mít velké srdce a přesto být občas drzá a rozpustilá.
Bibi od Karin Michaelisově provázela mé dětství pořád dokola a jejích příběhů jsem se nemohla nabažit. Bibi mi ukázala svět volnosti a nespoutanosti, svět, kde i malá holka může cestovat do vzdálených měst, vecpat se na loď a odjet na ní daleko na jih nebo vyšplhat na hradní věž, jen aby ukázala, že na to má. Díky Bibi jsem se zamilovala do cestování a spaní pod širákem a taky jsem se zařekla, že jednou v životě vykopu poklad.
Zuzka ze Slunečného údolí od Karla Fabiána byla něco mezi Gabrou a Bibi, žila na vojenské základně v lesích a stala se spřízněnou duší všech zvířat, psů, koní, kanců i pavouků. Od chvíle, co jsem přečetla její příběhy jsem se už nikdy nebála psů a ti mi to po celý život opláceli láskou a přítulností. Nebojím se přírody a jejích rozmarů, nebojím se duchů a přízraků a vím, že jediný,
z koho je občas třeba mít strach, jsou lidé.
A konečně Ronja, dcera loupežníka, stejně jako Pipi z pera Astrid Lindgrenové. Kombinace všech tří výše zmíněných dívek s ještě něčím navrch. Přála jsem si žít ve světě, v jakém vyrůstala ona – ve světě skřítků, strašidel, lesů, loupežníků a volné přírody. A nikdy mi už z mysli nezmizí představa vlastní zabydlené jeskyně a života, kdy si musím vše sama ulovit či vypěstovat po boku chlapce (muže?), který mě miluje. Jednou tak třeba budu žít a v tom Ronja nikdy nepřestane být mým vzorem.
Vinnetou, Old Shatterhand a Rychlé šípy
Jako každý z generace našich rodičů, ale jako málokdo z generace mojí, jsem si prošla Mayovskou mánií a do indiánů a zálesáků jsem se bezvýhradně zamilovala. Všechny knihy o Vinnetouovi jsem
přečetla snad desetkrát a nad přátelstvím, jaké mezi sebou indián s bílým cizincem měli, doteď kroutím hlavou a obdivně se skláním. Oba mě naučili, že přátelství je víc, než cokoli na světě a že mu v cestě nestojí žádné překážky, jako barva pleti nebo jiné malichernosti. Jsou mými nekonečnými vzory v odvaze, cti a souznění s přírodou a inspirovali mě na dlouhá léta ve skautu.
To stejné se povedlo Rychlým šípům od Jaroslava Foglara. Vždy jsem se jim chtěla přiblížit a dnes už vím, že to nedokážu, protože žít tak, jak žili Rychlé šípy, ani není možné. Přesto jsou mými ideály v potírání zla a nenávisti, v boji proti bezpráví a v neutuchající zvídavosti. Jejich život je podobně nereálný a romantický jako život Vinnetoua a Old Shatterhanda, ale má v sobě hluboké poselství, k němuž se vždy budu chtít přiblížit.
Lúmenn
A konečně někdo, kdo se nejen stal mým vzorem, ale znamená v mém životě daleko víc, až se z literární postavy v mé hlavě nakonec stalo jedno z mých já. Lúmenn jsem stvořila jako dvanáctiletý žabec, fascinovaný tolkienovskými příběhy natolik, až mi z toho šiblo a pořezaná zápěstí mi dodnes připomínají, jak že jsem to chtěla do Středozemě utéct.
Lúmenniny příběhy (viz rubrika Paní prstenů
– Nedokončené poslání a Paní prstenů – Znovuzrození) pak tvořily téměř rok náplň mého života – dodnes nechápu, jak jsem byla schopná napsat stopadesátistránkový příběh, jak jsem mohla každé odpoledne po příchodu ze školy sednout k počítači a psát. A nepřestat dokud mi léky a pobyt na psychiatrii z hlavy nevyhnaly všechny mé myšlenky na vysněnou Středozem.
