Bylo nebylo, žil v mém okolí malý chlapec. Poprvé jsem ho potkala, když mu bylo asi osm let a už v té době jsem věděla, že ten chlapec je něčím zvláštní. Tedy – v mém světě to bylo zvláštní, ale v chlapcově světě to bylo úplně normální. Ten chlapec totiž nečetl.Ne, že by to neuměl, slabikoval jako každé dítě jeho věku, ale kromě nápisů na obalech sladkých limonád a titulků na konci jeho oblíbených filmů, nečetl vůbec nic. Žádné knihy, ba ani časopisy.
Snad vyroste a ke knihám se dostane, řekla jsem si. Ale roky ubíhaly a chlapec číst nezačal.
Jednoho dne jsme byli na chatě. Byl krásný letní den, slunko svítilo a já a moje sestra jsme leželi na sluníčku na lehátcích, po ruce chladná kofola a balíček chipsů a na klíně kniha. Dokonce si pamatuji jako dneska, co jsem tehdy četla, byl to jeden z dílů Bohatýra od Juraje Červenáka. Čtivo napínavé a strhující.
Chlapec byl na chatě s námi a spolu s ním i jeho kamarád. Dva jedenáctiletí kluci a letní den vprostřed přírody. Co může být v mladém životě krásnějšího, zeptal by se člověk, který by chlapce a jeho kamaráda neznal. Bezbřehé možnosti fantazie totiž mohou využívat jen děti, které ji mají. A chlapci, kteří nečtou, ji bohůmžel postrádají.
A tak bloumali celý den od ničeho k ničemu, v televizi už běželo všechno posté a nikdo z dospělých se jim nevěnoval. Oba tedy přišli ke mě se sestrou a dlouze se na nás zadívali.
„Co to děláte?“ zeptal se chlapec, který nečte.
„Čteme si,“ odpověděla jsem napůl pusy, protože jsem myslí právě byla s Iljou Muromcem a zápasila s nějakou děsivou příšerou z ruských bájí.
„A to vás baví?“ otázka mě zastihla nepřipravenou. Už jsem stokrát, tisíckrát měla v ruce knihu a někdo se mě v tu chvíli na něco zeptal. Třeba co čtu nebo proč se mi ta kniha líbí. Jestli je to první díl nebo od koho to je. Jestli je ta kniha dobrá a o čem vlastně je. Ale ještě se mě nikdo nikdy nezeptal, jestli mě čtení baví.
„No, jasně, jinak bych přece nečetla,“ usmála jsem se.
„Ale vždyť to musí být hrozná nuda, tak tlustá knížka,“ nedali se chlapci, kteří nečtou.
„Ne, je to super,“ pokusila jsem se převyprávět děj Bohatýra. Chvíli stáli a mlčky naslouchali.
„A to je všechno v té knížce?“ nechápavě si mě měřili a jejich překvapené pohledy mi konečně pomohly pochopit, proč ty všetečné otázky.
Člověk, který v životě nikdy nic nečetl, neví jak kniha funguje. Zná jen návody a učebnice, krátké ústřižky zpráv a titulky. On nemá ponětí, že se na stránkách skrývá příběh, že pod písmenky běhají živé postavy, dějí se ohromující události a míhají se scenérie oživlých světů. Nezná magii knih. A jeho život je tím zoufale ochuzený.
Bylo mi tak strašně líto chlapce, který nečte, že nemohl poznat krásu a opojení z dobré knihy, že jsem se mu jala při všech příležitostech podstrkovat věci, které jsem jako malá měla ráda. Ale chlapec o knihy nejevil zájem. Místo toho celé dny, které jsme strávili na chatě, pořád dokola sjížděl Disney Channel a jeho stokrát reprízované sitcomy pro děti. Připadal mi jako feťák na koksu, zatímco já pro něj mám mnohem lepší drogu – písmenka.
Moje snaha byla neúspěšná téměř rok. Ale pak jednoho dne sám přišel a zeptal se, zda by si mohl půjčit Harryho Pottera. Zaplesala jsem. Paní Rowlingová rozečetla i onačejší mládence, co by to nedokázala u tohoto chlapce. Bylo mu dvanáct a to ještě není tak pozdě, aby objevil kouzlo, skryté na šustících strákách.
Za několik měsíců jsem se chlapce zeptala, jak pokročil. „Mám to rozečtené,“ prohlásil hrdě.
