Kdo se nepoučí z dějin, je nucen je opakovat

Nejsem si už jistá, kdo je autorem výroku v nadpisu, ale dala bych ruku do ohně za to, že je ten výrok hluboká pravda. Je ale až s podivem, jak snadno si lidé minulost idealizují a nadávají na současnost, přičemž nevidí, že v minulosti řešili naši předkové tytéž problémy a stejně jako my si stěžovali kupříkladu na líné úředníky, vysoké daně a neefektivní státní správu.
A víte co? Vynechme slovo kupříkladu a pojďme se přesunout do roku 1851, tedy více než 150 let do minulosti, kdy vyšel v časopise Slovan článek českého novináře a spisovatele Karla Havlíčka Borovského, na nějž mě dnes přivedla rozhlasová hra (koho by zajímala, doporučuji k poslechu zde). Článek je sice půldruhého století starý, ale kdyby byl napsaný dnešním jazykem, jako by z oka vypadl politickým komentářům současných žurnalistů. Ačkoli ti by za něj nebyli ani souzeni, ani vyhoštěni, stejně by jejich stížnost na státní aparát nebyla o nic platnější, než ta Borovského z půlky předminulého století.

Pro lepší čitelnost zvýraznuji důležité pasáže, ti z vás, kterým dělá obtíže číst archaický text, tak mohou nezvýrazněné pasáže přeskočit.
Nic na světě není tak obyčejného jako to, čemu říkáme nevidět pro oči, totiž že člověk obyčejně si nevšímá toho, v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete. Kdosi nazval člověka velmi trefně zvířetem zvykovým, čímž se vyjadřuje to, že si člověk časem svým všemu zvykne a že již konečně při věcech ustavičně se s ním a okolo něho opakujících ani nic nemyslí, tak jako by tyto věci musely se zrovna takto díti a jako by se ani jinák díti nemohly.
Lidé již skrze tolik století zvykli si stejným krokem šlapati v tom jhu, které jim od chytřejších, ale zlomyslných spolutvorů na bedra vloženo bylo pod rozličmými zámínkami, také až do konce ve jménu a s udaným plnomocenstvím božím, a které nyní nazýváme státní zřízení. Člověk zvyklý při všem se tázati „proč?“ a „nač?“ (bohužel jest takových lidí posud přece jen malá částka) neví, má-li se více horšiti neb smáti, když tak pozoruje státní zřízení národů počítaných k civilisovaným. Ve všech učebních knihách přirozeného práva můžeme se dočísti toho, že stát zřízen jest proto, aby v něm dosáhli lidé bezpečnosti osoby a jmění, práva, spravedlnosti a větší pozemské blaženosti atd. atd. Budeme bez předpojatosti rozvažovati, jak dalece toho všeho dosahují lidé v státním spojení, a jaké vůbec užitky mají lidé z toho, že jsou ve státu živi, při čemž zcela všeobecně jednati chceme, nejmenujíce ani jeden ani druhý stát, avšak majíce hlavně na zřeteli tak zvané policejní státy, státy, ve kterých se vláda do všeho míchá, a zanechávajíce každému na rozhodnutí, jak dalece okolnosti od nás uvedené a objasněné také v tom neb onom státu skutečně se vyskytují. Pro uvarování všelikého nedorozumění musíme již napřed podotknout, že vypočítávajíce zde škody a nepohodlí, které obyčejně ze státního spojení vyplývají, nemíníme tím, aby snad lidstvo zase k prvotnímu divokému stavu se navrátilo, nýbrž chceme jen každému jasně před oči postaviti nevyhnutelnost velikých reforem (oprav), kterých zapotřebí jest, má-li stát býti skutečně tím, k čemu určen jest. Až posavad nejeví se nám alespoň stát skoro jinak nežli co nucená společnost, ve které množství obtíže nesou proto, aby malý počet dobře a vesele žíti mohl.
Počněme především s výlohami, které lidi mívají kvůli tomu, že jsou v státu živi. Výlohy tyto nesmírné, a každý by se zhrozil té přeukrutné sumy, kdyby se všechny v některém státu spočítati mohly. Nesmíme totiž mylně se domnívati, že snad daně,* ačkoli jsou všude dosti velké a pořád se ještě zvětšují, že pravím, tyto daně jediná jsou výloha, kterou máme kvůli tomu, že jsme občané jistého státu. Naopak se musí říci, že přece tyto všechny daně, byť se počítaly na sta milionů, přece jenom nepatrná suma jsou proti těm ostatním výlohám, které občané jen kvůli tomu mají, že v státu žijí.
(* Slovo daně zde béřeme v tom smyslu, že znamená veliké dávky, které občané prostředně aneb bezprostředně do státních důchodů odvádějí, tedy kontribuce, domovní daň, dědičnou, osobní, výdělkovou, z příjmů, potravní, cla, za sůl, za tabák, za kolky, taxy, loterii, poštovní platy, mýta atd. atd., jaká by koli jména tyto dávky v rozličných krajinách ještě míti mohly.)
Vezměme především vojsko. Myslíte snad, že ty nesmírné miliony, které se z daní vydávají na platy, na šatstvo, na zbroj, na jiné vojenské potřeby, že to již všechno výlohy jsou, které kvůli vojsku máme? Přiražte k tomu ty ohromné sumy, které jednotlivé rodiny každoročně potají na to vynakládají, aby své syny při asentování od vojska osvobodily, přiražte k tomu ty sumy, kterými se zámožnější dovoleným způsobem od té povinnosti vykupují, přiražte k tomu všechny rozmanité výlohy a útraty každoroční asentýrky, pak to, co se odvedeným od obcí dává na cestu, co se za vojáky ročně posílá z domu na přilepšenou, spočítejte, kdybyby to možná bylo, výlohy jednotlivých občanů na ubytování vojska a na přípřeže, konečně k tomu všemu přiražte, co se pro všeobecnost ročně ztratí tím, že několikrát sto tisíc nejzdravějších a nejsilnějších mužů ani krejcar ročně nevydělává, a pomyslete si tu ohromnou sumu, o kterou by se všeobecné národní jmění ročně zvelebilo, kdyby každý z nich denně jenom kupř. 10 kr. stř. prací svou vydělal; a pak teprva dohromady budete míti pravé ponětí o tom, co vás ročně vojsko stojí a co by se ročně v celé zemi ušetřilo, kdyby vojska nebylo.**
