Od doby, co jsem psala hlavně články o gothice uběhla již značná doba. Stejně jako od doby, kdy jsem bez typického oblečení a líčení nevylezla z baráku, poslouchala hlavně darkvawe a EBM nebo chodila do knajpy s podobně černě zabarvenými lidmi a pomlouvala každého, kdo si dovolil přijít v džínách. Ani nevím, kdy se to vlastně zlomilo a já v sobě začala hledat vášeň i pro jiné styly. Inu, jiné, krom goth módy mám ráda hlavně tu metalovou a punkovou. Faktem ale je, že tu a tam se obleču vlastně úplně „normálně“ – hnědá sukně s kvítkama, obyčejné černé tílko atd.Ale styl není pochopitelně jen o oblékání, ale i o muzice a i tady jsem přidala hodně punku a metalu, který jsem na čas odsunula do pozadí.
K tomu nesmím zapomenout na zájmy – horory, temnější estetika, Burtonovy filmy, vyzdobení pokoje, záhady, vampyrismus… Ať se to pravoděrným hudebním goths líbí nebo ne, i tohle do subkultury patří. A i tohle z mého života částečně zmizelo. Ale proč to tedy teď vytahuju a chci se tomuto tématu věnovat, i když už dávno není full-time náplní mého života? Inu, před nedávnem jsem vedla zajímavý rozhovor a tento mě přiměl k určitému zamyšlení.
Bavila jsem se s člověkem, který svého času také inklinoval ke gothice a měl přítelkyni, která byla gothička jako podle šablony. Měli dokonce i goth Vánoce s černými svíčkami a baňkami. Inu a když jsem se s ním bavila o tom, že jsem byla gothik (a pořád jím jedna má část je) a došla řeč i na výraz „zloghotyk“ (= goth pozér), zabředli jsme na tom, že i já jsem byla zloghotyk. Upřímně uznávám, že ze začátku mého nadešní pro tenhle styl jsem k tomuto označení neměla daleko, nicméně pak se ve mě vyloženě strhla vášeň jak pro módu a temnou estetiku, tak i pro hudbu, kterou miluju doteď.
Nicméně na těchto základech dotyčný nestavěl. Prý jsem byla vždycky jen pozér, protože teď už gothik nejsem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mě přestalo bavit být zaměřená jen na jeden styl, ale že mě to začlo táhnout i jinam a prostě mě přestalo bavi se hodinu líčit než vysypu koš a každé ráno se hodinu šašnit do oblečení a v zimě v létě nosit vysoké těžké glády. Že jsem dostala chuť si tohle oblečení vzít jen podle nálady a někdy vyrazit ven v keckách a rozervaných džínách, jindy v batikované sukni a pak zase v obyčejném černém triku a černé sukni s oranžovými gládami. Že si někdy chci pustit Manowar a Dragonforce, jindy Znouzecnost, pak zase Otto Dixe či Crüxshadows. Že mě pořád fascinuje krev, ale krom toho taky seriál My Little Pony, že miluju knihy o upírech stejnou měrou jako ty o vílách. Že někde ve mě pořád zůstal kus toho gothika, který občas rád kouká v noci na měsíc zatímco si šněruje korzet a sní o upířím milenci při poslechu Sopor Aeternus. Ale je to jen část mojí osobnosti, část mě, která ve mě byla, je a nejspíš vždycky bude.
Bylo mi řečeno, že gothik prostě člověk je a nebo není. A že když jsem se na to vykašlala, tak jsem to nikdy nemyslela vážně, tudíž jsem byla pozér a basta fidli. Je mi asi jedno, co si myslí člověk, který ví o gothice jako takové prd, ale štve mě, že mi někdo diktuje to, jaká jsem a osočuje mě z toho, že já samotná nejsem dostatečně já samotná, jestli chápete jak to myslím.
