Nedávno jsem u Alue četla článek o tom, proč se vlastně lidé dívají na horory a uvedla skutečně dobré argumenty, proč tak nečinit. Máme po nich špatné sny a i cesta na záchod se stane v noci noční můrou, podloženou vidinami bubáků a nestvůr v každém stínu. Ale stejně si pak zase pustíme film, kde se to hemží uřezanými končetinami, duchy, démony a strašidelnými scénami, při nichž tuhne krev v žilách. Položila jsem si tutéž otázku – proč?Myslím, že je to do značné míry dáno tím, že lidé od přírody rádi překonávají strach. Máme to nejspíš v genech – už pravěcí předkové museli v noci vyrážet do lesů a pronásledováni představami běsů a strašidel ze svých historek zas a znovu překonávali svůj strach při cestě za obživou či přístřeším. Malé děti byli od pradávna krmeny historkami o klekánicích a polednicích, aby chodily včas domů a naši předkové si věšeli do domů ochranné amulety před zlými duchy.
Není divu, že v každém z nás je hluboce zakořeněna představa, že existuje něco, co nás přesahuje a to něco bývá často hladové a děsivé. Proč ale tyto podněty záměrně vyhledáváme?
Je nutné si uvědomit, že dnešní doba je z pohledu dávných předků o dost méně děsivá, než ta jejich. Jistě, děsí nás vysoké daně, nezaměstnanost a přistěhovalectví, ale to jsou strachy, které na nás rozhodně nečekají doma pod postelí. Místo temných nocí máme veřejné osvětlení a blikající neony, místo vytí vlků nás uspává rachocení tramvají. Duchové a démoni ale spí v našich myslích a my je vlastně chceme probudit, protože nám chybí pocit adrenalinu a strachu.
Proč asi někteří lidé vyhledávají extrémní sporty jako je bungee-jumping nebo skok s padákem? V životě je příliš málo vzrušení, jehož nejvyšší míra je ranní cesta do práce špičkou a fronta na kebab k večeři. Zodpovědnost za svoje životy jsme předali institucím, řidičům MHD, šéfům v práci, úřadům a vládě. Sami za sebe již nezodpovídáme téměř vůbec.
Jenomže pak jdeme do kina na horor a zodpovědnost je rázem zpět. Vždyť na nás může kdekoli vybafnout nějaká příšera a té budeme čelit jen sami za sebe! Boj s vnitřními děsy a démony se tak stane alespoň na pár nocí únikem z nudy reality a náhle je člověk paradoxně spokojenější.
Strach dává člověku sílu. Může ji pochopitelně i brát, bavíme-li se o dlouhodobém sžíravém strachu třeba z budoucnosti. Ale aktuální akutní strach, který zažíváme potmě v posteli, když se bojíme sáhnout na vypínač lampy, aby nás nečapla mrtvolná ruka, je něco jiného. Nabuzuje tělo k většímu výkonu a aktivitě a my jsme více naživu.
Horory a děsivé příběhy patří k lidstvu odjakživa. Překonávání mezí jakbysmet. Spojí-li se to dohromady, dostaneme se k neustálému věčnému boji strachu s odvahou, k životu, jaký jsme vždy vedli a o nějž nás moderní doba ochuzuje. A tak až příště půjdete do kina na nějaký strašidelný film, přemýšlejte, jak moc jste uvnitř naživu a zda by místo mrazivé zábavy nebylo lepší zkusit žít – být akční, nenudit se, prožívat dobrodružství. Protože někdy je lepší tvořit, než konzumovat.
A je-li libo přece jen si trošku zakonzumovat a bát se doma s popcornem a teplou peřinou, přitaženou k bradě, tady je malá inspirace:
Tak nevím, ale já například nemám potřebu se na horory dívat. Ještě jsem neviděla ani jeden, a ani mě nenapadlo si to pustit. Jinak článek dobrý a něco na tom bude.
V posledních staletích se přirozený strach, který měl člověk po tisíciletí, začal považovat za něco nenormálního, div se nezačínají předepisovat prášky na obyčejný a naprosto přirozený strach ze tmy… Horory jsou jen jedna z možností, jak navodit stav, který naši předci běžně zažívali, jak píšeš, denně a nám zůstavy v genech. Některé horory jsou z tohoto pohledu dobré, ale rozhodně mi nevynahradí noční toulky po lesích, kde se toulají běsové 🙂
Horory mám ráda. Já bych zase nemohla koukat na romantické slátaniny, protože je to podle mě o ničem a jenom se tam oslintávají tak, jak si to může každý zažít.
Navíc jsem se jako malá na horory nedívala, poprvé jsem viděla kousek Kruhu asi ve dvanácti a na horory se začla dívat až ve třeťáku, ale přesto jsem měla od osmi let naprosto šílené noční můry. Takže mě už horor nevytrhne a ve snech jsem si prožila hodně z toho, co hrdinové hororů. Takže mi vůbec nevadí se koukat. A rozbušit občas srdce uprostřed noci není na škodu, když nejsem kardiak.
