Jednou z nejstarších částí blogu je právě tato rubrika – povídání o gothické subkultuře, moje postřehy a názory na jeden z nejdiskutovanějších (nejen) hudebních stylů současnosti, ale také fakta o gothice a v neposlední řadě i galerie goth obrázků (a to nemám na mysli zkrvavená zápěstí a depresivní postavičky). To všechno tvoří rubrika, kterou s láskou opečovávám už dlouho a můj blog bych si bez ní nedokázala představit.
Nikdy nezabíjej své druhé já – nevíš, kdy ho budeš potřebovat
Ale jak všichni víte (ať už z blogu nebo i vy, co mě znáte osobně), Lúmennka se poslední dobou začala měnit. Dva roky jen v černé barvě byly zapomenuty jako mávnutím kouzelného proutku a můj šatník získal barvy a hromadu oblečení v punkovém a hippie stylu, tedy módě mému srdci nejbližší (ehm, ale samozřejmě až po té gothické a metalové). A nebyla to jen změna zevnějšku, ale měnit se začaly i některé mé názory: morbiditu v srdci vystřídal tepající život, namísto depresivních básní jsem tvořila vykreslováním mandal, místo Blutengel a L’amme Immortelle se mi do playlistu vetřel power metal a keltská hudba.
Od proměny uběhly dva měsíce a já si začala říkat, že by mělo být dokonáno všechno a tak by měla zmizet i rubrika gothic z mého blogu, odrazu mojí duše. Samozřejmě by byla odstaněna jen jako položka z menu, ale v některém z rozcestníků by se tísnila dál, protože články, které jsem do ní napsala považuji za důležité.
A v posledních dnech jsem najednou zjistila, že to nejde. Že nejsem krásná víla světla, jakou jsem chtěla být – ale že nejsem ani přízračný hřbitovní démon, podivná krutá a tajemná dívka, do jejíž role jsem se stylizovala dva roky. Jsem obojí. A tahle skutečnost mi na jednu stranu nahnala hrůzu a na stranu druhou mi dala novou naději, sílu, energii, chuť žít.
Ne, vážení a milí, Lúmennka se nemění, Lúmennka se hledá. Ačkoli je to snad ve dvaceti letech trochu podivné a moje pravé já by mělo být nalezeno, není tomu tak. Moje duše je příliš spletité bludiště a moje Já je příliš nejasný obraz, malovaný barvami, které moje oči stále ještě nebyly schopny pochopit, natož přijmout.
Celý život se potýkám s tím, že jsem jiná. Ale jiná není úplně to pravé slovo, ba ani divná, ne. Ideální výraz je rozpolcená, či snad dvojaká. Nevím, jak to označení vyjádřit, aby nevyznělo špatně. Nikdy mi nebyly sympatické extrémy, ale nemohla jsem žít ve středu, potřebovala jsem extrémy oba, abych mohla být úplná – žár i chlad, den i noc, bolest i radost, smutek i štěstí, žena i muž, realita i snění. Být bez jedné nebo druhé misky vah by nebylo možné a poloha uprostřed byla neudržitelná.
Jak je vám také zajisté známo, jsem povahy maniodepresivní. Což znamená, že prudký vzestup energie a následná euforie a aktivita se u mě v podstatě pravidelně střídají z prudkým poklesem a letargickým ospalým smutkem. Léky, meditace, síla vůle, nic z toho nepomáhalo. Proč? Já totiž nemohu být jiná, je to v mé přirozenosti, být obojím, sešlým melancholickým snílkem i energií hýřícím bláznem.
A stejné je to u mě s dobrem a zlem. Nejsem ani jedno a vlastně ani nemohu být. Dívám se zoět životem a vidím jasnou sinusoidu, na níž na jednom oblouku je dobro a na druhém zlo, má cesta za světlem a cesta do temnot se střídaly s železnou pravidelností, až mi z toho nabíhá husí kůže. Tohle poznání dalo mému životu nový rozměr a já se smířila s tím, že světlo ani tma pro mě nejsou. Mým časem je soumrak a rozednění, mísení paprsků světla a přítmí noci a já si nedokážu svůj život představit bez nočního stínu ani bez denního jasu. Nedokážu být dobrou léčivou vílou z krásných snů, ale ani krutou bestií z vašich nočních můr.
Navždy budu obojím a bez obého nebudu úplná. Snad právě zde se až příliš projevuje příběh mojí duše, který vám nemůžu přímo popsat – ovšem náznaky můžete cítit z každého písmenka na této stránce a ti, co chtějí, už dávno pochopili.
