
Nevím, kdo s tím přišel jako první – možná už nějaký šílenec v sedmdesátých letech, možná komerční propaganda současnosti. Každopádně hnutí gothic je neodmyslitelně spojováno s hřbitovy. V klasických definicích gothika najdeme kromě samozřejmé gothické hudby a módy i morbidní estetiku, s níž je spojována záliba v hororech, knižních i filmových, všelijakých bizarnostech a v neposlední řadě i s vycházkami na místa posledního odpočinku.
Je fakt, že atmosféra hřbitova má něco do sebe – stíny hrobů v podvečer, podzimní listí, poletující mezi náhrobky, ticho a klid, rušené jen tichými kroky a šustěním větru v korunách staletých stromů. No prostě nádhera…
Ale tuto tichou, majestátní a lehce ponurou atmosféru si umí vychutnat kdekdo, nemusíte na to být gothik nebo magor, abyste na hřbitově něco takového cítili. Proto otázka nezní, zda gothici chodí na hřbitovy. Ta pravá otázka zní – jsem gothik, protože chodím na hřbitov nebo chodím na hřbitov, protože jsem gothik?
Vezmeme-li si první tvrzení, pak by se do gothické subkultury řadily především důchodkyně – jen v naší ulici bych jich napočítala aspoň pět. Znáte to, je ráno, sotva se vlečete do školy a kolem vás dusají zástupy paní z šedými (nebo ještě lépe fialovými;)), trvalou ondulací postiženými vlasy, v dlaních svírají věnce, smetáčky, svíčky, lopatičky, hadříky a květiny. Brána hřbitova se otevírá a ony vstupují dovnitř, dají se do uklízení pomníčků svých zesnulých manželů, rodičů, sourozenců, přátel či (bohužel) dětí. Štěbetají, drbou („Zas ta Pincásková neuklidila ty shnilý kvítka, to by její Toníček neměl radost.“) a nasávají atmosféru – ticho, klid, jen mrtví a armáda pečovatelek o hroby.
Ne, to asi nebudou ty pravé kandidátky na titul „miss gothic letošního roku“. Dost možná ani netuší, že nějaká taková subkultura existuje a pokud tuší, řadit se k ní je asi poslední věc na světě, po které touží.
Zbývá druhé tvrzení. Možná to některé echt zlogothyky urazí, ale přiznejme si, že na něm něco je. Šli byste jen tak dumat na hřbitov, kdybyste si někde předtím nepřečetli, že to někdo dělá? Napadlo by vás si jen tak vyrazit na procházku s přítelem/kamarádem/psem mezi hroby?
Nechci nikoho nařknout z pozérství, o tom to není. Je to o tom, že jste někde někdy četli, že gothici na hřbitovy chodí. A došlo vám, že je to docela fajn nápad. Proč ne, výše popsaná atmosféra tam prostě je a větší klid v hlučném městě najdete jen těžko.
A protože jste magor, kterému nepřijde nic divného na tom, že mu pomalu pod nohama leží stovky tlejících těl a uren s popelem nebožtíků, klidně jdete. Černý kabát, bububu líčení, však to znáte, jen ať se ty babky nenudí a mají o čem povídat („No viděla ste to, paní Vomáčková, ta mládež dneska…“).
Když už tam jste, tak se párkrát vyfotíte, kamenní andělíčci vypadají docela dobře a po hrobech si dovolí šlapat (nebo třeba válet se) jen antikrist jako vy. Jste hustí, jste krémoví, jste cool. Jste gothik a proto se procházíte po hřbitově, vy můžete, vy chcete a nikdo jinej to dnes nedělá (důchodkyně nepočítáme;)). Bomba, žůžo…
Jo, gothici na hřbitovy občas chodí. Tvrdí, že přemýšlejí, prochází se nebo si chtějí jen užít klid, ale já i vy víme, že je za tím něco víc. Taková ta podvědomá, zasutá myšlenka – četl jsem, že to tak goths dělají, tak to dělám taky. Možná kdyby ten někdo, kdo to jako první napsal, že gothici chodí na rozhledny nebo do ZOO, byli by hřbitovy prázdnější, rozhledny by nechátraly a zoologické zahrady by nekrachovaly.
A přitom rozhledna má taky drsně zlou atmosféru – zkuste jít na rozhlednu v noci! Na jedné jsem byla a setkání s duchem sebevraha bylo na jednu stranu sice zajímavé, ale taky poměrně děsivé. Na hřbitově na ducha nenarazíte jak je rok dlouhý – a duch je úplně nejvíc gothic věc, jakou si lze představit;) A co takovej vlk v ZOO. Nebo netopýr! Had, pavouk, sova, havran, piraňa…jedno morbidnější a děsivější zvíře než druhé!