Srdce mi poskočilo radostí. Já to dokázala! běželo mi hlavou. „A jak jsi daleko?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
Chlapec otevřel knihu a namířil prstem. Pomaličku jsem kývla hlavou a vyšla jsem na zahradu. Na nebi svítil měsíc a někde blízko cvrlikal cvrček. Zapálila jsem si cigaretu a netečně pozorovala kouř. Chtělo se mi brečet. V hlavě mi pořád běžel ten výjev a nešlo zapomenout – chlapec, který nečte, s trochu omluvným a trochu zmateným výrazem ve tváři ukazuje na druhý odstaveček první kapitoly.
Už jsem chlapci nedávala pod stromeček knihy, které se jen bez užitku vršily na polici v jeho pokoji. Nedokázaly vyhrát nad počítačem, nad playstation, ani nad tím stupidním a hloupým Disney Channelem. Další dětská ložnice, v níž v noci nesvítí lampička nad postelí, další dětské oči, které nehltají řádky napínavých příběhů. Další chlapec, který nečte. Kéž by každý den nepřibývali další…
To mě ani nikdy nenapadlo, že někdo takový existuje.
V takovém případě bych možná zkusila mu kus knížky přečíst. Zvědavost by ho pak (snad) mohla popohnat k tomu, aby ji pak sám dočetl. 🙂
Přiznám se však, že pouze teoretizuju. Lidi, kteří beletrii nečtou, totiž spíš potkávám až ve svém věku. A to už je na "léčení" Harry Potterem trochu pozdě.
Hezky napsané. Mám podobnou zkušenost s mým malým bratrem. Ten taky nikdy nechtěl číst, vždycky říkal, že čtení je přece učení. Ale měl rád, když mu někdo předčítal. Tak jsme se tomu nebránili a předčítali mu, i když byl už dávno ve věku, kdy si mohl knihy přečíst sám. Pak začal objevovat kouzlo komixů a zjistil, že ne každé čtení je zlo. Velice pomalu začal objevovat i knihy. Co na tom, že čte v jedenácti knížky, které já jsem četla v pěti. Když je to krátké a má to velká písmenka, tak ho to hned neodradí. Když pak dostal do ruky další dětskou knížku, pořád tenkou, ale přeci jen už ne pro předškolní, a vydržel u ní celé čtyři hodiny, než ji přečetl celou, skoro jsem tomu nemohla uvěřit, ale byla jsem šťastná. Stále ještě bych mu většinu knížek musela předčítat, než spoléhat na to, že si je přečte sám, ale s množstvím trpělivosti a po malých krůčcích i on objevuje krásu písmenek a tak se stává chlapcem, který se naučil číst:)
Jj, tak to je přesně můj příběh, akorát má jiný konec. Harry Potter sice zabral, ale pak jsem XY let nic nečetla, až mě k tomu donutila vysoká škola. A od té doby, co jsem musela přelouskat povinnou literaturu, čtu další knihy, další klasiky jedním dechem. Holt každý do čtení dodpíváme jinak 🙂
To je smutné. Zvlášť pro někoho, kdo si na zbylé pouhé 4 dny volna ze zimního zkouškového půjčil 10 knih o psech 😀
Vždycky se mi vybaví Hermionino: ,,Chtěla jsem něco lehčího." 😀
Zas to tak nedramatizuj. Číst knihy je jistě prospěšné, ale znám dost lidí, co čtení moc nedají a že by z nich byli omezení neandrtálci se taky říct nedá. Ostatně, nečíst beletrii je jedna stránka mince. Ještě existují encyklopedie, odborná literatura nebo literatura faktu. A že by existoval někdo, kdo v životě nevzal do ruky knihu, protože se potřeboval něco dozvědět? Tak o tom pochybuju a jistá forma duchovního obohacení je to přirozeně taky. Já teda zastávám názor, že ta "správná" kniha existuje pro každého a drtivá většina lidí rozečíst lze. Jen to nebude třeba člověk, jakého si na první dobrou představíme my bibliofilové, hltající příběh uvnitř šestisetstránkové bichle. Mně kdyby někdo nabídl v dětství Pottera, tak mě tím ke čtení taky nepřivede. (Jsem ho četla a po třech dílech jsem otrávená skončila.)
