Pozér. Slovo neustále skloňované na českém internetu, zejména v souvislosti s gothickou subkulturou (potažmo metalem nebo EMem). Málokdo ví, co však označuje a málokdo ví, kdo tím zahanbovaným a posmívaným pozérem vlastně je. Často čítám věty typu: „Já ale nejsem pozér!“ nebo „Ty si o mě myslíš, že jsem pozér, ale to ty jsi pozér!“ EMO (a jiné dárk blogy) jimi doslova přetékají.
Opět jsem zkusila roli detektiva, ale tentokrát mé pátrání naráželo ze začátku na samé neúspěchy. Encyklopedie mi řešení nenabídla, anglicko český slovník vyplivl překlad pózista. V dalším slovníku jsem byla už o něco úspěšnější a dověděla jsem se definici, že pozér je člověk libující si ve strojenosti, dávající najevo svou důležitost. To už začíná dávat smysl.
Než ale ještě uvedu svůj názor, chci se podělit o pár zajímavých postřehů z internetu, jeden dokonce z pera Oskara Wilda.
Na jednom ze záplavy Emo blogů jsem se o pozérech dočetla toto:
Holka co si na sebe veme težce punkerský hadry při tom doma poslouchá TH a Eminema je pozerka , člověk co má černy hadry,černý vlasy, satanistickou hvězdu na krku a poslouchá diskarny nebo hiphop je pozer… je to pro ně jenom styl oblíkání…ne hudba,ne život…
Na metalovém fóru byl o hodně zajímavější názor:
Nedávno se ke mně dostal názor od člověka, který spousty spousty let poslouchal a hrál v kapele metal, až ho, a teď cituji,“ „ty pózy mě přestaly bavit“. A řešil: „Nelíbí se mi, že blackmetalové kapely na jevišti hrají největší zlo, srší z nich strach, vypadají jako by satanismem ověšely celou planetu a v soukromí jsou úplně normální lidé, kteří mají milující rodiny. Není tohle jen póza???“
A na závěr slibovaný Oskar Wilde:
Prý jsem byl v té době „pozér“- to je nesmyslné obvinění. Ti, kdo si jsou vědomi svého génia, a to už i v dětství, si jsou naprosto jasně vědomi rozdílu, který je od ostatních dělí.“Nepózují“, spíše si dělají vlastní závěry. Ale propast mezi tím, co vědí sami o sobě, a konvenčními způsoby, k nimž je svět nutí – to vyžaduje trochu přemýšlení, aby člověk dospěl k nějakému řešení. A tak jsem si vyzkoušel několik typů osobností, abych našel tu, k níž mám nejblíže. Oblékal jsem se na efekt, to přiznávám, ale jediným, na koho jsem chtěl udělat dojem, jsem byl já sám. „
Zajímavé je, že jak názor slavného spisovatele a myslitele, tak názory mladých lidí (emařky i metlošky) mají něco do sebe. V tom seřazení je také smysl – nejprve ten nejjednodušší pohled mladičké slečny, pak vyzrálejší mladá dívka a nakonec zralý muž, který se živil tím, že své myšlenky psal na papír. Postupně odkrýváme to tajuplné slovo – pozér a stále více mu přicházíme na zoubek.
Po přečtení všech definic a citací už není složité vyvodit definici, aplikovatelnou na dnešní dobu. Dle mého je pozér člověk, který nemá svůj názor na svět a ani sám na sebe, musí tedy čerpat od jiných a dělá to natolik okázale, aby každý viděl, jaký je, i když takový ve skutečnosti není a jeho vzhled, chování a vystupování je jen maska, kterou vytvořil, aby byl zajímavější a žádanější, nejen pro druhé, ale i sám pro sebe.
Uf, je to trochu dlouhé, nicméně shrnuje to vše. A nenapadne nás: nejsme každý tak trochu pozér? Když se ucházíme o zaměstnání, nechceme snad působit seriózně? No tak nasadíme masku příjemného, kultivovaného člověka, pomalu artikulujeme a tváříme se, jako když jsme spolkli naučný slovník. Co takový vedoucí na táboře? Právě přišli děti že „tam něco šramotí“ a my máme srdce v kalhotách. Namísto toho nasadíme masku: „Pohoda, nic se neděje, já to zmáknu.“ Hrdinný úsměv, baterka v ruce a nůž v zubech. Taky póza, aby nebylo vidět roztřesená kolena. A takových příkladů je milion milionů. Cožpak při pohovoru částečně nepřesvědčíme sami sebe, že jsme vážně příjemní lidé? Nedodá snad vyděšenému vedoucímu jeho sveřepý výraz odvahu?
