Západní svět, ve kterém žijeme, se zmítá v krizích, ať už finančních, myšlenkových či zdravotních. Prudce stoupá výskyt všemožných chorob a populace stárne. Včera večer jsme diskutovali s kamarádem právě o této problematice.
Když se v přírodě vlčici narodí pět štěňat, z nichž jedno bude chromé, vlčice to chromé buď zakousne nebo nechá zemřít, aby se dokázala postarat o zbývající zdravá mláďata. Narodí-li se pět dětí lidské matce a jedno z nich bude tělesně postižené, velká část peněz z rodinného rozpočtu se bude investovat do léků a pomůcek nemocného dítěte a zdraví sourozenci se budou muset uskrovnit. My si včera položili otázku, zdali je to v pořádku?
O těžce nemocných či postižených – vlastně politicky korektně řečeno handicapovaných – lidech se říká, že jsou potřební, tedy, že potřebují naši pomoc více, než ostatní. Ale ruku na srdce a humanitu stranou – nejsou naopak nepotřební, neschopní práce, závislí zcela na cizí pomoci – jakási studna do které padají prostředky, které se nikdy nevrátí?
Dle mého názoru je většina tělesně a mentálně postižených lidí přítěží pro společnost. Jistě, říká se že znakem vyspělé společnosti je mimo jiné to, že se starají o své slabé a nemocné jedince. Ale právě to dělá onu vyspělou společnost slabší a zranitelnější. A hlavně – pokud tito znevýhodnění jedinci pak sami mají děti, nesou postižení do dalších generací a počet „potřebných“ narůstá rychleji a rychleji.
Teď nám to tak nepřipadá, zdravých lidí v produktivním věku je dost, ale za dvacet, třicet let se budeme potýkat s problémem, kdy pracovat a platit daně bude třeba jen třetina obyvatel, zbylí budou děti, starci a nemocní. Pokud tento problém nezačneme řešit hned, tak se v něm brzy utopíme.
Jistě, dá se namítat, že jsou to taky lidi a taky mají právo na život jako my. Jenomže je nutné si uvědomit, že jakkoli postižený člověk nemá život jako my a nikdy ho mít nebude. Dobře naladění vozíčkáři hrající basketbal, tancující retardované děti a závodníci bez nohou jsou jen špičkou ledovce, která se nejvíce ukazuje. K těmto lidem cítíme obdiv, který si zaslouží. Ale zbylých 80-90% postižených lidí žije v ústraní, trpí bolestmi nebo nezájmem společnosti, žijí ze sociálních dávek za pomoci asistentů nebo rovnou v ústavech, kde podmínky nejsou zrovna příjemné ani v jedenadvacátém století.
Nezdravě se odchylujeme od přírodních zákonů a je jen otázkou času, kdy na to krutě doplatíme. Podívejme se na tento příklad:
Jedno nevyléčitelně nemocné dítě v Evropě pojme ročně tolik peněz, z něhož by se uživilo třicet (možná i víc) zdravých dětí v Africe. Malý Evropan, odsouzený svou nemocí k smrti, žije po nemocnicích a léčebnách do svých patnácti let, než zemře. Třicet malých Afričanů, kteří by mohli žít, studovat a svou prací pak pomoci své zemi dostat se z bídy, zemře hlady ještě než dovrší školní věk. Peníze dítěti z Evropy život nevrátí, jen mu prodlouží jeho utrpení a vezmou rodičům patnáct let života, jež by mohly prožít jinak, než pláčem u nemocniční postele. Malé Afričany by tyto peníze zachránily od smrti hlady, zajistily by jim vzdělání a normální plnohodnotný život. Místo toho zdravé děti zemřou na podvýživu. Kde je ta humanita, když ztrácíme čas nad životem, jež je odsouzen k zániku, místo abychom zachránili třicet životů, které mají naději?
Tento příklad byl jasný a zřetelný, ale bohužel, ne vždy tomu tak je. Proto se naskýtá jiná otázka – v přírodě je k smrti odsouzený jedinec, který se o sebe nedokáže sám postarat. V lidské společnosti to není nutné, postarají se o něj jiní. Podle čeho tedy můžeme soudit, kdo je ještě potřebný a kdo již nemá naději? Čím se více odchylujeme od přírody? Tím, že necháváme žít i jedince nevyléčitelně nemocné, odsouzené k blízké smrti? Nebo tím, že bychom si „hrály na boha“ a vybírali, kdo má právo na život a kdo ne?
