V poslední době hodně mých „spřátelenců“ napsalo články o smrti a tak nějak mě to inspirovalo a rozhodla jsem se něco na toto téma stvořit také. Vechny předem upozorňuji, že s mými názory na toto téma se ne každý ztotožní:)
Takže – smrt. Něco nevyhnutelného, něco, co čeká každého z nás. Smrt je stoprocentní, nevyhnutelná a jistá, jako jediná věc v celém životě člověka. A možná právě proto se jí většina lidí bojí a snaží se před ní všemožně utéct, přičemž vědí, že to není možné.
Já se jí nebojím. Byly i doby, kdy jsem se na ni strašlivě těšila a volala ji k sobě. Z tohoto jsem naštěstí už dávno vyléčená, ale když se v životě čtyřikrát pokusíte o sebevraždu, nikdy už pro vás smrt nebude taková, jako pro ostatní. Když stojíte těsně před jejím prahem a rozhodujete se, na kterou stranu se dát, zda žít nebo umřít a zvolíte si na poslední chvíli možnost první, ztratí pro vás strach ze smrti to kouzlo. Už víte, jaké to je, pomalu přicházet o vládu nad svým tělem a pouštět jedno po druhém pouta s hmotným světem, už se netrápíte výčitkami, že jste tu někoho nechali. Tenhle pocit už jsem zažila a krom bolesti při umírání není nic, co mě na smrti děsí.
Jistě si jako každý člověk kladu otázku „a co bude potom“? Kladla jsem si ji hlavně v těch dobách pubertálních depresí, kdy žiletka na zápěstí a krabička prášků na spaní měli vyřešit všechny moje problémy. Pokud po smrti není nic, pak není třeba se tím trápit – když zemřeme, nezbude žádné vědomí, které by se mělo trápit výčitkami, že život, který jsme opustili mohl vypadat jinak, lépe. Existuje ale možnost, že něco je – ráj nebo naopak peklo? Trest a nebo odměna? Všichni mí čtenáři dobře vědí, že na peklo ani nebe nevěřím, nevěřím na posmrtné světy plné hojnosti ani na onu prázdnotu. Z hloubi své duše vím, že zase poputuju dál, znovu se zrodím a zase zemřu a pořád dokola, dokud nepřijde čas, kdy opustím reikarnační koloběh.
Tahle myšlenka mi dává sílu jít životem dál a brát každý problém a každou facku od života jako zkoušku, jejíž úspěné složení mě dostane výš a dál. Ale o životě si teď nepovídáme:)
Hodně lidí mi říká, že až zažiju smrt někoho blízkého, pochopím, jak je strašná, krutá a kdo ví co ještě. Jenomže mě zemřel člověk, co mi byl velmi blízký – moje babička, úžasná žena, která měla tak dobré srdce, že se to slovy dá jen těžko vyjádřit. Když zemřela, plakala jsem. Ale ne kvůli ní, ale kvůli sobě, protože jsem věděla, že mi bude scházet. Na jejím pohřbu už to bylo jiné, spousta lidí, co ji ani zpoloviny neznali tak dobře jako já a všichni ronili slzy jako o život. Já jsem neplakala – nebyl důvod. Svůj žal nad tím, že jsem ji ztratila, už jsem vyjádřila a tak jsem seděla a se suchýma očima zírala na její rakev a stále dokola opakovala, jak moc ji miluji.
Pak kolem chodili známí a fňukali, že je babička chudáček, že zemřela a já na ně v duchu řvala, jak jsou hloupí. Bylo mi třináct a už jako takový puberťák jsem věděla, že plakat pro mrtvého je nesmysl, že pláčeme jen pro sebe, litujeme toho, že jsme zůstali sami.
Když v televizi vídám zprávy o mrtvých dětech, zabitých lidech, autonehodách a dalších úmrtích, není mi to líto. Tedy – lituji matky, kterým zemřeli jejich synové nebo dcery, lituji manžely, kteří zůstali bez manželek nebo děti, které pozbyly rodiče. Ale nelituji nikdy ty, kteří zemřeli a nespílám smrti, že je krutá. Smrt si totiž pro každého přijde přesně tehdy, kdy má a i smrt blízkých je jen lekce, další zkouška, se kterou se musíme chtě nechtě smířit.
