Několikrát mě v posledních dnech trkla myšlenka (nejen od Lukáše, který si to zajisté vezme osobně), že duchovně založený člověk, co kupříkladu pracuje s magií, je léčitelem, věštcem nebo třeba vedoucím jógy či meditačního kroužku, by měl být vážný.
Jaký je vážný člověk? Já si ho představuju často jako mrzouta – takový ten trochu zachmuřený, co se nesměje ani sebelepším vtipům. Je to člověk slušný, korektní, hezky oblečený, vyjadřující se na úrovni a obecně někdo, kdo namísto legrace a skákání po trávě radši sedne na lavičku a čte si knihu. A tady už mi Aytrin (moje víla) klepe na rameno a kroutí hlavou. A jak jsi přišla na to, že někdo takový může být duchovně založený?
Upřímně řečeno, dlouho jsem si myslela, že duchovně založený člověk by takový být měl. Přece jen, pracuje s energiemi a věnuje se věcem, které jsou většině populace neznámé a skryté (ať už proto, že je nevidí nebo že nechtějí vidět). Ale je vážnost opravdu tak důležitá? Měl by být mág zachmuřený dědula s plnovousem se srandovní čepičkou, který se však nezasmál posledních dvě stě let?
NE!
V knihách, na blozích i tady v diskuzích jsem pořád narážela na podobný předsudek a dnes mi Aytrin řekla, že bych už o tom konečně měla něco napsat, jinak se z těch předsudků postaví ona pověstná zeď, přes kterou na duchovní lidi ani neuvidíme (o zdi z předsudků tu). Vzhledem k tomu, že se magii, tarotovým kartám, práci s energiemi a myšlenkami už nějaký ten pátek věnuju a poslední dobou taky čím dál tím víc času trávím s vílami, zjistila jsem, že vážnost opravdu není na místě.
Smích je totiž jedna z nejúžasnějších lidských vlastností, šťastný a uvolňující smích odplaví veškeré blokády, nahromaděné v těle. Hraní si, které dospělí a vážní lidé tak často odsuzují, opět uvolňuje a harmonizuje zejména naši mysl, která se vrátí do šťastného dětství a probouzí svoji představivost. A co teprve zdánlivě bláznivé věci, které by „normální“ člověk neudělal – tanec na trávě, zpěv uprostřed města, válení se v kalužích za deště, lezení po stromech, houpání na houpačkách…to vše zní šíleně a bláznivě, ale je to tak radostné a uvolňující, že ani ta nejlepší meditace nezvládne totéž.
Nevěřte tedy všem těm zatrpklým lidem, kteří se na vás budou mračit a říkat „ale ty pracuješ s magií, ty musíš být vážný!“. Ukažte jim, že právě duchovní lidé jsou ti nejveselejší a nejzábavnější, protože je netíží žádné konvence, které svazují materialisty, ale jejich duše a srdce jsou lehounké jako mají jen děti. Vážnost a svázanost zanechte těm biorobotům, co se bláhově nazývají lidmi, ať se jí třeba zadusí. A vy, co máte aspoň špetku nadhledu a fantazie navíc, vyražte bosí po trávě a tancujte mezi jejími stébly! Zpívejte v davu lidí své oblíbené písně a smějte se z plna hrdla, ať se dívá kdokoli. Radost ze života je totiž tím nejlepším lékem na duševní i fyzické bolístky a strasti:)
Ano to je, ráda lezu po stromech, houpu se na houpačkách atd., ale žel válení v kalužích během deště mi nikdy nevyšlo..:-(
hezke napsané, pravdivé.Samozdřejmně, že duchovní člověk by měl být vážný, ne jako nějaký klaun, to by asi byla hloupost.No..ale vážný, neznamená se ničemu nezasmát..nýbrž být rozumný ..
Violet: klaun mi moc vesel nepřijde:D Rozumný…a co to znamená? Duchovní člověk by měl mít duši dítěte, tak to vidím já (a víly též)
pro "Lúmenn": Ahoj. Do jisté míry souhlasím s tím, že duchovní nemusí být vždy úplně vážný. Ale jedná se o to, že by měl umět rozumně zvážit situace, ve kterých by se vážně chovat měl a ve kterých se může uvolnit podle své vlastní vůle. Některé chování náleží skutečně spíše dětěm než dospělým duchovně studujícím. Nejde o to, aby se člověk neustále kontroloval, ale jde o to, aby duchovní člověk se uměl soustředit na určité duchovní cvičení a tedy aby se naučil ovládat své myšlenky. Je důležité také vyjádřit to, že právě mnohá duchovní cvičení takovou vážnost doslova vyžadují. Takže to je doslova někdy nutností v duchovní praxi. Toto tedy můj názor. 🙂
Ukázala jsi nám tady tak trochu karikatury obou (pouze dvou) variant. Je to podle mého hrozný extrém.
Někomu prostě jen vadí exhibicionismus v podobě čvachtání se v louži. Raději si sedne na lavečku a čte si. Taky se umí smát, ale ne za každou cenu. Návrat do dětství? Znám víc lidí, pro které to nic dobrého nepřináši. Například já cítím opuštěnost (i když jsem nikdy opuštěná nebyla). Jak se potom mám cítit dobře? Fantazii nemám vůbec spojenou s dětstvím, ale nabývá časem. Jakákoliv definice duchovního je podle mého zbytečná. Každý se nachází přes něco jiného. Vážný, dětinský, asketa, není správně ani špatně. Nechápu jestli reaguješ na předsudky: "Duchovní musí být vážný." nebo jestli nabádáš: "Duchovní nebuďte vážní!".
PS: Tenhle komentář píšu asi na pátý pokus, takže dlouho zase nic komentovat nebudu 😀
😀 😀 😀 😀
Sophie: obojí:) přehnaná vážnost je hovadina a přehnané šílení taky:) nejlepší je mít uvolněnou radost ze života (btw. čvachtání v louži není můj výmysl, zeptej se na to Elis, ráda ti poví víc:D )