Aktuální téma týdne „je mi to jedno“ se dá pojmout mnoha způsoby. Jenom mě jich napadlo asi pět – je mi jedno, koho budu volit; je mi jedno, co se děje v zemích třetího světa; je mi jedno, jak vypadám… No a s tou poslední myšlenkou se mi vynořila myšlenka konečná – zamyslet se nad tím, jestli ti lidé, kteří tvrdí, že je jim názor ostatních ukradený, tak trošičku nelžou. A vůbec nejlepší by byla pořádná diskuze na tohle téma…Inu jde o to, co všichni dobře známe. Jsme free a cool a v pohodě a celý svět je nám u zadku. Každý z nás to určitě někdy poznal a ti, co mají sebevědomí velké jako hrášek, o tom aspoň sní. Ale je tenhle stav vůbec dosažitelný? A je vlastně prospěšný nebo nám může spíš uškodit?
Je mi jedno, co se o mě ostatní myslí, já mám vlastní názor a dělám si, co chci.
Tahle věta zní na první pohled strašně skvěle a evidentně ji napsal člověk, který je sám se sebou spokojený. Ale na pohled druhý už to tak jednoznačné není. Ono totiž není možné žít zcela tak, aby nám ostatní byli úplně ukradení. Reakce ostatních lidí budou mít na náš život vždycky vliv, ať se nám to líbí nebo ne. Když naše „free“ chování přesáhne meze, můžeme se za něj dostat až do vězení, ale nechoďme tak daleko – naše chování může vyvolat hádku, někoho ztrapnit či učinit nešťastným. Tady končí hranice mezi tím, co nám ještě jedno být má a co už ne.
Vezměme si to ale i z druhé strany. Co když tuhle větu nenapsal sebevědomý, ba až nadutý člověk, ale někdo, kdo se za tuhle větu schovává jako za hradbu a pouze se tváří, že se ho okolní svět nedotýká? Kolik teenage blogísků zdobí podobné citáty a jejich autorky se hrdinně dohadují v komentářích se svými „hejterkami“ – ty jsi blbka, ale ne, ty jsi blbka… A za kolika těmito internetovými hrdiny se skrývají nešťastné bytosti, toužící po obdivu?
Mám takový pocit, že pronést výše uvedenou větu je zhola nemožné. Nikdy nám totiž nemůže být úplně jedno, co si myslí ostatní, pokud tedy nejsme zvrácený sociopat, že. A nikomu to taky jedno není. Tedy, do jisté míry určitě. Pokud vám nadá důchodce v šalině, že děláte hluk, za pět minut na to zapomenete – cizí člověk, bezvýznamná situace. Ale trpká poznámka rodiče či kamaráda ublíží a zasáhne i přesto, že máme hradbu z věty „mě je to fuk“.
Problém nastane, když na citlivé místo udeří někdo úplně cizí, kdo ale onu Achillovu patu zná – v tomhle máme my blogeři strašlivou nevýhodu. Prozrazujeme na sebe důvěřivě první poslední a pak se divíme, že po nás naše vlastní slova metají odpůrci jako munici. Urazit někoho na internetu je strašně jednoduché, stačí vychytat slabinu a už se to veze. A nebo stačí pořád dokola opakovat totéž. S láskou vzpomínám na Onneu a její tisíckrát zopakované „jsi omezená“, které mě potísící prvé už fakt vytáčelo do vrtule. Stokrát nic umořilo osla, znáte to. A byť se jednalo o hloupou internetovou diskuzi, měla jsem potřebu ji přesvědčit o tom, že omezená nejsem – ergo záleželo mi na tom, co si o mě myslí.
A jsme u jádra pudla (retrívra, bernardýna, jak je libo;)). Jakmile založíte blog, na který píšete své názory, povídky, dáváte na něj fotky, recepty, recenze na knihy, cokoli, pak to neděláte proto, že rádi píšete, ale proto, aby to někdo četl. A když si někdo něco přečte, pak si na to udělá názor. A ten názor vás (světě div se) zajímá.
Tadá!
