Pro začátek si ujasníme pojmy, které zde budu používat. Jsou trochu zjednodušené pro účel článku:
komerčně úspěšný – zkráceně i komerční umělec je ten, který své dílo (hudbu, obrazy, herecké umění atd.) dokáže prodat a většinou je také umělcem z povolání, tedy je to jeho jediný příjem. Je to člověk, který tvoří aby žil, tedy produkuje jisté umění za účelem vydělání si na život.
undergroundový – je ten umělec, který své dílo neprezentuje za účelem zisku, ale jen aby lidé viděli a prožili jeho umění, i kdyby to mělo být za pár korun. Většinou ještě pracuje v normálním zaměstnání a umělecká činnost je jeho koníček. Je to člověk, který žije, aby tvořil.
Znáte tu slavnou větu, kterou pronesou hudební kritici – „po letech undergroundové produkce pan XY vystoupal do světla reflektorů a vydal desku, která mu hned vynesla první příčky hitparád bla bla bla… .“ Možná netuší, jak s tím právě něco pohřbili a stvořili něco nového. Co bylo lepší a co horší? Který pan XY byl lepší člověk a hudebník? Ten, který den co den vstával do fabriky a po oddělaných osmi hodinách dlouho do noci skládal písně, aby za pár drobných odehrál fascinující koncert ve sklepním klubu? Nebo ten, kterého si všimla nahrávací společnost, podepsala s ním smlouvu na deset let a on teď jezdí po koncertech a autogramiádách, jeho portrét visí v každém pokoji puberťáka a jeho desky mizí z pultů jako zlevněné máslo?
Zdá se, že lépe se má ten druhý. Má to, o čem se neodvažoval na pódiu v zakouřeném klubu ani snít. Peníze a slávu. Lidé ho milují. Ale producenti a sponzoři ho nepustí ani na vteřinu z očí a jeho hudbu, která doteď byla tak osobitá a jedinečná přetvoří k obrazu svému a z pana XY je už jen další průměrný hudebník, jakých je po světě spousta. Lidé chtějí takovou hudbu a on jim ji musí dát, jinak neprodá desky ani lístky na koncerty. A pan XY se probere z krásného snu do tvrdé reality showbyznysu. Možná skončí s kulkou v hlavě nebo s flaškou vodky v ruce. Ale už nikdy to nebude pan XY z malého klubíku.
Tímto se dostávám k tomu, proč jsem dnešní zamyšlení nazvala syndrom Kurta Cobaina. Kdo četl jeho životopis, dá mi za pravdu. On byl taky takovým panem XY a prošlapal si trnitou cestu za slávou. Ale tak to nechtěl. Chtěl prodávat desky a koncertovat…ale nechtěl aby se z něj stal miláček davů, když on sám sebe nenáviděl. Pro Kurta zbyla jen ta kulka a mozek rozstříknutý po pokoji byl jeho posledním uměleckým dílem.
Jaký je tedy ta největší strast a slast undergroundových umělců? Oni hrají tady a teď. Jejich koncert je jen těch několik okamžiků, kdy člověk stojí pod pódiem a zapomene na svět okolo. Underground žije jen pro přítomnost a nehraje si na včera a zítra. Když člověk odejde z baru či hudebního klubu, atmosféra je pryč a šedá realita ho zase pevně obejme. Ale tu chvíli, kdy skákal a řval radostí nad svobodou a hudbou, tu mu už nikdo nevezme.
Komerční umělci chtějí, aby jejich hudba přetrvala věky. Vypálená na CD, vyrytá do desek, zaznamenaná na notových arších, slavná a nesmrtelná. Za to zaplatí krutou daň – protože koho dav nemiluje, toho nenávidí a dav rychle mění názory a rychle zapomíná. A kdo se chce líbit davu, musí hrát pro něj.
Underground je tu pro pár bláznů, kteří chtějí být jiní. Komerce nabízí mnohem víc, ale jen na povrchu. Málokdo to však vidí, lesk pozlátka oslepí oči a vidina výšin slávy je tolik lákavá.
Není proč zavrhovat umělce, kteří chtějí být zapsaní do dějin umění. Oni přetrvají navždy za možnou cenu změny sebe sama, ale underground zůstane zakotven v jediném okamžiku, neměnný, stálý, ale křehký, jako vzpomínky člověka. Kdo ví, zda v dobách Shakespeara, Bacha, Čajkovského nebo Seiferta nebyli umělci, kteří psali do šuplíku, hráli v pouličních divadlech a komponovali na klavír jako pánbůh, ale nikdo si jich nevšiml a oni nedostali tu šanci. Zůstali ale zaklíněni mezi včerejškem a zítřkem, na okamžik okouzlili pár lidí, aby zmizeli v propadlišti času, živí a dokonalí a přece zapomenutí. Tohle je prokletí a zároveň dar undergroundu.