Pochopitelně jsem měla v životě období, kdy jsem se nějak chovala, oblékala či vyjadřovala jen proto, abych zapadla či byla zajímavá. Mimochodem k tématu pozérství jsem před lety napsala článek Milé Bravo: Už nechci být pozér!, koho zajímá nechť si jej přečte. Vlastně v něm chci říct, že každý z nás je svým způsobem pozér, každý chceme nějak vypadat navenek, ačkoli to ne vždy tak cítíme uvnitř. A gothika je o póze tak nějak celá, když stavíme na odiv svoji jinakost módou a líčením. Totéž bychom vlastně mohli říct i o punku nebo metalu, vlastně i hip hopu nebo hippies. Vzhled ukazuje to, jací jsme, ale ten vzhled je póza, protože i bez něj bychom byli v duši punkáči, gothici etc.
Ale to odbočuji od toho, co jsem původně chtěla říct. Pokud jste určité údobí svého života kupříkladu gothici (zůstaňme u tématu:)) a po čase vás tento styl zajímat přestane (se vším, co k němu patří) a plynule přejdete jinam, pak o vás přeci nikdo nemůže říct, že jste to nemysleli vážně. Jasně, že skok od metalu k rapu by byl asi trochu divný, stejně jako od gothiky k budhistickému mništví. Ale přidat či odebrat ze svého života určité prvky, copak to neděláme každý den? Potkáváme nové lidi a na staré zapomínáme, nacházíme nové kapely astaré nás přestávají naplňovat, sepraná trička měníme za nová, rozcházíme se a scházíme s partnery, kupujeme nový nábytek a na zdi lepíme místo otrhaných hezčí plakáty. Život je změna. Ale nelze říci, že člověk se změní jen proto, že si roky hrál na něco, co není. Je to vývoj. I punkáč, co dneska nosí oblek a chodí na oběd do mekáče to svého času myslel vážně. Změnil se, ať už to bereme jako změnu k horšímu (z pohledu subkultury) či lepšímu (z pohledu společnosti), ale tehdy, když pogoval a pil krabičák a nejedl maso a nosil roztrhané džíny, tehdy to myslel smrtelně vážně. Tak jako já jsem svého času milovala bílý pudr a stažený korzet (a miluju to vlastně dodneška).
Myslím, že i ten punkáč to možná vidí jako já. A ať už říká, že byl mladej a blbej a nebo na tu dobu s láskou vzpomíná, někde v něm je určitě ten punkáč ještě schovaný. Naše stará já nás neopouští, transformují se a mění, schovávají se a spí, ale žijí dál.
Proto budu svým způsobem navždy gothikem. A vždycky v mém šatníku bude místo pro krajky, široké sukně a korzety. Stejně jako vždy budu metlošem, co od děcka poslouchal Metallicu a punkáčem, co pil levné místo v pogu na fesťáku, budu dřevárníkem, který se u ohně rozděloval s kámoši o poslední kus masa a ve vřavě pak dostal do šišky od toho samého skřeta, kterého večer nakrmil. Budu hipíkem, co se rád válí v trávě, hulí a miluje vše živé, budu skautem, který je vlastně jako hipík, jen bez hulení a ve skříni mu visí skaustký kroj v upomínku na nádherně strávené chvíle na táboře s přáteli. Budu vším čím jsem byla a ještě něčím, o čem třeba ani nevím, že to existuje. A vše budu myslet vážně a vše půjde z mého nitra, tak jako svého času šla gothika.
Opustili jste už někdy něco, co jste milovali celá léta? Vracíte se k tomu rádi? BYli jste někdy pozéři a nebo jste vždy věřili tomu, co děláte? Podělte se:)
Tak pod tohle se můžu podepsat 😀 Sice jsem nebyla takový ryzí temný temnař, byla jsem spíše komerčního ražení (za což se moc nestydím :D), nikdy jsem se ale neškatulkovala jako gotik, emák či co (to spíš dělali lidi za mě), prostě se mi líbila černá barva, na spoustě věcí jsem měla kostlivce, krajky a síťovinu, hlásala jsem temnou estetiku (studovala jsem oděvní školu a na každém druhém návrhu jsem měla cákance krve, případně oděv zakrývající jen to nejdůležitější :D) a azstávala příliš liberální názory.
Musím říct, že se mi to líbí pořád, ale už v omezené míře (zejména příliš liberální názory – kdo si může dát ruku na srdce a říct, že je 100% liberální? Každýmu přece něco v hloubi duše leze krkem.). A taky připouštím i jiné věci, co se mi líbí – třeba kytičky a růžovou barvu, hehe.