Bohužel na tuto otázku neznám odpověď. Ale vím, že to, co my lidé děláme, je špatné. Nemohou žít všichni, zdraví i nemocní, silní i slabí, mladí i staří. Planeta nepojme neomezený počet lidí, pracující neuživí stále se zvyšující počet nemocných. Jednoho dne v nedaleké budoucnosti opravdu budeme stát před rozhodnutím, koho nechat žít a kdo bude muset zemřít, a měli bychom na to být připraveni. Uvědomit si, co je lepší – vrážet peníze do léčeben dlouhodobě nemocných, které jsou vlastně jen hezky pojmenovanými čekárnami na smrt a nebo investovat do mladých lidí, kteří mohou prožít dlouhý a užitečný život, pokud k tomu budou mít prostředky. Zda budeme školit pracovníky na práci s těžce mentálně či tělesně postiženými jedinci nebo raději vědce, kteří se budou snažit o zastavení růstu ozónových děr a znečišťování půdy. Zda pod rouškou humanity zakážeme eutanázii i potraty a zaplníme planetu nesoběstačnými jedinci a nebo se budeme ze zdravých jedinců snažit dělat ještě zdravější – vyčistíme vzduch, rozšíříme zeleň, ozdravíme půdu a plodiny na ní.
Když je stádo či smečka v ohrožení, obětuje nejslabší jedince, aby mohla přežít a jít dál. Obávám se, že chvíle, kdy bude muset lidstvo udělat totéž, je již velmi blízko. Uvědomme si, kde končí zákon přírody a začíná nesmyslný konstrukt jménem humanita. Sundejme si z očí falešné brýle a zachovejme se podle toho, jak velí příroda. Když to neuděláme, vyhyneme. Nebudeme v žádném případě první živočišný druh, který vyhynul kvůli blbosti člověka. Ale rozhodně budeme poslední…
Tento článek je moc pěkně napsaný a donutí člověka opravdu popřemýšlet. Tuto věc řešíme kadoročně ve škole…Je nám jasné, že ti lidé mají svoji rodinu, své blízké, které je milují a proto je snad tak těžké, je nachat zemřít…Ale pravda je taková, že i kdyby to bylo tak, jako v přírodě…tedy podobně, protože svět je tak zkažený, že to už nemá mezí…
Děti v Africe by trpěli hlady, nemocemi a dalšími ěcmi i nadále, i kdybychom přestali dávat naději těm méně slabým…prostě je to tak, nelíbí se mi to, ale nic s tím nenadělám… pár jedincůse o to snaží, ale kdyby chtěli vidět odezvu, musela by jít aspoń polovina Evropy do sebe a začít s ezabývat i jinými věcmi než je zvyšování ceny potravin, plynu, ropy….místo, aby byli zahaleni penězmi by si museli uvědomit, že jsou na tom lidé hůř… zatím co pro ně je katastrofální, když se nudí, nemají nové oblečení…. v jiných světadílech a převážně v Africe jsou opravdu jiné problémy…
Stále je tu ale, to ale…. ale… proklaté slovíčko…ale…vždy tu bylo, je a bude…
Tato věc je orpavdu moc složitá a nedá se jen tak řešit… ten okamžik, kdy si budeme hrát na "Boha" jistě přijde, ale řekni sama…jsme hodni toho rohodovat kdo má žít a kdo ne? I když jsou přítěží a jsou jen pokladničkami peněz, které si ale niikdy nemůžeš vvybrat… milujeme je, staráme se o ně… pro někoho je to přítěž, pro někoho je to životní láska nebo jedinné dítě… je to těžké… až přijde čas rozhodování, velice doufám, že už tu nebudu… jelikož… já.. nevím co bych dělala
Kiqi: máš pravdu, nic není jednoznačné…ale s přítelem máme takovou dohodu, že pokud se mu něco stane a měl by být těžký mrzák či mentálně postižený, ať ho zabiju. On pro mě udělá to samé…nic víc jako jedinci udělat nemůžeme:)
Bohužel pud sebezáchovy je silný. Musí být těžké svolit k vlastní eutanazii, když člověk má aspoň malou naději.
Jedna z mých teorií je jednouchá. Za "úpadek" lidstva může zdravotnictví. Výstižně jsi mluvila o tom, že to, co funguje v přírodě už člověk nerespektuje. Radši řeší tržní mechanizmus, než ten životní, tím se řídí přeci "jen" zvířata. A mnohdy mnohem správněji než lidé.
V článku říkáš některé tvé názory, ale podle mě pořád chodíš jen okolo něčeho. V zásadě správné úvahy, ale chybí mi konkrétní řešení… Jsem moc zvědavý na odpověď.
Sirius: upřímně řešení vyřknout možná neumím…ale spíš nechci. Je to těžké, jen tak šmahem vyslovit myšlenku, že bych nechala umírat staré, nemocné a postižené, jsem asi příliš ovlivněná onou lidskostí:) raději uvažuji a názory rozmázávám, ale vyslovit řešení si zatím netroufám. Za a na to nemám kompetence a za b sama nevím, jak situaci řešit, aby nikdo netrpěl, ani lidi, ani planeta.
Mno… na problém "humanismu" jsem mírně poukázal ve své knize… Ono totiž je humanismus a humanismus… Tak jak se komu hodí…
A aby jste tady nebyly ochuzeni tak sem kopíruji ten kousek k zamyšlení:
"Představme si takový svět roku 2050.
