Před chvílí mě hodně zaujal článek na aktuálně.cz – kromě toho, že se zabývá filmovou přehlídkou Academia Film Olomouc (na kterou jsem se letos nedostala a docela mě to mrzí), mluví se v něm o horkém tématu tohoto festivalu – psychologické pokusy na lidech.
Vzhledem k tomu, že mě psychologie hodně zajímá, přečetla jsem článek se zaujetím. Nepřinesl mi sice nic nového, protože o všech zmíněných experimentech jsem už četla v nejrůznějších publikacích a učebnicích, ale znovu ve mě probudil myšlenku – a co bych dělala já?
Přečtěte si článek i moje krátké zamyšlení (obojí pod perexem) a řekněte svůj názor, jsem vělmi zvědavá:)
Proč se normální, slušní lidé začnou chovat hůře než nejstrašnější zvířata? A druhá otázka: Mají vědci právo to zkoumat pomocí experimentů na lidech?
I to mohli posoudit návštěvníci probíhající přehlídky Academia film, kterou pořádá Palackého univerzita v Olomouci. Jeden z tematických bloků festivalu byl totiž věnován šokujícím pokusům na lidech. Tedy promítání filmů o nich, ale i diskusím s psychology.
Před pěti lety byla světová veřejnost šokována záběry z iráckého vězení Abú Ghrajb, kde američtí vojáci ponižovali irácké vězně. A tisk citoval psychologa Philipa Zimbarda ze Stanfordovy univerzity, který konstatoval: „Nijak mě nepřekvapilo, že se právě tohle stalo.“
Profesor Zimbardo totiž už v roce 1971 řídil experiment, při němž náhodně rozdělil čtyřiadvacet studentů na „vězně“ a „dozorce“. Vědci zakázali používat fyzické násilí, ale dále do jejich jednání nezasahovali, jen je pozorovali. Během několika dnů se „dozorci“ začali nad „vězně“ povyšovat, a když si mysleli, že je nikdo nevidí, chovali se sadisticky.
Zimbardo tehdy konstatoval, že i jinak „dobří chlapci“ otevřou temnou stránku své povahy a začnou si vcelku rychle počínat jako násilníci, když získají nekontrolovanou moc nad svými obětmi, které jsou zbaveny lidské individuality a stanou se z nich bezvýznamná čísla.
Pokus, nazývaný Stanfordský vězeňský experiment, se stal součástí učebnic psychologie. Ale americká armáda si nevzala ponaučení, že dozorci musí být pod stálou kontrolou, aby nemohli svou moc zneužívat.
Stejně tak je mezi odborníky známý i takzvaný Milgramův experiment už ze začátku šedesátých let. Jeho autor, Stanley Milgram z Yaleovy univerzity, při něm prokázal, že spousta lidí dokáže vcelku ochotně splnit příkazy, o nichž vědí, že jsou špatné.
Účastníkům experimentu, jichž bylo postupně celkem pět set, řekl, že budou zkoumat, jestli trest působí příznivě na učení. Pokusná osoba tedy dávala na povel vedoucího pokusu elektrické šoky „žákovi“, který ovšem seděl na elektrickém křesle. Pokaždé, když „žák“ udělal chybu, pokusná osoba mu dala vždy větší elektrický šok na pokyn vedoucího experimentu, který tvrdil, že díky tomu se „žák“ lépe soustředí.
Pokusná osoba byla v jiné místnosti, ale slyšela, jak „žák“ naříká, až nakonec vydává jen nesrozumitelné zvuky. Ale vedoucí experimentu povzbuzoval k vyšším šokům s tím, že na sebe bere všechnu zodpovědnost.
Žádný z účastníků experimentu neodmítl dát „žákovi“ elektrický šok. A dvě třetiny daly i ten nejvyšší výboj, který už mohl člověka zabít…
Ve skutečnosti „žák“ všechno hrál, žádné elektrické šoky nedostával. Stanley Milgram však takto zjistil, že lidé byli schopni ubližovat jiným a dokonce nikdo neposkytl „žákovi“ pomoc, když předstíral, že omdlel. Stačilo, že vedoucí experimentu řekl – to není váš problém.
Milgram se předem ptal asi čtyřiceti jiných psychologů, jak podle nich pokus dopadne. Ti tvrdili, že jen jedno či dvě procenta pokusných osob, v podstatě lidé s duševní poruchou, opravdu dají „žákovi“ největší elektrošok – vždyť proč by mu měli normální lidé chtít působit bolest?
