Gothic is dead?

Takhle jsem jednoho dne pročítala Sanctuary.cz a padl mi do oka negativní článek o gothice, ve kterém autor tvrdí, že gothika je „pažánr“, debilita a kdoví jaká nevybíravá slova ještě použil. Čerpal při tom, dle mého mínění, hlavně z ghotyk blogísků a vycházel z předpokladu že HIM jsou prototyp gothic-rockové kapely. Narazil však na více věcí, které mě zaujaly, stejně jako zajímavá diskuze pod článkem. Tak tedy, připravte kameny, Lúmennka má zase svůj osobitý názor.

Vždy jsem nebyla individualita. Nevynikala jsem ani trochu. Nosila jsem brýle, dobře se učila a snažila jsem se zapadnout čtením bravíčka, sledováním Titanicu a posloucháním Lunetic. Pak přišla puberta (okolo dvanácti let) a s ní změna. Zjistila jsem, že mě tento svět neuspokojuje, že můj život je šedivý a nudný jako život mých spolužáků a „kamarádů“. Začala jsem psát povídky o světě elfů a vznešených bytostí Světla, kde všichni bojují proti temnému závoji krutosti a utrpení. Mé fantazie o lepším světě mě dovedly až na psychiatrickou kliniku, kde jsem strávila více než dva měsíce po prvním a další tři po druhém pokusu o sebevraždu. Neexistovalo emo. Nikdo v mém okolí nepsal ghotyk blog. Mé srdce bylo plné světla, ale ruce jsem měla rozřezané od žiletek, které jsem tajně kradla v kabinetě biologie. V patnácti letech jsem si našla přítele, který byl o více než 8 let starší a dovedl mě k metalu. Místo smutné melancholie Enyi jsem se vrhla na klasický heavy metal a kapely jako Manowar a Iron Maiden. A od nich dál a dál ke všem možným stylům metalu, z nichž mě nechytil snad jen death a black. V sedmnácti jsem začala chodit do rockového baru a prožila tam první „Gothic party“ – Cheer in the darkness. A já v sobě našla i vášeň pro noc, bílé tváře, černé oči, krev a hřbitovy.

Ale uběhly dva roky a já poznala, že to, co jsem zažila na první gothic party, jako pití krve, chlastání do rána, líbání každého z každým, morbidní řeči, scény ze starých němých hororů a hudba, ze které běhá mráz po zádech, nejsou to, o čem gothic je. Tvrdí mi to lidé, které ani neznám, lidé, kteří „o gothice hodně vědí“, lidé, kteří „nejsou pozéři“. A tak zjišťuji, že to, v čem jsem si našla zálibu a co mě chytilo za srdce, je vlastně jen snůška blbostí. Vím o sobě, že jsem trochu divná a v posledních 10 letech ve mně vyhrála touha odlišovat se od většiny. Vybrala jsem si k tomu černé oblečení, glády, piercingy, výrazné šperky a líčení, zálibu v poezii, klasické hudbě, hororech, paření s kamarády doprovázené alkoholem, tlachání o mrtvolách, nevázaném sexu, o okultismu, magii a vampyrismu a v neposlední řadě metal, punk a rock.

A pak, po dvou letech dobrého pocitu, po častém navštěvování stránek typu Sanctuary a VF, po nesčetných setkáních s přáteli stejného ražení se dozvím, že „o tomhle gothic není“. Tak o čem tedy je?

Bylo mi řečeno, že o hudbě. Proč tedy člověk jménem Trym považuje žánr „gothic hudba“ za neexistující, popř. uměle stvořenou hloupou škatulku? Neexistuje-li gothic hudba, o čem je tedy gothic?

Já myslela, že o pohledu na svět. O hledání krásy v temných stínech a zálibě v tom, co čpí hřbitovní hlínou nebo to halí závoj z mlh. O tzv. temném myšlení. To však prý také neexistuje. Zkusím-li jej definovat, jsem napadena, že je to jen blábol.

Je gothic jen módní styl? To se má dostat na úroveň „ethno looku“ nebo „street looku“ který nám ukazují dnes a denně časopisy pro ženy a dívky? Na tohle snad odpoví záporně i ten nejpozérovatější pozér.

