Tramtarará, juchejdá a tak všelijak podobně. Deset let je prostě krásně kulatých a chtělo by to nějaký ten červený koberec, úzké skleničky se šampaňským, dámy ve večerních róbách a řečníky s hedvábnými kravatami, co se budou střídat u pultíku a pronášet věty o „stálici na české blogové scéně“ a o „deseti letech strávených za klávesnicí“ a přát mi do dalších roků mnoho úspěchů, čtenářů, et cetera, et cetera. A místo toho jsem to magické datum 26.srpna, kdy před deseti lety vyšel první článek, nějak úplně zamáslila a místo bušení čupr dupr oslavného narozeninového článku jsem ten den trávila na Héfaistonu se svým stánkem. A dneska je už prvního září, zívačka, nezájem, Lúmennka bloguje deset let, no a co, to se prostě holt někdy stává.Tak já nevím. Měla bych mít z toho krásně kulatého výročíčka asi radost, teda minimálně větší, než tu, kterou aktuálně pociťuju. On to možná víc než radost je tak trochu úžas, možná i strach – to už jsem kurňa tak stará? Hromada současných blogerů a suprcool jůtuberů se teprve učila v první třídě číst a psát, když já jsem smolila svoje první pubertální články. A to je víc k pláči a pořádnému kýblu zmrzky, než k bujarým večírkům.
Deset let. To zní fakt hustě. A milion čtenářů. Teda už dávno přes milion, nějak jsem to počítadlo úplně přestala sledovat. Dokonce už ani nějak nesbírám tituly, nesnažím se stát blogerkou léta, či co teďka zrovna frčí a když se mi objeví článek na titulce, obvykle mě o tom zpraví někdo z mých blogových přátel, než abych to vůbec zaregistrovala. Prostě si tu píšu svoje články, pleskám svoje názory, občas vytlačím i nějaký ten příběh ze života či recenzi, a většinou si po sobě už z dlouholeté rutiny ani články znovu nečtu. Ne, že by v nich občas nebyly chyby a překlepy, ale na to, že to nabuším za půl hodinky se srdcem na dlani a otevřenou myslí, aniž bych to po sobě proháněla korekturou, to pořád vcelku jde. Bloguju, tedy jsem, už deset let a je mi čím dál tím víc jedno, jak to kdo vidí. Jsem nechutná stará konzervativní vykopávka, co vůbec nechápe, co frčí a smolím stále strašlivě dlouhá souvětí, mažu tam přechodníky a různá nechť a a poněvadž, protože mě to baví a protože tak ve skutečnosti mluvím. A s každým dalším rokem, který přibude mě a mému blogu, jsem stále větší introvert, co opouští pomalu lidský svět a trvale se stěhuje do svého domečku, ke své zahrádce a ke svým zbožňovaným inťouškým zálibám, jako je poslech Českého rozhlasu 3 Vltava (jo, vážně), sledování Hyde parku civilizace na ČT24 a čtení čím dál tlustších knih.
Jestli jsem před deseti lety z pózy vykládala na potkání, že jsem divná a nikdo mi nerozumí, tak dneska už to ani nevykládám, ani to není póza, ale život mě prostě a jednoduše naučil, že divná jsem a porozumění hledám u druhých stejně obtížně, jako zálibu v předčítání poezie nahlas či pravidelném poslechu rozhlasové relace Pro a proti. Podle některých jsem jen blbka s maturitou, která si vymýšlí výšku svého IQ, aby byla hustá. Dřív mě to štvalo, dnes je mi to už jedno. Jen si na to při volnočasovém pročítání odborných studií v angličtině občas vzpomenu a mám chuť se od srdce zasmát. Dřív mě štvalo na internetu kde co. Byla jsem schopná se ohnivě rozčílit kvůli každé krávovině, kvůli každému hnusnému komentáři. Dneska s benevolencí blogové stařeny jen s úsměvem kroutím hlavou a klikám na „další“.