Evropa sociálně atomizovaná, uzavřená ve směru spotřebitelského individualismu a egoismu, biologicky a morálně zestárlá představuje ghetto bohatých národů. Ty se supermoderními zbraněmi brání proti hordám hladových a rozzuřených lidí plavících se na dřevěných bárkách a vorech z barelů k břehům Řecka, Itálie, Francie a Španělska. Afrika s 2 miliardami obyvatel byla oddělena od ostatního světa vojenským sanitárním kordonem. V rozpadajících se státech se miliony a miliony lidí kupí v desítkách měst se zhroucenou infrastrukturou. Většina obyvatel opustila rozsáhlé zbědované oblasti vnitrozemí a migruje do pobřežních měst, kde rostou tisíce nouzových kolonií. Velká část obyvatelstva je postižena hladomorem, ekonomiky již téměř nefungují, peníze /místní měny/ ztratily jakoukoli hodnotu. Povstalecké oddíly mezi sebou bojují o kontrolu a terorizují obyvatelstvo. Hlavním zdrojem profitu v těchto oblastech je lov lidí, kteří jsou odváženi do volných ekonomických zón a zneužiti v obchodu s orgány. Veřejnost vyspělých zemí je šokována, když se o těchto praktikách dozví. Vlády to však tolerují. Lidé se tedy uspokojují poněkud cynickou myšlenkou, že ten osmnáctiletý mladík z Ghany, kterého rozřezali na kousky, by stejně doma s největší pravděpodobností v krátké době zahynul hladem, kulkou nebo nějakou infekční chorobou. Takhle alespoň zachránil zdraví několika šťastným a hodnotným lidem v Evropě či Severní Americe."
Velmi pěkný a pravdivý článek….Já osobně nebo spíše máma říká, že kdyby se jí mělo narodit nemocné….postižené dítě, že by nejraději zabila, aby se nemusela dívat, jak celý život trpí, než zemře….nebo než zemře dřív, než se naděje….
Těchto lidí….bývá čím dál víc a čím dál víc se rozšiřují, až mě bolí se na ně dívat….a proč je zavírat do nějaké nemocnice či něčeho, kde je odřízneme od civilizace a přesto o nich budeme vědět?.A budeme také vědět, že jim nemůžeme pomoct, budeme vědět, že stále trpí a nikdy se to nespraví…
Já nevím, zdá se, že tyto lidi hodně…tzv. zdravých lidí odsuzuje, protože nejsou jako oni….ale měli by se zamyslet i nad sebou…ať se podívají, jak se chovají, co provádějí….a pak ať někoho srovnávají sami se sebou….Zdraví lidé se často chovají, jako hulváti a chovají se stokrát hůř, než ti postižení…..To samé Afričané…Černoši…proč je všichni odsuzují jen kvůli barvě pleti?….Přestože, oni toho udělali pro lidstvo tolik?….A přesto je nechávají zemřít hlady, jako nějaká zvířata?….LIDSTVO…CELÉ LIDSTVO SE CHOVÁ JAKO BANDA NEJVĚTŠÍCH ZLODUCHŮ..PRO NIC ZA NIC
No… z jedné strany dobrá dohoda, z druhé těžká, ale velmi těžko splnitelná…ale je to tak…když se lidé milují, jsou pro sebe schopni udělat vše… 😉
Leri: A přesto je nechávají zemřít hlady, jako nějaká zvířata?
Za tuhle větu bych přinejmenším fackoval. Tyhle přirovnání, která říkají, že je normální nechat zemřít zvířata nebo topit kotata, ale když se to stane člověku, je to hrozná katastrofa. Ještě že tím dalším pokračováním komentáře chápu, že to tak nemyslíš…
Moje máma učí ve speciální škole,takže o této problematice vím poměrně dost.Vidím ty děti….oni zkrátka jsou až dokonce života odkázáni na něčí péči.Z toho důvodu se je ve kšole snaží udržet co nejdéle (a s každým se individuálně zabývají,třída má obvykle 6 žáků) – třeba je i nechávají propadnout,jen aby tam byli.Jelikož co pak s nimi,hm ? Copak je můžete nechat byť je chvíli samotné ? Svěřit jim nějakou práci ? To přeci nejde ! Takže vy je několik let učíte (nebo spíše se je snažíte naučit) psát,počítat,číst….ale k čemu ? Nedojdou si sami na nákup,sami se neumyjí…to prostě není plnohodnotný život.I když narozdíl od lidí normálních,ovšem nemocných, tito lidé nevnímají,jak na tom jsou a jsou docela spokojení. Dále můj názor na eutanazii….já osobně,až budu stará a chorá (pokud je člověk tarý a zdravý,má jistě právo užívat si života,když musel celý život pracovat),radši se zabiju,než umírat dalších 10 ůet v bolestech na nemocničním lůžku.Musíme mít přeci soudnost,zda-li máme ještě naději,či ne.
Když člověk předem ví, že jeho manželka čeká postížené dítě, dá se pochopit potrat, ale když je normální a nemoc se projeví až třeba v šesti letech…Moc těžká otázka.
Potřební jsou potřební k možnosti projevit lásku a milosrdenství.