Skutečnost byla jiná. Účastníci experimentu se chovali naprosto krutě, protože jim to tak nařídil autoritativní vedoucí experimentu. Přitom kdyby jej neposlechli, hrozilo jim jen to, že nedostanou čtyři dolary za účast v experimentu…
Milgramovým experimentem se vysvětlují například zločiny spáchané před válkou a během války některými Němci na Židech, anebo také některé zločiny amerických vojáků vůči civilistům během vietnamské války. Plnili přece rozkaz…
Na Academia filmu v Olomouci se promítaly filmy mapující tyto experimenty. A proběhly i diskuse s psychology o tom, jak takovéto pokusy na lidech vlastně z dnešního hlediska hodnotí. Mají výzkumníci právo něco takového dělat?
Ukázalo se, že názory odborníků nejsou jednotné.
Například Ingrid Strobachová z 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze jednoznačně soudila: „Psychika pokusných osob mohla být ohrožena, a přitom žádné takové experimenty nebyly vůbec zapotřebí. V historii se dá najít dost skutečných případů, ze kterých se dají všechny získané poznatky také odvodit.“
„Nedají se odvodit,“ namítala Olga Pechová z Palackého univerzity. „Vezměte si, že se Milgram ptal psychologů, jaké výsledky experimentu očekávají. A nikoho ani nenapadlo, že se v něm běžní lidé projeví až tak bezcitně. To bylo nové zjištění.“
„Možná to byl právě Milgram, který svým autoritativním vystupováním při experimentu vytvořil celou tu situaci, místo aby ji pouze pozoroval,“ zamýšlela se zase Wendy Drozenová z Akademie věd.
Odborníci při debatě se však shodli na tom, že experimenty vyvrátily osvícenecký optimismus, podle něž jsou lidé v podstatě dobří a zkazí je jen hodně mimořádné okolnosti. Spíše se ukazuje, že v člověku jsou skryty hodně temné stránky, které se velmi ochotně projeví, když dostanou příležitost.
A co na to já:
Už když jsem si četla o těhle případech v učebnicích psychologie nebo v různých časopisech, nemohla jsem uvěřit, že se to vážně stalo. Experiment s vězni je opravdu šokující, ale rozdělení sociálních rolí podle mě může člověka ovlivnit podobným způsobem. Ovšem „učení-mučení“ elektrickými šoky mě dostalo – nedokážu si představit, že bych poslechla nějakou autoritu a ubližovala člověku. Experiment neexperiment, tohle prostě ne. Možná si to říkám teď a ve chvíli pokusu bych se zachovala jinak, ale se svým smyslem pro spravedlnost a naprostou alergií na ubližování druhým bych prostě nemohla pouštět šoky do člověka, ani kdyby mi to přikázal učitel, voják s kalašnikovem nebo sám pán bůh. Milý vůdce experimentu by dostal tak akorát pár facek a přednášku o zkurvených bezcitných hovadech. Strašně mě překvapuje, že to ale v exerimentu nikdo neudělal, že takhle nikdo nepřemýšlel! Je to až děsivé.
Proto se ptám i vás – jak si myslíte, že byste se zachovali? A jak se díváte na válečné zločiny, spáchané řadovými vojáky na vyšší rozkaz? Jsou vinni tím, že poslechli a nebo na ně vinu svalovat v žádném případě nelze? Těším se na diskuzi.
Podobné články:
Máš pravdu, zajímavé téma. Nicméně ničím mě nepřekvapilo. Naivní názor, že "lidi jsou v podstatě dobří" je snad největší hloupost, kterou jsem kdy slyšel.
O Stanfordském experimentu jsem viděl i film. Nejsou to jen planné řeči, když se celosvětově tvrdí, že moc a peníze kazí charakter. Člověk je tvor dokonalý ve využívání a zneužívání moci. Pro svůj zájem dokáže podle mě i nemožné. Žádný jiný tvor si vědomě neužívá a nevyhledává násilí a nadřazenost jen pro zábavu "dobrý pocit".
Na stránce http://www.heavy.cz jsem viděl mnoho pouličních bitek, které většinou končili tím, že jeden kopal a mlátil do druhého, ikdyž už dlouho ležel bezvládně na zemi. Přesně tyto situace slabosti druhých dokáže člověk mistrně využít a pořádně si je "užít".
Ono pod pohružkou zastřelení se nedivím, že spousta opravdu dobrých lidí uposlechla rozkaz, který možná byl také dán jen ze stejného výhružného podnětu. Je hezké říct: "Já bych se radši nechal zastřelit, než takhle klesnout." nebo "Já bych jim nafackovala". V kritické situace člověk NIKDY sám neví jak by se zachoval. Přestože ví, jak by se měl i neměl zachovat, realita a opravdová zkušenost už jsou něco úplně jiného.