Jak správně říkáš, je to vývoj. Člověk vlastně pochopí, že čase si tím radikálním příklonem k jednomu stylu dělá trochu násilí. Musíme být sami sebou, nikdo není vnitřně uspořádán přesně podle nějakých tabulek.
A navíc – černá barva je sice slušivá a sexy, ale nosit ji každý den není dobré (stejně jako být příznivcem výhradně temné estetiky, člověku z toho po čase začně šplouchat na maják) – není to dobrý kvůli čakrám a vůbec. 🙂
Jo, chodívala jsem taky v gládách, nosila dlouhé sukně, filozofovala v parcích a poslouchala divnou hudbu. Jenomže to už je dávno. Pak to přestalo. A ty vzpomínky jsou krásné, ale vždycky trochu bolí, protože mi ze všeho nejvíc připomínají něco, co už se nevrátí a lidi, které jsem dřív milovala. Ale mám tu nostalgii ráda. 🙂
Jo a mimochodem – glády jsou ty nejlepší boty pro současné počasí, zrovna je mám na sobě 🙂 (ne, nesedím s něma v obýváku, jsem u PC na veřejném místě :D)
A vlastně mě napadá – před třemi lety jsem narazila na blog temné Lúmennky a můj život to úplně změnilo. Za své metalo-gothické období vděčím asi Tobě 😉 A jsem za to asi ráda. 🙂
Když jsem začala být metlošem,taky jsem měla zkreslené představy o tom co to obnáší a kde kdo starší si mohl říct,že jsem pózér,ale nakonec jsem si vše ujasnila a teď už se cítím "vyvinutá" a doufám,že mi můj styl ještě dlouho vydrží a že budu stále metalistkou na těle i na duši-samozřejmě s menším omezením věkem;)
Dřív jsem světu jasně dávala najevo, že jsem metalistka. Teď už to tak nedělám, ale to ze mě nedělá metalistku menší. Jen tím, že jsem se tak přestala POŘÁD oblíkat (čas od času si tričko kapely přece jen ráda vezmu, stejně jako třeba tričko MoRu), jsem jí bejt nepřestala. I když ty glády v zimě nosím ráda. Zkušenost tvrdí, že jsou to boty, ve kterejch je nejmenší riziko, že si člověk na sněhu nebo ledu rozbije ústa. A dokonce se v nich většinu času dá i jít, ne jen blbě cupitat… XD
Člověk se pořád vyvíjí. Já jsem dnes v podstatě něco jako mix "normálního" člověka (nejnovější příspěvek) a metalu, rocku, gothicy, skinheada, humanisty, pohana (starší příspěvky) a tak dále.
Mí "přátelé" by mohli vyprávět jak jsem se šíleně změnil. Ale jsem rád. Každý člověk má vždy nějakou představu toho, jakým směrem se chce ubírat. Jde jen o to k tomu podniknout první krok nebo dostat impuls. Já jsem momentálně někde na půli cesty.
Navíc, podle mě spoustu věcí lidem dochází až s časem. Věci mezi sebou dostávají spojitosti a člověk v sobě objevuje nové vlastnosti nebo nápady, o kterých by jako 15letý teenager jenom prohlásil "No to teda nikdy!"
Nevím, jestli se dá říct, že jsem byla zloghotyk (já tak zbožňuji ten výraz :D). Na základce jsem sice byla takový ten "satan", ale co vím, tak jsem se nikdy za gothika neprohlašovala, neměla jsem ani pořádné "gothické" hadry 😀 Ale abych pravdu řekla, docela mi to chybí, to, jak vypadal můj svět v té době. Taková nostalgie.