Být pozérem, alespoň tím malinkým, je každodenní realita. Ale co lidé, kteří mají masek na výměnu plnou skříň, anebo ti, kteří mají jen jednu, ale zato úplně odlišnou od svého obličeje? Říká se, že malá lež občas nejenže neuškodí, ale i pomůže. Ale čím víc lžeme, tím hůře se pak jde s pravdou ven. Čím více se maskujeme, tím více se ztrácí naše původní osobnost a může se tak stát, že ji nakonec pověsíme do skříně k ostatním maskám a naše tělo zůstane prázdnou schránkou.
Pokud měníme svou osobnost, vždy ji musíme měnit postupně. Nejde ráno vstát z postele a říct: dnes je ze mě gothik (emař, metloš, hipík, hoper…). Ale jeden den mě něco zaujme, pak zjistím informace, pak si promluvím s pár „zasvěcenými“, vyzkouším, jak mi sedne styl celkově nebo po částech a pak se teprve můžu začít měnit. A co je hlavní: nikdy nemohu měnit svůj styl (ať už vzhledový, módní, hudební nebo názorový) jen proto, že to vyžaduje mé okolí, ale hlavně, že to chci já sám.
V dospívání je to dost obtížné a na prahu 3.tisíciletí zvlášť. Ze všech stran útočí reklamy, ze kterých prší slova jako „trendy“, „in“, „módní“ a „populární“ a kdo není tohle všecko dohromady je „out“ a „looser“ – no prostě na odpis. Spolužáci a kamarádi se předhání, kdo poslouchá víc moderní hudbu, kdo nosí nejvíc cool hadry a čí mobil má nejvíc vychytaných funkcí. Není divu, že dnešní teenager má problém bojovat o své místo na slunci a když není takový, jak diktuje doba (jeho spolužákům, kteří to diktují jemu), zůstane sám a bez přátel. Proto musí nosit masky „cool lidišek“ nebo „drsnejch týpků“ a když se objeví něco, o čem se hodně mluví a stejně o tom málokdo cokoli ví, hmátne po tom, jako tonoucí po stéble.
A tak máme armády Emo-kids a Goth-babes, kteří se kdesi kdysi dočetli, že tohle je in. Spolužáci je berou a nebo (což je lepší) z nich mají respekt. A to je ono ne? Co na tom, že Emo-kid miluje komedie a bez Trnek-Brnek nevyleze z domu, musí se přizpůsobit smutné image. Co na tom, že Gothic-girl má plný šatník modrých riflí a bílých triček s obrázky, maminka pěkně vytasí peníze, ona se přece musí přizpůsobit!
Bojím se klást za vinu dětem, že hledají svůj styl na špatných místech, jako jsou internetové stránky nebo televizní pořady. Když já hledala samu sebe, taky jsem zabloudila na literární cestě andělů a elfů. Nikdo není dokonalý a pro teenagery to platí stonásob. A my, co máme své hledání za sebou, bychom měli těm „mláďatům“ podávat co nejvíce pravdivých informací. O světě, o lidech v něm, o sobě a také o nich samých. Pak přejde doba pozérství a vyloupne se zbrusu nový prototyp dospělého člověka. Jaký bude, závisí také částečně na jeho maskách, ale především na tom, co je pod nimi. Protože jsou v životě chvíle, kdy masky spadnou a my zůstáváme nazí, prostě sami sebou. Může to být šok a to nejen pro nás.
A na závěr citát Keina ze seriálu Kung-fu legenda pokračuje:
Každý člověk má čtyři tváře. Jednu, kterou ukazuje. Jednu, která je vidět. Jednu, o které si myslí, že je pravdivá a jednu která pravdivá je.
Obrázky: www.deviantart.com
ten závěrečný citát to vystihl asi nejlépe. jinak samozřejmě článek výborný, ve všech ohledech s ním souhlasím. dle mého jsme zkrátka každý tak trochu pozérem, jenom každý v jiné oblasti. každý z nás někdy potřebujeme něco předstírat, na něco si hrát…kolikrát třeba i pro dobro věci :)pokud to nikomu nevadí a nám to dočasně zvedne sebevědomí a náladu…sotatně… proč ne. fakt je ten, že kdysi jsem si svá pozérská období docela užívala 😀