Komerční umělci nejsou nepřátelé undergroundu, ale naopak. Kdyby nebyla většina, nemohla by existoval ani menšina. Není také důvod komerci nenávidět a považovat ji za sprosté slovo. Ti, kteří vítězili v hitparádách a nebo okouzlili tisíce fanynek ve velkofilmu, budou žít ve vzpomínkách většiny. Ti, kteří zahráli jedinečný emocemi nabitý koncert anebo vyplivli duši při ztvárnění Hamleta v malém divadélku, tu zůstanou jen pro menšinu. Jedni nejsou horší než druzí, pouze jsou více a méně vidět. A to, co je více vidět, se snáze stane terčem.
Pravý umělec netvoří proto, aby žil, ale žije proto, aby tvořil. Lúmenn
Je lepší shořet, než vyhasnout. Kurt Cobain
proc ty dycky jako reakci na muj koment musis napsat cely nesmyslny clanek, zenska? Myslim ze my dve mame uplne jine pojeti o tom, co je komercni a co UG.. kdyz jsem psala o zlate stredni ceste mezi komercnim metalem a punkem, myslela jsem tim to, ze tyhle styly byly jiz na popove urovni, tudiz ze je znal kdekdo (to ze to kapely zacaly delat pro rpachy je vec vedlejsi), tedy novoromantismus byl meznikem taky v ramci popu, tedy popularni hudby, tedy hlavne synthpopu. Opravdu mas silene velkou tendenci videt vsechno cerno-bile, nevim proc by se melo komercne uspesne kapely zavrhovat jen rpoto ze vydelavaji prachy a taky je blbost, ze ty nekomercni nejsou casto legendou. Jen je nezna tolik lidi.. o tom to vsechno je.
Jinak, porad mi jeste nedochazi co ty vlastne delas na zurnalistice.. tva zaujatost vuci vsemu moznemu srsi z tvych clanku jako ohen, ovbjektivni rozhodne nejses, coz by zurnalista pokud vim mel byt.. pokud teda nechce psat do Blesku 😀
ehm?? Nechápu co mi chceš tímhle říct…to co jsem napsala nesouvisí s tvým názorem, který jsem přečetla před pěti minutami, ale z debaty na internetu (nez tvé účasti) a z rozhovorů s mojí sestrou díky kterým už o tomhle tématu uvažuju. A objektivita je na místě pouze u zpravodajství, publicistika je ryze názorová a tedy subjektivní. A právě tento článek je o tom že svět UG a komerce není černobílý, ale oba mají plus i mínus.
btw. nepřeháníš to už s komentováním všeho co napíšu? Začínáš mi připadat jako hlídací pes:)
jeslit neco prehanim? Podle me to prehanis ty s psanim clanku, ale to je uz taky vec nazoru, ze 😉
A opravdu si nemyslim, ze by publicistika byla ciste nazorova a subjektivni, dokonce i takovou recenzi musi umet spravny novinar napsat tak, aby neznela zaujate 😉 ovsem je fakt, ze v dnesni dobe muze delat "novinare" kdekdo 😉
přečti si definici publicistiky a pak se zkoušej přít s člověkem co to studuje 🙂 recenze je žánr na pomezí publ a zpr. mimochodem 🙂 čistá publicistika je např. glosa, komentář, fejeton, sloupek…ale to co tu píšu já není žurnalistický žánr, jsou to spíš moje úvahy a zamyšlení. Snad i žurnalista má právo na vlastní názor ne?
to ano, ale i zurnalista, i "obycejny smrtelnik" by se mel nejdriv zamyslet, nez neco napise a hlavne si zjistit jeslit nahodou an neco nepozapomnel 😉
jinak, definici zurnalistiky znam, sic ji nestuduju, ale v oboru ktery delam o ni taky musim neco vedet, vis moje mila? 😉
"objektivni rozhodne nejses, coz by zurnalista pokud vim mel byt." "A opravdu si nemyslim, ze by publicistika byla ciste nazorova a subjektivni"
je vidět, že na tvém oboru to beret hodně zhruba, jinak bys přece nepoužívala typicky alibistické fáze "myslím si" "pokud vím" apod. Tak víš něco nebo si to myslíš? 🙂
alibisticke fraze? Holka, kdzy uz, tak si aspon ujasni jazykove pochody.. i kdyz pochybuju zeby ti to neco rikalo 😉
No tvůj jazyk teda pěkně pochoduje…a kulhá při tom 😀 ty si ujasni co víš a co si jen myslíš, je v tom totiž hooodně velký rozdíl 😉
Holka, ty uz vazne nevis do ceho by sis rypla, co? To porekladlo – rekni debilovi, ze je debil a on ti rekne ze jsi debil ty, na tebe sedi jako usite, fakt..
To, co říkáš, je absolutní pravda, až na jedinou věc- omlouvám se všem případným fanouškům, ale většina mainstreamových interpretům, zvláště 21. století, začíná z hudbou, aby se stali slavní. A to už podle mě špatně je.
Dovolím si citovat Paula mcCartnyeho (o Beatles):
Nesedli jsme si do kouta, a neřekli: "Tak, a teď budeme slavní". Opravdu jsme na sobě tvrdě pracovali.
A tak by to podle mělo být. Jenže mám pocit, že bohužel není.
Krásné zamyšlení, ostatně jako vždy!