Takže jakmile vylezeme se svou prezentací na net, děláme to proto, aby na nás lidi měli názor. Kdybychom ho nechtěli znát, mohli bychom svoje výtvory nechat uložené ve svém vlastním počítači a nikam je necpat. Ale my ho znát chceme a pak je logické, že nám na něm záleží. A jak je dokázané psychologickými experimenty, negativní kritika člověka zasáhne mnohem více, než pochvala. Neptejte se mě, čím to je, ale pokud sami blogujete, určitě to znáte. Padesát komentářů s variací na téma „super článek“ a jeden jediný „hrůza“ nebo ještě lépe „jsi úplně blbý/á“. Který se vám vypálí do mozku a zanechá stopy? Který máte chuť řešit, reagovat na něj? Jojo, pokyvujete hlavou, co?:)
Ať se tváříme sebevíc drsně, názory jiných nám nikdy nebudou úplně jedno. Nám, co lezeme na internet a zakládáme blogísQy, to není jedno stoprocentně. A těm ostatním, offline lidičkám, není minimálně ukradený názor jejich blízkých, koneckonců nám „online“ taky ne. Kritika rodičů, kór v raném věku, zůstává do duše vypálená mnohdy celý život jako cejch.
Jak s tím bojovat? Najít si zlatou střední cestu. Názory ostatních si brát k srdci, ale zároveň je umět střízlivě posoudit – co je ještě rozumná kritika a co už je jen a pouze urážka s cílem naštvat a ublížit, nikoli jen projevit názor. Vědět, že názor anonymní XY přezdívky v komentáři na blogu má pro náš život asi takovou váhu, jako názor člověka, kterého jste zahlédli na dvě vteřiny v okénku kolem projíždějícího vlaku.
Někdy je to těžké. A někdy je ještě těžší přiznat, že nás vůbec nějaký anonymní názor rozhodil. Ale jakmile si sami přiznáme, že nám to není jedno, můžeme s tím lépe bojovat a vytvořit si strategii, která pak veškeré názory, směřující na naši osobu, vyfiltruje.
A co, bude diskuze? Protože mě rozhodně není jedno co si o tohmle tématu myslíte. Záleží vám na názoru ostatních – a to se ptám hlavně vás, kolegů blogerů. A pokud ano, jak moc a jak bojujete s negativistickými trolly? Podělte se, diskutujte:)
Já myslím, že hodně mladých lidí zakládá blogísky proto, aby jim někdo hladil ego. A je jedno, že ti, kteří jim napíšou : "Super článek, podívej se na můj" vůbec nečtou, co napsali. To samé vlastně dělají i ti, kteří napíšou: "Jsi trapná, píšu líp a mám nejlepší blog na světě!" Hned má návštěvnost a komentáře, protože všichni mají potřebu mu jít vynadat a přesvědčit ho o tom, že to ne oni, ale on je blbý. No ale to jsou blogy teenagerů.
Pro mě osobně je rozhodně přínosnější, když mi někdo napíše k článku, v čem se mnou nesouhlasí, protože pak vím, že ho skutečně četl. Takové to plácání po rameni, jak je to super, je vlastně k ničemu. Ale pochvala, ze které je vidět zájem, samozřejmě těší.
S anonymními urážkami jsem se ještě nesetkala, ale pokud se někdo neumí za svůj názor postavit a vystupovat s ním, pak pro mě nemá žádnou cenu. Internet je plný lidí, kteří mají problém sami se sebou a útočí na druhé pěkně v závětří a dělá jim radost, když můžou ublížit. Názory takových lidí jsou mi pak jedno.
Když jsem ještě mívala na začátku všeho prostě takové ty růžové blogy a kopírovala, co se dalo, tak mě rozhodilo úplně vše. A i klidně jen ten anonymní komentář, který třeba ten člověk zanechal jen proto, abych se k němu přišla podívat. I přes to jsem to vše brala dost špatně a ačkoli se mi za ta léta moje cholerická povaha ještě zhoršila, tak zase ale rozpoznám, co mi za to vůbec stojí, abych byla dotčená. Dobře napsanou kritiku si samozřejmě vezmu k srdci, samozřejmě nejsem nadšená, že mi někdo něco vytýká, ale alespoň se z toho mohu poučit. Například když něco jen přečtu z mé tvorby mým blízkým, tak nikdy neřeknou, že by se jim to nelíbilo. To je dobré poté na blogu, když k tobě nikdo nemá nijak moc vázaný vztah, tak ti samozřejmě lhát nebude, proč by to měl zapotřebí. A ty anonymní frky… Z těch si ani nic už nedělám, stejně by tím člověk asi nic nevyřešil a názor jako "Fuj!" opravdu si k srdci nevezmu, protože z čeho se mám přesně poučit z toho vážně nepoberu.