Co tím chci říci? Inu, že vyznávat morbidní estetiku na hřbitově umí každej imbecil, co poslouchá Najtvišáky a Mensna, řeže se do pracek a tváří se hustohustě. To, co dělá gothika gothikem ale není procházka po hřbitově, nýbrž hledání krásy v temnotě a temnoty tam, kde jiní vidí světlo. A v neposlední řadě se tahle subkultura chludí originalitou. Tak buďte originální a hřbitovy nechte babičkám:)

Pro pobavení – Lum a její šestnáctileté gothické (nevědomé a tudíž
spíše metalové) zlozačátky.

No a tady už vkusněji o tři roky později na pařížském Pér Lachaise
Na závěr shrnutí pro lenochy, co se jim nechtěl číst celý článek (ano, pro tebe, co je ti patnáct, chodíš v černém a ujíždíš si na Evanescence):
Na hřbitov chodit – obdivovat architekturu a zajímavé objekty
– kvůli pohřbům známých a příbuzných
– opečovávat dědečka/babičku/strýčka/pratetu/oblíbeného spisovatele…
– na tiché procházky s někým, s kým fakt nechceme být rušení
Na hřbitov nechodit – chlastat (to je nedůstojné a ačkoli to mrtvým nevadí, buďme slušní aspoň
k těm živým, kteří budou muset ráno uklízet blitky z prababiččiny urny)
– fotit zlofotky
– válet se po hrobech a tvářit se zle
– dělat cokoli jiného a tvářit se zle
– vzývat temná božstva (pro tyto účely si dovoluji doporučit spíše ruiny,
temné lesy, staré zříceniny, sklepení apod.)
– ničit, krást, kopat do náhrobků a jinak poškozovat tato krásná a
bezesporu fascinující místa
Pamätám sa, že prvýkrát som na cintoríne bola (teda samozrejme nepočítam návštevy príbuzných…síce už vtedy ma cintoríny lákali, ale na dušičky tam bolo stále veľa ľudí a z tých hnusných gýčových kvetov a vencov, ktoré sa mi nikdy nepáčili a nikdy ani nebudú sa mi dvíhal žalúdok) ked sme sa so spolužiackou rozhodli trochu sa zabaviť a ísť fotiť na cintorín. 😀 Zase, nebrala som to tak, že aaa..chccem byt goth chcem super mega temné zlofotky na cintoríne…len som bola zvedavá, že čo na tom všetci majú…bolo to fajn, mám zopár zábavných spomienok a jednu úžasnú fotku, ale už by som to asi nespravila.
Ale odvtedy som na našu krásnu rozalku ešte párkrát zavítala, je to napokon krásny cintorín a niektoré náhrobky a sochy, najma tie zarastené brečtanom, alebo tá krásna veľká hrobka ma fascinujú zakaždým. Pamatám sa, že raz som tam len tak sedela a písala jednu poviedku. Bolo to fajn, pretože nitko nerušil a jediný zvuk bol vzdialený štekot psa a šuštenie lístia vo vetre.
Cintorín u mňa nahradil posedenie v lesoch, pretože teraz sa chodenie do lesa len tak osamote stalo adrenalínovým športom a to nevhodným pre tých, ktorí neradi vidia zničenú prírodu.
Velmi zajímavý článek.
I já se občas projdu po hřbitově, "pokochat se", popřemýšlet. Je tam takový klid a mír. No, rozhodně se tam neválím, prostě se tam jen pomaloučku, potichounku procházím a obdivuju náhrobky. Někdy jsou skutečně zajímavé. Nejvíc se mi líbí hřbitov nyní na podzim. Vše je "zasněžené" listím a vypadá to tam nějak jinak.
Bohužel na podzim mají naši zdejší babičky moc práce, protože to tam musí den co den zametat. Alespoň se nemusí scházet u Kauflandu. promiň, to nebylo pěkný a odbočila jsem.
Já gothik nejsem, sice mám ráda černé oblečení, ale to jen, že se mi to líbí, a stejně občas ráda zavítám na hřbitov.