(** Obyčejně se sice říká, že prý se zas při vojsku mnoho lidí obživí, to ale jest stará pověra, kterou mezi lid přivedli ti, jimžto držení velikých vojsk ku prospěchu jest, a kterou od té doby bezsmyslně jeden po druhém opakuje. Kterak se kdo přiživí při vojsku? Jestli nechceme mluviti o jistých nepočestných obživách jistého druhu ženských, lichvářů a některých spekulantů a liferantů, kteří stát okrádají, nezůstane z toho nic než obživení těch, kteří pro vojsko šatstvo, potravu atd. pracují a prodávají. Myslíte ale, že ti lidé, kteří následkem nynějšího stavu vojáci jsou, nebudou jísti a píti, myslíte, že se nebudou odívati, kdyby na vojně nebyli? Rozdíl jest jenom ten, že nyní živi jsou na všeobecné útraty dost špatně a že by pak sami ze svého výdělku byli živi mnohem lépe. Celá tato špekulace s obživou od vojska připadá mi tak, jako by některý hospodský každému ročně platil 1000 zl. stř. pod tou výmínkou, aby je u něho utratil!)
Od vojska přejděme k úřadům, a sice především politickým. Kdokoli s těmito úřady v takových státech, jako zde na zřeteli máme, co činiti měl, ten asi bude nejlépe vědět, že ta část daní, která se na udržení těchto úřadů ročně nakládá, příliš nepatrná sum
a jest proti tomu, co na ně kromě toho občané ještě ze svých kapes (obyčejně potají) vydávati musejí, když s nimi co jednati mají.
Kdyby bylo možná býti vševědoucím a vésti rejstříky na tato vydání, podivili bychom se zajisté jejich veliké sumě. Nesmí-li se, jako to obyčej jest v policejně libovolných státech, ani mucha hnouti bez vědomí a povolení úřadů, musí se k těmto výlohám přiraziti ještě ohromná suma všech ztrát, promeškání, zkrácení v obchodu atd., kterou občané utrpí buď nejapností úředníků, buď vůbec tím, že se nemohou ve svých živnostech volně a svobodně pohybovat.
O soudních úřadech platí totéž, a kdybychom ani to nepřipustili, že časem z úplatku nespravedlivě soudí a křivdu činí, již to obšírné a pedantské zřízení jejich vede k tomu, že občané majíce nějaký soud, nemohou se nikterak i při vší poctivosti soudů uvarovati nepotřebným a dosti citelným výlohám, takže takový u soudu zapletený občan s podivením se sám sebe tázati musí: Nač já vlastně přispívám v dani své také na udržení soudů, když musím pokaždé, kdy soud potřebuju, přece ještě mnohem více platiti, než zač celá ta práce při nestranném ocenění stojí? – Když ale zase vezmeme soudy ne v rozepřích civilních, nýbrž v poměru k zločinům, musíme uznati s nemalým podivením, že jest v zemi více osob zaměstnaných se souzením zlodějů než se zlodějstvím, což jest jistě nepřirozený poměr, a pložertovně a poloopravdově mohlo by se říci, že by občané k tomu přišli laciněji a pohodlněji, kdyby zlodějům místo jejich příjmů z krádeže vysadili roční dobrovolné paušále, které by jistě nemuselo být tak veliké, jakou útratu ročně máme se zloději u soudů a v kriminálech. Tím chceme jen tolik říci, že by celé soudní jednání mohlo býti mnohem jednodušší a že pro celek mnohem užitečnější jest, kdyby se jednotlivému časem pro rychlost a jednoduchost soudu stala křivda, než když se všem vinným i nevinným ustavičná křivda děje dlouhým, nekonečným a zapleteným řízením, na které se ani žádný občan bez advokáta spustiti nemůže.
Tento text o přebujelé byrokracii, daním, vleklých soudech a neefektivnosti státního aparátu vyšel v roce 1851 v časopise Slovan a jeho autorem je Karel Havlíček Borovský.
Původní zdroj textu je kniha České myšlení z roku 1981, elektronická podoba byla převzata z archivu stránek Neviditelný pes.
A abych také jen planě netlachala – co s tím my, občané, budeme dělat? Necháme se vláčet tak, jako naši předkové nebo budeme politicky aktivní, budeme budovat občanskou společnost a snažit se, aby stát začal v 21.století konečně plnit význam, kvůli němuž je dávní lidé začali zakládat?

2 komentáře “Kdo se nepoučí z dějin, je nucen je opakovat

  1. Můžeme si zvolit koho chceme, ale stejně. Kdyby ten člověk (nebo strana) měl sebelepší úmysly a sebevětší odhodlání, stejně dostane ránu shora. I vládě diktují co má dělat, i rádoby nejmocnější lidi světa komanduje někdo ještě výš. Myslím si, že s kontrolou lidí už to mají tak zmáknuté, že se pomyslná oprátka bude už jenom utahovat. Ale stále věřím na zázraky a k volbám samozřejmě chodím 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.