Gothic a temnota – patří k sobě?

Tolik diskutované téma mezi gothiky i negothiky nedává spát většině lidí, kteří se o tuhle subkulturu zajímají. Jedni zarytě tvrdí, že gothic nikdy temný nebyl a nebude, druzí se odvolávají na černočerné myšlenky a sny, nepochopitelné mainstreamu. Jak to tedy je?

Zadíváme-li se do minulosti, do 70. let minulého století, kdy se začala gothika rodit do podoby, jak ji známe dnes, najdeme začínající old-school kapely. Ale post-punk a později i gothic-rock už nemá mnoho společného s punkem, ze kterého se vyvinul. Jednoduché punkové melodie i zpěv střídají složitější kytary i melodie a texty, u punku zejména protispolečensky zaměřené, se zaměřují do nitra člověka a odhalují jeho skryté vášně a touhy.

V této době se také objevuje odlišný vzhled goths, který přetrval až dodnes. Snad z touhy odlišit se (od punkerů? od mainstreamu?) se gothic-rockoví interpreti zahalili do černé, své obličeje zvýraznily tmavým líčením a vlasy upravili ve stylu „rozcuch ála Střihoruký Edward“. Temné image dodal korunu death-rock, kdy se z interpretů a záhy i fanoušků staly vychrtlé zombie v roztrhaných kusech oblečení.

Temnotu, nebo chcete-li hororovou image, zamyšlené až zvrácené naturalistické a existencialistické texty, melancholično v hudbě, nalezneme tedy už v těchto dobách. Čím blíže našemu času, tím víc černá barva obaluje tu bílou…

Noví romantici byli prototypy „temných intelektuálů“ – v souvislosti s nimi se mluví o filozofických debatách o smrti a zkáze (no poslechněte si synth-pop a zkáza vás nemine…:) ).

Žánr dark-wave má zase temnotu už v názvu, ale hudba je spíše zamyšlená, melancholická, melodická, inspiruje se v hudbě středověké i klasické.

A podíváme-li se na interprety současnosti, nějak ne a ne nalézt někoho, komu by se nadalo přiřknout označení „dark a evil“. Z mých oblíbených interpretů jmenuji jen pár za všechny: Blutengel – název kapely (krvavý anděl), texty prosycené násilím, černými sabaty a jejich šou na podiu mluví za vše. L’amme Immortele – ztraceni v minulosti, zpívají o lásce, bolesti a romantice, avšak ve všem je cosi děsivého a jejich image se také nedá přehlédnout. Gothminister – tento příjemný pán s hlubokým hlasem je snad prototypem zlého gothika.

Hudba – ano, ta je temná ve všech významech tohoto slova. Jen ten, kdo nikdy nečetl knihu či sám nepsal, si nedokáže představit i něco jiného než absenci světla. To je tma. Temnota je hlubší, tajemnější a záhadnější. Kromě tmy je v ní skryto i zlo, žije svým vlastním životem páchnoucím krví. Ale má i svá pozitiva – kdo najde sám sebe v temnotě i ve světle, pochopí, že nic není jen černé nebo bílé a vše má rub a líc. Že i to, co je na první pohled odporné a zkrvavené, může být na ten druhý krásné.

A o tom všem je gothická hudba i další umění. Proč se jako „filmy, který každý goth musí vidět“ označují snímky ve stylu Vrány, Královny Prokletých, Underworldu, Interview s upírem a tak dále? Snad pro téma smrti, vampyrismu, krve a tmy (víte, že v celé Vráně je jen jedna scéna kdy svítí slunce? Ve zbytku filmu prší nebo je noc.)? Proč se goth modelky stále nezbavili klišé jako je hřbitov, zřícenina, zničená továrna, noční les? Snad pro temně romantickou atmosféru, kterou ani opakování donekonečna nedokáže utlumit?

Já mám ve svém pocitu jasno. Ať v hudbě, umění či vzhledu goths nějak nemůžu najít nic, co by bylo v rozporu s takzvaným mýtem o tom, že goths jsou temní. Možná je pro každého význam slova temnota jiný, ale nikdo už naší subkultuře neupře, že vytvořila jeden z nich.