Dneska ráno, sotva jsme vstali, jsme s Mamutem zabředli do naší klasické debaty o smyslu života a o tom, jaký je tenhle svět. A při tom mi na mysli vytanula úvaha, kterou v sobě nosím už dlouho – a týká se lásky. Mám ve svém okolí dva lidičky, oba nešťastné a oba hledající lásku. Jen to každý bere jinak a nejsem si úplně jistá, jestli dobře. Zda to beru dobře já, to už je jiná otázka, ale nechť posoudí čtenář sám.Osůbka A touží po lásce, ale není schopná se zamilovat. Mít ráda, to ano, ale nikdy nikoho nemilovala. A pokud se tomuto citu přiblížila, pak jen s člověkem, kterého sotva znala, dostala se tedy do stavu zamilování a i to jen jedenkrát v životě.
Osůbka B taktéž touží po lásce, ale zase se zamilovává pořád. Vždy je si jistá, že dotyčného opravdu a ze srdce miluje, ale tuto větu používá tak často a řekla ji už tolika lidem, že ji ani nebere vážně. A teď babo raď.
Kdyby existoval nějaký univerzální recept na to, jak najít lásku, asi by ten, kdo jej vymyslel, byl nejbohatší člověk na světě, protože jeho radu by všichni vyvažovali zlatem. Ale on žádný recept není a každý hledáme lásku jak slepý ve tmě svoji hůl. Možná, že to máme ještě těžší. Slepec má alespoň hmat, ale na vnímání lásky není žádný smysl, nic nás k ní netáhne a vlastně o ni musíme zakopnout nebo nás praští do hlavy, ale cíleně ji objevit jak zakopaný poklad asi nejde.
Ale vraťme se k těm dvěma lidem. Co s nimi? Znáte jejich pocity? Taky marně hledáte lásku?
Na to mám jen jedinou radu. Nehledejte.
Zní to jako klišé a myslím, že podobná hláška koluje po fejsbůku na nějakém kýčovitém obrázku. Ale ona je to vážně pravda. V lásku je třeba věřit a otevírat jí srdce. Ale hledat ji na sílu, to je k ničemu. Když člověk po něčem strašně moc touží, málokdy to dostane. To je jako když hledáte brýle úplně všude a při tom je máte na nose. Když něco urputně chcete, snadno to přehlédnete, i když to leží před vámi.
Kdo za každou cenu chce někoho milovat, snadno podlehne iluzi a zamilovává se na každém rohu. A nebo naopak přehlédne letmé náznaky a očekává rovnou kytice růží a večeře při svíčkách.
Na druhou stranu – můžu vůbec radit? A vím vůbec něco o lásce? Říká se, že fáze zamilovanosti, těch růžových brýlí a motýlků v břiše, trvá asi tři roky. Po uplynutí této doby se teprve dá říci, že dotyčného milujete – a milujete ho proto, jaký je a ne proto, jakého jste si ho vysnili. Přes tři roky jsem se zatím nedostala s nikým – a opravdu upřímné miluji tě, které jsem cítila ze dna srdce, ode mě slyšeli je tři lidé.
Milovala jsem? Nebo jsem byla jen zamilovaná? Cítíte ten rozdíl?
Opět a zase věřím, že miluji, že miluji opravdově, plně a bez růžových brýlí. Ono milovat člověka jako je Mamut je docela těžké a pokud ho neberete takového, jaký je, jen těžko mu můžete vyznání lásky říci upřímně. Ale pořád zbývá rok, který vyzkoumali vědci, který určí, jak to je.
Tak až to spolu překlepem, ideálně až do důchodu, potom vám budu radit opravdu sofistikovaně a zasvěceně. Teď se můžu jen domýšlet a doufat, že je má rada správná. Hledejte, ale nepřehánějte to. Dívejte se pořádně, ale ne urputně. A hlavně nic neřešte a když milujete, tak to dejte najevo. Planá naděje je horší, než tvrdé odmítnutí.
S LÁSKOU (a úsměvem:)) létem nadchnutá a sluncem prohřátá Lúmennka:)
Nedokážu milovat, otevřít srdce. Jen jednou jsem se zamilovala. Mám ke všem vztahům podivný přístup, který se snažím změnit, ale nejde to 🙂 Snad se mi to jednou povede změnit.