Potom následovalo období, kdy jsem začala poslouchat korejský pop. Díky bohu je to pryč, nevím, co to bylo za zkrat 😀
Hm, Sopor. Ten byl ve výběru hudby na našem stužkováku 😀
Zvláštní myšlenka, dokonalý článek. 😉
Já sama to mám podobné. Když se vyjádřím k samotné gothic subkultuře, hodně let mě to lákalo a gothickou hudbu jsem z velké části i poslouchala, i když jsem se oblékala hlavně jen do černé a styl oblékání dál nijak moc neřešila. Takže nějakou gotičkou jsem nebyla a ani jsem se tak nikdy nehodlala nazývat 🙂 Spíš jsem se delší dobu považovala za metalistku, protože hlavně metal byl několik let mojí velkou vášní, i když to samozřejmě nebyl jediný styl, který jsem měla ráda – měla jsem ráda rock, trochu i punk, darkwave a mnoha metalisty nenáviděný numetal 😉
Jenomže člověk stárne, vyvíjí se a postupem času se dostává jinam v mnoha směrech. A podle mě je to tak správně, protože i ta změna hudebního stypu dokazuje, že člověk nezahnívá ve stále jednom bodě, ale posunuje se někam dál. Takhle to aspoň vidím já.
Takže během nějaké doby jsem od metalu začala pomalu upoštět a začaly se mi líbit i jiné hudební styly. Že bych se celá změnila? Ale ne, já si prostě začala rozšiřovat obzory, oběvovala jsem hudbu, která vůbec nebyla špatná, jak jsem si předtím myslela, byla jenom jiná a to se mi líbilo – protože jsem zjistila, že bych nemohla celej život poslouchat jen (hlavně) jeden styl, jako do té doby, metal se mi začal zajídat a i když sám má mnoho různých odnoží, sama jsem už nevěděla, kam se vrtnout. A tak jsem metal za nějakou dobu sbalila do krabice a šupla ji do skříně a začala poslouchat nco jiného, co mě najednou zase začalo naplňovat. A přitom je moc fajn tu umaginární krabici tu a tam zase otevřít a oprášit stará CD a zavzpomínat na to, co bylo. Protože stále jsem to já, jenom v trochu odlišné podobě – člověk, kterému už tak nezáleží na tom, co kdo poslouchá, protože si o hudbě popovídá aspoň trošku téměř s každým (pokud do mě nevalí rádiovky, kterým asi nikdy nepřijdu na chuť) a je jedno, jestli je to metal, gothic, punk, rock, indie, rap, pop, hardcore, drum & bass… Je to jedno, protože já jsem stále já, volná jako pírko, nic, žádná subkultura mi nenařizuje, co se mi má líbit, a pokud do mě nějaký blbec valí, jak si můžu poslouchat rap a přitom tamtomu na facebooku lajknout video od Dimmu Borgir – jo, možná je to praštěný, ale taková jsem já, jsem sama sebou a nepotřebuju si na nic hrát, tak to prostě ber, nebo neber, to už není moje věc. Asi tak. 🙂
Ehm, trošku jsem napsala víc, než jsem chtěla.. 😀
Souhlasím, že s gládama je menší riziko, že si člověk rozbije hubu. Ověřeno pondělním pobíháním na podpatkách 😀 hned jsem je vyměnila.
Měla jsem dlouho problém a asi občas ještě pořád mám, vyjít sama se sebou, protože v pubertě jsem byla temná a pak jsem to v jednu chvíli přestala potřebovat a občas mi to prostě chybí a nevím, kdo jsem 😀 Ale baví mě nebýt ve škatulce a mít svůj styl, nosit jednou glády, jednou podpatky, nosit na sobě sametku a komponenty jak vyšitý z 19. století nebo naopak roztrhaný džíny. A tak mi ve skříni visí na jedněch dveřích plakát Kissáků, na druhých moje temný psycho malby a po pokoji mám jak plakát od Burtona tak kupu mandal. Nejlepší je řídit se srdcem a intuicí a to jak v oblíkání, stravě, hudbě, tak životě celkově.
A upřímně mě trochu děsí takoví ti zapřísáhlí třeba metalisti, co se nikdy neměněj a nikdy nevyvíjej.
V mým vesmíru se jedná především o hudební stránku věci a to je věc, která mě asi jen tak nepustí, pokud vůbec. Zabředávám do toho čím dál víc a vzhledem k rozmanitosti (mluvím teda o kytarové scéně, protože ta je mi logicky nejbližší) snad ani nehrozí, že by mě to přestalo naplňovat.