– Nedokončené poslání a Paní prstenů – Znovuzrození) pak tvořily téměř rok náplň mého života – dodnes nechápu, jak jsem byla schopná napsat stopadesátistránkový příběh, jak jsem mohla každé odpoledne po příchodu ze školy sednout k počítači a psát. A nepřestat dokud mi léky a pobyt na psychiatrii z hlavy nevyhnaly všechny mé myšlenky na vysněnou Středozem.
Sny zmizely, ale ideál Lúmenn zůstal. Krásná, silná elfka, která se umí ohánět mečem lépe než muži, vládne kouzly a prastarou mocí, vyniká odvahou, ctí, morálkou, výborně jezdí na koni, střílí z luku a krásně zpívá. Tehdy měla všechno, co se mně nedostávalo. Dnes je mým vzorem a díky ní jezdím na bitvy, učím se šermovat, pracuju na svém esoterickém vzdělávání a vlastně to, čím dnes jsem, má na svědomí tahle mou fantazií stvořená dokonalá žena.
Dnes už dávno nechci zemřít, ani nekriticky neobdivuju elfy. Mám svůj život na pomezí reality a fantazie a moje osobnost a osobnost Lúmenn se spojily v jednu. Srostla jsem se svým vzorem a společně rosteme dál.
Dá se říci, že všichni výše jmenovaní tvoří částečně mozaiku mé osobnosti; s některými jsem se sžila dávno předtím, než jsem je poznala, jiným se chci aspoň trošku podobat.
Ale všichni pro mě něco znamenají. Nejsem a nikdy nebudu jejich slepý následovník a neříkám, že ideály, které mi vštípily, se časem nemohou pozměnit, ale od toho vzory jsou. Aby radily, inspirovaly a vždy tu byly, když člověk zaváhá a potřebuje dodat sil. Děkuju jim všem a ještě mnoha dalším, kteří mě taktéž inspirovali, ale už se na ně nedostalo.
Ale všichni pro mě něco znamenají. Nejsem a nikdy nebudu jejich slepý následovník a neříkám, že ideály, které mi vštípily, se časem nemohou pozměnit, ale od toho vzory jsou. Aby radily, inspirovaly a vždy tu byly, když člověk zaváhá a potřebuje dodat sil. Děkuju jim všem a ještě mnoha dalším, kteří mě taktéž inspirovali, ale už se na ně nedostalo.
Geralte z Rivie, Suzie Brokovnice, zaklínačko Loto, Aragorne, Frodo, Same, Fëanore, Lúthien Tinúviel, Neville Longbottome, Hermiono Grangerová, Aranello, dcero piráta, Bobíku, Myšpulíne, Láďo Vilemíne, Rikitane, Freyo, Mazlíku a vy všichni, na něž jsem si teď nevzpomněla – děkuju vám!
To je skvělý nápad, zařadit mezi své vzory svou postavu. To mě zprvu vůbec nenapadlo, ale něco na tom je. 🙂
Jé, na Pipi punčochatou bych málem zapomněla, měla jsem ten seriál mooc ráda. A Gabra a Málinka, to je super knížka, moje mamina ji četla, když byla s náma na mateřské, asi ji vyhrabu až budu u maminy na návštěvě. Ale teda vždycky sem měla radši Málinku, Gabra byla strašná sviňucha 😀
Tak ty tvé literární vzory jsou pěkné. Mě nejvíc zasáhly Winetou s Old Shaterhandem a všechny Foglarovky. Ale u Foglara máš chybu. Nebyl to Jiří, ale Jaroslav.
Dobrý výběr těch dobrých.