Přijde mi, že na lásku snad rada ani neexistuje. Vím, že co pomohlo mě, aspoň co se jakési vyrovnanosti ve vztahu týče, bylo uvědomit si, že vztah nic nevyřeší, že mě zázračně nezachrání a že se musím naučit spoléhat sama na sebe. A i když jsem našla muže, s kterým jsem chtěla být, trvalo stejně nějakej ten rok, než jsme si k sobě našli cestu. Takže být trpělivý a ano, hlavně mít otevřené srdce a nenechat se zastrašit strachem.
Heh, mě bys tam mohla mít jako osobu C. 😀
Tak ty 3 roky taky asi nebudou úplně přesný. Spíš to bude přibližně 3 roky.
Ale jinak ano, souhlasím, neřešit to. Spíš si budovat vlastní život a žít ho, než se honit za něčím nedosažitelným.
A o planých nadějích bych taky mohl mluvit dlouho…
Zdravím. Moc pěkná slova a v podstatě pravdivá, ale má to jeden háček…
…člověk se lásce nesmí odevzdávat příliš – nemusely by se líbit následky. Vlastně jakýkoliv cit (emoce) by se neměl příliš prožívat. Mohlo by se také stát, že člověk ztratí desetiletí jen hledáním lásky a to by nebylo pěkné.
Ale je jasné, že lidstvo se musí množit a z toho důvodu říkám, že je někdy lepší být s někým (jen tak pro dítě jako pokračovatele) než s nikým.
Kdyby každý přemýšlel jako třeba já (buďto pravá Láska nebo žádná láska) tak by lidstvo nebylo jak se říká nesmrtelné a vyhynulo by. Jeden či několik lidí si takové přemýšlení (jako třeba já) dovolit může, ale celé lidstvo ne (to je jisté).
[1]: rozumím ti velmi dobře – ono totiž "otevřít srdce" může být velmi nebezpečné a ne tak radostné jak "Lúmenn" či "Alue" a jiní popisují…ono "otevření srdce" je risk který otevírá brány do nitra a to není moudrý nápad (ne pokud člověk ví o nepřátelích v okolí)
[2]: strach určitě ne ale otevírat srdce taky raději moc ne (láska dělá každého zranitelným…i toho u koho by se to nepředpokládalo)
[3]: přesně tak…žít, užívat si život svůj – prostě tak aby člověk cítil v nitru radost (aspoň z něčeho).
Tož já připomenu tohle z knihy Láska, vztahy a přátelství:
Řeknu vám jednu velice starou historku o muži, který nevěřil v lásku. Tento muž byl docela obyčejný člověk, jako jste vy i já, ale lišil se od nás tím, že si myslel, že neexistuje láska. Samozřejmě že se dlouho snažil lásku najít, a proto pozoroval lidi kolem sebe. Skoro celý život hledal lásku, ale nakonec zjistil, že láska neexistuje.
Kamkoli přišel, každému říkal, že láska je pouhým výmyslem básníků či náboženství, které se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že láskaneexistuje, a proto ji nikdo nemůže najít, i kdyby ji hledal sebevíc.
Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice přesvědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a stal se uznávaným učencem. Byl schopen mluvit k jakémukoli publiku a jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte dělat, když neobdržíte svou denní dávku?
Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.
Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku lásky, nebo drogy. Narkoman si říká: "Co budu dělat, když mě partner opustí? " Tento strach ho činí velice sobeckým. "To je moje!" Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší, nebo žádné. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoli, aby ho partner neopustil.
Tento muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. "To, čemu lidé říkají láska, není nic jiného než vztah založený na strachu a ovládání. Kde je vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé dávají jeden druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: "Zůstaneme vždycky spolu, budeme jeden druhého milovat a ctít v dobrých i špatných časech." Slibují si všechno možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu věří. Nicméně pár týdnů či měsíců po svatbě je jasné, že žádný ze svých slibů nedodržují.
"Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo bude závislým, a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali, je nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nenávisti a emočního jedu. Jeden druhého zraňuje, až nakonec nevědí, kam se poděla jejich láska. Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění druhých. Ale kde je láska? "
Tento muž říkal, že znal mnoho starých manželů, kteří spolu žili třicet, i více let a byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu, říkali, že přežili své manželství. To znamená, že jeden z nich se podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z partnerů, který měl silnější vůli a menší potřebu lásky.
Muž každému vysvětloval, proč si myslí, že láska neexistuje. Řekl jim: " To všechno mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve jménu lásky." Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil mnoho lidí. Láska neexistuje.