Normálně v realitě hodně často někomu říkám, že je mi to jedno. Tím se člověk ale hodně znevýhodní. Tak asi přesně jak říkáš – zlatá střední cesta je zlatá střední cesta…
Jen naprostý flegmatik má všechno v paži 😀 Ale ono se to má tak – není mi jedno, co ostatní říkají nebo co si myslí, můžu být smutná, můžu být naštvaná… ale nezměním se kvůli tomu, protože svého názoru si vážím víc.
No, názory v duchu "ty jsi naprosto blbá" člověku ublíží, protože byly vyřčeny s cílem ublížit. Pak záleží na odolnosti dotyčného, jestli si to umí brát jako provokaci někoho, kdo se takhle blbě baví (no, tak v pubertě člověk zkoušel, co lidi kolem něj vydrží, že jo) anebo jestli se z toho sesype. Kritický názor a ublížené plivnutí, to je rozdíl. Blog si podle mě spousta lidí založí prostě proto, aby si líp porozuměla, utřídila si myšlenky. Tak nějak pošetile si myslíme, že psát si deníček je výsadou čtrnáctiletých dívenek, zatímco blog díky reakcím ostatních, možnosti diskutovat, argumentovat, něco se dozvědět, prostě působí poněkud sofistikovaněji.
[4]: Ten deníček náhodou není vůbec špatná věc 😉 Sice teda jsem ono čtrnáctileté děvčátko, přiznávám se bez mučení, ale člověk alespoň ví, že múže napsat cokoliv, aniž mu nějaký chytrák vynadá. Tuhle jsem si četla zápisky ze začátku puberty a musela jsem se pochválit… 😀 Ale teď k článku! Lumenn, vystihla jsi to výborně. Bohužel já se neumím ovládat a k srdci si beru kdejakou krávovinu (pardon), třeba i ty komentáře typu ,,Jsi hloupá a nic o tom nevíš, JÁ to napíšu daleko líp…” Tak už vlastně blog ani nepíšu, sice nemám žádnou zpětnou vazbu, ale taky ne nervy v kýblu. Bohužel jsem poznala pár lidí, kteří se mottem ,, Mám tě v p¡¢€” řídí a buďto je jim okolí vážně úplně ukradené, nebo ví, že si ostatní omotali kolem prstu a nemusí vlastně nic. Ach jo, a pak je tu třetí zkupina, jež jsem už zmiňovala a ke které patřím, aneb citlivky s bezohlednou skořepinou 🙂
[4]: Má to jeden "háček"…musí to mít člověk po právní stránce dostatečně chráněné. Jsou totiž témata která to vyžadují (jako například magie).
Ach ano, rovněž jsem měla kolizi s někým, kdo svým chováním připomínal tu tvoji Onneu. Je to sice už poměrně dávno, ale máš pravdu, v paměti mi to utkvělo. Ani ne tak proto, že mě zajímalo, co si o mně (respektive o textu, který komentovala) myslí, ale štvalo mě spíš to, že mě urážela a přitom sama dotyčná (nebo možná dotyčný?) neuměl/a interpunkci a její/jeho komentáře obvykle obsahovaly 2 a více pravopisných chyb. Ale v blogovém světě je to trochu jiné. Zamrzí mě, když se nad nějakým tématem chytnu s někým, jehož blog čtu ráda a s nímž jsme se jinak na mnohých věcech shodli, avšak náhodní ,,cizí" návštěvníci mě zas tolik netankujou 🙂 v osobním životě mi ale samozřejmě záleží na tom, aby těch, kteřří o mně smýšlí pozitivně, bylo víc než těch, kteří činí opačně. Rozhodně mi není jedno, co si myslí moji kamarádi a rodina a není mi ani jedno, jakou známku dostanou ze zkoušky, protože i známka ze zkoušení se podílí na tom, co si o mně bude myslet zkoušející, takže zkouška za 3 pro mě určitě není výhra. A přitom toho člověka už nemusím nikdy potkat, JENOMŽE potíž je v tom, že mám tendenci si všech docentů a docentek, doktorů a doktorek, kandidátů a kandidátek věd vážit a vzhlížet k nim. A logicky nechci, aby někdo, koho si vážím, žil v přesvědčení (i když třeba jen těch několik minut, co me zkouší), že jsem přízemní ignorant a prvotřídní lempl zneužívající český vzdělávací systém.