Mým možná jediným vzorem je postava dívky/ženy, kterou jsem si sama vymyslela. Nezašla jsem sice tak daleko jako ty, ale s každým dnem co jsem si uvědomovala, že jí asi nikdy nebudu, jsem byla víc a víc zklamaná. Tvoje Lúmenn a moje Lucie mají některé vlastnosti společné. Možná, že si podobně věci přeje umět víc lidí… A když to tak vezmu, tak se jí teď už i v leččem podobám. Ale všechno to musel přinýst až čas …
krásně napsané 🙂
[3]: šmarja na kolečkách, no jasně, nevím jak jsem to mohla napsat blbě, díky:D
Vinnetou byl i můj idol. Jsem hrozně ráda, že jsem mohla vyrůstat na těhle příbězích. A myslete si, že jsou to strašlivě naivní pohádky, asi jsou. Ale stejně v nich něco je.
Tak to s tou literární postavou chápu… naprosto… Jen ten můj epos už má kolem pěti set stránek a nikdy zveřejněný nebude XD Ale asi to je tak trochu o tom, že literární postava, kterou stvoříš, může mít ty vlastnosti, které ty nemáš, ale chtěla bys je mít a tím pádem se ti ona stane vzorem… je to logický…
Ale docela mě překvapilo, co všechno se s tebou dělo v době psaní PP. Upřímně, docela děsivý… A ještě děsivější je, že jsem do toho možná taky neměla daleko se svou lotrovskou mánií, kdy jsem bloumala po lese a doufala, že třeba nějak najdu cestu… Ačkoliv tak daleko jako ty jsem nikdy ani v myšlenkách nezašla… Zvláštní, jaký vliv může vzniknout z něčeho relativně nevinného jako je kniha…
moc peknej clanek, Vinetou byl taky nejen muj vzor ale i prvni laska:D proste sem uz od malicka byla ujeta na dlohuovlasate:D
Hm… přemýšlím o svých vzorech… 😛 Ať už by to byly jakékoliv, tak ani jeden z těch uvedených to určitě nebude 😀 Sto lidí sto chutí.
Jé, když mi mamka jednou přinesla knížky o Gabře a Málince – totálně na salát, že jsem je musela poskládat, nikdy bych nevěřila, že to budu číst minimálně šestkrát do roka a pořáíd se u toho smát jak blbec. A vůbec by mě nenapadlo, že někdy narazím na někoho, kdo tyto knížky taky rád. 😀
Vidím že něco máme společné. Ronja, Vinnetou, Rychlé šípy 🙂 to mě v dospívání hodně ovlivnilo. Je vidět, že jsme dítka co začala brakovat knihovničky svých rodičů 😀
[12]: já taky ne, jsem myslela, že je to tak staré a tak neznámé, že se to nikomu z mé generace nedostane do rukou, natož aby se jim to líbilo. Jsem ráda, že v tom nejsem sama:)
[13]: muhehe, přesně tak a ještě jsem vykrádala i prarodiče:D
Tohle jsou všechno bezvadné knížky, akorát ta Zuzka je z nich jediná, kterou neznám. Nedávno jsem zase po letech viděla film o Ronje a i teď mě to okouzlilo.
já to mám stejně 🙂 v mém příběhu jsem vlastně já..ta holka se jmenuje Keri 😀 a je naprosto dokonalá, stejná, jako bych já chtěla být…
Lúmenn je taky můj idol :D.
Sakra to mě nenapadlo mít za svůj vzor "svoji postavu nebo avatar ". Každopádně Lumenn se nyní řadí také mezi mnou uznávané osoby .
XDD Jéé~šupovo napísane XD páči sa mi tvoj výber vzorov a podobné vlastnosti by som chcela aj ja XD A budeme sa snažiť k nim dopracovať :"3
pises uzasne vidno ze mas kopu zazitkov a skusenosti
vzdy si trba zachovat svoje sny aj tie z detstva pretoze spomieky su jeden zazrak konanie niektorych literarnych alebo filmovych postav nas dokaze velmi ovplyvnit
a pre mna su fantasy postavy inspirativne