Diskriminace – móda nebo problém?

Co říká o diskriminaci odborná literatura?
Slovník cizích slov: rozlišování; rozdílný, jiný přístup k jedné skupině než k jiné nebo k celku
Wikipedie: Diskriminace (lat. discriminare = rozlišovat) je termín označující nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, pohlaví, věku apod.
Ten hajzl je modrej a my jsme červení, pojďtě, zmlátíme ho!“
Milé plechovky, uvnitř vás všech je ale vždycky cola…
Co je to diskriminace – laicky řečeno?
Podle výše uvedené definice by se diskriminace dala ukázat na příkladě asi takto – přijde-li žádat o práci černoch a běloch, oba mají stejné vzdělání, stejné zkušenosti a stejně dobře zvládnou vstupní pohovor a majitel firmy (běloch) si vybere pro práci bělocha, protože černoši mu „nevoní“ pak se jedná o diskriminaci.
Podobně byli diskriminování třeba Židé za druhé světové války (objektivní důvod, proč by příslušník židovského národa nemohl do kina, restaurace či do parku prostě není) nebo v téže historické epoše homosexuálové (záliba ve stejném pohlaví nijak neovlivňuje morální, inteligenční ani jinou kvalitu jedince).
S těmito historickými příklady úzce souvisí nejpalčivější otázka tohoto článku…
Je to, co dnes nazýváme diskriminací, opravdu diskriminace?
Já se odvážím odpovědět, že ne. Když nepřijmu ženu na místo horníka, diskriminuji ji nebo chráním její křehčí organismus před námahou? Když nepřijmu pedofila na místo učitele, diskriminuji ho nebo se prostě jen bojím o děti? Když nechci pronajmout byt Romům, diskriminuji je nebo jen čerpám ze špatných zkušeností?
A tak dále a tak dále.
Člověk celý život prožívá nejrůznější situace a bere si z nich ponaučení, které nazýváme zkušenost. Když tedy například nakupuji v supermarketu X a u pokladny mě ošidí, od té doby už chodím jen do obchodu Y a tím vlastně obchod X diskriminuji. Totéž si analogicky můžeme převést na všechny životní situace a zjistíme, že toto vlastně není diskriminace v pravém slova smyslu, toto je pouhý výběr, něco jako Darwinova evoluce.
Ta pravá diskriminace, ta která by měla být trestána a netolerována, je někde trošku jinde. Dříve se jí říkalo předsudek. Myslíte-li si, že černoši jsou špinaví a proto jim nepůjčíte bílý ručník, je to hloupý předsudek nezaložený na ničem – tedy v podstatě diskriminace.
Jak to ale je třeba s tvrzením, že všichni Arabové mlátí své ženy? Je to předsudek nebo jen opatrnost, vyplývající s negativní zkušenosti? A takto bychom mohli pokračovat se všemi národy, rasami a náboženskými ideologiemi – diskriminujeme je zaslepeni předsudky nebo se jen chráníme obrněni zkušenostmi?

