Dneska jsem odepisovala na nějaké dotazy na Poslu světla a u jedné otázky jsem zůstala zamyšleně stát a v hlavě se mi roztočil kolotoč vjemů. Týkala se strachu. A já začala přemýšlet, co to vlastně strach je a odkud se bere. A došlo mi, že strach jako takový neexistuje. Resp. neexistuje teď a tady. Strach se vždy skrývá v budoucnosti – bojíme se jen toho, co bude, nikoli toho, co je nyní.A to je podle mého jediná cesta, jak se se strachem dá vyrovnat, jak ten všudypřítomný pocit porazit. Cpou nám ho dnes a denně do hlavy média, křičí na nás ze zpráv a od ostatních lidí, strachem jsou nasáklá města, ulice, domy, ba i celá příroda. Celá země se chvěje ve strachu a přitom ten pocit vůbec není! Není to k smíchu? Nebo k pláči? A neměli bychom se toho bát?
Vždycky, když máme strach, bojíme se budoucnosti. Úplně vždycky, jen si to uvědomte. Bojím se, že neudělám zkoušku. Že mě nepřijmou do práce. Že mě z ní vyhodí. Bojím se, že mě přepadnou, okradou, zabijou, že mě přejede auto. Bojím se, že nebudu mít na nájem a že nebudu mít kde spát. Bojím se toho, že mi zítra nepřijde dopis a že se mi pokazí televize. Bojím se, že mě ten hezký týpek na baru pošle do háje a že když ho pozvu na drink, odmítne…
Slyšíte to? Budoucí čas! Ba i když se děsíme příšer z hororů, nebojíme se jich samotných, ale toho, že by se nám mohli zjevit v pokoji. A když se zjeví? Pak se zase nebudeme bát jich, ale toho, co nám mohou udělat.
Mohou? Cítíte ten podmiňovací způsob? Protože strach je jen jedna cesta, jedna možnost. Můžu se bát, že mě vyhodí z práce ale taky se můžu těšit na to, že si najdu lepší. Můžu se bát, že mě ten kluk pošle do háje, ale taky se můžu těšit na to, že ten ještě hezčí vedle něj mě osloví.
Nebát se je strašně těžké. Hlavně v dnešní době, kdy slyšíme slova „krize, úpadek, propouštění, zdražování“ snad ještě častěji, než „dobrý den“. Bojíme se přepadení, nehod, krádeží, úrazů a nemocí. Bojíme se stárnutí a bojíme se mít děti. Propaganda strachu je větší, než jakéhokoli výrobku. „Boj se“ by mohli tetovat na zápěstí už miminkám.
Jak z toho ven? A je z toho vůbec cesta? Jak se nebát? Možná tolik neřešit, co přijde zítra a zaměřovat se na to, co je teď. S tím, co bude, už si člověk nějak poradí a hlavně – proč to řešit, dokud to nenastalo? Ono to nastat může, ale nemusí. A to je na strachu to kouzelné, že se často (a dovolím si říci, že téměř vždy) bojíme zcela zbytečně. Oslabujeme svá těla a mysli odporným svíravým pocitem hrůzy a přitom většinou vůbec není proč. Nejsme divní, my lidé? Místo aby byl celý svět zářivým místem a všude byly natažené pomocné ruce, žijeme v neustálém strachu, že zůstaneme sami, bez prostředků, bez šance přežít.
Strach není zlý. Je to evoluční výhoda, kterou nám přírod poskytla, kdo se bojí, rychleji utíká a lépe se schová. Ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že strach je dobrý sluha, ale velmi, velmi zlý pán. A pokud všechna naše rozhodnutí budou založena na strachu, bude jím prosycen i celý náš život. A místo tady a teď, v krásné příjemné přítomnosti, budeme žít v hororové budoucnosti našich představ.
Není čas to odkládat! Šup ze strachem pryč, ven z našeho života, teď, dokud je venku jaro a sluníčko a teplo, je ten nejlepší čas na jarní předsevzetí. Alespoň o deset deka méně strachu denně:) Tohle hubnutí se vyplatí:)
Jistě, určitě se vyplatí… Ale jak se toho strachu zbavit?
Krásně napsané. V téhle chvíli mi to celkem pomohlo.
Kdyby to bylo tak snadné 🙂 … asi na tom něco bude, ale musím říci, že všechny mé fobie mi připadají všepřítomné. Strach je můj pán, ale čas od času se ho porazit pokouším 🙂
Pěkné zamyšlení. Dneska se budoucnosti asi bojí kde kdo a není divu. Jediné, co na to pomáhá, je skutečně to všechno, co bude, hodit aktuálně za hlavu a řešit to, až to přijde 🙂
Luxusní a poučný článek – vážně hezké, děkuji.
No právě, lidé se bojí toho o přijde. A to je nejhorčí. Jenže já nežiju pod strachem. Já žiju pod neustálým stresem. A ten je horčí, protože stres vzniká z přítomnosti.
s jednou věcí musím nesouhlasit-já se bojím toho co je právě teď toho budoucího se nebojím tolik…
Strach? Mám rada ten strach, ktorý chmúrne na mňa sadne napríklad pri čítaní pána Poea. Práve dnes som počula podarený prednes Havrana a bála som sa… a nie toho, že by ma v budúcnosti navštívil podobný krákajúci vták 🙂
Nuž fajně si to popsala, tetka, jen bych to strachem nenazýval… z vlastních zkušeností možu pojem Strach používat při příležitostech nemilejch… kdy jeden cítí, že je něco naprosto špatně, kdy se potká s něčím příšerným co mu vezme vůli hejbat se. Takovej ten hodně vnitřní pocit zauzlování střev, ztišení srdce a třasu…. možná su jenom tlučhuba, ale myslim si že tohle je ten strach:)
skvělý článek a vlastně i pravdivý