Oklikou od gothické rubriky jsme dospěli až k mojí duši a také k tomu, co chci říct. Já jsem se nezměnila, každou vteřinu svého života jsem byla stále stejná, pouze jsem nechápala, že změna jsem já. Mánie, deprese, dobro, zlo, štěstí, smutek, smích a pláč…to vše ke mě patří, to vše jsem já, nikdy ne stejná a také nikdy jiná. Světlo ve tmě i stín na prozářeném palouku, uslzená básnířka i smějící se hipísák, melancholická gothička i cholerická metalistka, milovnice starých bájí a snových příběhů, ale i realistický pragmatik.
Taková jsem já, Lúmenn. A právě proto zde zůstane jak gothická rubrika, tak i depresivní básně. Právě proto budu pokračovat v článcích o andělech a vílách, stejně jako v těch o politice a současném světě. Proto dnes půjdu ven ve strakaté sukni a červenožlutém tričku a zítra v černých kalhotech a košili stejné barvy. Proto mi teď hraje power metal, který za okamžik přepnu na darkwave. A proto jsem právě taková, jaká jsem – nikdy stejná, stále překvapující, stojící každou nohou na jiném břehu, v jiném světě, času i prostoru.
Snad je tento článek příliš obecný a snad v něm odhaluji příliš mnoho ze svého nitra, ale pocity musí ven a já vím, že vy patříte k těm, co pochopí, mí drazí snílkové, blázni a ztracené duše. Hledejte svoji cestu a neděste se, když povede jinudy, než byste čekali. Když náhle zatočí ze světla do tmy nebo naopak nebo když ze strmého kopce náhle sletíte a rozbijete si hubu, nebojte se a jděte dál. A buďte tím, čím jste a ničím jiným – to je tajemství našich cest:)
Dobro a zlo jsou dvě strany téže mince, dvě vrstvy vody v téže fontáně
a hranice mezi nimi je tak tenká, až se zdá, že vlastně ani není.
¨všechno musí být vždy vyvážené…jinak to zanikne…
ne šedý střed, ne jednostrannost…ale plný záběr, celá šířka života…tohle zní prostě jako ta správná, harmonická cesta… takže, jen tak dál! 🙂
a čistě mimochodem, imho se ve dvaceti letech znáš MNOHEM víc než naprostá většina lidu, i toho bloggerského (moji maličkost nevyjímaje)… málokde vidím takovou důvěru a ochotu nechat se životem vést…
Tohle jsou krásné obrázky.
Nemyslím, že je podivné, že se stále hledáš a měníš. Nějakou takovou podobnou nezakotvenost má v sobě možná do určité míry hodně lidí a nemusí to být vždycky na škodu.
Mě to ještě donedávna znepokojovalo, ta moje neustálá proměnlivost a hledání se, ale nakonec jsem to přijala jako součást sebe. Prostě moje bytost má mnoho různých stránek, ne jen jednu, a to se taky projevuje v různosti myšlenek, stylů vzhledu i hudby. Možná že nikdy nebudu moci definitivně říct, že už jsem ,,se našla." Takže myslím, že chápu tuhle tvoji proměnlivost a potřebu různých způsobů sebevyjádření… Myslím, že je to normální a v pořádku – k lidské duši patří rozmanitost. A je dobře, že úplně neopouštíš gotiku, i ta má svoji zvláštní krásu.
Krása 🙂 moje temná duše jásá. Já snad z toho začnu ještě veršovat.
pro Lúmenn: Vidím tady poněkud překvapující text. Taková náplň tvého života je řekněme zvláštní a já si připadám jako na kolotoči. Je těžké v takovém případě se s tebou dorovnat v pocitech a myšlenkách. Je to něco jako encyklopedie do jisté míry. V encyklopedii také existuje výběr jistých informací a čepání jistých pocitů. Ale já jsem si sám v sobě jistý jaká jsi ve skutečnosti a jaké jsou tvé pocity. Nehledej v tomto mém textu jakýkoliv druh svádění. Vím jak to celé myslíš. Skutečností ovšem zůstává že je to jako na kolotoči.
Nejseš divná, já mám pocit, že se budu hledat celý život a stejně nepochopím, jak to všechno je.