Cítím, že ten žár, který tenhle blog tak dlouho poháněl, už hodně pohasl. Samozřejmě, že nikdy neuhasne zcela, tak, jako nikdy neuhasnu já, protože dodneška ráda měním svět a ráda si jdu svou vlastní cestou, bosá, rozevlátá a s nosem zabořeným v knize, zatímco si všichni kolem klepou na čelo. Jenom už mě asi nebaví tolik bojovat proti něčemu, co nejde porazit, asi už mě nebaví vést malicherné batrachomyomachie s patnáctiletými blogíserkami, které mají pocit, že jsem jim šlápla na jejich bábovičky. Stal se ze mě veterán a náramně si to užívám. Jenom to v sobě má jistý punc hořkosti, jako by už všechno, co šlo říct, bylo řečeno a to, co jsem ještě neřekla, jako by náhle nemělo tu hodnotu, již bych v tom spatřovala dřív. Dřív, kdy jsem utíkala napsat každou sebepitomější myšlenku, dřív, kdy jsem si připravovala články do odrbaného zápisníčku ve vlaku, v práci, ve škole a těšila se, až je doma nadrtím do klávesnice a dám všanc chtivému publiku.
Ovace jsou supr, co si budeme nalhávat. Ale když lezete na pódium už deset let, chce to pořádně vyprodanou halu a ohlušující řev publika, aby to s váma ještě něco udělalo.
Nechci, aby to znělo tak hořce, jak to asi zní. Nejsem lhostejná, to vůbec ne, a pořád tenhle blog miluju víc, než cokoli, co jsem v životě dala dohromady. Deset let je mým věrným posluchačem, přítelem, společníkem, studnicí mých myšlenek, vzpomínek, zájmů. Je to neuvěřitelně spletité bludiště mé osobnosti, do nějž jste nalezli cestu, je to pole, na němž jsem vysadila plody, které mi už dávno přerostly přes hlavu a já doufám, že ho nikdy nebudu muset nechat ležet ladem, neudržované a neobdělávané. I kdyby tu měl vycházet jeden článek do roka pro ty nejvěrnější, neskalnější nebo jen pro mě samotnou, plánuju rozhodopádně oslavit dvacáté narozeniny. Dospěla jsem totiž do bodu, kdy je to celé tak veliké, úžasné a nepředstavitelné, že to nedokážu zahodit. A i když asi někdy zním víc unaveně, zatrpkle a cynicky, než dřív, i když už tolik nebojuju a nevztekám se, pořád jsem to já, pořád je pro mě jednou z nejmilějších věcí slyšet bušit své prsty do klávesnice a nechat z nich prýštit slova, která si pak vy budete číst.
Bloguju, protože musím. Protože chci. Protože to už jinak neumím. Bloguju, protože to prostě a jednoduše miluju. Díky, že jste tu se mnou.
Hrozně hezky jsi to napsala. Čtu a sleduju tě patrně nejdýl ze všech blogerek vůbec a je fakt šílený, že už je to tolik let. Ať se daří, mám tvůj blog hrozně moc ráda 🙂
Všechno nejlepší 🙂 . Já bloguju devět let a je pravda, že jsi jedna z mála, kterou čtu celou tu dobu. Zbytek se někam vypařil 🙂 . S tím pohasínajícím plamenem je to pravda; i když u mě se spíš transformuje, než že by mizel …
Rozhodně jsi to za těch deset let dotáhla hooodně daleko! 🙂
Deset let je dost, já u sebe letos napočítala jedenáct, ale rozhodně jsem to nedotáhla do širšího blogerského povědomí jako ty 🙂 Řekla bych, že tě nějakých sedm, možná osm let sleduju. Tvůj blog je jeden z mála, které takhle dlouho fungují, hodně lidí toho po pár letech nechá. Tak jen tak dál 🙂
Čtu tě deset let a furt jsi stejně trhlá. 😀
Letos "slavím" jedenáct a mám to úplně stejně. Až na ty miliony čtenářů teda, ale co už, aspoň se nemusím bát hejtrů 😀
Tak to je obdivuhodné výročí, já mám za sebou ,,jen" tři roky a tři měsíce. Přál bych ti, aby ti to minimálně těch dalších deset let ještě vydrželo.
Gratulace! 🙂
Já tvůj blog čtu asi čtyři, pět let a přečetla jsem všechny články… Chtěla jsem takhle prošmejdit i tvůj druhý blog, ale ještě jsem se k tomu nějak nedostala 😀
Já bloguji od roku 2008, ale až v roce 2011 jsem to začala brát vážně a přestala kopírovat obrázky a psát slátaniny o mém životě a celebritách. Momentálně mám takové menší "pozastavení" od blogování, jelikož jsem v zahraničí. Nevím, jestli se pak k blogování ještě vrátím, ale zatím jsem v takovém rozpoložení, že bych se vrátila 🙂
Dospěli jsme. 🙂
Gratuluju k blogovým kulatinám! On je blog v dnešní době mnohdy ta nejlepší ukázka toho, jak se člověk za ta leta vyvíjel. 😉