Lidé, kterýmje pohled okolí (i toho blízkého) volný, existují, ale jsou to lidé, kteří nemají rádi nikoho kromě sebe a nedokáží si nikoho vážit. Takový člověk si pak nemůže vážit ani názorů ostatních, takže nikdy nemůže vzít v potaz jiné mínění než to své. To vůbec není free a cool, to je spíš maxi sad…
[5]: To já neříkám. Jasně, že na psaní deníčku nic není. Jen je to takové moje soukromé rozvíjení úvah, proč blog. Proč to někdo píše. Že si nemyslím, že jde vždycky jen o tu zpětnou vazbu nebo jen o podrbání ega vždy pozitivní zpětnou vazbou. (Ostatně, egomaniak se obvykle sám záhy odkope. 🙂
[6]: Ale nepovídej. Na internetu podléhá všechno, co vytvoříš, automaticky autorskému právu. Takže pokud to uznáš za vhodné, můžeš se kvůli porušení svých autorských práv od minuty začít soudit, aniž bys předtím podnikal nějaké právní kroky na svou vlastní ochranu. Přečti si autorský zákon, než začneš trousit moudra.
V mém životě to funguje tak, že tohle téma nejde kategorizovat, protože pokud vezmu vyloženě názory jiných lidí na konkrétní osobu, musíme přihlédnout k tomu KDO KONKRÉTNĚ osobu kritizuje. – Jestli maminka (v právu), nebo nějaký idiot diskuzních vod, který třeba ani neví, co komentuje 🙂
[8]: jenže to co ty píšeš jsem já nemyslel.
Když se někomu něco stane vlivem špatné práce se svými vnitřními silami magie, tak pokud to není chráněné nějak…může se takový člověk soudit a na autorovi takových magických textů vysoudit třeba peníze.
Áno, áno, tahle věta je sice fajn, ale nemožným postojem. Už "jen" když si díky pomluvám vůči jeho osobě udělaj jeho přátelé nový obrázek, či jejich přátelství nazákladě tohoto skončí, tuplme to dotyčnému jedno nebude. A jestli se někdo takový najde, tak mu to časem dojde.
A to je jen jedna z tisíců situací.
Co se týče blogování, může to zaít jako tajný deníček pro sebe, ale postupem čadu nám dojde, že píšeme pro druhé, že chceme, aby naše názory, díla, výtvory někdo četl a prohlížel. A můžeme čekat kritiku. 🙂
Jsem náladová, takže i tohle podléhá zrovna tomu, jakou mám náladu. Někdy mi jsou všichni vážně úplně ukradení a pak je doba, kdy řeším, co si o mně někdo myslí. Částečně to tak je i na blogu. Na něco o reakci stojím a na něco zase tak moc ne, protože vypsat se je pro mě zrovna důležitější. Vyjádřit názor ale může každý a je pravda, že neslušně podaný názor nebo až vulgární, mě dokáže někdy zasáhnou hodně. S negativní kritikou ale problém nemám, holt mi ale musí taky něco dát, a ne urážet, to je potom k ničemu.