[3]: Fantasy je jen jedna strana mince. K těmhle druhům literatury jsem si paradoxně začala třeba osobně hledat cestu až v dospělosti. Já jako dítě milovala dobrodružnou literaturu. May, Verne, Foglar. A komixy (i manga) jsou pro začátečníky super. (Hlavně pro kluky.) Komixově navíc vyšla i některá klasická díla, což mi přijde jako geniální nápad, to takhle předělat.
[2]: "Léčit" nečtenářství univerzálně Potterem je nesmysl. Existují lidi, kterým se fantasy líbit prostě nezačne (protože v knize nehledají příběh, ale třeba již zmíněná fakta). Krom toho ta knížka pro úplnýho začátečníka není imho vhodná, protože je dlouhá a náročná na pozornost. A tím, jak je to fantasy, je náročná ještě v jedný rovině svojí příběhovosti: musíte překonat bariéru, že "takhle by se to stát přece nemohlo". Silně se soustředit na rozsáhlý příběh a to dokonce natolik, že vám nesmí vadit, že ten příběh je zcela nereálný. Na čtenářského začátečníka si myslím dost velké sousto. Člověk, který nechápe, proč má vůbec číst nějaký příběh, tím spíš nepochopí, proč má číst nějakou nereálnou vymyšlenou věc a zapnout u toho fantazii. Chlapce ze článku bych klidně nechala číst Disneyovky, protože evidentně očekával spíš dynamiku a akci, odkojen televizí. Ostatně, když mi bylo osm nebo devět, Disneyovky jsem četla taky. Pohádky mě nebavily a tyhle knížky s tunou obrázků a minimem textu byly pro slabikování osmileté Aailyynky, která se teprve učila pořádně číst, naprostý ideál. 🙂
Já jsem jako dítě něco četla neustále, chodila jsem do knihovny a bylo pro mě nemyslitelné nemít rozečtenou žádnou knížku. Hlavně dobrodružné, historické, knížky pro holky (nemyslím jenom ty zamilované, to jen jen část z toho, ale prostě příběhy o holkách), fantasy.
Když jsem začala číst Harryho Pottera, byla jsem na to možná už trochu stará (asi 17), ale přesto mě to uchvátilo a moc bavilo.
Teď čtu míň a jiné věci, obecně už mě skoro neláká beletrie.
Ale nemyslím, že kdokoli, kdo nečte knihy, je duševně nebo intelektuálně ochuzený. A naopak čtení samo o sobě není vždy chvályhodné, když uvážíme, kolik vychází nesmyslného braku. A napadá mě, proč vlastně považujeme za tak chvályhodnou činnost něco, co spočívá v pasivní konzumaci cizích myšlenek? Jako odpočinková činnost fajn, pokud nás to baví, ale nemyslím, že zrovna čtení ze mě nutně dělá lepšího člověka.
Některé víc oslovuje a zajímá jiný druh umění nebo zábavy, to není nutně špatné (pokud se nevěnují něčemu, co škodí jim anebo ostatním).
A díky širokým možnostem internetu je možné si rozšiřovat obzory a vzdělávat se i nezávisle na knihách – i když to vlastně taky zahrnuje čtení.
[9]: Čtení alespoň trochu slušné literatury rozšíří slovní zásobu a pomůže k tomu se naučit vyjadřovat. Poznáš na někom, že nečte. Nesouvisí to s inteligencí nebo jistou omezeností ducha, jistě nemusí být hloupý či zcela nekulturní. Ale imho se to dá poznat na tom, že obtížněji formuluje vlastní názory, myšlenky, vyjadřuje svoje pocity. To, že čtení taky trochu duševně rozšíří obzory, poskytne nějakou informaci, to jsou ty další věci a to je jistě možné i například při práci s internetem. U dětí to aktivizuje fantazii víc než třeba televize, ale nepopřu, že i pro ně jsou alternativně tvořivé způsoby hry a trávení volného času.
Tohle taky ve svém životě potkávám a nechápu. Většina odpovědí, proč mí vrstevnící nečtou je, že je to buď jednoduše nebaví nebo, že se nedokáží u toho soustředit.
[10]: Možno na tom niečo je. Ja knihy moc nečítam, a mám problém s vyjadrovaním a formulovaním svojich názorov. Ale je to aj tým, že mám často protichodné názory, inak to nejde, pretože pravda neni len jedna a formulovať názor ktorý si protirečí je o to tažšie.