Většina lidí tento postoj odmítá a smrt v mladém věku bere jako hroznou ránu („Vždyť ještě nic neprožil, chudáček malinký!“) – ne pro pozůstalé, ale pro toho mrtvého, což je něco, co nikdy nepochopím.
A jsme asi zase u toho, co jsem zmínila na začátku. Čtyři pokusy o sebevraždu opravdu změní pohled na svět – když se smíříte se svou smrtí v tak mladém věku jako já, přijde vám, že to, co je před vámi, to co jste ještě neprožili, bude už jen horší a těžší, než to, co je za vámi. A možná proto nelitujete mrtvé, ke kterým jste se tolik chtěli připojit.
Možná je to také absencí mého pudu sebezáchovy – už jako dítě jsem si představovala, že umírám a celý život provokuju nesprávné lidi a lezu na nebezpečná místa. Smrt vnímám na každém kroku, vím, že mi hrozí každou vteřinu mého života a zároveň jsem si vědoma faktu, že nepřijde dříve, než má, že je-li mi určeno zemřít stářím v posteli, pak můžu lézt nejištěná po skále a nespadnu a je-li mi určeno zemřít ve dvaceti v autě, pak s tím nic neudělají bezpečnostní pásy ani opatrný řidič.
A s tímhle pohledem tak nějak kráčím životem, ochotná ve vteřině kývnout postavě v kápi a vydat se na druhý břeh. Nepláču pro ty, kteří mě opustili, ale pláču sama nad sebou, že už je nikdy neuvidím. Nebojím se dát svůj život za správnou věc, nebojím se, že něco nezažiju, když mi srdcem proletí kulka nebo mi hlavu roztříští silný náraz, protože se tak stane v pravý čas, kdy můj život už byl prožit tak, jak jsem si ho zvolila, ať je mi pět let nebo jsem oslavila osmdesátku. neříkám, že musíte můj pohled sdílet, ale mám pocit, že život si takhle vychutnáte mnohem více:)
Smrti říkám "Jediná Spravedlivá", protože to je opravdu jediná spravedlnost na světě. Smrti se nebojím…ale umírání ano. Ne každý má to štěstí, že si večer lehne a "probudí se" jako mrtvý. Taky jsem nebrečela, když mi babička umřela. Byla jsem malá a připadala jsem si divná, že nebrečím, když všichni brečeli. Měla jsem ji hodně ráda a když mám opravdu velký problém, tak se mi zjeví ve snu a je mi zase fajn. Je fakt, že kdysi jsem na sebevraždu myslela, ale vždycky jsem ten svůj problém nějak vyřešila. Vím…každý nemá takové štěstí.
Lúmenn pekne si to napísala, lepšie by som to nevedel vyjadriť ani ja.. možno to bude ale odmedzenou slovnou zásobou. Je tptavda že plačeme kvôli sebe. Mne vždy príde výraz tváre mŕtveho zvláštny.. taký pokojný, ako keby bola pre neho smrť vykúpením. Viac krát som bol tiež na pohrebe ale ten výraz vidím pred očami aj teraz.. taký pokojný, ako keby to bol len bezsenný spánok.. a predsa razivo dokonalý
Napsala jsi to moc pěkně, Lúmenn. Téměř ve všem se shodneme (Detaily jsou lhostejné, nemůže každý být stejný;) a taky jsi to moc hezky vysvětlila těm, kteří na toto téma neumí odpovědět- Možná budou jiného názoru, ale už budou rozumět podstatě – přidávám se k nim. Občas uvažuju nad smrtí z vlastního zavinění… Protože jsem malá, hloupoučká puberťačka. Ale zase si myslím, že se někdy mám i "Fajn". Věc druhá je ta bolest, když někdo umírá 2-3 roky, ale když pak už má klid, nebo se stane někým jiným a tu jízdu si zopakuje…
Pěkně napsáno!
