Tento článek jsem původně napsala pro svůj blog na idnes.cz. Bohužel na serveru plném „dospělých a zodpovědných lidí, kteří všemu rozumí“ jsem se dočkala maximálně poznámek typu „neboj holka, z toho vyrosteš“ a „barevné stádo nebo černé stádo není to jedno?“. Ale málokdo pochopil, že boj za originalitu nespočívá jen ve vzhledu…vlastně že vzhled je jen špička ledovce a ten zbytek se skrývá pod hladinou. A co vy, lidé s mladými mozky, většinou šílení a tatím naštěstí neovlivnění šedivým světem (ó, jak vám lichotím, drazí čtenáři 🙂 ) pochopíte, proč chci/chceme vyčnívat?
Jít po ulici je jako topit se v bažině. Stále více zabředáváte do té hnusné hnědé břečky a snažíte se zachytit čehokoli, co vám pomůže dostat se zpátky na pevný břeh. V mém případě se jedná o zapadávání do stáda poslušného skotu, který s bučivým barytonem prochází šedivou realitou, aniž by se ohlédl nebo podíval před sebe. Nechci se jednoho dne probudit a zjistit, že pevně až po pás vězím v bažině zvané všední den a všechno okolo je šedivě monotónní. Dělám pro to, co můžu. Chytám se stébel a plavu proti proudu. A jde to velmi ztuha.
Je to tolik krásný pocit vzbudit ospalé odpoledne našeho malého města pouhou přítomností v ulicích. Doby, kdy příslušníci hnutí punk vzbuzovali pohoršení svými džínami, kterými jim foukalo na zadek, jsou už bohužel za námi. Ale originálním vzhledem se dá mezi mainstreamovými (=střední proud) panenkami z výkladních skříní stále zaujmout . Černé rozevláté sukně, korzety, roztrhané punčocháče, make-up jako z hororu anebo naopak roztrhané a citáty popsané džíny, originální tričko vlastní výroby, rukavice ze sítí a boty s ocelovou špicí udělají opravdu hodně.
Ale nadzvedávat důchodce laviček a zapříčiňovat šeptandu mezi maminkami s kočárky není cílem těch, co chtějí provokovat. Já, ani lidé kteří vyznávají svůj vlastní osobitý styl, nechtějí pouze ztropit povyk a zaujmout. Cílem je ukázat lidem, že cesta je i jiná – ta, která nevede přímo, mezi plnými regály uniformního zboží a není ani tolik snadná, jak by se mohlo zdát.
A kudy tedy vede? Přes nezávislé myšlení k vlastnímu názoru až po vzdělávání, seberealizaci a uvědomění si sebe sama.
Samozřejmě, že vzhled je ta poslední věc, na které záleží. Ale bohužel je to první informace, kterou o sobě sdělujeme, ať vejdeme kamkoli. Dle naší vizáže, stylu oblékání a líčení, doplňků, délky vlasů či vousů, velikosti postavy a dalším vizuálním projevům si nás lidé zařadí do škatulky ještě mnohem dříve, než vůbec otevřeme pusu. A tak se vždy raději nechám archivovat jako „ta divná“, abych sdělila, že vážně divná jsem.
Hodně čtu, což je v mém věku opravdová rarita. Mí spolužáci z gymnázia se zastavili na Letadélku Káněti, ti vyspělejší na Encyklopedii Star Wars či románech Lenky Lanczové. Já si ráda dopřeju Shakespeara či E.A.Poa a oblíbená díla prokletých básníků recituji zpaměti. (Nezapomenu cestu autobusem, kdy jsem v dalším bláznivém modelu za jednu ruku svírala tyč na držení a v druhé knihu Puškinových básní. Některé pohledy se prostě vryjí do pamětiJ.) Ráda také píšu a tak moje jásání nad maturitní písemkou z češtiny bylo zcela upřímné (opravdu jsem se těšila skoro jako na VánoceJ).
Jsem zvyklá, že při vyslovení jmen mých oblíbených interpretů někteří zblednou a jiní nechápou o kom to mluvím. A to i když zmiňuji Vivaldiho (víte, že v podání španělské power metalové skupiny Dark Moor zní jeho skladby ještě lépe?).
Čtu dokonce i noviny a sleduji zprávy, za což jsem byla považována za exota už na základní škole. Mnohdy vrážím na ulici do kandelábrů, protože jsem zabraná do Mladé fronty nebo našeho místního Deníku, ale v cestě za informacemi si zvyknete na mnohéJ.