Pár kníh (no už väčšinou v elektronickej podobe) som síce čítať začal, ale obvykle som prečítal pár strán a potom som to čítanie stále odkladal až som prebehol zas na inú knihu. Neprečítal som ani jednu celú knihu už asi 8 rokov a ani predtým som toho moc nenačítal, všetky knihy čo som za život prečítal by sa dali spočítať na prstoch dvoch rúk. Ale teraz čítam viac ako predtým, pretože predtým boli len knihy a teraz je internet a to už si každý najde aspoň nejaký článok. No priznávam že ani tento lúmenčin článok som nečítal a z komentárov asi polovicu, väčšina bežného čtiva ma nezajíma a nechcem sa tým zbytočne zaťažovať.
[10]: Tak pozor. To, že u někoho vidíš, že obtížně dává do slov své názory nebo nedokáže vyjádřit pocity slovy, se mi stávalo nějaké období taky a to jsem dvacetidvouletý knihomol.
[13]: Jistě, že to souvisí i se vztahem ke svému okolí, s mírou introverze a se zkušeností v tom, jak moc otevřený nebo ne chci zkusit být. Nicméně jsem to čistě myslela na vyjadřovací schopnosti, nikoli na tyhle vnější okolnosti. Pokud se vyslovit chci, nic dalšího mi v tom nebrání, stále mi může bránit neschopnost správně formulovat věty a najít vhodná slova.
[8]: Pottera jsem v tomto případě vzmiňovala hlavně proto, že já sama jsem si díky němu knížky zamilovala. Faktem ale je, že jsem i předtím vlastnila (až trochu předimenzovanou) fantazii, takže mi přijetí ne zcela reálného světa nedělalo nejmenší problémy. A přiznávám, že některým lidem "fantasmagoričnost" fantasy příběhů po chuti nebude nikdy.
Výběr "knížky k rozečtení" je ale dost závislý na zájmech dotyčného. A i na věku. Protože malému dítěti jsi spíš schopna najít něco ke čtení (protože sis jeho věkem/zájmy taky prošla), než někomu ve tvém věku, koho zajímají zcela jiné věci než tebe.
[13]: Někdy je to holt naopak. Třeba kamarád (nečtenář) se mi pochechtává, že občas myslím pod vlivem knížek až příliš složitě. Což se mimo jiné projevuje i na mé angličtině – v ní tak velkou slovní zásobu nemám a tak své myšlenky jednoduše nedokážu převést. 😀
[15]: Dospělého člověka imho přivedeš ke čtení snáz, přestože má úplně odlišné zájmy než ty. A to jednoduše proto, že číst už umí a odpadá alespoň problém s mechanickým porozuměním textu. Některé děti se naučí číst rychleji, jiné pomaleji. Když v osmi, devíti letech ještě sotva slabikuje (mí spolužáci koktali při čtení běžně ještě na druhém stupni základní školy), sotva si užije obsáhlou knihu typu Pottera. V době, kdy jsem ho číst začala já, už jsem za sebou měla stohy knížek, číst jsem uměla a nedělalo mi problém u knihy udržet pozornost. Čtenářskému začátečníkovi v dětském věku bych to do rukou určitě nedala.
Ahojky, nádherně píšeš….
Opravdu obdivuju tvojí malbu slovy :)))
Právě jsem založila nový blog, tak jestli se chceš podívat, budu moc ráda….
Čauky
Owec
Pozoruji, že problémy se čtením mají především kluci. Neznám holku, který by čas od času nepřečetla knihu. Kluky znám dva 😀
Já jsem četla už od čtyřech let úplně všechno, co mi vlezlo pod ruce. Když jsem poprvé na svůj popud v devíti vlezla do knihovny, rozdýchávala jsem ten zážitek snad týden (a to byla jen malá pobočka).
Dalo by se prakticky říct, že jsem živa na hudbě a knihách 😀
[16]: Asi každý věk má pro začátek čtení svá úskalí – zpočátku jsou to technické potíže se samotným louskáním písmenek, později je nahradí jiné – spousta okolních zájmů, zjednodušení ve formě filmových adaptací a často i určitá zatvrzelost a odmítání si připustit, že by ten druhý měl s tím čtením vlastně pravdu.
U dětí mi ale přijde (přeci jen) snadnější je nadchnout. Ti starší mají totiž už mnohem více možností jak trávit (či zabíjet) čas. Takže potom "chybějící místo v životě", které by dokonale mohly zaplnit knihy, často ani nepociťují.
