Šaty dělají člověka

…aneb dogma staré tisíce let

Tato věta, kterou se nám před lety vlezlou písničkou pokusili vtlouci do hlavy Voskovec a Werich, byla vymyšlena nejspíš už v době, kdy opice druhu Homo slezly ze stromů a začali svou stále holejší kůži zakrývat kožešinami a jinými slušivými doplňky. Netrvalo to ani pár tisíc let a opička s hezčí kožešinou byla na první pohled identifikována jako manželka náčelníka, zato opička co už zdálky vypadala jako Popelčina příbuzná, nemohla být nikým jiným než otrokyní.
Prvotní „šaty dělají člověka“ tedy sloužilo zejména k rozeznání bohatých a chudiny, králů a jejich poddaných, pánů a otroků. Hned v závěsu za sociálním vrstvením podle oděvu se objevilo genderové. Mužské a ženské odění, které bylo dlouho prostě stejný kus kůže přes boky, se léty a staletími naprosto odlišilo. Ještě před pěti tisíci lety se v Egyptě líčili jak muži tak ženy a šperky klidně mohl manžel půjčovat manželce. V pozdějších dobách ale muži měli potřebu se od žen více odlišit a tak dnešní pánové s líčidly či v sukni jsou označeni cejchem čtyřprocentní menšiny sotva vlezou do dveří.
Poslední časem jdoucí význam tohoto přísloví se váže k povolání – kominík v černém, kuchař s bílou čepicí, voják v uniformě, prostitutka ve vyzývavě těsné minisukni…většina povolání má svůj specifický oděv, který se samozřejmě v historických epochách může co do detailů lišit, ale archetyp zůstává zachován.
Podíváme-li se na naše hektické dvacáté století (a samozřejmě i těch pár let, které už jsme ukrojili z třetího tisíciletí) zjistíme, že dnes už oděvem vyjadřujeme mnohem více, než jen pohlaví (co třeba ženy v kalhotách a krátkými vlasy?), společenské postavení (roztrhané džíny nosí dnes i ty nejbohatší celebrity) nebo povolání (uniformita obleků a kostýmků – manažer/ka, učitel/ka, bankéř/ka nebo právník/čka?). Naše oblečení může vyjádřit vztah k určitému náboženství (háre krišna jsou třeba nezaměnitelní), zájmové skupině (skautské nebo sokolské kroje), příslušnost k národu nebo etniku (typické indické sárí, francouzské barety, muslimské závoje), náš názor na svět (trička s nápisem „No war“ nebo „Paroubek škodí lidem“ mluví za vše aniž bychom otevřeli pusu) no a v neposlední řadě prozradí i náš hudební vkus (metalisti, hopeři, diskanti … vybavujete si při každém slově něco jiného?).
Jak je vidět, oblečení má velkou moc ovlivnit náš názor na člověka, aniž bychom ho znali nebo s ním promluvili. A já si říkám, jestli ta moc není už příliš obrovská. Protože na rozdíl od barvy pleti, vlasů a očí (no ani s těmi už to není úplně stoprocentní), tělesné výšky a šířky, je oblečení tou nejproměnlivější součástí našeho vzhledu. Stačí pár minut a z anarchistického punkáče je hodný studentík, z rozkošné holčičky v lodičkách a sukýnce metalistka jako poleno a tak dále.
Bohužel, může to zajít ještě dál a člověk řadící se k určité skupině je ihned považován za divného nebo zvráceného, nevyznává-li patřičný dress-code. Mám kamaráda, kterému se děsně líbí kalhoty s rozkrokem u kolen, volné mikiny a ploché kšilty, ale nedá dopustit na punkovou a rockovou muziku. Punkeři ho za to naprosto vyčlenili ze svého středu a je pro ně černou ovcí, takový nepovedený záprtek, co neví, co chce. Krčíte teď rameny a nadáváte jeho rádoby kamarádům do blbců? Co takhle začít házet kameny do vlastních černých řad?
Určitě znáte tu situaci, kdy se třeba v baru dáte do řeči z gothicky oblečenou dívenkou, ze které vypadne, že poslouchá Pussy Cat Dolls a Madonnu. Bílý ksicht pravověrného gothika přijde i o poslední zbytek barvy a slečna se v našich představách smaží v ohni pekelném. Ale proč? Má snad právo na černé oblečení, glády a sítě na rukou jen metalová a gothická subkultura? Existuje nějaký zákon upravující normy oblékání tak, že plochý kšilt se smí prodat jen znalci rapové muziky, gel na vlasy jen popově orientovanému jedinci a znalostní test z metalových kapel musí předcházet každému nákupu na metalshopu? Neexistuje, ale přesto ho nosíme v hlavách a „šaty dělají člověka“ už není jen doplňková poučka, nýbrž dennodenně používané schéma na hodnocení kolemjdoucích, spolužáků, přátel a známých.
Na druhou stranu se dá rozhořčení příslušníků subkultur chápat. Dovedeme-li to do absurda, co by asi říkali jeptišky na to, kdyby prostitutky oblékly jejich roucha? Ti, kteří milují svůj oděv a není pro ně jen slušivým doplňkem vizáže, ale vyjádřením sebe sama, mohou jeho spatření na „nekompetentní“ osobě vnímat jako jisté znesvěcení. Dohánět však tento nepříjemný pocit do krajnosti, jako se dnes často děje, a vést války o to, kdo má právo na kecky (emaři nebo punkáči?) nebo řešit zda si diskofil může obléknout koženou bundu s pyramidami, je vážně zbytečné.
Šaty dělají člověka…a nebo spíš člověk z šatů dělá výkladní skříň své osobnosti, ve které dává na odiv své názory, přesvědčení, momentální náladu i charakter? Naše duše totiž pomalu ale jistě přestávají promlouvat jinak, než na materiální úrovni, která je nejjednodušší a nesrozumitelnější. A tak oblečením, vzhledem a planými frázemi říkáme vše, bez pohledu do hloubky, bez emocí, a potápíme se v oceánu, kde se přes nás valí „IN“, „cool“ a „trendy“ vlny, kterým nerozumíme, ale ke kterým se musíme připojit, jinak nás pohltí. Záchranný člun ale není daleko, je to bezbarvá bezejmenná loď, která nás vysvobodí z rozbouřených vod a nebude nás nutit cpát se do stylů, podstylů a jiných škatulek. Musíme se jen naučit chápat, co to znamená slovo „já“, i když jsme úplně nazí.