No, zřejmě nejsem s tím hledáním sebe samotné jediná – ale já zase trochu jinak. Tak přeju hodně štěstí 😉
Dahak: když jsi si jistý, tak by mě to tedy zajímalo, jaká jsem. A taky by mě zajímalo, kdo jsi ty, tajupný neznámý;)
Každý je jiný a myslím, že nikdo se nedokáže otisknout jen do dobra, či jen do zla… Také se hledám…
pro Lúmenn: Takovou informaci o tom jaká jsi alespoň zatím nebudu zde uvádět. Jak říkám, je to jako na kolotoči. Jedno však vím jistě. Máš v sobě převahu dobrých myšlenek. Vidím v tobě tedy pozitivní energii. A kdo jsem já? Říkají mi různě. Avšak ty mne znej raději jako Dahak. Mohu poradit však jen toto. Kdo myslíš že já jsem? Ty víš ve svých myšlenkách kdo já jsem.
Myslím, že hľadať sa v dvatsiatich rokoch nie je až také nezvyčajné. Som toho názoru, že mnohí ľudia sa hľadajú takmer celý život, ak nie skutočne celý. A niektorí sa snáď ani nenájdu. 😀
Zrejme som jedna z nich, pretože nech to vyzerá akokoľvek, ja som sa ešte len pred nedávnom vôbec na cestu sebapoznania vydala.
Dahak: kéž bych to věděla, ty jsi tajemný jak hrad v Karpatech – a taky mě znervózňuješ
Lúmennko, někteří lidé nenaleznou svoje místo za celý život…a raději být uprostřed mezi zářícím snílkem a krutou bestií, než aby jsi byla to, co by jsi vlastně ty nebyla.
Jsi svá, jsi ojedinělá…a víš, jak se říká, že každý člověk je originál, tak ty toto akorát potvrzuješ 🙂
Já sama nejsem ani ještě na cestě k tomu, co jsem, co budu, ale vím co jsem byla. A nikdy, nikdy nezanikne část tvé osobnosti, ať byla veselá, činorodá, hodná…..anebo….zlá, krutá, pomstychtivá 🙁
Držím ti palce ať zvládneš udržet střed 🙂
Mám tě ráda 🙂
Lúmenn … Myslím, že každý má v sobě něco jako "bytost jin a bytost jang" … jedno bez druhého by bylo neúplné :o) Myslím, že člověk by se neměl vzdávat kusu svého já, když je to jeho součást :o) Tvé články a názory mě zajímají :o) protože mají něco do sebe a pro mě jsou hodně zajímavé :o)
Jaaj, no jasne ze je to sinusoida, byloby by divne, kdyby nebyla 😉 jasne, znam lidi, co jdou porad tak nejak po rovne stezce a do jiste miry jim to zavadim, ale na druhou stranu vidim, ze jim neco chybi.. a nemyslim si, ze zrovna vek 20 let je doba, kdybys uz mela vedet kdo jsi, vem to tak, ze se v podstate porad tak trochu dostavas z puberty jeste, dle meho u nekterych lidi trva cely zivot nez se najdou, u nekterych je to mene, kdyz dosahnou sveho cile, ale pritom treba o tom cili ani nevedeli…
Ja sama se gotiky taky nikdy nezbavim, ale proc taky? Staci se naucit to, aby mi ta gotika zase jen davala, a ne brala..
jinak, pan zahadny Dahak mi prijde… komicky. At ziji chacha tajemne diskuze na netu 😀
AMEN.
pro onni: třeba ta záhadnost taková má být. Nesuď ostatní okolo sebe tak snadno. (s tajuplným dozvukem)
pro Lúmenn: Ale souhlasím také s "onni", že věk 20 roků není určující zda člověk se má a nebo nemá nalézt. Takže v tomto souhlasím. Mne poznáš vždy podle vyjadřování. Už víš kdo jsem já Dahak?
Dahak:Vím kdo jsi.
pro Dveře fantazie: Opravdu to víš? (smích)
Dahak: jo, zníš jako temné zlé já Lukáše z Olympu:D A působíš ještě komičtěji než jeho "hodné" já;)
Lúmenn: Moc fajn "zpověď". Popravdě někdejší článek o tvém "přerodu v anděla" (víš co myslím) mě trochu zděsil, protože mi to vůbec nesedlo do mé představy o tobě, jakožto inteligentní a na svůj věk vyspělé osobě (blabla a další tyhle kecy, které, nejen tady, jistě často slýcháš ;)). Takže jsem to radši ani nekomentovala a jsem vděčná za tento článek, protože vidím, že stará Lúmenn je zase zpět. Ale nemyslím tím "černou" Lúmenn, mám na mysli Lúmenn co má svých pět pohromadě a (relativně) zdravý pohled na svět."Relativně" píši proto, že onu míru "zdravosti rozumu" apod. posuzuji ze svého osobního hlediska a pochopitelně tak nemám jistotu, že jsou má měřítka ta správná :-).