Ten článek mě zaujal. Dočetla jsem ho až do konce, což se obvykle nestává u blogů, který navštívím jen tak…
Já osobně mám hřbitov moc ráda. Je to jediný místo kde se nestydím plakat. Jak jsi psala, je tam ticho, poměrně krásná atmosféra, většinou ničím nerušený přemýšlení. Pár lidem to připadá hloupý, ale to je věc jejich. To, že ráda zavítám na hřbitov neznamená, že jsem gothik. Opravdu nejsem.
Zajím,avý a pravdivý článek, jeden z mála co mě fakt zaujal. Já osobn ě hřbitovy nespojuju s ničím ani s žádnou subkulturou nebo tak.je to prostě hodně klidný a tajemý místo ,to tam podle mě ty lidí láká.Až teda na ty důchodkyně hrající všema barvičkama :DJinak k těm fotkám ,horzně se mi líbí ta druhá ,hlavně ten tvůj výraz-myšleno dobře 😀
Tak to jsem asi goth už léta, aniž bych o tom věděla. 🙂 Hřbitovy mě fascinují už od dětskýho věku. 🙂
[5]: vždyť píšu, že ten kdo chodí na hřbitovy na ně prostě jen rád chodí, nic víc v tom není:)
Moc hezký článek, směju se gothikům, kteří chodí na hřbitov, protože "se to tak dělá" 😀 Ne že bych byla gothik, některé myšlenky (třeba hledání krásy v temnotě) se mi líbí, ale neposlouchám tu hudbu. Některým prostě není jasné, že metal a goth jsou odlišné styly… Co se hřbitovů týče, nevadí mi, ale nevyhledávám je. Není tam pro mě nic zajímavého, tu klidnou atmosféru, kterou všichni popisují, prostě nevnímám. Buď jsem divná já, nebo oni. Možná prostě nejsem ta romantická duše.
Gothiku poslouchám a chodim v černym, ale gothička nejsem a na hřbitov přeci jen chodim 😀 Jako malá jsem tam chodila s babičkou a nějak mi to zůstalo doteď. Je tam pěkný klid… 🙂
Háá 😀 já nenosim černou, ale na hřbitov chodim, asi jsem babička ve třinácti 😀
Nu a já gothic nejsem, nikdy jsem nebyla a taky už dlouhá léta chodím ráda na hřbitovy 🙂
Já osobně chodím na hřbitovy s kamarádkou už od 12 let.
Tehdy ještě ani jedna z nás tvrdou hudbu neposlouchala (Kabáty nepočítám :)), o nějaké gothice jsme tehdy neměly ani tušení, chodily jsme tam proto, že se nám tam prostě líbilo (a doteď líbí) a tak nemohu souhlasit s tím, že vyznavači tvrší hudby (gothici, metalisti) chodí na hřbitovy jen proto, že se to tak dělá a člověk pak vypadá ,,zleji,, 🙂
Zajímavý článek, dokonce jsi mi dovedla vykouzlit úsměv na tváři některými vybranými slovními spojeními 🙂
Já nikdy moc nepřemýšlela nad tím, jak je to s hřbitovy a gothiky, sama gothic nejsem. Ale hřbitovy jsou zajímavává místa, plná ticha, kde člověk může nerušeně přemýšlet a přiznejme si: je opravdu fascinující zkoumat a odhadovat, z jaké doby ten či onen náhrobek pochází.
Nevím, jestli mě hřbitovy nadchly, až potom, co jsem se doslechla právě o gothice nebo mě přitahovaly už dřív. Jedno ale vím: Nikdy jsem neměla ráda kostely 🙂
Když mi někdy v osmi letech (v mých osmi:)) umřela babička, chodila jsem s mamkou, málokdy, protože bydlím v Praze, na Humpolecký hřbitov. Zafoukal vítr a já jsem si řekla: Tady…tady něco je. Líbilo se mi to ticho a pocit že tam ti mrtví mají denodenně sraz a povídají si navzájem i když se za života třeba vůbec neznali. Tehdy jsem samozřejmě neměla o nějaké gothice ani ponětí.
I teď občas chodím ,,nasávat'' uklidňující atmosféru hřbitova a jsem moc ráda, že mám blízko zrovna ten Kbelský, protože na něm sídlí čtyři obrovské a překrásné sovy :))) Toť vše k tvému pěknému článku (ze kterého přímo sálá, že máš vlastní názor:)) a jen ještě P. S.: i když nemám zrovna nějak v oblibě křesťanství, tak podle mě válet se a šlapat po náhrobních kamenech mi přijde naprosto nepřijatelný a neuctivý k těm zemřelým. Vždyť náhrobek je vlastně taková zmenšená pyramida a dovolil by si někdo do ní kopnout? Pokud ano tak jen jednou! 😀
Já sice jsem goth ale kvůli tomu opravdu na hřbitov nechodím:D
Jinak zajimavej a pěkně napsanej článek:)
Je fakt, že mě hřbitovy děsily a fascinovaly zároveň, a pokaždé když jsme tam šli jako rodina za někým z rodiny, měl jsem psychickou újmu týden dopředu.