Takže goth hudba neexistuje. Gothická filozofie také ne. Gothická móda je vyumělkovaný hnus, který nosí dnes už kdekdo. Gothici tedy de facto nemají nic. Nemají hudbu, nemají styl života, nemají pohled na svět a ani vlastní módu. Proč tedy ještě udržovat na živu něco, co je, i podle názoru mnohých gothiků, vlastně mrtvé?

O punku se říká, že není mrtvý. Má sestra zase tvrdí, že ulehl do hrobu spolu s Kurtem Cobainem (resp. byl rozprášen do větru).

O metalu se říká, že je věčný. Ale až zemře i poslední člen Iron Maiden, bude ještě žít ten „pravý metal“?

Gothic je ale na rozdíl od těchto stylů, které se přizpůsobily dnešní době, pořád uzavřená sorta namyšlených vševědoucích temných šlechticů, kteří „vědí“. A ostatní jsou jen hmyz, který je třeba zadupat do země. Ale ta rádoby temná šlechta sama neví, že není ničím víc, než řvoucími fakany, které by na ulicích míjeli batcavers v 80. letech, nebýt v českých krajinách hluboký komunismus. Malé děti, které si za sametové revoluce cucali palec nebo chodili na první stupeň ZŠ, dnes už vyrostly, dospěly a myslí si, že mají patent na rozum. Že pokud nebudou ochraňovat „gothickou myšlenku“ svět se zboří na malé kousíčky. Ale zapomněli, že gothická myšlenka není nic, než velká nafouknutá bublina, která díky jejich pýše už před lety praskla.

Možná (s velkou pravděpodobností) je to ale případ pouze naší republiky. Asi jen v této malé zemičce se pořád dokola hádáme, „co to ten gothic je“ a nejsme jako naši němečtí sousedé, kde gothici klidně spí v rakvích, nechávají si pilovat upíří zuby, fotí se na hřbitovech a sledují černobílé horory ze třicátých let. U nás se vždy najde někdo, kdo řekne, že gothic je „jen o hudbě“, jen o „životním stylu“ nebo jen o „vizáži“. Najdou se i tací, kdo si myslí, že gothika je „blbost“ nebo „hnutí sebevrahů“. Proč pořád máme potřebu definovat a škatulkovat co je ještě goth a co už není. Jedna velice inteligentní mladá žena podotkla, že gothic se nám může líbit nebo nelíbit, ale nemůžeme řešit co gothic je a co ne. A proč to tedy má zapotřebí dělat jak ona, tak i mnozí internetoví diskutující?

Já si byla před rokem ještě jistá tím, co se mi na gothic hnutí líbí. Teď už si tím jistá nejsem, protože nevím, jestli je to subkultura, paskvil nevkusu či jen moje „pubertální“ výplody nevyvinutého mozku, které mne zasáhly kupodivu až v osmnácti letech.

Nechci být zařazena do škatulky. Jenom jsem si myslela, že moje záliby, koníčky a oblíbená hudba jsou blízké hnutí gothic a tak jsem s ním sympatizovala, seznamovala se s ním a s dalšími mě podobnými „kreaturami“, hledala si informace, poslouchala muziku, četla literaturu. Formička gothic nejvíce seděla tvaru mého života, i když tu a tam nedoléhala nebo mi byla těsná, pořád jsem se v ní cítila pohodlněji, než ve formičce „metloš“ nebo „punker“, což jsou další styly které mě oslovují a v mnohém ovlivňují i inspirují.

Ale raději si zvolím jednoduché přízvisko „ta divná“, než abych musela neustále vysvětlovat, co je gothic pro mě a co může být pro jiné. Gothic v ČR totiž není o svobodě, temných stránkách lidské duše, morbiditě ani extravagantním stylu života. Tady je to slabá polévka uvařená ze zbytků. Tu a tam vyplave nějaká kapela, kniha, obraz či názor. Ale to je vše. Jinak jen voda, ze které vaříme náš černý svět, aniž bychom si všimli, že jsme ho vyvařili do šeda. A tato barva je ta nejděsivější, nejprůměrnější a nejnudnější, jako špinavé ulice, jako prázdné tváře, jako lidé bez názoru. Nechci být bez názoru ani šedivě prázdná. Chci být jiná, než nudní lidé v ulicích. A chci být jiná, než mnozí z těch, co si ještě stále říkají gothici. V mých uších to však zní jako praskání gramofonu, jehož deska dohrála před lety a nikdo ji zatím z předstírané nostalgie nevyměnil.