Pak se jednou procházel v parku a uviděl na lavičce krásnou ženu, která plakala. Posadil se vedle ní, a zeptal se, proč pláče. Odpověděla, že ptoto, protože neexistuje láska. Pak začala vyprávět. "Vdala jsem se velice mladá, plná iluzí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem. Příshali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale pak se všechno změnilo. Byla jsem oddaná manželka; starala jsem se o děti a domácnost. Pro manžela byl však důležitější úspěch v zaměstnání než rodina. Přestal si mě vážit, a i já jeho. Jeden druhému jsme ubližovali, až jsem si uvědomila, že už se nemilujeme. Děti ale potřebovaly otce, proto jsem s ním zůstala, a snažila se ho podporovat. Děti jsou teď velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod žít s manželem. Není mezi námi žádná úcta, ani láska. I kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska neexistuje. A proto pláču."
Muž to velice dobře chápal, objal ji a řekl" "Máte pravdu, láska neexistuje. Všichni hledáme lásku, otvíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne. Nezáleží na tom, kolik máme vztahů; každý končí stejně. Proč tedy hledat lásku?"
Muž a žena se stali přáteli. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a nikdy se neuráželi. Nebyla mezi nimi závist, ani žárlivost. Ani jeden se nesnažil ovládat druhého. Jejich vztah se postupně prohluboval.
Jednou napadla muže podivná věc. Říkal si – možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je to něco jiného, než co jsem dosud poznal. Není to takové, jak popisují básníci, ani takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu, nepotřebuji, aby se o mě starala, nemám potřebu na ni svádět vinu za své vlastní problémy. Respektuji její způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepřivádí do rozpaků a nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí.
MUž jí o těchto svých pocitech řekl, a ona odpověděla, že to cítí stejně, jen mu to nechtěla říct, protože si myslela, že on v lásku nevěří. Ppostupně se stali milenci, ale nic se mezi nimi nezměnilo a byli spolu šťastní.
Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu, a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, až se vrátí k ženě a položí jí hvězdu do dlaně, yb jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti, a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.
Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jedna krásná, stará žena, která pláče pro hvězdu, kterou jednou měla v ruce, a kterou v okamžiku pochybností upustila. Tohle je příběh muže, který nevěřil v lásku.
Kdo udělal chybu? Uhodnete, co se stalo? Chybu udělal muž, protože myslel, že může dát ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím, a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla šťastná díky lásce, která vycházela z její duše. Jakmile však muž učinil ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.
Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit šťastným, protože nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemohla znát jeho sny.
Vezmete-li své sny a dáte-li je do rukou partnera/ky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší vlastní lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto, když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme mu svou hvězdu a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tím, co si druhý přeje.
To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.
pres tri roky jsem se taky jeste nedostala, ale myslim, ze tam tech krizovych bodu je vic. aspon ja je mivam uz na zacatku po trech mesicich a po pul roce. s hledanim lasky je to jak rikas, hledat ji k nicemu nevede, ona si nas najde sama. to jsou aspon moje zkusenosti, me si vzdycky nasla i kdyz jsem zrovna vubec nechtela:D
[6]: dovoluji si zasmát : ) ) ) kdyby to bylo tak jak říkáš že "láska si nás najde sama" tak v tom případě (jak se říká) "na to můžeš vzít jed" že někteří jako třeba já by se pravé Lásky vůbec nedočkali 🙂 ) ale jako vtip je to dobrý no. Díky.
Je lepší milovat nebo být neutrální než nenávidět a lhát si. Protože tím přitahujete stejně smýšlející lidi co nenávidí a lžou. Na Lásku neexistuje žádný univerzální recept ani vědci na to jen tak nepřijdou ten cit je ukryt někde hluboko v nás mimo náš mozek je v naší duši:-)
pěkné, ano to je fakt, když někdo hledá lásku musí ji přestat hledat a ona sama přijde… i když nevim co je tam pravdy protože mě se to zatím ještě nesplnilo
[7]: za prve jsem rekla, ze to je moje zkusenost a za druhe, proc se rozcilujes, ze by ses nikdy nedockal, kdyz o ni ani nestojis?:D
Já bych přihodil jedno ohrané moudro o tom, že milovat někoho můžete až potom, co milujete sami sebe.