Nicméně, jak řekli již mnozí přede mnou, věta "Ačkoli je to snad ve dvaceti letech trochu podivné a moje pravé já by mělo být nalezeno, není tomu tak." je vysloveně do očí bijící a chtěla bych vidět člověka, který by mohl na sklonku života s čistým svědomím prohlásit, že již ve 20 letech nalezl sebe sama/dosáhl onoho vnitřního klidu/udělal si v sobě pořádek a v podstatě už se na tom nadále nic neměnilo.:-)
A ještě mě napadá jedno doporučení – totálně se vyser na jakékoli snahy pojmenovávat sebe sama (vyjma křestního jména a – budiž – Lúmenn)a hledat pro sebe nějaká přízviska. Nalezení toho pravého Já totiž není odhalení nějakého "pravého Jména", není to slovo. Je to stav mysli, je to pocit, který nevyvolává potřebu pojmenovávat, netřeba o něm psát. (Podobné rozsáhlé "zpovědní" články ve mně totiž vyvolávají neodbytný pocit, že autor má k nalezení skutečného Já opravdu poněkud daleko.) Snad jsem to napsala příliš obecně a neurčitě, ale třeba (jednou) pochopíš, co tím myslím. (Nechce se mi zde psát sáhodlouhé eseje, jak bývá mým zvykem. Krom jiného mi nepřipadá vhodné řešit tyto celkem intimní záležitosti po internetu, natož na veřejném blogu..)
No a na závěr dodám, že ve svých sladkých rovněž 20 letech na tom s tím svým pravým Já nejsem nijak extra slavně. To jen aby zde náhodou nevznikal pocit, že se snažím stylizovat do podoby nějakého duchovního mistra (ať už z Olympu či jakékoli jiné vyvýšeniny :-D) a sršet neochvějnými Pravdami..;-)
Dahak: vzhledem k tomu že ty a Lukáš máte stejnou IP adresu, jste patrně stejná osoba, i když tvá zlá proměna mě trochu vyděsila – mám strach o tvůj zdravý rozum;)
Dahak, ale simte, takove veci ani neni treba soudit, takove veci jsou tak pruhledne, az jsou nudne..
Lúmenn: Proč mne nazýváš jménem jiným, když ty sama se nazýváš fantastickým jménem a své občanské jméno nechceš používat po oslovovaní. Já mám také strach o tvůj zdravý rozum. Nesuď druhé okolo sebe tak rychle když ty sama děláš to stejné.
pro onni: Hmm, líbíš se mi (smích).
pro Jusa: Velice vtipné. Vskutku.
Dahak: budu ti říkat jak si jen budeš přát, ovšem nedávno jsi používal ještě jméno Lukáš. Jestli je ti příjemnější oslovení Dahak, pro mě za mě, každému říkám tak, jak chce on a ne jak to má napsáno v občance, to už jsem ti taky říkala. Nesoudím tě, namyšlený egoisto, jen tě hodnotím, vynášet soudy mi nepřísluší, ovšem přemítat o vlastnostech jaké máš není souzení.
Přečti si tento článek : http://lumenn.blog.cz/0907/nektere-vecery-proste-nejde-jit-spat
možná se aspoň zamyslíš, hm?
Dahak: ty mne ne
Lúmenn: Ó jak jsi zaslepená. Nejsem egoista. Pouze bráním pravou Pravdu kterou skutečně mám. Mlčet a nechat vyhrávat drzosti a porušování základní slušnosti je nemoudré a nebudu se na takové věci nikdy dívat. Takže teď působím jako egoista, ano, ale dívej se na to proč. Jednoduše proto, neboť je to nástroj k dosažení cíle který je ZÁKLADNÍ LIDSKÁ SLUŠNOST. A jestli toto nechápeš, tak jsi egoista právě ty a lituji tě.
Ahoj Lúmenn, nevím, zda si toho všimneš, když se vyjádřím k tak starému článku, nicméně mě zaujal a s mnoha věcmi se můžu ztotožnit 🙂 Je mi o rok mín než Tobě v době, kdy jsi tenhle článek napsala, a s hledáním sama sebe na tom nejsem vůbec líp. Nejen co se týká zařazení se do stylu – neboť jsi zde psala z části o tomhle – ale nemám ani jasnou představu např. o budoucím povolání, a to na jaře maturuji. Co povolání, někdy mi připadá, že jsem ještě pořádně nepoznala ani svoji povahu, často překvapuji sama sebe tím, jak se chovám 😀 Tudíž bych svůj komentář shrnula tak, že kolem dvacítky má člověk ještě spoustu času na poznávání sebe sama a jen málokdo už se "našel", podle mě.