Vím, že mnohé z těchto věcí bývaly dříve samozřejmostí. Ale vím také, že dnes je samozřejmostí nakupovat v předražených značkových obchodech, jíst „bio“ výrobky, stěžovat si na finanční situaci a půjčovat si v bance na kdeco, drobně lhát a šidit, aby si člověk přilepšil, nečíst, nemít vlastní názor a pokud možno ani nemyslet. Jen se nechat zahltit „výhodnou půjčkou“ na „skvělou dovolenou“ na kterou můžu odjet „vytuněným autem“ a koupat se v „plavkách jaké nosí i celebrity“.
A tak se topíme v bažině, do které se ještě k tomu sypou hromady „super hyper mega giga bomba“ věcí, kterým nelze odolat, i když místa už mnoho nezbývá a hnědá páchnoucí hladina stoupá až k bradě.
Nevím, jak vyjádřit svůj nesouhlas jinak, než oblékáním a vystupováním, než svými články a básněmi, než svým přístupem a myšlením, které se snažím propagovat. Mám přátele, kteří vzdali marný boj a topí se, i takové kteří vylezli na břeh, aby pomohli i dalším, ale byli strženi zpět. A pak jsem tu já a hrstka dalších. My se držíme na hladině a bažina zatím nemá moc nás stáhnout níže, avšak ani my nemáme sílu vyšplhat na strmý břeh.
Já ale budu bojovat až do konce. Bojovat za „originální ruční výrobu“ oproti „lidským výliskům, které jedou jeden jako druhý z pásu“. Bojovat za školáky, kteří si cení vědomostí a ne značkového trička a „kůl“ mobilu. Bojovat za lidi, kteří večer diskutují nad dílem Aristotela a nesedí u televizního seriálu „Jak hloupá a ošklivá holka sexem ke štěstí přišla“. Bojovat za lidi, kteří špatně vrácené peníze vrátí prodavačce a neuplácejí ředitele škol, aby se synek dostal k maturitě. Budu bojovat…a pokud skončím na zaprášené polici vedle Mirka Dušína a Old Shatterhanda, tak na tom budu ještě dobře.
Nepředpokládám, že "z toho vyrostem". Nebo přesněji – doufám, že se tak nestane. Už proto, že bychom mohli někdy v budoucnu dopadnout tak, jako například to šedivé stádo ploužící se po jednotvárném městě Librie (film Equilibrium). 🙂
Ach jo…Tvé články mě opravdu fascinují, píšeš těch věcech tak….nevím, jak to vyjádřit…no ale každopádně se už nemálokrát stalo, že jsem s tebou souhlasila. Mám pocit, že v dnešní době to má odlišujíćí se člověk opravdu těžký (nebo jak to říct), o to víc, když je třeba skaut, nebo ve svým přehrávači nemá zrovna co já vim, třeba…prostě něco, co se zrovna poslouchá. (v tomhle se opravdu nevyznám, proto nemůžu uvést příklad)
DarknessSoul: ano, právě tenhle film je ztělesněním mých šedivých nočních můr:) a potom ještě Orwellovo 1984, které je v dosti podobném duchu.
zuse: jsem ráda, že se ti články líbí:) taky jsem se zamyslela nad příkladem pop music, ale jaksi jsem skončila u Britney Spears, ačkoli nevím jestli je pořád ještě moderní:) no jo, ať žijou outsideři:)
odslisujici clovek ma opravdu tezky jen to, ze moc resi ze se odlisuje.. a z toho prave casem vyroste, budou mu nazory cizich lidi ukradene, bude to brat jako svuj klad a pak si to naopak bude uzivat.. takze "neboj, z toho vyrostes! 😉 😀
onnea: myslím, že jsi to vystihla;) já jsem sice ve fázi, kdy se tím začínám bavit, nicméně jsou chvíle kdy mám pořád chuť radši zešednout a zařadit se. Ale jak řekl kdosi slavný kdysi dávno: "Jsou dvě cesty životem. Jedna je snadná. A její jedinou výhodou je to, že je snadná." Takže vzhůru na složitou a zábavnou cestu životem – radši padat na hubu než se unudit snadností své cesty:)
no prave, kdyz ma clovek vsechno snadne, ma pak sklony si veci nevazit a za nic nebojovat.. ale k tem fazim, to ma proste kazdy, ale znala jsem (znam) lidi, kteri proste nejak vycnivali, nesli s proudem, ale pritom tu cestu zivotem vubec tetzkou nemeli.. treba na stredni, mysme byli hodne ruznoroda trida, vesmes fajn lidi, ale bylo par lidi, kteri vybocovali.. jenomze treba jedna kamoska diky tomu ze vybocovala byla hrozne zajimava a oblibena, protoze nebyla klasicka a nudna.. na druhe strane ale zas byli lidi, kteri svym odlisovanim se prave nikam nezapadli a byli odstrkovani a divalo se na ne shora.. me to docela bavilo pozorovat, kor kdyz jsem jaksi nepatrila ani tam, ani tam a jakymsi divnym zazrakem jsem nikdy nebyla soucasti zadne tridni/skolni party 😀 tim chci ale rict, ze ne vzdy ta nutnost odlisit se musi vezt k tezkemu rustu, jde spis o to jaky si to clovek udela 😉
nic proti nikomu, jsi sympatická slečna, tak si to, co teď napíšu, neber osobně, myslím to v obecné rovině. mně přijde snah se lišit hrozně… nepřirozená a pro spoustu lidí to zavání pouhou pubertální revoltou, ze které člověk opravdu "vyroste"… člověk pro mě buď originální a svůj je (a v tom případě to nemá potřebu demonstrovat, snažit se přece nemusí) a nebo není.