Ale minimálně vizuálně se člověk vyvíjí, hledá rovnovážnou pozici mezi alternativou a tím zbytkem. Ať si říká, kdo chce, co chce, reakce okolí taky hraje jistou roli. A to, že se třeba zas jednou trochu přizpůsobíte a přestanete nosit dejme tomu obojek a zmírníte svůj vizuální extremismus, jako jsem to udělala já, neznamená to, že to myslíte míň upřímně. Kromě toho byla raná gothická móda na pohled celkem jednoduchá, čistá, z čehož hodlám víc čerpat.
Nevím, jestli je tahle poznámka dostatečně tematická k článku, ale cítila jsem potřebu se vyjádřit:)
Tohle je docela sporné. Já si myslím,že láska je, když člověk miluje navždy, čili když mi někdo tvrdí, že někoho miloval, ale teď je s nikým jiným, nepovažuji to za tu pavou, krásnou lásku. A třeba když se ohlédnu zpětně na některá milování, tak s odstupem času to vidím jen jako zamilování, což je spíš takový slabý přechůdce, chemická reakce od slova milovat.
To já jsem první byla největší barbienka, potom něco mezi zlogothykem, holkoklukem, metalistku a tak nějak vším zlým a drsným a teď jsem něco mezitím. Někdy se oblíkám jako holka, někdy jako ten strý grungeový vágus, někdy poslouchám Lanu Del Rey a Emilie Autmn společně s Colplay, no a někdy zase Marilyna Mansona, Bring Me The Horizon, Blutengel – je to vážně podle nálady a proto jen o hrstce autorů můžu tvrdit, že je skutečně znám. A taky jsem zpětně zjistila, že v tom mém období řezání, depresí, myslení si, že MM je gothická ikona a chození na hřbitovy, jsem si za své ponuré úvahy získala přízeň pár lidí, které jsem ale svou další změnou záhy ztratila. Když už jsem nechodila jen v černé, neposlouchala jen tvrdou muziku a hlavně – našla si přítele,kterého miluju a sepsala o něm 3/4 blogu, což se mnohým taky nelíbilo. A vlastně i chápu, že už můj blog nečtou. Oblíbili si ho pro nějakou mou vlastnost, zvyk, vzhled, styl a časem vyšuměl a přišel nový. Ale já nebudu zůstávat stejná. Ač doufám, že někteří lidé si udržím i do dospělého věku, jasně, že ve třiceti nebudu to patnáctileté děcko, co chodilo věčně pozdě, bylo pěkně nespolehlié a i přes tvář děsné mrchy bylo křehké jako květinka.
Nemyslím si, že by jsi byla pozéra, když z toho sešlo. Ale taky si nemyslím, že ke goth, jako celku patří Burtonovy filmy, horory atp. Může to být, ale nutnost to není. Hlavním spojencem všech černooděnců je hudba a to ostatní už je možná tak nějaká většina, ale rozhodně ne všichni.
A taky si nemyslím, že by se z gothika nemohl stát hoper, proč ne? Jako se z barbienky může stát černovlasá, deathrock poslouchající gothička, tak se z každého může stát cokoliv, nezávise na tom, jak velká změna to bude.
Máš úžasný blog!! 😮 🙂
No, já před léty byla tvrdá metalistka. Ale metalový hadry jsem si nikdy nekupovala. U mě to bylo pozérství v tom, že jsem vypadala úplně normálně. (mám plnou skříň a nebudu si kupovat nic nového, dokud to staré nebude na vyhození) To je moje filozofie. Mám ještě trička z šesté třídy, která už se nedají nosi, ale pořád ještě nejsou zničená. Na druhou stranu nemám ale skoro co nosit a tak střídám dvě mikiny, dvoje džíny a dvě třička. Jen spodního prádla mám hodně. A ponožky se mi roztrhaly. Ale vážně nechci nic nového.
Nyní jsem ale přešla k poslouchání různého folku, hlavně ruského, ale i Irského. A keltské písně, ale i různé folkmětalové smíšeniny. Ale krátky čas jsem poslouchala i takovou tu ženskou, co zpívala takové to Barbie girl. Ale někdy i Sprostonárodní písně a takový to Peterka a spol.
Co já jsem to proboha za osobnost? Vybírám si všechno podle nálady.
Glády na zimu jsou ta nejlepší obuv! O tom žádná:)
[16]: Heh, kamarádce dneska přišly a nemůže si je vynachválit! Moje mamka by mě ale s těmi "děsnými holýnkami" poslala z domu.
