Proč je povídka jako psací stůl

Mějme povídku. Román. Báseň. Ne. Mějmě psací stůl.
Jste zmatení? Chápu. Dovolte mi to vysvětlit. Poměrně často se mi stává, že mi někdo pošle svoje literární dílo k ohodnocení. Někdy se k něčemu podobnému nachomýtnu náhodou na internetu a neodolám a vyjádřím se. Nenadávám, nerýpu, to pozor. Vím, jak jsou začátky těžké a i po tisících stránkách, které jsem za život napsala, ještě nedokážu plně skousnout zlou kritiku. Ale kritizovat není vždy negativní, naopak, přiměřená kritika vede k odstranění chyb a k růstu. Ať už píšete povídky. A nebo vyrábíte stoly.

Ano, bavme se chvíli o psacích stolech. Však víte, těch deskách na nožíčkách s šuplíkama, které mají za cíl zpříjemnit kancelářskou práci. Shodneme se na tom, že vyrobit pořádný a kvalitní psací stůl nezvládne jen tak někdo. Většinou na to člověk má školy nebo alespoň léta praxe v truhlářské dílně. Začne na vyřezávaných lžičkách, přejde k jednoducýh poličkám a až po letech dřiny poprvé sestaví skutečně krásný a hlavně funkční psací stůl. Někdo je na vyrábění stolů nadaný a co jinému truhláři trvá desítky let, zvládne za pár měsíců, jsou takoví, jistě, ale je jich jako šafránu. Většina, byť i hodně nadaných truhlářů, stvoří první kloudný psací stůl až za nějakou dobu, kdy trénuje. Spousty stolů zmrší, mají křivé nohy a hrozí každou chvíli rozpadnutím nebo si o jejich nevybroušené hrany člověk snadno zadře třísku. Na pořádný, bytelný, krásně nalakovaný a tak akorát vysoký stůl se zkrátka musí chvíli počkat.
Dobrá. Jak jsme si řekli, vyrobit psací stůl není nic snadného a nedokážou to všichni, spousta lidí se o to nikdy ani nepokusí. Ale můžeme říct, že téměř každý se v životě s nějakým psaním stolem setká. Pěkne si k němu přisune židli, ták, položí ruce na jeho desku, zkusmo povytáhne tak akorát veliké šuplíky a spokojeně se u toho uculí. Vidíte to živě před sebou? Někteří lidé jsou přímo milovníky pracovních stolů a za život se naseděli u desítek, ba stovek z nich. Jiní mají doma už roky jen ten jeden, jednoduchý, dřevěný, bez šuplíků a udělátek, ale slouží dobře, jak to má být.
Tak či onak, každý člověk ví, jak zhruba vypadá psací stůl a také ví, co se od správného stolu očekává. Aby byl tak akorát vysoký nebo ještě lépe, polohovatelný. Aby měl šuplíky, které nevržou a jsou dost prostorné, ale ne zase moc, aby se v nich věci neztrácely. Měl by být odolný a něco vydržet, nezničit se po prvním polití kávou. A taky pěkně hladký, bez třísek, které hrozí poranit, ale nemusí být zase moc vyumělkovaný a přezdobený, aby univerzálně zapadl do většiny interiérů.
Ale pozor, nehledíme teď na vzhled, i když ten hraje také svoji roli. Někomu se líbí stoly černé, dřevěné, jiný zase radši z plastiku a bílé jako sníh. Ale to ponechme stranou, to je to poslední kritérium a aspekt líbí/nelíbí je sice důležitý, ale nerozhoduje o tom, zda je stůl skutečně kvalitní či nikoli.
Shodneme se tedy na tom, že i když člověk není truhlářem, dokáže poznat, jestli je stůl dobře udělaný nebo zfušovaný až běda. A také rozpozná širokou škálu mezi tím. Skutečný mistr truhlářský nebo alespoň jeho tovaryš, rozpozná jemnější nuance, odhalí každý přebytečný vryp dláta a jeho zhodnocení psacího stolu jistě bude mít větší váhu, o tom se nepřeme. Ale i běžný člověk, který potřebuje ke své kancelářské práci stůl, dokáže říci, zda vyhovuje parametrům dobrého stolu či nikoli. Dokonce i někdo, kdo v životě žádný stůl nevyrobil a ani nikdy žádný vyrobit nezkusí, pozná, jestli je stůl kvalitní nebo se hodí akorát na otop.
A teď se dostáváme k jádru věci a to je, že povídka je úplně to samé, jako psací stůl.