I když musím přiznat, že jsem původně na technické potíže se čtením zapomněla. 0:-) Už je to dlouho, co jsem něco takového zažívala. Takže dík za opětovné připomenutí. 🙂
[19]: To má ale dítě stejně. Přesvěč ho, že kniha je lákavější než DVDčko nebo počítač. Jo, existují i tvůrčí možnosti zábavy pro děti, dítě může chodit na keramiku, hrát na hudební nástroj. Pokud tohle dělá a přitom nečte, snad s tím ani nemám problém. Schválně to srovnávám s takhle pasivní zábavou.
Veď on dostane povinné čítanie v škole
Bohužiaľ je celá moja rodina takáto…
🙁 tak nejak mi nerozumejú… A tak sa pýtam, čo genetika?
Museli byste toho kluka znát, abyste pochopili, jak moc mu absence knih škodí. Neumí se vyjádřit, nezná významy jednoduchých slov a nedokázal v 11 letech napsat slohovku o délce jednoho odstavce na téma "co jsem dělal o víkendu". Devastující nýsledky mozku nepolíbeného knihou vidím na něm i jeho přátelích – nemá žádnou fantazii, slovní zásobu, ani žádné zájmy kromě počítače a poflakování. Kniha na to není stoprocentní lék, ale vidím astronomický rozdíl mezi dětmi jeho věku, které čtou a klteré nečtou. A neznám jediného kulturního člověka, který by byl vzdělaný a dalo se s ním bavit a přitom nikdy nečetl.
To já jsem taky začala číst až v jedenácti letech. Vlastně Harry Potter byl první kniha, kterou jsem kdy přečetla až do konce. Pak už jsem četla hodně věcí. Dneska už moc ne. To víš, počítač. Vlastně už čtu jen to, co sama napíšu. Své vlastní příběhy. A povinnou četbu. Ta je taky občas dobrá.
Já téměř nečtu. A je mi z toho na blití… Dříve jsem četla opravdu hodně, jedna kniha my stačila sotva na tři dny. Ale pak jsem najednou číst přestala, nemám tušení, co se se mnou stalo. Snažím se s tím něco dělat, ale moc mi to nejde. :/ Tak nějak jsem doufala, že mě opět "naučí číst" Tolkien, ale žel bohům se tak nestalo – přečíst jeden díl LOTRa mi trvalo tři měsíce. Mám sáhodlouhý seznam knih, které si musím přečíst, ale nemám tušení, jestli se mi to povede… Opravdu, je mi ze sebe na blití.
[23]: To je ale vina rodičů, že dítě nevedou k žádné kreativní zábavě a smysluplnému trávení volného času. Inteligentní a vzdělané nečtenáře znám. Minimálně nečtenáře beletrie. Ostatně si myslím, že vyložený nečtenář snad ani neexistuje. Kdo z nás nikdy neotevřel encyklopedii či odbornou literaturu, ať už někdo potřebuje knihu o chovu psů nebo o programování.
"A tebe to baví?", to je přesně otázka, kterou mi kdysi položil mladší bratr, když jsem mu způsobila šok tím, když mě přistihl s asi tisícistránkovou knihou. Vůbec číst a ještě takhle tlustou knížku? A dobrovolně? Prostě šok:D. Ale máma ho naštěstí do čtení nutí, ať chce nebo ne a ačkoli by si někdo mohl myslet, že se mu to tím ještě víc zprotiví a že by se radši měl nechat, ať si k tomu najde cestu sám, tak ne, takhle to opravdu nefunguje. A náhodou už si loni dokonce sám řekl o knížku k vánocům:).
[26]: ale existuje, znám hodně lidí, co od dob střední školy, výšku nemají, nečetli vůbec nic a ani doma žádné knihy nemají. Encyklopedii nepotřebují, místo toho googlí z pochybných zdrpjů, které jen přeletí očima. A o vině rodičů nepochybuji.
Ale znám třeba pár vysokoškoláků, kteří de facto nečtou beletrii, na druhou stranu za sebou mají hromady odborného textu a tím pádem se naučili i ppužívat verbální myšlení a mají slovní zásobu. U tohoto kluka to ale ani zdaleka nehrozí, propadá už v šesté třídě.