Teď už to tolik neřeším, když jdu do Vinohradské nemocnice na zubní, občas tam zajdu. Přeci jenom ať už se jedná o touhu patřit do jakési kultury, tahle místa mají svoje zvláštní kouzlo, jenž odpuzuje a přitahuje zároveň.
[6]: No právě, to byla narážka na to, že je hloupost to takhle směšovat a tvrdit, že bez určitýho atributu stoprocentně něco nejsem nebo naopak s ním to jistě jsem. 🙂
co je na pavoucích děsivého???
[17]: taky si říkám..ale asi je jasné, co autor chtěl říct 🙂
ano, jak moje kámoška začla s gothic, najednou nenávidí hiphop, a furt by lezla na hřbitov..plusem je, že alespoň vždycky odhrabe listí a svinstvo z hrobu svého dědy 🙂
Také miluji hřbitovy … tam mám takový zvláštní klid v duši :o)
"Nechodit fotit zlofotky" :o) no já tam spíš fotím humorné fotky :o) a také zajímavé hroby … jeden hrob mám oblíbený a vždycky se u něho zastavím, ale kdo tam leží, to nevím. Zřejmě nějaký voják, podle toho náhrobku. Doufám, že mě Lúmennka nepošle do někam, když tady dám odkaz na fotku toho náhrobku
http://ladyrovena.blog.cz/galerie/hrbitov-v-karvine-2#55945828
je opravdu zajímavý :o)
"To, co dělá gothika gothikem ale není procházka po hřbitově, nýbrž hledání krásy v temnotě a temnoty tam, kde jiní vidí světlo." trefná věta. Přiznám, že na hřbitovy chodím. Možná i proto, že jsem se kdysi takový výkecy dočetla, jsem tam začala chodit. Vlastně nevím. Hřbitovy mě lákaly už jako malou. Stejně tak jako opuštěné domy, lesní zákoutí, louky, staré hrady, zarostlé zahrady. A teď chodím, užívám si atmosféru a hlavně dělám to, co mě baví – fotím vše, co mě zaujme (takže i hřbitovy. Ale ne zlofotky ;))..
asi to bude vzhledem k tématu trochu zvláštní, ale docela mě rozesmálo spojení – uklízet blitky z prababiččiny urny… ale máš pravdu, architektura hřbitovů je fascinující…
Nemyslím, že by člověk musel být goth, aby rád chodil na hřbitov. Mě osobně svým způsobme víc děsí ta zmiňovaná rozhledna, protože mám závratě, a tak trpím neodbytnými představami, že se všechnou zhroutí a já tam umřu.
Hřbitov je pro mě snová zahrada, ale nemám potřebu se tam fotit, snad mi to připadne neuctivé.
A poslední myšlenka: hřbitov není morbidní. Morbidní je tam nechodit a zastávat názor, že "procházky urnovým hájem" jsou morbidní.
Tohle je opravdu kvalitní článek – myslím, že nemám co dodat!:)
Je svatou pravdou, že kdykoliv se mi vybaví hřbitov přichází mi na mysl, několik zlověstných prchacích aktů, které jsem z těchto míst jako čtrnáctiletá světaznalá metalistka obsolvovala, po tom, co si nějaký jistě stejně zlověstný mrtvý (jistě metalista) zřejmě pod deklíkem uprd…:)
Hned po tom příchází na mysl ona scéna ze Zkurvené noci, kdy toho nebohého synečka zabije ta padající hlava anděla zrovna v tom nejfajnovějším…:D.
Každopádně tuto otázku jsem si nikdy napoložila… od dob kdy mě děsilo podivné šustění trávy uplynula jakási doba, né příliž velká, ale značila jakýsi pokrok. Ovšem chválím tvůj umrlý pohled na první fotografii, tenkrát jsi to stejně jako já měla silně pod palcem…:D! Ono je snad dobře, že jsme si každý prošli tímhle pochybným hřbitovním stádiem – a kdo ne, buďto se na tento "směr životní cesty" neorientuje, neumí trik se špičatým kloboukem, hrozně kecá, či neměl po ruce vhodný cintorín…
Měla jsem v hlavě hlubokou (pro mě zajisté!) myš-Lenku ovšem potom co jsem se přistihla, že dezorientovaně hledím do prostoru a poté zcela fascinovaně opět už tři minuty čumím na chlustajícího Bernýho na levoboku, jsem jaksi ztratila berlu…:D
Tudíž se omlouvám, ale jdu dál pozorovat copkatého Manyho.