Ano, mluvím vážně. A srovnání výše mělo mou představu dostatečně vykreslit. Někteří lidé si myslí, že když jim jejich literární dílo psací stůl zkritizujete, musí na oplátku oni zkritizovat ten váš. Nebo se ohánějí tím, že někomu se jejich nakřivo stojící obitý stolek na dvou vachrlatých nohách, podepřený hromádkou cédéček, líbí. Jistě, jsou lidé, kteří v nakřivo stojících obitých stolcích na dvou vachrlatých nohách, podepřených hromádkou cédéček, shledávají jistý estetický půvab, který takové skulptuře nelze upřít. Ale pokud byste se na tomto psacím stole rozhodli kupříkladu slepit papírový model, zakrátko byste zjistili, že to jaksi vzhledem k jeho křivosti a vachrlatosti není možné.
Psací stůl prostě slouží ke psaní a dalším přidruženým činnostem, jako je právě lepení modelů, kreslení či nadepisování obálek. A stejně tak povídka slouží ke čtení a to čtení, které přináší i nějaký zážitek, povětšinou příjemný (protože zanedbatelnou skupinu masochistů, kteří nejraději čtou fanfiction na blogíscích jedenáctiletých fanynek One Direction píší dopisy na ostny pobitém jehlanu zavěšeném u stropu, pro účely článku vynechme;)).
A stejně, jako pohodlné užívání psacího stolu ruší trčící hřebíky nebo zaseknutá šuplata, příjemný zížitek ze čtení povídky ruší pravopisné a stylistické chyby, do očí bijící opakování slov na každém řádku, příliš složité nebo naopak naivně jednoduché větné konstrukce, nerozdělování textu na odstavce, neodělování přímé a nepřímé řeči, nelogické přeskakování z vypravěče na vypravěče, z času do času nebo z er formy do ich formy a tak dále. Je celá řada nešvarů, které pozná každý uživatel psacích stolů čtenář.
Ti, kteří za život viděli spousty různých stolů nebo dokonce sami vyrábí stoly nejvyšší jakkosti, ale no dobře, už toho nechám prostě ti, kteří hodně čtou a sami obstojně píší, dokáží na základě vlastních praktických či teoretických zkušeností vdechnout kritice ještě hlubší rozměr. Vyjádří se k příběhu, postavám a jejich uvěřitelnosti, dialogům, popisům a spoustě dalších věcí.
A i když konečný verdikt povídky nebo stolu zní, že se líbí, v žádném případě to nemusí znamenat, že je to dílo zdařilé nebo dokonce dobré či chraňbohové vynikající. Líbit se mi může i hromádka polen navršená u zdi, ale to z ní ještě nedělá psací stůl. Jistě, dá se k tomu účelu použít, ale rozhodně to nebude to pravé ořechové či mahagonové;)
Líbí/nelíbí, je subjektivní estetický dojem, který pro výrobce psacích stolů či pro pisatele literárních děl, chcete-li, nemá zdaleka tak silný význam, jako (v maximálně možné míře v tomto subjektivním světě) objektivní pojmy dobrý a špatný. Dobrou povídku a dobrý psací stůl zkušené oko pozná podle mnoha měřítek, špatnou jakbysmet.
A tam, kde z plochy zvící fotbalového hřiště trčí ostré hřebíky, zatímco malinkaté šuplíčky tak na dopisní obálku nejdou otevřít ani šperhákem, je na truhlářském samoukovi, aby s pokorou přijal kritiku, vzal prkna a hřebíky a šel to zkoušet znovu a znovu, místo, aby se rozčiloval a metal kolem sebe blesky, že jemu se to takhle líbí.
Tento článek je metaforický záměrně. Nemá se nikoho dotknout a na nikoho ukázat prstem. Ani nemá tvrdit, že jsem snad truhlářským mistrem či dobře vyvedeným učněm. Jsem jenom člověk, co v životě už pěknou řádku stolů viděl, užíval a nějaký ten kousek i smontoval tak, že drží pohromadě. A co chci článkem říci ponechám na laskavém čtenáři.
Věřím, že najde své potrefené husy i polaská tvář některých zdatných truhlářských tovaryšů letmým úsměvem. A snad si v šuplíčku psacího stolu najde každý své vlastní ponaučení. Našla jsem tam i já to své:)