[28]: Studenti vysokých škol nutně potřebují knihy, samozřejmě. Po prvním týdnu se na škole dozvědí, že používat wikipedii je nesmysl a tak nastupuje knihovna, ať studuješ biologii, historii nebo IT. Že nikdy nikdo nepotřeboval cokoli vědět a na netu to nenašel, případně mu nedošlo, že tam můžou být i bludy, tudíž v životě nedržel v ruce třeba encyklopedii, to mě fascinuje. Nemusí to být jen z nutnosti, že to po mně chtějí ve škole. Co třeba kuchařky? K tomu všemu se knihy hodí, oborový informace zhusta na netu buď do potřebných detailů, když se tím intenzivně zabýváš, nebývají nebo jsou nepřesný. Takový lidi fakt neznám. Nečtenářů beletrie, který nechápou, co půvabného je na tom strávit odpoledne s mnohasetstránkovou bichlí, těch jo. A to mi snad ani nevadí. Spíš než o vlivu knih se tu potom bavíme o zanedbání ze strany rodičů, aby děcko v šesté třídě propadalo je dost zoufalost. Že nečte je jedna věc, že je očividně naprosto duševně nerozvinuté, protože se mu nikdo nevěnuje, to je věc druhá..
Ja musím nesúhlasiť s tým, že deti, ktoré nečítajú nemajú fantáziu.
Ja keď som bola malá, tak som okrem povinného čítania do ruky žiadnu knihu dobrovoľne nezobrala (teda okrem encyklopédií, tie som milovala).
S kamarátkou sme mali hračky, ktorým sme vytvárali vlastné príbehy, dokonca aj my sme sa občas hrávali na fantasy postavy, proste my sme o fantáziu nemali naozaj núdzu. Treba pochopiť, že na rozvíjanie fantázie nie sú potrebné nutne len knihy. Aj teraz mám fantázie na rozdávanie, kreslím svoj svet, kreslím to čo ma baví. A nie na darmo sa hovorí, že jeden obraz je viac ako tisíc slov
[29]: encyklopedie a knihy sú zastaralé, kopu vecí je tam neaktuálnych a nepravdivých. A to nehovorím o histórii, tú vždy písali víťazi a je celá zmanipulovaná. Veď ani s istotou nevieme ako vznikol vesmír a či človek naozaj vznikol z opice, ale v kniháh je to proste tak a tak a musíme to brať ako fakty, i keď to vôbec nemusí byť skutočná pravda.
Jo na internete je kopa neoficiálnych bludov, a to čo je v kniháh a učebniciach sú bludy oficiálne.
[29]: matka tohoto chlapce je zážným příkladem člověka, který doma nemá žádnou knihu. Ani jedinou. Stejně jako většina jejích kamarádek. Žijí ze seriálů typu ulice, dělají si nehty a kosmetiku a za bernou minci berou to, co jim řekne ve zprávách TV Nova. Ano, i takoví lidé žijí.
Tohle je úžasná úvaha. Myslela jsem, že to nepřečtu celé (jsem líná :D), ale přečetla jsem to jedním dechem. Chlapce, co nečte, mi je bohužel taky líto, ovšem připomnělo mi to mě samotnou. 😀 Já jsem taky nečetla zhruba do jedenácti let, neměla jsem knížky ráda. Až potom jsem objevila kouzlo knih. To, jak jsi popisovala, že se skrývají pod písmenky oživlé postavičky a všechno :3
Teď na knihy nedám dopustit.
Bůh ví, jestli nakonec chlapec, až dospěje, taky nenalezne jejich kouzlo 🙂
[23]: To je hrůza -.- Znám taky takové lidi, co se neumí vyjádřit a co nedokáží napsat kratičký sloh, a to jsou ve čtvrťáku. -.-
Není kniha jako kniha. Ale jedno mají všechny společné. Přikládá se jim větší význam, než mají. Vždyť je to jen příběh. A tím příběhem nám autor chce něco říct. A my to musíme pochopit. To máte jako u anekdoty. Ta se taky nemá vysvětlovat, na tu si každý musí přijít sám. Jinak je to hloupost a banální nesmysl.
Že se u nich vzděláme. Přijde na to. Princ a chuďas nám teda jako o historii nic moc neřekne. Spíš se na ni mnohé poučíme a přiučíme. Nebo že se naučíme pravopis a mluvnici. To jako kdyby někdo tvrdil, že jediné poslání Hamleta je naučit diváky anglicky. Nebo jiný příklad. Kdo by si asi tak přehrával partie velmistrů a mistrů světa jenom proto, aby se naučil tahat figurkami?
Třetí odstavec už psát nebudu, to se nelekejte. Já jenom nevěděl, jak vtipně ukončit ten druhý. A to je všechno, přátelé.