Je to vlastně tak, že když si hledáte někoho jen abyste předešli samotě, nebude to opravdový vztah. A nevím jak je to u ostatních, ale v mém případě vychází urputné hledání lásky vždy z pocitu osamění. Ale tak to být nemá. Nevím, jak to funguje, ale když jste zoufalí, prostě si přitáhnete člověka, který na vás bude nějakým způsobem parazitovat. Někdo si např. bude dodávat sebehodnotu tím, že vám bude pomáhat – ale když nebudete potřebovat pomoc, začnete se dostávat do opravdových problémů, protože ten člověk si vás našel proto, aby vám pomáhal a vy najednou nesplňujete jeho požadavky, nenaplňujete jeho potřebu…
Možná proto se "pravá" láska prostě zrodí, neznámo jak a neznámo z čeho – vyplyne, a to nejčastěji ve chvíli, kdy po ní člověk vlastně vůbec netouží.
Já osobně mám nejčastěji zkušenosti s tím, že i když nehledám, tak ve chvíli, kdy na někoho narazím, vložím do toho až moc nadějí… O to víc pak bolí odmítnutí.
Ten článek se mi moc líbil, zrovna dnes se mi trefil do nálady 🙂
[10]: já se ale vůbec nerozčiloval…já jsem se jen nad tím v komentáři zasmál 🙂 )
[12]: ze jsem vubec reagovala, kdyz mi melo byt jasne, ze stejne nepochopis podstatu veci, ale budes zas jen slovickarit:D
[13]: to mě ve skutečnosti po pravdě řečeno vůbec nezajímá 🙂 )
[14]: a to jen dokazuje to, co si o tobe tady vsichni mysli:D:D
Ano, přesně tak, nehledat 😉
[15]: no a ?
Je to pravda, sic se říká ,,Kdo hledá, ten najde." nemusí to být vždycky pravda. A neplatí to jen v citových záležitostech. Když člověk mermomocí chce, dělá víc chyb, než když nechá volný průběh.Všemu. Já už se poučila a teď už zbývá jen čekat, až udělám další blbost, z níž se poučím 😀
PS: Jsem strašně ráda, žes to tu nezabalila, je krásné se po perné čtvrtině roku podívat na oblíbený odkaz a zjistit, že žije!
Jo Lumenn, ono to zní hrozně pěkně, nehledat.. Ale já zamilovaná nikdy nebyla, tyhle věci mě prostě nezajímaly, i když jsem poměrně atraktivní a jakej ten vztah má potom smysl.))) Když nehledám, tak láska sama nepřijde. Když jo, tak taky ne. tak o co de.))
Ja som nehľadala a ani nečakala. A dokonca ani neverila. A aj tak si ma to nejako našlo 😀
No hledat se musí taky, ale ne nija urputně. Když budete pořád sedět doma, tak se vám ty šance na osudové setkání tak nějak snižují.
Já si tak chodím po světě a doufám, že se funkčně a normálně zamiluju. Mám totiž problém s tím, že mi to trvá dlouho a že když ten druhý začne být zamilovanější, tak prchám, protože se prostě vyděsím. Možná proto, že rozchod s první láskou bolel a já se bojím, že už to tak bude vždycky.
To je moc pěkný, moc se ti to povedlo 🙂 Já jsem ve fázi, kdy lehce hledám 😀 A tak ať vám to vydrží 😉
"Když člověk po něčem strašně moc touží, málokdy to dostane."
To vůbec není pravda. Jak je psáno v Bibli; "Proste a bude vám dáno".
Ne, nejsem žádný sektář ani náboženský fanatik.
Tenhle film mi změnil život a pomohl mi najít mou lásku. Kdož věříte v cokoliv, co je větší než my, podívejte se. Věřím, že to pomůže i vám.
http://www.youtube.com/watch?v=h5hjFrxfPAk
[23]: jistě, když chceš a toužíš, pak jsi na nejlepší cestě ke splnění přání. Ale nesmš to s touhou přehánět, protože pak se konstruktivní síla přání změní na destrukci a toho, co chceš, se nedočkáš:)
Hledat nebo nehledat? Podle mě se to tak říct nedá. Nemůžu se s každým novým člověkem seznamovat stylem 'tohle bude moje láska', ale pokud setkání s novými lidmi nevyhledávám, těžko někoho najdu. Přijdu si nekompetentní radit, sama jsem ve vztahu už mnohem víc, než tři roky a stále jsem v něm šťastná, jen doplním, že jsou podle mě jiné věci, co prověří lásku, než nějaký čas. Společné bydlení, krizové situace, životní změny, děti…
To rozloučení "s láskou a úsměvem" se mi v hlavě úplně automaticky doplnilo už zlidovělou hláškou někoho úplně jiného 🙂 .
Neco pro chlapce, potkejte divky z oblasti – http://girlssnapshots.com