Aailyyn: neberu si to vůbec osobně, jsem ráda za každý názor:) Pokud člověk je originální a svůj uvnitř tak je to fajn, ale navenek to většinou moc vidět není…a právě proto je to fajn demonstrovat i navenek;)
Nehodlám se měnit. . .
Když jsem byla se třídou na zájezdu v Itálii, tak mě docela překvapilo, že všechny Italky které jsem potkala (většinou 14-18 let) vypadaly všechny naprosto stejně. Stejné (to nejmodernější ) oblečení, stejné (přeplácané) líčení. Jedné holce zřejmě nešlo do hlavy proč nosím volné černé kalhoty místo moderních upnutých džínů a téměř chlapeckou černou košili (skoro stejnou mají dva moji spolužáci :D) místo sexy topu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mi nejde o to, abych vypadala co nejmoderněji, ale abych se cítila dobře a pohodlně. Nepochopila to. (No, ono to asi bude částečně tím že neuměla moc dobře anglicky… :D)
Přijde mi docela smutný, že se z lidí pomalu stávají kopie, klony, a ti co se byť i jen trochu odlišují jsou terčem posměšků a nepochopení. Ale je pravda že to člověka docela zocelí a bude si potom v životě stát víc za svým názorem.
já si myslím, že když je člověk silná osobnost a "jiný" uvnitř, JE to vidět zvenku. Z vlastní skušenosti. přišla jsem jednoumezi nové lidi, oblečená naprosto "normálně" – a za nějakou chvíli, co jsme si povídali, jedna slečna děla: "ty jsi stejně taková jako punkerka, ne?" …tak vidíte.V džínách a triku. a stává se mi to pořád. Naopak mám pocit, že když ze sebe udělám gothika či cokoli takového, už tolik nevyčnívám, zapadám mezi ně a lidem se to taky tak jeví. je pro ně snadnější mě zaškatulkovat.
Slečna kk má svým způsobem asi pravdu, je to hezká myšlenka, víceméně souhlasím, buď jiní jste a nepotřebujete to nějak dávat najevo nebo prostě nejste… když budu vypadat dejme tomu jako gothic, možná se nezařadím do stáda ultramoderních barbínek, ale pro změnu do stáda gothiků, co si všichni myslí, kdoví jak nejsou originální, jak se vymykají tomu komerčnímu proudu
Dneska je to hrozný, to je fakt. Spolužačky a tak nějak i ostatní se vždycky hrozně diví když řeknu, třeba, že moje nejoblíbenější knížka je Obraz Doriana Graye a ne slátaniny od L. Lanczové… Ale já ty lidi nechápu, jedni tvrdí, že na čtrnáct let jsem hrozně vyspělá, další zase, že se chovám jako pětiletá… Obě skupiny asi mají pravdu…
Stejné to je když řeknu, že poslouchám metal.
Obvyklá reakce č.1: "tak to mě překvapilo, moc čtrnáctiletých lidí metal neposlouchá"
Obvyklá reakce č.2: "jsi divná"
Méně častá reakce: "super, to jsme dvě"
A to tom vzhledu… Chodím obvykle celá v černém, ale nevypadá to fádně a nudně. Mám ráda extravaganci. A barvám se nevyhýbám.
Trochu jsem se rozepsala, tak tady bude jeden komentář beze smyslu, nooo… 🙂
Ono nejde asi jenom o čtení – ať už novin nebo knih. Upřímně už jsem si zvykla že když řeknu že moje nejoblíbenější kniha je asi Egypťan Sinuhet tak na mě (a nejen teenageři) každej kouká jak na zjevení. Ale jednou jsem se zmínila před kamarádkou jestli viděla jeden film o The Doors a ona se mě zeptala co to jako má bejt. tak to jako sorry….Já vlastně moc nachápu co teda někteří lidi celý dny dělaj….
To je, akoby si opisovala myšlienky z mojej hlavy. Že sa teším na kontrolnú slohovú prácu? Že nosím oblečenie, na ktoré nikto v obchode ani nepozrie? Zato, že sa mi páči niečo iné ako väčšine? Kriste, no a čo! Preto som divná? Úplný súhlas s tebou.