Článek je zajímavý, celkem s tím souhlasím. A takový ty pozéry nechápu. Nejsem gothic, nevěřím na nadpřirozeno, nevyznávám žádnej styl ani náboženství, ale taky se třeba občas jdu projít s kámoškou na hřbitov, protože je tam boží klid, málo lidí a fascinujou mně ty stromy a sochy. Nemyslím si, že by ně tom mělo být něco divného xD
luxusní článek! XD Už vidím ty bandy gothiků v zoologický …:)
Já na hřbitovy chodím ráda a fascinují mě už od dětských let, ale tak já nejsem gothik, já jsem jen já a co na tom, že poslouchám Najtvišáky a Mensna. A ducha jsem na hřbitově už potkala, ačkoliv neviděného, jen -hodně nepříjemně- pocítitelného..
Ačkoliv nejsem příznivec gothic, neposlouchám hudbu v tomhle stylu ani nechodím v černém, i když tuhle barvu mám rád (auto mám černé :-))) ),článek se mi moc líbil a popsané pocity chápu a ztotožňuji se s nimi. Fascinující atmosféra tajemna, ticha, pocit možná strachu, zvědavosti a pokory… Kdo navštívil Olšanské hřbitovy v Praze, ví o čem mluvím. Kdo to ještě neudělal, výlet vřele doporučuji, opravdu se nejedná jen "pouhý" hřbitov… Nebo se zkuste se mnou projít alespoň virtuálně. K dokreslení atmosféry tohoto článku nabízím k nasátí atmosféry moje snímky Olšanských hřbitovů… Hezký článek! A tak mi nedá, než zareagovat… Cítím to podobně, i když nemusím navštívit každý hřbitov, který vidím a míjím, stačí mi ohlédnutí… Každopádně krásný hřbitov, který určitě stojí za zmínku a který mne pro svoji atmosféru prostě dostal, je Olšanský hřbitov v Praze. Ten pocit při procházení se mezi hrobkami se nedá slovy popsat… Jeho návštěvu bych ale každému doporučil! Nejen pro vyznavače tohoto prostředí, ale pro všechny turisty jsou tam instalovány informační tabulky, zkrátka takový průvodce. Nafotil jsem tam také několik snímků, takže atmosféru tohoto prostředí můžete zkusit nasát zde: http://www.photo-modr.estranky.cz/fotoalbum/olsanske-hrbitovy/olsanske-hrbitovy—atmosfera/
Ahoj. Robím prieskum, ako široká verejnosť vníma gothickú subkultúru.Klikni na odkaz "web" a zapoj sa aj ty!
S článkem souhlasím a opravdu se mi líbil, až na tu poznámku týkající se mansona, nightwish atd…Já jsem příznivcem goth subkultury a myslím to vážně a krom blutengel, SOM, apod. si někdy také poslechnu Mansona, nebo dokonce Nightwish…ale to hned neznamená, že jsem pozér, nebo že si nezasloužím být příznivcem této subkultury… 😉
S článkem souhlasím, na hřbitov chodím 😀 (teď páč je zima a bahno – brr), je tam klid, v létě si tam plánuji zalízt, malovat mangu a psát podivné příběhy a ještě podivnější básně 😉
fotky se na hřbitově mohou být vkusné, pokud fotograf umí fotit – viz Christina Machart – velevážená fotografická, morbidní a stejně šáhlá "umělkyně" jako já, ale že bych se tam fotila furt to né, to by byla nuda a stereotyp přeci…
neřadím se mezi Gothiky, ale obdivuji je, neposlouchám gothic klasiku, nýbrž metal – prostě se mi víc líbí 🙂
1. Gothička nejsem 😀
2. Na hřbitovy chodím, protože mě nikdy nenapadlo tam nechodit… Maminka mě tam brávala od malička, vozila mě tam v kočárku, později mě tam brávala na procházky, prostě kvůli tomu tichu a klidné atmosféře. Jako puberťačka jsem na hřbitovy chodívala na chvíli spočinout, daleko od zmatku každodenní reality… No a vydrželo mi to dodnes :)))