Smrti se nebojím, jsem zvědav co po ní bude následovat. Na to nemám žádný vyhraněný názor, na rozdíl od věřících, uklidňujících se představou posmrtného života i narozdíl od kovaných materialistů skálopevně přesvědčených o zániku mysli jsem schopen akceptovat myšlenku "nevím a dřív než po smrti se to nedozvím" a neřešit to. Takže za sebe na smrti nevidím nic negativního, je to prostě součást života.
Zabít se už nechci (pominu-li občasné pokusy v afektu), mám důvody tu zůstat, ale na druhou stranu, mít vážné důvody, nebudu se v otázce sebevraždy nijak dlouho rozmýšlet.
V otázce úmrtí mých blízkých, přiznám se, jsem ovšem slaboch a nesl bych jej velmi špatně…
Martin: nejsi slaboch, každý by to nesl špatně, mě nevyjímaje;) Jen chápu, pro koho při takové příležitosti pláču, že to nejsou oni ale já
Moc hezky napsáno. Taky se nebojím, spíš se těším a čekám, protože smrt je vysvobození. Vidím že hodně věříš na osud. Já jen napůl. Myslím si, že něco má člověk opravdu předurčeno, ale něco může sám hodně změnit.
súhlasím úplne so všetkým, mám rovnaký názor, ale ani ma to neprekvapuje, už z predchádzajúcich článkov mi bolo jasné že na veľa vecí máme rovnaký pohľad. Takisto absolútne verím v reinkarnáciu 🙂
Venom: nevěřím na osud, to ne:) ale věřím, že si člověk vybere svůj život před tím, než se narodí a hlavní body jsou stejné, dá se jim vyhnout, ale většinou jimi musíš projít. Není to osud, který ti někdo dal, je to cesta kterou si každý vybírá sám;)
Když zemře mladý člověk nebo dítě řeknu si, že je to škoda. Pořád jsou věci, který chci do konce života aspoň jednou zažít a kdybych věděl, že zemřu aniž bych je zažil, mrzelo by mě to a myslim, že dvacetiletý mladík určitě mohl ještě zažít něco skvělého. Někdy mám myšlenky, že si říkám, že takhle umřu já…aniž poznám to, po čem toužím.
Při myšlenkách na smrt se rychle většinou donutim myslet naopak na život. Až dál se zamyslím jaká bude má smrt. Často docházím k názoru, že zemřu jako "pravý romantik", jednoduše, že skončím špatně, zklamaný a vnitřně nenaplněný. Ale jsem s tím smířený, protože kdybych skončil jinak, nemohl bych si říkat romantik 🙂 Ber to samozřejmě trochu s nadsázkou 🙂
pridavam se k souhlasne prikyvujicim:) naprosty souhlas skoro se vsim, me taky babicka a deda a vlastne vsechny pratety a strejdove umrely kdyz jsem byla este mala ale uz tehdy mi pripadalo nejak zbytecne nad jejich ztratou ronit slzy, mozna si nekdo rekne, ze jsem byla jeste mala a nechapala to, ale ja nad tim premyslela i jako maly decko a vedela jsem, ze jim uz je ted lip a ze mi sice budou chybet, ale slzy je stejne nevrati a tak jsem radsi vzpominala na hezke chvile s nimi a usmivala se, protoze jsem byla rada, ze jsem to prozila…a mas prřavdu, je smutne kdyz zemre mlady clovek nebo dite, ale jen ve vztahu k tem, kterym budou chybet, pro ne samotne, to nic neznamena…ze mohli zazit jeste neco vic? ale to prece muzou i tak a treba i neco lepsiho, ale to spousta lidi nevidi prave proto, ze je pro ne jen jeden zivot tady a pak je konec,… musi byt docela desny takhle uvazovat, to bych se z toho asi zblaznila, fakt nevim, jak takhle nekdo muze "spokojene" zit…ja sama v tom mam sice trochu bordel cemu vlastne presne verim, ale urcite vim, ze po zivote "neco" je a prave kvuli tomu nema smysl se smrti prilis trapit, protozeto rozhodne neni "konecna":)