jo nekd mi dost záleží co si ostaní mislí, jsem svá a nestidím se za své názory, ale vadí mi dkyž mě někdio viditelně odsuzuje a jsem ráda za naždou pochvalu
a na blogu mě vždy poteší příjmené komenty… ted tam skoro žádné nemám a říkam si že "zase" přestanu blogovat… je to asi prvada jen tak pro sebe chce psát málokdo
docela upjatě jsem četl tenhle tvůj článek a musím říct, že ten, kdo tuhle větu někdy pronese, tak nemusí vždycky tak úplně lhát.. protože to může tak brát, protože ta určitá osoba mu může být vážně ukradená (a teďka nemám namysli naštvaného důchodce v autobuse :)).. ale vím, že tohle se stavá asi v jednom případu z milionu, a tak s tebou v tomhle souhlasím… Lidé to říkají proto, že kdyby si to přiznali, přiznali svou chybu, tak by se s tím nedokázali srovnat.. ono je pak těžké řešit něco a zamyslet se nad něčím špatným co nám někdo vytknul, protože každý máme v sobě něco co nám říká ,, nezabývej se tím co tě štve, ale tím co tě baví,,, a proto dokážu tyhle lidi pochopit, i když nepatřím mezi ty co tuhle větu říkají… Mě osobně na názoru zaleží a ve všech směrech.. ale zase na druhou stranu, když se k ňákému tématu přidá někdo, kdo tomu nerozumí a jak tys napsala ,,chce tě jen naštvat,,, tak to nemá cenu ani řešit. Ale obecně vzato, každý chce být šťastný, tedy chce být oblíbený a to znamená být svůj a nehrát si na něco.. pak se najdou ti , kterým budeš moct naopak říct ,, Na tvých názorech mi záleží,,. Marek
Haha… dobře shrnuto. 😀 Já jsem třeba zjistila, že od založení blogu se ze mě hrozně rychle stává Attention Whore, ani mi vlastně tolik nezáleží na tom, jaký přesně druh komentářů dostanu, hlavně že nějaký dostanu… Moc se mi to nelíbí a snažím se to krotit…:D
Jinak obecně hlavně toužím po odezvě, vědět, že "to" někdo čte, dívá se na obrázky a podobně. A víc než komentáře typu: "Bezva" nebo "Jo, pěkný…" ocením klidně i kritiku, pokud je podnětná a konstruktivní. Ve chvíli, kdy mi někdo napíše bez dalšího "sračkaaa", tak jo, přiznám se, že mě to zabolí, ale má to pro mě podobnou váhu jako "hm, dobrý". Tj. téměř nulovou. Ve chvíli, kdy mě někdo upozorní na třeba i pravopisný chyby, nelogičnosti, přepjatost, cokoli, jsem spíš ráda, protože to znamená, že to vážně četl/prohlížel, že ho to zajímá a že mu stojím za to, aby se rozepsal a věnoval mi trochu svýho času. 🙂
[7]: To, že mi je jedno, co si o mě někdo něco myslí – neznamená, že si ho/jí nevážím. Když si o mě někdo myslí, že jsem např. blbka, protože něco nevím, tak je to opravdu jeho problém, ne můj.Já totiž vím, kde je pravda, na základě zkušenosti, kterou mám sama se sebou 🙂 Něco jiného je, když mi někdo dá konstruktivní kritiku, která mě může někam posunout. Je to naopak osvobozující pocit, nenechat se ovlivnit soudy jiných lidí. Je pravda, že mi je to chvíli líto, ale snažím se nad tím povznést, což se ve výsledku celkem daří. Často nikdo z těch lidí, co tě soudí tě nezná tak dobře, jako ty sama sebe. Docent tě nezná, profesoři také ne. To, že bys měla trojky, neznamená, že bys byla lempl. Oni neví, jaká skutečně jsi. Nevstávají s tebou, nemyjou si s tebou zuby, neznají tvoje trápení či radosti. Názory druhých jsou dobré k tomu, abychom věděly, jak na druhé působíme, co můžeme zlepšit, občas poukážou na jednání, které si neuvědomujeme. Ale stejně je dle mě nejdůležitější, abychom se měly rády a nelpěly tolik na tom, co si myslí ostatní. Protože to zraňuje.Lidi občas soudí, i když nemají často oprávněný důvod -ale to je jen jejich nejistota.