Ale vše má své meze. K vězni odsouzenému za mnohonásobnou vraždu několika dívek, bych se jako bachař nejspíš taky nechoval zrovna mile. Je dost možné, že bych svou nadřazenost vůči němu i zneužil v přesvědčení, že jen sedět ve vězení je jako trest málo. Ale rozdíl mezi "normálním člověkem" a psychopatem je v rozpoznání hranice únosnosti. Jednoduše vědět, kdy přestat. Vězně potrestat, potupit, ale ne třeba zneužívat nebo pravidelně ponižovat a mlátit jako to dělávali Američané v Iráku.
To je právě otázka – zda bys skutečně dokázala "nafackovat" člověku co ti drží nůž na krku. Tohle jsou podmínky, které si nikdo z nás nedovede představit a tak je podle mě fakt těžké odhadovat, jak bychom se zachovali.. Ale ta čísla z Milgramova experimentu jsou vážně brutální. Mám dojem, že v tom základním experimentu to na maximum nechalo dojít přes 60% "učitelů". Kolikrát jsem si říkala, jestli ta čísla nejsou přemrštěná..
Je zvláštní, kolik věcí člověk neví a nedokáže si představit.. Třeba jak se zachová v různých situacích..x) K tomu článku nějak nemám moc co říct.. Já říkám pořád, že lidi jsou to nejhorší v celé galaxii, pokud ne v celém vesmíru a zcela upřímně a ze srdce je nenávidím..x) Najde se mezi nimi pár výjimek, nicméně.. Není jich moc.x) Ale třeba jednou dostaneme rozum..?
Sirius: s těmi zločinci máš pravdu, ale právě ta míra únosnosti byla už ve Stradfordském experimentu porušena – ponižovat či surově bít člověka, který nic neudělal a vězně hraje "jenom jako" to je opravdu ukázka, co s člověkem udělá moc
Jusa: jo, právě taky nevím, jak bych se chovala, ale v současné chvíli si nedokážu představit že budu do někoho pouštět proud. Ale teď je teď, nemohu soudit
To mi připomnělo knížku Pán much od Williama Goldinga. Sice to nebylo o pokusech, ale byl to velmi zajímavý až otřesný vhled do psychiky DĚTÍ když ztratily kontakt s civilizací. Sice to byl román, ale jsem si skoro jistá, že mnoho lidí by brzo zapomnělo na své civilizační návyky a vrátilo se ke své "temné" podstatě, kdyby se ocitli mimo civilizovaný svět. A věřím, že ta podstata je u mnoha lidí opavdu temná 🙁
marieke: tímhle se zabývá tzv. fenomén vlčích dětí, kdy děti vychovají zvířata nebo žijí odříznuti od světa…vidíš, mám námět na další článek:)
Pán much je moje oblíbená knížka, je fakt super. Nejde tam však o děti které by od mala vyrůstaly mimo civilizaci a bez možnosti se socializovat(jako jsou právě ty vlčí děti, případ Genie apod.), ale o skupinu normálních zdravých dětí, které po letecké katastrofě (jak mohla cca třicetičlenná skupina dětí přežít havárii letadla, to je mi sice zahádou, ale pro děj to naštěstí vůbec není důležité 🙂 )žijí na opuštěném ostrově. V knize je krásně popsané, jak postupem času padají veškeré etické zásady vštípené dětem výchovou, jak v nich začíná převládat to skryté "zvíře" a vše spěje k opravdu brutálnímu závěru. A mimo to je tam hezky ukázáno, jak dovedou být malé děti hnusné a kruté vůči jedincům, kteří se nějakým způsobem liší. Fakt dobré psychologické dílko, doporučuji všem. Navíc je to kraťoučký. :-)Jo a Golding za to dostal Nobelovku..
Zkrátka tohle všechno o čem se tu bavíme vypovídá o jediném – lidé jsou prostě zvířata. Mají sice určité bonusy, ale v kritických situacích u nich automaticky přebírá vedení jejich pudová stránka..:-/
Chrrm, homo sapiens = ve své podstatě agresivní opice, jejíž pravou podstatu zakrývá jen tu tenčí, tu silnější civilisační nátěr. Nechápu, proč z toho bylo (a je) tolik lidí pořád v šoku.
Sirius Noir: E-e, i psychopat (sociopat) se může ovládat, má-li tedy alespoň stopovou inteligenci. Mám dojem, že tyhle poruchy snad ani nejsou brány coby polehčující okolnost u soudu, pokud někdo takový dá průchod své vášni a je posléze jat.