10 komentáře “Proč je povídka jako psací stůl

  1. [1]: ano to je, dokonce předpisově vytvořený, autorka si dávala hodně záležet. Ale teď přímo k věci…

    S článkem více-méně souhlasím, ale chci dodat, že v dnešní době je většinou synonymem pro slovo kvalitní slovíčko líbí se. Poznal to i jeden profesionalni kapelnik ve studiu, opravdu kvalitní dílo zdaleka ještě neznamená, že se to bude i líbit (natožpak aby za to někdo platil)

  2. Někteří totiž nejsou schopni přežít dosti neromantickou představu, že psaní je taky jenom řemeslo (úplně stejně jako ta truhlařina). 🙂 Musíte se to naučit a duševní výron vaší geniality zpravidla fakt nestačí.

  3. S tímto článkem nemůžu více než souhlasit. Ono je ale ten problém, že když chceš napsat konstruktivní kritiku, většinou si musíš odpustit to, co tě napadá- sarkastické poznámky, naprostou upřímnost…
    A tak je to i se stoly, když mluvíš s tím, kdo je sestavil. Kdybys mu totiž jen vyčetla chyby, je dost možné, že přestane vyrábět (pomiňme ty, kteří nesnesou ani mírnou kritiku).
    A proto ti vlastně málokdo řekne doopravdy konstruktivní kritiku. Ono je to stejně těžké jako něco stvořit 🙂 A když se s kritikou nesetkáváš často, pak máš problém jí příjimout. A to je podle mě celý problém.
    Ano, možná jsem trochu odbočila od smyslu článku, ale co už…

  4. Dobrý článek, nadpis mi připomněl Alenku v Říši divů (,,Proč je havran jako psací stůl?''). Narozdíl od Alenky je však tvůj výrok velmi smysluplně podepřen v článku. Bezva:-)

  5. V podstatě souhlas. To řemeslo má zásadní důležitost a jeho zvládnutí nebo nezvládnutí lze objektivně hodnotit.
    Jeden rozdíl mezi stolem a povídkou ovšem vidím v tom, že na výrobu kvalitního stolu nepotřebuji být inspirován Múzou. Tam stačí změřit místo, kam se má vejít, zhodnotit třeba mou (nebo jiného uživatele) výšku + to, co na něm budu dělat, a mohu dělat řemeslo. U té povídky mi sebekvalitněji zvládnuté řemeslo nepostačí k tomu, abych napsal něco, co čtenáře zaujme.

  6. [8]: Kvalitní čtivo je kombinace řemesla a talentu. Na čtenářsky atraktivní literaturu stačí imho spíš zvládnuté řemeslo než "neotesaný" talent. (Ostatně, komerční úspěch Michala Viewegha budiž toho dokladem, kritika mu nemůže poměrně přijít na jméno.)

  7. Zajímavé přirovnání. Stůl a povídka. Asi by mě to nenapadlo, ale proč ne? Pravdivost přirovnání vidím na svém vlastním "dílu". Byla to moje prvotina, napsaná ve čtrnácti. Rodiče byli nadšení, kamarádi nadšení, já nadšená. Ovšem stačilo si příběh přečíst o dva roky později a nadšení hodně rychle vymizelo. Tam vám bylo tolik chyb a nesmyslného děje, až jsem se za sebe musela stydět!
    "A tohle že jsem považovala za své vrcholné dílo?" ptám se dnes sama sebe.
    Všichni pisálci se rozvíjí s každým dalším příběhem, jenž napíší či přečtou (sama na sobě to vidím nejlíp). Takže čtěte, pište a kritiku si berte k srdci jen v přiměřené míře, která vás popostrčí vpřed. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.