Jak tedy bojovat proti diskriminaci?
Jednoduše – informovaností. Zákony a nařízení, která diskriminaci zakazují jsou vlastně samy o sobě diskriminační. Může mi někdo nařizovat ať vezmu na pracovní místo do práce ženu, která je sice chytřejší a schopnější než muž, co se hlásil spolu s ní, ale já se ve společnosti žen cítím nesvá nebo mi prostě ona paní nebyla sympatická? Není to copak moje věc, kdo pro mě bude pracovat, komu prodám dům, do koho se zamiluju?
Samozřejmě, že je. Bojím se, že když vláda schválí všechny ty antidiskriminační zákony, vrátíme se do dob církevní inkvizice a přijdou třeba situace, kdy majitel domu bude muset před soudem obhajovat své rozhodnutí ubytovat v něm českou rodinu namísto vietnamské.
Pokud má diskriminace vymizet, či alespoň oslabit svůj vliv, lidé musí být informovaní. Vědět, že černá kůže nebarví a že ve východní Evropě znají televizi. Že žena může rozumět počítačům stejně dobře jako muž a že homosexualita není nakažlivá nemoc. Dokud vnímáme svět skrz barevný kaleidoskop špatných informací, polopravd či dokonce lží, diskriminace nás bude ovládat a budeme se jí děsit. Pokud ale budeme znát všechna fakta a nenecháme se jako rozumní lidé zviklat předsudky, diskriminace vyženeme ze vrat natotata.
Pozor na diskriminaci pozitivní!
Výše zmíněná antidiskriminační opatření, jimiž nás vytrvale zásobuje Evropská unie, jsou právě zakuklenou formou pozitivní diskriminace. Neukazují totiž správný postoj, že všichni lidé jsou si rovni a proto není k diskriminaci žádný důvod, ale naopak ochraňují skupiny, jež jsou prý diskriminací nejvíc postiženy, zvýhodňují je oproti ostatním, čímž zase diskriminují ten zbytek a dostáváme se do začarovaného kruhu z něhož zdánlivě není úniku.
Cesta ven ale existuje – vykašlat se konečně na všechny normy, kolik žen budou zaměstnávat podniky (už vidím ty udřené chuděrky v ocelárnách), kolik postižených musí připadat na sto zdravých zaměstnanců (dokážete si představit, jak člověk s Downovým syndromem učí na vysoké škole?) nebo jaký je adekvátní poměr bělochů a černochů na vysokých školách (odkdy má barva kůže vliv na to, jak jsem chytrý a dokážu složit zkoušky?). Tohle nikam nevede, pouze to zvedá vlny nevole, jak mezi diskriminujícími, tak mezi diskriminovanými – a kdo je vlastně kdo? To se v té hoře norem, procentuálních grafů a sociologických studií zdárně zapomene.
Proto pryč s nařízeními a šup sem s informacemi a fakty. Přestaňme protěžovat a přestaňme vykořisťovat a buďme sami sebou.
Je svět bez diskriminace a předsudků jen utopie?
Po shlédnutí zpráv či přečtení novin se zdá, že ano. Opak je pravdou. Nejsem fantasta ani snílek, zažila jsem to na vlastní kůži. Kde? Na světovém skautském jamboree v Anglii. Černý s bílým, Arab s Židem, američan s afričanem, Číňan s Japoncem, křesťan s hinduistou…všichni se společně bavili, smáli se, pracovali, hráli hry a povídali si a nikdo nikoho nevyzdvihoval ani neutlačoval kvůli barvě pleti, národnosti nebo pohlaví.
Jak je vidět, jde to. Není k tomu třeba sbírka zákonů a tvrdé tresty, stačí se jenom odpoutat od předsudků a posuzovat každého jedince opravdu jako jedince – se všemi schopnostmi, znalostmi a v neposlední řadě i s dojmy, které v nás zanechá. Bát se, abyste náhodou někoho nediskriminovali a kvůli tomu dělat špatná rozhodnutí ve výběru spolupracovníků či přátel, je podle mě totiž ještě horší než opravdu diskriminovat.
Závěrem – je diskriminace jen módou nebo se opravdu jedná o závažný problém?
Celou historií lidstva se táhne červená nit diskriminace, která se ztrácí v zapomenutých dobách pravěku. Postižení, slabší, hloupější, ale i příliš chytří, zdatní a silní dopláceli na svou odlišnost. Běloši zotročovali „méněcenné“ černochy, muslimové vybíjeli „nevěřící“ křesťany, „civilizovaní“ Římané si podmaňovali „necivilizované“ barbary, komunisté popravovali „zločinné“ intelektuály.
Diskriminace tu prostě vždy byla a až v posledních dvou třech desetiletích si společnost dala za cíl ji zcela vymýtit. O tom, zda je to možné, se dá sáhodlouze debatovat. Ale na otázku, zda to vlády a instituce dělají dobře, se dá odpovědět stručně – ne.

10 komentáře “Diskriminace – móda nebo problém?

  1. jo je to vlastně jako šikana a v tom já zkušenosti mám a ten obrázek tam nahoře je skvělí příklad :o) jinak máš hezkej bloček a podařené záhlaví :o)

  2. zajímavý článek,na který nebudu psát nějaký dlouhý komentář,jelikož s tebou v podstatě ve všem souhlasím 🙂 jináč obrázek výstižný a stránky zajímavé 🙂

  3. Moc pravdivý článek! Naprosto s ním souhlasím. Vláda nepomůže. Je to začarovaný kruh, jak říkáš. A je to pouze v lidech, jaks v odstavci "Je svět bez diskriminace a předsudků jen utopie?" už lépe sepsat nemohla.

  4. Obrázek jsi někde našla, nebo přichystala sama? Dost se mi – i s prupovídkou – líbí. Výstižný, musím se opakovat po Andule.