souhlasím s tebou, Lúmenn. Nemůžu si pomoct, ale souhlasím, jen se lišíme v pohledu na to, co je po smrti. Když jsi zmínila smrt svoji babičky, připomněla jsi mi jednu věc, a to můj názor na mrtvé a pozůstalé – nemůžu si pomoct, ale myslim si, že mrtvým je už jedno, jak budou pohřbeni a jestli se o jejich hrob někdo stará, nebo ne. Mě když rodiče říkaj, že mam jít na dušičky s nima na hřbitov, někdy mě to děsně vytočí. Hlavně proto, že dušičky jsou nechutný svátek – datum, kdy ti jeho tvůrci přikážou: "Pádej na hřbitov!" a v mém případě nezbývá, než jít… Nepotřebuju datum v kalendáři, abych si vzpomněla na hafo mrtvých příbuzných, přátel a známých… asi jsem trošku odbočila od tématu:)
Oroniel: taky si myslím, že mrtvým je to putna, kam a jak je pohřbím;)
Já také souhlasím, že to je dobře napsané. Mám dojem, že jen když dokážeš mít smíření a přijetí pro svou smrt, tak to znamená umět přijmout i svůj život.
[10]: A ani pro ty, kdo věří, že po smrti už nic není, to litování, co kdo zažil nebo nezažil, nemá smysl. Pokud duše stále žije, nevěřím, že se ještě trápí svou pozemskou minulostí, a pokud nežije, tak to už potom ani nemůže ničeho litovat.
[12]: no já ti nevím Lúmenn…moje maminka tvrdí (samozřejmě, že se u toho směje), že až zemře, tak ji máme spálit a udělat z ní tabletky na blití pro mého otce :o))) oni se totiž "mají hodně moc rádi" :o)))
Pokud jde o místo kde by chtěli být mrtví pohřbení, tak tohle přání (pokud je to v mých silách) bych jim splnit chtěla :o)
[11]: Na hřbitov chodím na Samhain a když nemůžu, tak zapálím svíčku doma. Jinak na ty, které jsem měla ráda a kteří už tu se mnou nejsou si vzpomenu kdykoliv. Taky k tomu nemusím mít místo, kde se lidi hádají, kdo bude hrob zametat a kdo tam ještě byl a nebyl atd… Stačí louka, les nebo jiné místo v přírodě (samozřejmě na vysypání popela)
No, s něčím souhlasím a s něčím ne. Já jsem blízko smrti nebyla, takže nemoh posuzovat z této stránky. Jelikož mám vrozenou přecitlivělost a mám dostatečný pud sebezáchovy, tak také necítím to co ty. Já na pohřby ze zásady nechoím, sesula bych se, to vím. Aděsím se okamžiku, kdys mi umřou rodiče, jelikož jak jsi psala…budu ronit slzy proto, protože zůstanu sama, uprostřed okruhu rodiny, která se mi za ta léta už zpoloviny zhnusila a už nikdy je neudivím.
Takže já taky bulím pro sebe, pro svoji ztrátu, ale když slyším o mrtvých dětech, to je nespravedlnost, to je. Jako pravý nekřesťan říkám, že kdyby byl Bůh, nebyl by tady takovej bordel. Mě totiž připadá, že jestli Bůh je drží spíše svoji ochranou ruku nad lidmi, kteří si to nezaslouží…kolik alkoholiků opitých pod obraz se vybouralo a přežili…narozdíl od otců rodin, kteří se vraceli domů.
Jak se říká, Smrt je jediná jistota, ale je to taky nevypočitatelná a necitelná mrcha.
Kiqi: Bůh je a je nekonečně spravedlivý (a to taky nejsem křesťan) jenomže kvůli karmě umírají malé děti a lidé, zdánlivě bezúhonní milí. Vše je tak jak má být;)
[8]: Tak tak, ale nebylo by od věci občas něco obejít. I když to se mi asi nikdy nepodaří.