Ono to bude spíše v tom, že jsme podvědomě rádi, že jsme "na tom lépe"… Pak také, že to někdy dobře dopadne. Nakonec – bří Grimmové to je teprve maso. Popřípadě nějaký ten nepřepracovaný mýtus či báje. Kupříkladu takový Kronos. Slasher na slasher. V horrorech vidím systém sousedovy chcíplé kozy. Na druhou stranu takovej Stoker, Wilson, King a další. Anebo mazlíci Sigourney Ripleyové… Já rád horrory ale ty které dobře dopadnou… Člověk má mít šanci. To je to co ve strachu dává sílu a nikoliv otupuje, nakonec na tomto jeli jak Sparťané tak Xerxovi Nesmrtelní. Strach ochromuje. Pokud víme, že se můžeme bát "naoko", bojíme se rádi… Pokud svůj strach ovládneme, jsme vítězi. A to jde jen smířením se nebo nadějí… Já beru raději tu naději.
Jojo.
Někde jsem kdysi četla také teorii o bezpečném strachu. Vše co se děje na plátně můžeme vnímat s nějakým odstupem, chvíli se bojíme, ale ten strach po pár hodinách, není to nic co nás přímo ohrožuje. Z kina jednou odejdeš domů, ale od děsivostí v životě jen tak neodejdeš.
[4]: Jo s tou první větou mi to připomnělo, co jsem někde četla, myslím že v časopise o psychologii: že lidem přináší dobrou náladu koukat na filmy, kde se dějí všelijaká dramata a hrůzy. Protože si ve srovnání s tím si uvědomíme, jak se máme dobře.
Já se kdysi moc rád díval na horory, ale teď už to nemůžu ani vidět. Jakékoliv násilí apod… Ale horory ve smyslu zajímavý příběh, občas se leknout, napjatost… to můžu i teď 🙂
Ten seznam hororů není špatný, ale třeba Rec nebo 28 týdnů poté mi příjde hrůzostrašnější. Kruh mě moc nebavil, u Nenávisti jsem usnula, Silent Hill mě taky kolébal, asi jsem moc náročný divák 😀 A ještě Grave Encounters mě docela bavil. Mohli byste mi kdyžtak zkusit doporučit nějakou fakt pecku? Asi mě nejvíc baví "zombie" horory..soudě podle toho, co jsem tu vypsala.
Tak takto som sa nad tým ešte nezamyslela. 🙂 Tiež si kladiem otázku, prečo tak milujem horory a zároveň sa toho dosť bojím. A nie len horory, aj iné veci, ktoré ma desia, mám chuť vyskúšať. Je to tak, že čím viac sa niečoho bojím, tým ma to viacej láka.
Bylo by zajímavý zkoumat, zda je nějaký rozdíl v charakterua stylu života lidí, co horory sledují a těch, co ne. A pak jaký a jak moc výrazný. Možná by to mohl být zajímavý příspěvek do studia psychlogie.
Popravdě horory nerada sleduju 🙂 Když jsem byla dítě,tak jsem na to s radostí koukala,řekla bych,že jsem to ani nechápala,ani nevnímala. Teď,ale když už jsem starší,už jenom slovo "horor" mě děsí 😀 🙂
Já taky horrory nesleduju, hlavně proto že to většinou nejsou strašidelný, ale spíš nechutný filmy. Vyhledávám spíš strašidelný knihy, po kterejch se bojim zavřít dveře, takže musím jít do postele s baterkou. Ale s tím strachem máš naprostou pravdu, zajímavej a skvělej článek. 🙂
ja sleduju spis horory ktere jsou zalozeny na pravde. Jelikoz jsem byl svedkem nevysvetlitelnych veci, ale to ovsem neznamena ze to lze hned povaiji za paranormalni. clovek by se mel o takove veci zajimat, at pozname poradne co se kolem nas deje. Ale taky je fakt, ze ve vetsine pripadech se jedna o nejaky tajny projekt, o kterem nevi ani samotna armada. Je to hoodne k zauvazovani…….. nemyslite?
Nechcu rýpat, ale mýlíš se :). Lidé se rádi dívají na horory, protože když nás něco vyděsí, pak si oddechneme, že je to jenom film. A to je to. Je to pocit bezpečí, kdy víme, že to není skutečné. V mozku se uvolní látka (bohužel si nevzpomenu na název), která nás v danou chvíli udělá šťastné. Čím víc koukáme na horory a tím máme víc téhle látky, tím menší pocit štěstí zažíváme. U hororů funguje první reakce – leknutí. Další dvě jsou útěk a útok. Všechno je to v mozku a přesto, že to není krátký proces, trvá to tak malou chvilku, že si neuvědomujeme, jak myšlenka procestovala v hlavě. Takhlr to funguje 🙂 ale tohle je moc stručné…
I found this page on 12th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for: pandatsor's tools
Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu
http://horkedivky.top – horke divky z vaseho okoli