  5. lady-starllete: ehm nene:D redaktorku vážně už ne…nevím, jestli to víš, ale je o mě všeobecně známo, že jsem studovala žurnalistiku:) a zjistila jsem, že tudy cesta nevede, radši si budu psát co mě baví tak, jak  se mi to líbí, než si nechat do něčeho kafrat:) pan šéfredaktor MF Dnes už o tom ví svoje:D

  6. Asi se to sem nehodí, ale Miyavi jednou řekl:

    "Vláda nám může pomoci vytvořit mírumilovný, šťastný stát. Ale neudělají to sami. Dokud se nezmění srdce lidí, jejich myšlení a ideály, jsou úřady zbytečné."

    Není zas tak hloupej, co? Až si každej udělá pořádek sám v sobě a přestane zakládat názory na předsudcích, pak by to mohlo fungovat. Ale dokud se lidi nezmění, což určitě neudělají, protože jsou to lidi, tak tu bude diskriminace..

  7. Diskriminace je samozřejmě velmi obecný pojem, ale zobecňování je lidem velmi blízké. Se zkušeností má co dělat předsudek jako základ diskriminace (i když ani to není jednoznačné). Takže u diskrominace hraje zkušenost marginální roli, rozhodně není až tak důležitá (myslím empirii naši, ne generací před námi).

    K tomu návratu k inkvizici bych jen dodal, že dnes se většina světa inspirje Amerikou, která tohoto zářným příkladem, je to nové pojetí "demokracie", se kterým také nesouhlasím.

    Diskriminace žen je pojem dnes snad už překonaný. Opět jeden příklad z praxe: ženy, které se hlásí například do armády, musí naplnit určitý počet. Ovšem nkdo už neřekne, že u útvarů speciálních, kde je dokonalý výcvik absolutní nutností, musí být ženy. Na tom by nebylo nic tak špatného, dokonce bych s tím i souhlasil, ale tyto ženy mají možnost splňovat 75% zátěže mužů, čímž vystavují celou jednotku obrovskému nebezpečí, jelikož jsou nejslabším článkem, navíc těch 100% je asi na 90% schopnost dobře stavěného jedince, což ženy bohužel dosáhnout nemohou a 75% je natolik málo, že i průměrná jednotka hůře vycvičených sborů "nepřátel" je hladce odhalí a zneškodní.

    Dále snad jen jednu technickou poznámku: polopravda JE lež. Doplnil bych to vtipným citátem jednoho z mých kantorů, který řekl v reakci na odpověď jedné slečny, že má pravu tak napůl, takže je to úplně blbě. (to bylo snad jen pro zasmání a zmého právnického vrtochu)

    Jak si zmínila tu informovanost, ač bych rád, tak nemohu souhlasit, protože informovanost nevyřeší problém předsudků, protože černoch bude černochem a běloch bělochem vždy. Víme o tom, že je rovnost mezi lidmi, ale když budou dva stejní? Jak si mezi nimi vybrat? Nejsem rasista ani nic podobného, ale prostě bělocha si vyberu, jelikož je mi geneticky bližší (neumím to lépe vyjádřit, snad časem).

    A nakonec jak si psala o tom, že nediskriminovat je možné. No v určité skupině lidí to možná jde, ale nikdy to nepůjde globálně, ale jak správně citovala Eii, není to možné, dokud se nezmění lidé. A ti se nezmění. Jestli ano, tak je to otázka více než 100 let, ale ani tomu nevěřím.

    No jinak ještě k tomu poslednímu odstavci. Promiň, ale naprosto nesouhlasím. Ta červená nit ještě jakž takž, ale je třeba se na to dívat jako na jev normální, protože je každý diskriminován, což nenaplňuje moderní definici diskriminace. Méněcenní černoši sami vraždí bělochy za jejich barvu pleti, muslimové jsou vybíjeni křesťany jako nevěřící, Římané si podmaňovali SLABŠÍ národy, tak jako to činila většina velkých národů, s barbary to nebylo apriorně spojeno už jen z důvodu barbarizace Říma, komunisté popravovali nepohodlné lidi a, ač je mi to hodně proti srsti, musím přiznat, že komunisté popravovali i komunisty, takže tady asi taky diskriminace v dějinách neuspěje. Možná, že si společnost takovýto cíl vytyčila, ale spíše ne, jelikož není nikdo tak naivní, aby si myslel, že to jde.

    A naposled, na otázku, zda to vlády dělají dobře, odpovídám, že ano (ty Evropské) i že ne (USA). Takže ani toto není jednoznačná odpověď, i když se snad všichni shodneme na tom, že za pokus to stojí, protože se s tím MUSÍ něco dělat.

    Jinak děkuji za vyjádření k palčivému tématu, hezký článek

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.