[12]: No dovoliím si nesouhlasit. Třeba mě to teda fakt jedno není, co se s mým tělem stane po smrti a rozhodně se nechci nechat pohřbít. Ta představa, že moje tělo leží pod zemí a žerou ho červi…To je moje nejhorší noční můra.
estel: ted mozna, ale az umres tak te takové detaily patrne zajimat nebudou:)
Vidím to stejně..
A co když zemře někdo, kdo se chtěl na druhý den někomu omluvit za špatnou věc a nestihne to. Nebo má v plánu něco vidět, něco ochutnat i za vysokou cenu života a jeho utrpení. Takových lidí Ti není líto? Co chtěli sami něco stihnout a smrt je nenechala?
S názorem, že pro druhé truchlíme z vlastní sobeckosti (sobeckost je trochu silné slovo, ale je to vlastně tak) s tím i souhlasím. Ale když zemře malé dítě nebo i stoletý člověk a nestihne poznat věci, které poznat chtěl, to mi líto prostě je.
Smrt není špatná. Vlastně bych řekl, že je nezbytná, protože kdyby nebyla, tak se tu všichni válíme senilní na zemi s artritidou, demencí, sklerózou, a přinejmenším pořádnou angínou z prochladnutí od země k tomu. Až umřu, budu rád, že jsem umřel a nemusím žít navěky.
A k tomu pohřbu, byl bych moc rád, kdyby mě spálili a vysypali do nějakýho potoku nebo v lese pod kořeny nějakýho starýho stromu. Abych měl klid…
Jediný, co bych chtěl před smrtí stihnout je se všem omluvit a všem taky poděkovat. Odpustit všechno špatný a popřát jim, ať se mají dobře. Jen 4 možná banální věci, ale mě na tom záleží.
Nejvíc se obávám toho , že až budu umírat, že budu litovat věcí co jsem udělal , nebo neudělal , snažím se žít abych ničeho litovat nemusel.
A taky nechci aby lidi pro mě truchlili , ale aby si vzpomněli prostě jen na kytaru a na to jakej jsem byl .
A líbí se mi věc s Vikingským pohřbem .
(na voru je plovoucí tělo s věcmi které bude mrtvý potřebovat v posmrtném životě , jestli je a pak se to zapálí )
Věřím v posmrtný život , bud bude takovej kde potkám všechny lidi co zemřeli, nebo se zase někdy narodím .
Dobrej článek, akorát s jedním nesouhlasím, ale to je věc názoru. Nesouhlasím s tím, že je osud předem danej. Naopak – BUDOUCNOST JEŠTĚ NENÍ NAPSANÁ. Budoucnost utváří situace, fyzikální, chemické, přírodní jevy a jednání živých bytostí (které dle mého názoru není řízeno výhradně fyzikálně-chemickými jevy) a další věci. Nevěřím na předurčení a plány vyšší moci, proti nimž není odvolání; a nejsem zastáncem vědeckýho materialismu, podle něhož je vývoj vesmíru už od počátku do konce danej.
Tak u tohoto s tebou v něčem souhlasím, v něčem moc ne. každopádně, není nejmenší důvod se smrti bát. Je to přírozené, a nevěřím tomu, že zemře i naše duše.
Můj názor je trochu zvláštní, protože věřím jak na posmrtné světy, tak na reirnkarnaci. Podle mě si duše půjde odpočinout…no, do nečeho, jako je Nebe, či která představa je prot ebe nejpřijatelnější. No, ale pokud spáchá sebevraždu (nevážení si daru života), nebo příliš ubližuje jiným lidem, musí si jeho duše uvědomit své chyby, aby je neopakovala. Přirovnala bych to k Peklu, ale není to přesné. A poté, až bude daná duše připravená, může vstoupit do dalšíhio života, až do úplného uvědomění. Neboli nirváně, pokud si přeješ oficiální pojmy. Toť můj názor, ale ten tvůj ti samozřejmě neberu.
Je to vskutku zajímavý a netradičně pojatý článek.