Mimochodem, čtu si Lúmenn hlavně tvoje starší články. Je příjemné sledovat změny ve tvých názorech 🙂
Říká se tomu vývoj a patří to k dospívání. 🙂
[17]: Některé názory by se neměly příliš měnit (pokud vůbec)…proč (?)…protože není čas. Žádný člověk neví jak dlouho tady mezi ostatními zůstane, a proto platí jak se tak říkává "co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra".
[16]: mimochodem díval jsem se na ty "glády" na internetu a je udivující jak mnozí lidé jsou ochotni dát třeba za obuv nejednu tisícikorunu – i kdybych měl příjem víc jak dvacetisíc korun – nikdy bych nekoupil obuv dražší jak tisíc korun (to je můj dobrovolný strop finanční).
Taky myslím, že není divné, když člověk nejede jen jeden styl. Já třeba poslouchám všechno (vlastně i dechovku, protože klezmer vlastně je dechovka :-D), líbí se mi jak gothická móda tak sárí a jsem otevřená různým stylům. I ty hudební se mění, v poslední době hodně metal, který jsem sice poslouchala už dřív, ale teď hledám všechno možný…punk rock budu mít vždycky ráda, ale v poslední době mi třeba ten metal přijde hudebně promakanější, protože má hodně odnoží.
Jinak jak říkal Domin v tom rozhovoru, taky už jsem vyrostla z toho, že radši budu žít na ulici než sloužit systému (i když člověk nikdy neví :-D), ale do Mekáče a v kostýmku snad nikdy chodit nebudu 😀
Jinak přechod od punku k mništví to se taky může stát 😀 Nejsem z věřící rodiny, mamka je totální ateista, ale já jsem se k tomu před pár lety nějak dostala a věřící jsem. Sice se říká, že anarchism=no masters, no gods, ale ve mně se to nijak nebije…nakazovat si nic nenechám, proto věřím spíš po svém 😀 ale hodně náboženských knih (nemyslím třeba Bibli, zajímám se spíš o východní filozofii) mě dost ovlivnilo a jednou bych si chtěla minimálně zkusit žít v ášramu.
[19]: kvalitní obuv může stát třeba i 4000 ale vydrží ti zase celý život. Boty za litr koupíš dneska u ťamanů a je to koženkový shit, glády jsou pravá kůže a jedny mám 6, druhé 4 roky a pořád jsou perfektní a nemají jediný defekt. Kdybych si každý rok kupovala nové boty za litr, dávno bych prodělala
[22]: moje glády už slaví 8 let a pořád žijou 🙂
Dobrý článek. Všechno je to svým způsobem o póze a hlavně o vývoji člověka a hodnot. Muzika, oblíkání, styly atd..
Začnu muzikou:
Těžko mi dnes (25 let) plně vyhovuje to, co jsem poslouchal ve 14-15ti. Metal poslouchám pořád, leč k němu přibyl kopec další muziky. Dokonce si i rád koupím tričko, podpořím kapelu, ale nežeru to zdaleka tak, jako kdysi a nestavím na tom hodnoty..
Styl a oblíkání
Vždycky se mi líbilo oblékání ve stylu goth/metal atd.Vyrůstal jsem na vesnici a vždy jsem záviděl lidem ve městě, tématické srazy, možnost oblečení ,větší množství lidí tohoto stylu. Já jsem v tom byl sám. Postupem mě to pustilo, jako to pustí s věkem 90% lidí. Nějaká subkultura mě dnes absolutně nezajímá.
Stále se mi ten styl líbí, nepovažuji ho za nějaký pubertální výstřelek I když opět, na něm absolutně nestavím. Dodnes nemám problém chodit tři čtvrtě roku v kožených kalhotech, ale už to nemám spojené s nějakou touhou být "někdo", někam patřit… Mám to spojené jen s touhou nenastydnout a cítit se pohodlně..A tak by to mělo podle mě být.
Kdo má ve 25-30 letech stále potřebu oblečením a stylem ukazovat že někam patří, zřejmě disponuje jinými životními měřítky. Oblečení, styl a muzika dospělého člověka, může být podle mě prostředek (nebo jen sentimentální vzpomínka), ale nikdy ne cíl.